1.1.2013

[Karla]

 .. na dnešek jsem měla takovýto prožitek.. vlastně začalo to včerejší nocí a nemyslím, že by významnou roli v něm sehrál alkohol, jak by bylo nabíledni...už večer mne doprovázel pocit svírání v hlavě, no říkáme tomu bolení hlavy nebo migréna a má to mnoho podob a lokalizací, asi podle toho, kde se nám právě proráží a uvolnuje nějaká zatuhlá cesta.. no a s tímhle pocitem sevřenosti a uzamčenosti ve vnímané bolesti, ze které se zatím neumím někdy až tak vymístit, jsem šla spát, a on si tam operoval, byla li jsem právě mimo stav spánku, až do rána.. do rána, kdy vstoupil krvavý západ slunce, který celý děj jakoby umocil.. nešlo z něj vytoupit ani zleva ani zprava, ani nešel posunout do oblasti srdce, jak mi to ted občas celkem funguje..tak už nevěda co, nějak jsem to odevzdala (ono to úplné odevzdání bez jakékoli snahy tlačit a vkládat řešení a vyřešení má asi co do sebe.., že nejvíc se na cosi doopravdy vykašlat je vlastně nejsnažší cestou jak to vyřešit :-))..no a na chvíli jsem usnula.. první co mne probudila byl zpěv ptáků – takový nesmělý, ale jarní – prvního ledna – jednou, pak ještě a ještě .. a najednou jsem si uvědomila změnu v sobě – nebyla jsem já a sevřenost bolestí, myšlenkami, nebyla hustota jakéhokoli vjemu.. jakoby můj vnitřní prostor z oblasti srdce se nekonečně zvětšil a přerostl mne – připadalo mi to jako když dříve jsem cítila své bytí jako pevné skleněné těžítko ve kterém se odehrávají děje života, ale právě pod malým, tuhým,skleněným obalem..a ted jsem byla uvnitř toho těžítka a svét v něm se nekonečně zvětšil a všechny obaly zeslábly, zjemněly a zprůsvitněly – obal mne jako takové, ale i obaly událostí, myšlenek a vjemů..všude bylo měkké světlo a lehko, dalo by se říci přesah..já sem byla tím přesahem.. ted mne napadá že to bylo jako rozdíl mezi tím, je li něco malováno tvavými olejovými barvami v ohraničeném rámu nebo lehounkým rozpitým akvarelem s rozmachem po celém možném prostoru– tam vše prolíná a neexistují ostrá rozhraní.. nekonečný prosvětlený sál..pozorovala jsem myšlenky v tu chvíli..pohybovaly se jakoby ne vnějším obalu onoho sálu, tak lehce, jakoby klouzaly a vtoupily li do prostoru, opět v podobě lehkých průsvitných tahů pastelových barev.. ..jen jsem tak ležela a nechtělo se mi vubec vystupovat kamsi mimo.. .. pak vstoupila myšlenka o čemsi, zajímavé je, že vnější pozornost ode mne nedostala, ale něco skrytého uvnitř mne jí ji poskytlo ..a tím i sílu .. do světla ohromného prostoru jakoby kápla velká těžká kapka neprůhlednho inkoustu a část oné volnosti jakoby zatížila.. vlastně se změnila náhle i kvalita celého místa.. tak jsem to jen pozorovala a vše se jakoby samo vrátilo do původního stavu.. pak pro změnu vstoupil strach, někde z oblasti žaludku..tedy myslím, že to byl strach, protože opět nepocházel z vrchní vědomé mysli, ale nedefinovatelně odkusi uvnitř ze mne.. ten byl jako železný a zatížil další část prostoru..ale opět, jeho pozorováním jakoby zřídl a zprůhledněl.. najednou jsem věděla, že se mi onen prostor v běžném životním provozu bude stále zaplnovat a zahuštovat, tím jak budou vsupovat stále nové a nové vstupy a ztotožnění se, obsažené tady kdesi uvnitř mne..a že čím víc jich tam nechám bez všimnutí vstoupit ,tím více můj vnitřní prostor zahustí a zabordelí, a tím víc bude fuška ho zase prosvětlit..a zase jsem se vrátila k pro mne takovému prvotnímu axiomu – vnímání bytí jednotlivýcmi štěrbinami tady a teď, přítomného okamžikou, kdy každým, v danou chvíli prožitým, kouskem ve zvědomění si prožívaného, můžu udržovat svůj prostor čistým.. že to zatím nebude o oné průzračnosti, kterou jsem cítla ráno, ale že vím, k čemu každým svým krokem mohu směřovat a směřuji, a že každou chvílí, kterou právě stoprocentně vnímám a pozoruji co žiji, přikládám na stranu vah čistoty a lehkosti onoho prostoru.. a že překročím li jednotlivými krůčky vnímání určitou hranici oné průzračnosti, stane se mi i ona trvalým parametrem.. tedy ona už jím je, ale je třeba opravdu zúžit své vnímání na onen úzký koridor přítomnosti, pak se za touto štěrbinou každý prostůrek takto může rozšířit, a znovu a znovu, až si jednou uvědomím zpět onu nekonečnost svého vnitřního prostoru.. konec zpráv...čtk

[Livisipea]