Zasvěcení - tvar pyramid, vzkříšení, Bůh, satan...

[Naren Sahava]

Stojím před Ptahhotepem v jeho experimentální síni.
„Už jsem vysvětlil," říká, „že za všemi jevy viditelného světa působí
zpětná snaha k sjednocením, která se projevuje jako přitažlivost
mezi vzájemně se doplňujícími kladnými a zápornými polovinami. Stojíš
teď přede mnou, protože přitažlivost Země zde drží tvé tělo. Kdyby tato
síla nepůsobila, vypadla bys dávno ty a všechno, co není přirostlé, do
vesmíru. Dokonce celé obrovské tělo Země by se dávno rozpadlo. Síla,
která drží pohromadě Zemi a vše, co je hmotné v její atmosféře, není
síla Země samotné, ale působí pouze na Zemi z jejího středu. Kdyby
neměla hmota žádný odpor, a povolila síle, zmizela by mohutná masa
Země se vším, co na ní žije, v jejím středu. Ale kam? Přemýšlej!
Pojď blíž, mé dítě, chci ti to ukázat. Když položím různé věci na
tento stůl a na každou přivážu nit a nitě protáhnu otvorem uprostřed
stolu a pak zatáhnu zespoda za všechny nitě, všechny věci budou
přitahovány ke středu a zmizí, pokud budou menší než tento otvor.
Kam? Ovšem tam, odkud působí síla. Odkud ale pochází síla ve středu
Země, která k sobě všechno přitahuje? Můžeš mi odpovědět, mé dítě?"

Přemýšlím a odpovídám: „Země je poznatelná. Jestliže vše, co je
poznatelné, je poznatelné jen proto, že bylo odtrženo od ,Ničeho-Všeho',
a odtržení je jen zdánlivé, protože doplňující polovina zůstala v neprojeveném a síla, která táhne Zemi se všemi jejími bytostmi do středu, je
usilování po opětném spojení mezi Zemí a její neprojevenou doplňující
polovinou, která zůstala v Ničem jako negativní zrcadlový obraz.
Přitažlivost Země táhne tedy celou Zemi do Ničeho, jež stojí mimo čas
i prostor, aby dosáhla opět sjednocení. Kdyby Země povolila, zmizela
by spolu se vším ve středu, v Ničem.
To by ale byl návrat k rajské jednotě, k Bohu, k blaženosti. Proč
se to nemůže stát, otče?"
„Mé dítě," odpovídá Ptahhotep, překážkou je odpor hmoty! Bez

odporu není možné žádné stvoření! Odpor hmoty nedovolí, aby Země
a všechno stvoření zmizelo a bylo zničeno. Všechno, co se objevilo
v tomto poznatelném světě, vypadlo z jediného bodu vesmíru, který se
stal pak svým vlastním středem. Tak vznikla hmota. Teď už to nejde
nazpět, protože vrátit se do božské jednoty nedovolí hmotě její vlastní
odpor. Návrat do rajské, božské jednoty - k Bohu - je možný jen tím,
když bude hmota zduchovněna. To jest transformací hmoty v ducha!
Avšak hmota by se nikdy nemohla stát duchem bez duchovní pomoci,
z vlastní síly a schopnosti. A proto sestupuje jeden aspekt Boha do
hmoty, odívá se do hmoty, přijímá její vlastnosti, oživuje ji jako Já, aby
zduchovnění, osvobození bylo umožněno.

Účinek, který má Já, oděné do hmoty, ze středu každého stvoření na 
nejvnitřnější strukturu hmoty, rozvíjel během věků na každé příčce
žebříku vývoje odpovídající tvary života. Tak vznikly nejrůznější bytosti,
počínaje jednobuněčnými tvory až k nejvyšším projevům.
Nejvyšší bytost na Zemi je člověk. Jeho úkolem je dokončit
zduchovnění Země, na kterém spolupůsobí všechny živé bytosti v míře
podle svého vlastního vývoje. A každý člověk, který se změní z bytosti
ztotožňující se s tělem v bytost ve svém duchu znovu probuzenou,
božskou, a jehož vědomí se ztotožňuje s božským Já, splnil svůj úkol.
Zduchovnil kousek Země. O jeden krok posunul osvobození Země. Pak
může také jako pomocník spolupůsobit při osvobození jiných bytostí.
A nyní víš, proč můžeš stát zde přede mnou. Je to proto, že Já
Země, které je současně také naším Já, miluje Zemi se všemi jejími
bytostmi a táhne celou Zemi do sebe, do božské jednoty, jako ženich,
který se chce sjednotit se svou nevěstou. Tato vůle, toto úsilí po
sjednocení, jímž se vyznačuje každá láska, projevuje se ve všem, tedy
i v našem těle, jako váha.

V každém tvaru přírody působí tato síla, kterou nazýváme váha
a když stavíme, musíme počítat a pracovat s ní a ne proti ní. Jestliže
s ní pracujeme, pak nám pomáhá udržet naše budovy na dlouhé časy.
Kdybychom stavěli proti zákonům této síly, tak vše takto vystavěné se
v nejkratším čase zboří. Stačí, že rozumíš, že výsledné síly ve tvaru
pyramid jsou nejpříznivější, aby stavby vydržely po mnohá tisíciletí,
aniž by je mohly narušit přírodní síly.

