Cesta za PRAVDOU na planiny

[Milan Nový]

Včera odpoledne jsem se vydal kolem půl čtvrté na planiny. Je to území, kde pasou krávy a ovce, občas tam člověk narazí na zajímavé místní lidi, ikdyž dá se také říci, že je člověk především obklopený přírodou a všemi živly. Jde se cestou necestou, mezi kopci a skalami..

Nebylo tomu ani tentokrát, vždy po cestě zažívám nádherné synchronicity, já už jim náhody neříkám, protože mi došlo, že je vytvářím sám. Beru to tak, že pokud se mi děje nějaká skutečně dokonalá náhoda, která má všechny parametry „skoro zázraku“ vím, že jsem ji buď vytvořil, anebo již před-vytvořenou jsem ji jen vpustil do svého života. Prostě dovolil jsem svému dennímu vědomí, aby TO zaregistrovalo. Za jakousi oponou je již vše hotovo a připraveno, doslova to překypuje možnostmi, krásnými poznatky, stavy, ději a věcmi a ikdyž víme, že něco takového je a existuje, chodíme kolem té opony a nedokážeme ji prostě odhrnout.

Na cestě na planiny potkávám nejrůznější lidi, zvířata, dějí se mnohdy zajímavé věci. Příroda mne tak obejme, že mi všechno to, co kolem existuje říká, že to nemohlo být vytvořeno náhodným výbuchem a nebo nějakým takovým, klasičtí evoluční teoretikové a mnohdy absolutní bezvěrci říkají, že shodou speciálních a mnoha miliard náhod, dějů a souvztažností se dalo do pohybu a oživilo se celé Univerzum a život v něm..

Na každičkém detailu přírody, listu, kůře stromů, chování zvířat, detailu Země, kvality vzduchu, Slunce a vody vidím a chápu, že tohle všechno skutečně MÁ SMYSL, TOUHU A ZÁMĚR, a že záměr je skutečně velkolepý. Kdysi jsem si dělal všechno složité, všechno jsem zkoumal, všechno jsem musel pochopit až do nejniternější podstaty a pokud jsem to nemohl rozšifrovat, byl jsem zběsilý. Ano, v jistém slova smyslu to bylo žádoucí. Nikdy bych totiž díky tomu nepřišel na to, že VŠECHNO JE HOTOVÉ, JEN SE TO POSTUPNĚ VYJEVUJE, DÁVÁ NÁM TO ŠANCI K POZNÁNÍ SEBE SAMA – to je myslím to nejdůležitější. Nic nemá smysl zkoumat a pitvat, stačí to jen vzít, použít a milovat..

Tentokrát byla cesta klidná, já si užíval celé té nádhery, postupně jsem potkával lidi, které běžně v tomto směru potkávám, nebylo jich moc, ale už se známe. Vždycky beru s sebou nějaké dárky a nebo něco, čím bych mohl kohokoliv na cestě obdarovat. Jsou to mnohdy maličké věci, hlavně ty, které občas dostávám za to, že někomu jakkoliv pomohu. Přišel jsem na to, že toto DÁVÁNÍ věcí, které jsou v naší blízkosti, a bezprostředně je nepotřebujeme, s klidem můžeme dát dál bez potřeby jakékoliv revanše z druhé strany.

Toto zhmotnělé světlo, v případě nějakého předmětu, se skutečně nebojme dát dál. Může mít i nějakou vyšší hodnotu, pokud tuto věc dáme dál bez myšlenky revanše z druhé strany, v ten okamžik Univerzum zbystří, vytvoří se v celém Univerzu jakési „bubliny světelného podtlaku“ a tohle vakuum se Univerzum snaží okamžitě jakkoliv vyplnit. Tyhle bubliny se vytvářejí v každičkém prostoru Univerza, jsou přítomny najednou naprosto a absolutně v každé bytosti, v jeden okamžik. Dá se tímto také říci, že všechny bytosti, všechny světy, všechno, co je a bylo stvořeno najednou ví, že jeden člověk na planetě Zemi DAL NĚCO S LÁSKOU BEZ MYŠLENKY NA REVANŠ.

Pokud se nad tím ještě hlouběji zamyslím, tak přicházím na to, že i samotné Stvoření a celé jsoucno, bytí, všechny vesmíry, dimenze, bytosti a všechno to, co nyní žije, bylo stvořeno rovněž bez myšlenky na revanš. To je velmi důležité. Ona totiž na počátku nebyla žádná protistrana, se kterou se dalo jednat o této možnosti. Pokud si toto uvědomíme a budeme tvořit, pomáhat, dávat a milovat bez toho, abychom činili zištně, tedy s jakýmkoliv úmyslem kromě úmyslu samotného aktu obdarování, konáme tím vlastně stejně tak, jak se to dělo, když se Univerzum tvořilo. S obrovského nic – mohlo to mít ale jakoukoliv podobu, vzniklo obrovské něco.

