Bod nula....

[Karla]

 

V pátek jsme začali údajně bodem nula.. původní již neexistuje, nové ještě nenastalo.. vazby v nás pláčou po tom nač byly zvyklé, ale uvnitř se současně tiše radujeme v radostném očekávání čehosi.. čeho?.. je to nutné vědět?.. jistě ne, jak píše kterýsi web: ..stačí být jen v radostném očekávání dítěte, v bezmezné důvěře v nás samé a tedy i v to, co probíhá vůkol a tedy v plnosti celého Bytí… Byl den nula.. zajímavé je, že jsme ho povětšinou netrávili v meditačním klidu jeskyně, ale mezi lidmi i pocity běžné reality, přijímaje i stále ještě probíhající výstřelky skřítků našich emočních těl.. ale snad jsme víc byli pozorovatelé ze svého vlastního nitra, a víry okolních událostí i emocí probíhaly tak jako tak, jen námi pozorovány z opět dalšího schůdku do patra.. měla jsem možnost pohybovat se krajinou.. zlaté aleje byly zlatými branami, pole bývalých bitev a bolestí se usmívala, ozdobena rudými a o oranžovými drahokamy korun stromů a nad vším jemný zlatý závoj.. jakoby šlo o smíření a ne jednotlivosti.. i Praha v své majestátnosti i mateřskosti, opět oděna do zlata a křišťálových struktur svých energií tiše zpívala..miluji vás a jsem s vámi.. já i Země tvoříme své já a vás radostně zveme s sebou.. jen otevřeme společně bránu důvěře a radosti a Sobě..  

 

[Karla]

[Karla]

[Karla]

..a kruh se zvolna uzavírá...

[Karla]

[Dustin]

Nadherne obrazky, diky. Ja som cakala, ze budem v piatok zazivat nejake specialne pocity a len som plakala. Plakala za tymi, ktorych som mala rada a uz nie su so mnou, zazila som smrt 4 blizkych bytosti.  V poslednom case vlastne vela placem.  

[Karla]

..vlastně ti přeji tvůj pláč a nám naše boje i bolesti...omývají nás jako očistná voda a odplavují naše klamy.. křišťálovým potůčkem pomalu proplouváme do moře, sami k sobě... a myslím, že postupně se stávají pocity vnějšími, zatímco uvnitř nás je již vědomí a klid a vše a naši blízcí i vzdálení...

[Ywet]

ďakujem za pozvanie, malé ja zdraví malé ja .... sme JA
krásne obrázky ... zlaté listy, zlaté svetlá, modrá cesta, strieborná Brána, Růže nebes ... všetko je JA
JA naplnené Láskou

[Karla]

tak jsem právě od jednoho z dalších malých já dostala popis krásného snu a dokonce svolení přidat ho sem, do sbírky nekonečného v Já... ..pro mne je krásný...

Ahojky, tak tedy k tomu snu.

 