Pyramidy, zvláště největší, jsou vystavěny podle různých matematických a astronomických zákonů, takže mohou sloužit národu jako
hodiny a kalendář. Tyto zákony poznáš jindy. Kromě toho pyramida
má takový tvar, že boční stěny se sklánějí pod úhlem 51° ke svému
základu a odrážejí sluneční paprsky daleko do moře a hluboko do
pouště. Tím slouží pyramidy i jako majáky. Všechny jejich zákony i dějiny těch, kdo je stavěli, jsou namalovány na keramických deskách
pyramid. A jestliže jednou lidé budou znát tajemství písma, budou číst
z pyramid po dlouhý čas všechny tyto pravdy, matematické a astronomické zákony, tajemství pyramid a celé naše vědění. V nejtemnějším
údobí Země však zmizí i tato písemná podání, takže lidé budou muset
později sami objevovat všechny pravdy.

Ty ale pochop zákon trojrozměrného světa, který spočívá na zákonu
ducha a nemůže bez něho existovat.
Protože pramen všeho vědění, všech jevů, je věčné bytí - Bůh -
avšak Bůh stojí v neprojeveném mimo prostor a čas a pouze promítá
své projevy do rozměrových světů, musíme začít u Boha, abychom
těmto zákonům správně porozuměli. Mluvit o Bohu nám však stále
brání obtíž, že Bůh stojí mimo poznatelný svět a každá živá bytost
může rozumět a pochopit Boha jen do té míry, nakolik je schopná Boha
vědomě zažívat, projevovat a uskutečňovat. To jest: až do jakého stupně
dokáže sama být Bohem. Ve všem žije Bůh a vše žije v Bohu, přesto
mu zcela může rozumět ve své vlastní dokonalé bytosti jen ten, kdo se
sám stal Bohem - nebo nikdy z Něho nevypadl. Chápat Boha může jen
Bůh sám.

Skutečnost, že nejprimitivnější pračlověk má svůj pojem Boha,
dokazuje, že je v něm božské vědomí, přesto, že je na nejnižším stupni
a ještě ve stavu zamlženém. Ale stát se vědomým v Bohu, Boha plně
chápat, být Bohem, znamená být úplně zajedno se svým vlastním
božským Já, v nitru sídlícím Bohem. Snadno se to řekne, ale těžko
udělá! Neboť tím, že člověk vypadl ze svého božského vědomí, může
si Boha představit jen v míře své osobní vnímavosti. Jak má vědět, co
je skutečně živé božství ve své dokonalosti, když jeho představivost
odpovídá jenom osobnímu stupni odděleného od jednoty, konečného a

padlého? Jak by mohlo konečné chápat nekonečné, jak časové pochopit
věčné, smrtelné nesmrtelné, zdánlivá bytost věčné? ... Jak může
imaginární bytí chápat, zažívat a dokonce se ztotožňovat s věčným,
pravým Bytím - s Bohem?
A přece musí člověk Boha dosáhnout! Věčné přání, neutuchající
touha mu pomáhá a žene ho do směru jeho božského Já. Přes zdánlivě
nepřeklenutelnou propast mezi osobně smrtelným a neosobně věčným
staví rozum - největší, ale nejnebezpečnější dar Boží - most. Rozumem
se dostal do pokušení svým vědomím vypadnout z jednoty, ale právě
tak mu dává rozum možnost vrátit se do jednoty s plným sebeuvědoměním. Prostřednictvím rozumu je schopen porozumět pravdám a když
porozuměl, bude hledat a stále znovu zkoušet, až se mu jednoho krásného
dne podaří najít tu jedinou cestu, uskutečnění svého Já.

Uskutečnění znamená něčím být. Neboť dokud člověk o něčem
přemýšlí nebo hovoří, není tím. Můžeš přemýšlet o kočce nebo o lvu,
to zdaleka ještě neznamená, že jsi dosáhla uskutečnění, že jsi se stala
kočkou nebo lvem. Podobně můžeš přemýšlet o sobě, aniž bys byla
svým božským tvůrčím Já. O něčem přemýšlet znamená být oddělen
od toho. Neboť jestliže vyšleš jen jednu jedinou myšlenku, ty - myslitel
- jsi spojená přemýšlením s předmětem svých myšlenek. Jsi s ním
spojená, ale nejsi s ním totožná. Co je v tvém rozumu, to nejsi
ty. Rozum patří tobě, je to obdivuhodný nástroj, zrcadlo, ve kterém
můžeš všechno promítat a všechno poznat, ale rozum nejsi ty! Rozum
je mimo tvé Já, čili co můžeš udělat svým rozumem, nejsi ty, není to
uskutečnění.

