Kdo chce, ať si přijme čanelig ode mě, aneb co hladinu ( z 12.1.2013)se událo zde a jaký to má dopad na vodní

[Živá Voda]

Já vím já vím, že jsem slibovala, že už nebudu psát, ale jen jsem si maličko pohověla a už se zde toho tolik událo, že nestíhám psát komentáře. Bude to trošku na přeskáčku, ale věřte mi musím. Čistě, jasně, zřetelně zde píšu své vyjádření, chtěla jsem původně napsat chartu, ale to zní moc politicky. Volby? Nebude se na mně nikdo zlobit, když toto stadium přeskočím? Já mám zvoleno. Stalo se to už před nějakou dobou, úžasné bylo zjištění, že mám možnost volby, resp. voleb takových, jako nikdy v životě. Přišla jsem, četla jsem, uvědomila si, praštila se do čela a zařvala Bingo ( nebo ježíšmarjá ). Provedla vše dle návodů zde přiložených sjednocení a tak, to byla ta příslovečná třešnička na dortu. Nic doposud nechutnalo tak sladce, bylo to tak důvěrně známé. To je moje výživa, toto Světlo ( ne, nehodlám sníst Lumíra), to je moje podstata, to jsem Já . Přišla jsem ze světla a tam se také chci vrátit. Hluboký nádech, osvobození,  úleva, volba . Řekla jsem si: od TEĎ, od tohoto okamžiku JÁ JSEM  SVĚTLO, JÁ JSEM LÁSKA. Dokud jsem ve fyzickém těle tak budu od TEĎ tím nejlaskavějším, nejlepším člověkem, jakého jsem schopna. Já nepotřebuju žádného vůdce, vládce, velitele, jenerála….dosaďte si tam koho chcete, faraóna, zemana, knížete  - vidíte to?!!! To všechno už tu bylo! A kde jsme? Chce se mi říct „ha, včil jsme v pérdeli“ pane hrábě, řečeno slovy lesníka Vilji Décziho, které pronesl k hraběti Telekymu z Tölökö  ( můj oblíbený Tajemství hradu v Karpatech, pozn. aut.). Že bychom v té pérdeli byli kvůli sobě? Ne a ještě jednou ne. To mi nikdo nenamluví, že to lze nějak pomaloučku změnit. „Nemusí pršet, stačí, jen když kape?!“

Trošku odbočím. Od malička jsem velký čtenář a filmová divačka. Ne každý četl v 8 letech S.Lema – K mrakům Magellanovým, pak tolik scifi a fantasy literatury a filmů, pohádek, ale i komedií, jako já.  Ptala jsem se sama sebe proč? Přišly mi dvě odpovědi, nevylučuji ani jednu. Myslela jsem si , že můj úkol zde byl sběratelka příběhů. Je známo, že voda má paměť, to je můj živel. Vstřebávala jsem,sbírala příběhy a také tvořila svůj příběh.Pak jsem se dověděla ,že je možné,  že vše bylo stvořeno najednou, vše již je, čas neexistuje a my jen přeskakujeme z jedné reality do druhé. Druhá možnost je daleko pravděpodobnější,  že v těch příbězích  hledám znamení „ drobečky“, kterými jsme si značili cestu při našem příchodu sem. Sakra pečlivě nám je někdo pořád zametá a stará se, abychom nenašli cestu domů a nejlépe si vůbec nevzpomněli, kdo jsme. Moje role tady je něco jako Spojovatel.

Pro ilustraci- byla zde zmíněna NZ, podívala jsem se tam dvakrát, potřetí byl můj kompík chytřejší a ani mi neotevřel novou záložku. Nesouzním.

Nechápu, proč bych měla pořád něco ještě zpracovávat, zase pochybnosti – že bych zase něco udělala špatně ? A furt dokola a dokola. Mně už tak mozek nefunguje, je to pro mě mučení lebky zvané budík.

Podělím se s vámi o události poslední dnů. Ve čtvrtek 20.12. jsem seděla v práci u PC a najednou jsem byla už na půl cestě, začala jsem vibrovat a jakoby stoupat, asi po 20 sec. jsem byla zpět. Sny – v pátek 21.12. – sbalila jsem si kabelku, vyšla z mého rodného domu ( kde dlouho nebydlím), zkontrolovala si zda mám rukavice, šál a pevně rozhodnutá vydat se na cestu. Bydleli jsme u řeky, vody v ní bylo víc a valila tak prudce. Stála jsem a čekala, nic se nedělo. Další den 22.12. – zase jsem se vydala na cestu, jela autobusem, měla jsem malý kufřík. Vystoupila jsem a věděla, že musím chytit další, kterým dojedu do cíle. Doběhla jsem na zastávku, autobus už přijížděl. Řidič mi otevřel dveře, já jsem nastoupila udýchaná ale on otočil ten autobus a  říká mi  –NEBOJTE SE JÁ BYCH VÁM NEUJEL, ALE JEŠTĚ SE VRÁTÍME. URČITĚ SE ALE DOSTANETE TAM, KAM CHCETE. Tak jsem věděla, že se vzbudím zase ve své posteli. No a na dnešek –viděla jsem domy, kterým chyběly střechy, byly sice trochu poničené, ale tak, že by z nich lidé stačili odejít. Lidé už tam také nebyli, jen asi  posledních čtyři nebo pět opozdilců. Přišla jsem k nim a vyzvala je ať jdou se mnou, nic si neberou. Země se začala chvět, velmi  pomalu pukat, utíkala jsem s těmi lidmi  přes led. Dovedla jsem je na pevnou zem a říkám jim, musíte se zachránit – říkejte si – já jsem světelná bytost a přeji si vzestoupit, opakujte si  JÁ JSEM SVĚTELNÁ BYTOST …a bylo to.

No a před chvilkou jsem narazila na tento článek od Lumíra:

 http://inner-light.ning.com/profiles/blogs/jak-se-stat-supravodicem

 

Své myšlení mám v srdci a tam zůstane navěky věků, protože tam sídlí láska, světlo, to jsem já, to jste vy. Vidím sebe, vidím vás, krásné bytosti.

Chci být klidná, tichá, soustředěná a s vaší pomocí jsem. Děkuju Vám.

S láskou Živá voda