Je si to těžší představit, ale jde se to naučit. Určitě máte kolem sebe věci, které můžete takto darovat. Univerzum se doslova třepe na to, aby poskytlo na toto naše jednání odpověď.  Darování a obdarování není však jediným nástrojem lásky. Těch nástrojů je mnohem více. Pokud vezmu, s jakou již nasyceností žijeme, pokud vezmu, že materiálně jsme obklopení vším, co již nám v podstatě neslouží, je na čase to propustit a udělat tím radost někomu jinému. Je to obrovská příležitost pro lidské bytosti. Zkusme schválně udělat si každý seznam takových věcí. Zkusme popřemýšlet, co by mohlo již naši přítomnost opustit.

Občas si mi dějí takové věci. Stalo se Vám někdy, že jste dali někam nějaký předmět a ten jste prostě nemohli najít ? Prostě na 1000% jste věděli, že jste ho někam položili a on tam prostě nebyl a už jste ho nikdy nenašli ? Ano ? Nezoufejte. Předmět se skutečně odvibroval pryč. On prostě změnil svoji strukturu, dostal se jinam. Dostal se do přímého kontaktu s realitou, která se teprve tvoří. Nezoufejte a poděkujte. V ten moment již jste tento předmět v podstatě nepotřebovali a už měl být dávno někde jinde, v rukou někoho jiného. Je to perfektně uděláno. Dokonce tomu jde i pomoct tím, že vědomě nad tímto získáte moc. Zkrátka vědomě jdete a začnete obdarovávat okolí. Konáte jednu z nejvyšších a nejhodnotnějších činností v Univerzu. Je to na úrovni samotné lásky a vytváříme si tím všichni v celém Univerzu, ale především tady, ve 3D realitě planety Země, obrovské příležitosti k poznání sebe sama a vpuštění oněch „skoro zázraků“ do naší blízkosti.

Na konci cesty jsem potkal baču. Sedli jsme si k ohni a začali péct brambory. Trochu vázla komunikace, moje bulharština není ještě dokonalá. Můj šátek, ve kterém jsem měl dárky pro lidi po cestě, už byl prázdný, přemýšlel jsem, čím obdaruji toho baču. Dal jsem mu ten šátek. Plakal, když ho přijímal. Nikdy nedostal vůbec žádný dárek od člověka, zatím všechno jen z přírody, představte si to. Ano, i takoví lidé mohou mezi námi být a my, pokud toto nevíme, máme nějakou věc a o té si myslíme, že nemůže nikomu udělat radost, odsoudíme to a tím zastavíme tok lásky mezi námi a okolím.

Ano, on skutečně nedostal žádný dárek, od nikoho, až ode mne. Chtěl jsem toho člověka obejmout, v tu chvíli mi došlo, že jsem skutečně bohatý a na tomto místě mám v tuto chvíli být. Ano, měl takový malý salaš, který si musel vlastními silami postavit z toho, co dala příroda. Vysvětlil mi, co se s ním životě dělo a to by prostě vymyslet nešlo. Skutečně strhující okolnosti. Otevřel se mi takovým způsobem, že jsme si byli najednou hodně blízko. Mluvili jsme, mluvili jsme, mluvili jsme, stále a stále.. Bulharsko-rusky-anglicko-turecky  :-))) , prostě jakkoliv, šlo to ven, všechno z nás šlo ven.. Byl tak šťastný, že mi nabídl trvalé bydlení u sebe, nabídl mi i to, že si k němu mohu chodit, kdykoliv chci, pro sýr i mléko..

Uvědomil jsem si v ten moment, že tohle jsou právě ony „skoro zázraky“, které aktem dávání, dávání i z posledního, spouštíme. Má to obrovskou moc a tohle toho bylo prostě důkazem. Za obyčejný šátek – byl to takový větší šátek, ze kterého jsem mohl udělat větší ranec, který byl tím jediným, co jsem ještě u sebe měl, kromě roztrhaných riflových kraťasů na sobě. Měl jsem ho místo baťohu. Za tento šátek jsem mohl získat v podstatě doživotní střechu nad hlavou a jídlo. Ono asi ty pohádky o „ubrousku prostři se“ mají něco v sobě, ikdyž to možná není úplně ideální příklad. Nikdy totiž nevíte, koho máte, ve skutečnosti, před sebou. Může jít o člověka, který dá všechno za to, že ho jiný člověk vnímá a dá mu jen trochu svojí pozornosti. Vidíte jak je to relativní? Tohle zkrátka nejde vymyslet, to je prostě život sám.

Já jsem s velikým poděkování slíbil, že se určitě v tomto životě ještě potkáme. Protože měním lokalitu svého působení a Bulharsko brzy opustím, jeho dary za obyčejný šátek, jsem v tuto chvíli nevyužil, ačkoliv jsem mohl. Také o pozornosti bude projekt hlasové komunikace, který bych chtěl v ČR zrealizovat a kvůli kterému se do ČR, na nějaký čas, vracím.