On to teda asi nebyl přímo sen, spíš asi takový bdělý spánek, měla jsem pocit, že jsem vzhůru, protože jsem i vnímala svůj pokoj, jako kdybych normálně měla otevřené oči a jen přemýšlela, určitě tyhle stavy znáš taky. Přesný začátek nevím, ale připadalo mi to, jako kdybych polemizovala nad dobrem a zlem. Zřejmě jsem nějak přemýšlela nad tím, že já asi patřím k domu „dobru“ a zároveň mi do toho asi naskakoval strach z „negace, zla“ a podobně, pořád jsem se tomu nějak bránila, ani přesně nevím čemu, vím že tam figurovala přímo nějaká emoce, myšlenka nebo tak něco, co jsem si k sobě nechtěla pustit. Pak se mě v tom snu máma zeptala, co to znamená to zlo nebo co by se stalo a já vím, že jsem jenom řekla „tohle“ a pustila jsem si to k sobě nebo do sebe a vydávala jsem nějaký divný strašidelný zvuky, jekot. Ale zároveň jsem se tak nějak vnímala zároveň mimo to, tak jsem to asi i díky tomu uměla stopnout. Pak jsem se probudila a příjemně mi zrovna nebylo, jen jsem si říkala, co se zase děje. To polemizování mezi tím se pak ještě projevovalo v různých variantách, dokonce se mi do toho snu zamotala i paní Zao, ale podrobnosti nevím. Prostě jsem si řešila strachy. Vím, že jsem se vždycky chvílemi probouzela a v těch chvílích jsem žádala o pomoc a snažila se všemožně uklidnit a vymanit se z toho, no nešlo to, prostě jsem si tím asi musela projít. Naposled vím, že jsem ležela na zádech a ani nevím, kdy přesně jsem usnula, pořád jsem se vnímala jako kdybych byla vzhůru, jenže jsem v pozadí cítila nějakou divnou tíhu, tah a taky nějaký divný podzvuk, to my docvaklo, že se musím probudit, ale dalo to sakra práci, než jsem se dostala „nad hladinu“. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, že jestli usnu, tak že už to asi nedám. Zároveň ale asi začala nastupovat rezignace, takže se začal tak nějak vytrácet strach a já se byla jakžtakž schopná uklidnit. Přemýšlela jsem, jak se ochránit, žádala jsem i anděla, ale v tu chvíli to prostě nemělo efekt, jakoby nemohl nic dělat , musela jsem sama nejdřív k něčemu dojít. Tak jsem tak ležela a napadla mě ta věta, co jednou nějaký pán napsal na Lumírovo stránky, tzn. „jakmile rozpoznáš kdo jsi, tak automaticky zmizí všechny vazby“. Říkala jsem si no jo, dobro nebo zlo, jak můžu vědět co je co, že obojí je v podstatě jenom naše iluze, jde jen o úhel pohledu. Asi jsem si v podstatě řešila vnějšek a vnitřek – podstatu a iluzi a tak, taky mě napadalo, že přeci „mi“ nikdo nemůže ukrást duši, duše není něco, co by někdo nebo něco mohl(o) vlastnit a co by se dalo krást a to, že se to děje, tak je to jenom iluze obou stran resp. hra, kterou obě strany z určitých důvodů hrajou, protože na nejvyšší úrovni není co vlastnit, tudíž ani co krást. V tu chvíli se mi fakt ulevilo, strach opadl úplně a já jsem cítila hodně příjemné vibrace, přestala jsem vnímat fyzické tělo jako schránku, i když jsem věděla, že jí mám, nebyly žádné hranice. Pak jsem si říkala, co ostatní lidi, ti, co nevědí? Nevěděla jsem, jestli se jim dá nějak pomoct nebo jestli se vůbec může, zase – co je dobré a co špatné. Tak nějak jsem si v tu chvíli řešila asi i vazby, i své ego, svého „ředitele vesmíru“ atd. Jak říkám, bylo to jako dialog mezi „Já“ a „já“. V tom klidu to byl i klidný rozhovor, zvláštní a takový osvobozující nebo jak to nazvat. Pak jsem si vzpomněla taky na scénku z toho filmu „náš domov“, jak v tom očistci žádal o pomoc, a to v tu chvíli, kdy v podstatě „překonal sám sebe“, ačkoli jenom chvilkově. Mimochodem n

[Karla]

...to be continued:   :-)

Mimochodem nádhernej film, díkys. Žádala jsem svého anděla strážného, ať vyřídí ostatním andělům, ať své chráněnce chrání a pomůžou jim tak, aby to bylo v souladu se zachováním svobodné vůle, že stejně je všechno jak má být. Nevím, prostě v tu chvíli ve mě byla jakási důvěra. Víc nevím, co napsat, je to všechno, co známe, ale je opravdu rozdíl mezi znát a žít to. Takže je fakt, že nám chodí situace přesně tak, abychom si případná uvědomění mohli i zažít a přijmout, ať už je to skrze sen nebo „skutečnou“ životní situaci. Být v nohách v každé situaci :-) .... centrujeme se do 5D, abychom nebyli furt jen nudle v bandasce :-D

[Karla]