Přicházím na to, že se čím dál více přibližuji k přítomnému okamžiku vědomého prožívání. Přicházím také postupně na to, že ony synchronicity, které se objevují poblíž mne, se jaksi zhušťují a jejich četnost, smysl, obsah a působení se stále více a více zrychluje. Přestávky mezi nimi se jakoby smazávají. Někdy mám pocit, že se přímo zhmotňují moje představy. HNED! – TADY A TEĎ!. Už to netrvá stejně dlouho, jako doposud, ale mám pocit, že se čím dál více přibližuji k tomu, že, na co pomyslím, to se stane. Jakoby následovala okamžitá odezva Univerza na můj jakýkoliv čin. Vnímám tento způsob tvoření u sebe jako stále sílící a sílící. S pokorou okamžitě věci, které se tím vytvářejí, dávám ihned dál. Jsem v proudu těchto okolností a začínám si stále více a více uvědomovat, jaký že je, ve skutečnosti, potenciál lidské bytosti.

Ještě jedno mi řekl onen bača. Odpověděl mi na otázku, kde a co je PRAVDA. My jsme se o tom vlastně nebavili, ale postupně na to přišla řeč. Ikdyž jsem na otázku PRAVDY velmi citlivý a někdy i vznětlivý a velmi zbystřím, když někdo říká, co je a není PRAVDA, tentokrát to byla pravda, kterou jsem, v tento moment, měl slyšet. Jestli platí za dalších 10 sekund nedokážu ale říct. Mám ale pocit, že se tato "PRAVDA" OKAMŽITĚ ZRUŠÍ PO DALŠÍ MILIARDTINĚ SEKUNDY A JE TADY ZASE PRAVDA NOVÁ.. I toto mi dále potvrdilo, že PRAVDA je skutečně proces, nic pevného a daného.. Volně pronesl:

PRAVDA JSI TY!. KAŽDÝ JSME SI PRO SEBE SAMA TOU PRAVDOU, KTEROU VENKU ZBYTEČNĚ HLEDÁME. POUZE V TENTO MOMENT, TADY A TEĎ!. NENÍ ŽÁDNÝ JINÝ DŮLEŽITĚJŠÍ MOMENT. KDYŽ SE PODÍVÁŠ KOLEM SEBE, POUZE V DANÝ OKAMŽIK, TO JE PRAVDA. POUZE PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK JE PRAVDOU, NIC OSTATNÍHO NEEXISTUJE. TO, CO PRÁVĚ TEĎ POTŘEBUJEŠ, MÁŠ PŘI SOBĚ, OSTATNÍ MŮŽEŠ DÁT KLIDNĚ DÁL. POKUD ZAČNEŠ TAKTO VĚDOMĚ KONAT, V NÁSLEDUJÍCÍM OKAMŽIKU DOSTÁVÁŠ PŘESNĚ TO, CO POTŘEBUJEŠ. ZBYTEK DEJ DÁL, PROTOŽE TO PRAVDU DEFORMUJE.

Řekl jsem si, tohle přece není možné, ale bylo to možné. Čekala mne cesta zpátky. Musel jsem nad tím přemýšlet a opět a znova mi „něco“ potvrdilo, že skutečně TADY A TEĎ! je nejmocnější časo-prostorová záležitost, která má nejvyšší potenciál. Cesta zpátky ubíhala hladce, viděl jsem obrovský počet svatojánských mušek, který byl paradoxně těsně kolem cesty až k mému stanu o pár kilometrů dál. Ony mi svítili na cestu, protože už byla skutečná tma, měsíc ale trochu pomohl.. Šel jsem ještě do městečka, chtěl jsem okamžitě všechny tyto poznatky dát na blog, byl jsem však unavený, pustil jsem všechny reakce v diskuzích pod blogem na sklo a šel jsem nazpátek a spát. Říkal jsem si, že to ráno, všechno musím zvěčnit a nyní tady píšu..

Milí přátelé, přišel jsem na to, že jsme skutečně všichni velmi bohatí. Jsme bohatí tak, že si to vlastně ani nedokážeme představit. Každý ve svém životě, každý tak, jak nyní žije. Ikdyž si myslíme, že nemůžeme dát, PŘESTO MŮŽEME.

DÁVEJME PLNÝMI HRSTMI, DÁVEJME VŠECHNO, DÁVEJME VŠECHNO ZE SEBE I TO HMOTNÉ I TO NEHMOTNÉ. VĚDOMĚ SE RADUJME JEN Z TOHO, ŽE DÁT VŮBEC MŮŽEME, ŽE MŮŽEME A VŮBEC DOSTÁVÁME V TOMTO ŽIVOTĚ, K DÁVÁNÍ JAKOUKOLIV PŘÍLEŽITOST. ZA TOHLE DĚKUJME, KAŽDÝ DEN..

Objímám

Milan