Jestliže člověk hledá Boha mimo sebe, může často, ba i stále na
Boha myslet, může se k Bohu modlit, může Boha celým svým srdcem
milovat, ale proto se stále ještě neztotožnil s Bohem. Protože při hledání
venku nemůže člověk nikdy Boha najít!
Stvořitel v člověku je vlastní Já, jehož posledním od jeho vlastního
středu nejvzdálenějším projevem je já, osobní vědomí já. Osobní já
v něm je ve hmotě - v těle se odrážející obraz Boha. Jestliže tedy člověk
se chce vrátit ze stavu vzdálenosti do totožnosti s Bohem, musí svým
vědomím nastoupit tutéž cestu: musí své vědomí od osobního já stahovat

stále hlouběji a hlouběji do sebe a obracet se k svému pravému Já,
ke svému stvořiteli, až se v Něm vědomě pozná. To ale znamená, že
v tomto stavu se nepoznává stvoření - osoba, protože žádnou skutečnou
existenci nemá a jako zdánlivá bytost nemůže mít žádné zpětné působící
vědomí, žádné sebepoznání. Ale naopak, stvořitel se poznává ve stvoření,
v osobě. To je jediná možnost, v níž přestává odloučenost, v níž se
vědomí nalézá ve stavu jednoty, kdy přestává myšlení na sebe samého
a dochází k sebepoznání, k bytí sebou samým. V tomto stavu je
poznávající, poznávané a poznávání jeden a týž subjekt: Já - stvořitel
- poznává se v sobě samém.

Člověk může zažít Boha jen tímto způsobem. Toto je vzkříšení!
V tomto stavu poznává, že ho stvořilo jeho vlastní Já a stále tvoří, takže
jeho vlastní Já je jeho stvořitelem. Podobně poznává,
že jedno a totéž jediné Já je stvořitelem celého vesmíru.
Následkem toho prožívá ve svém božském sebepoznání, ve svém sebeuvědomění, současně i tvůrčí,
kosmické vševědomí. V témže okamžiku, kdy dosáhl
sebepoznání, dosáhl poznání všeho, vševědoucnosti!
Tento božský stav, v němž stvořitel poznává sám sebe, můžeme
také vyjádřit symbolicky čísly:

  Bůh ve stavu spočívání v sobě samém je jedna ve třech a tři v jedné.
Tři a jedna jsou ještě nerozdělenou jednotkou. Ve světě geometrických
představ je tvar rovnoramenného trojúhelníku symbolickým obrazem
Boha, v němž poznávající, poznávané a poznávání jsou jedno jediné:
jeden ve třech a tři v jednom.
Každý tvar je projevem síly, která ho vybudovala, proto je každý
tvar rovněž obrazem síly, která ho buduje a stvořitelsky v něm přebývá.
Božství v sobě spočívající ve svém prastavu se zjevuje vždy ve tvaru
rovnostranného trojúhelníku.

  Tento trojúhelník má v sobě dokonalou harmonii a dokonalou rovnováhu, neboť jeho tři úhly leží od sebe v přesně stejné vzdálenosti.
Jestliže však v sobě spočívající aspekt Boží vstoupí z bezprostorového,
bezčasového a bezrozměrného stavu do stavu trojrozměrného a stane se
stvořitelským aspektem Božím, projeví se pak vždy v čísle čtyři.  

Dokud číslo jedna a tři tvoří v Božství jednotu, zůstává tři v jedné
a jedna ve třech. Jestliže však vystoupí z božské jednoty, oddělí se a
z jedné ve třech se stane jedna a tři,' a to je čtyři.
Rovnostranný trojúhelník zjevuje v sobě skrytě spočívající Čtyři rovnostranné trojúhelníky.

V tomto zákoně spočívá rovněž tajemství klíčového
čísla třírozměrného světa: číslo sedm.
Pokus se jednou obrazně si představit a sledovat,
jak vystupuje první energie projevu ze stavu bezrozměrného do stavu
třírozměrného. Zavři oči a já promítnu tuto pravdu do tvého " vědomí."

Dělám, co mně Ptahhotep poručí, zavírám oči a zaměřuji svoji pozornost do nitra. Tu se objeví bod a slyším Ptahhotepův hlas:

„Aby síla mohla vystoupit z bezrozměrnosti a zjevit se, potřebuje
výchozí bod. Tento bod je bez rozměru, dosud ještě nevystoupil z jednoty, je však k projevu nutný. Tím, že bod se skládá z jediného faktoru,
nese v sobě číslo jednoty, číslo jedna.
Jestliže síla, která se poprvé objevila jako bod, vystoupí z bezrozměrného stavu a určitou dobu působí, bod se bude pohybovat a vznikne čára."

Vidím v sobě, jak se bod pozvolna stává čárou a slyším Ptahhotepa:
„První rozměr - délka - se zrodil. Čára sama o sobě je nekonečná a je
tudíž jako první projev také číslo jedna. Má však ve světě projevů, kde
existuje počátek a konec, bezpodmínečně tři faktory: bod výchozí, bod
konečný a prostor mezi nimi. Čára má v sobě číslo tři, klíčové číslo
jednorozměrného světa.

Nyní ti musí být nápadné, že neexistuje možnost nalézt nebo projevit
číslo dvě v jednotě. Neboť po prvém projevu bodu, který má v sobě
jen jeden faktor, vznikly bezprostředně bez čísla dvě tři faktory. Jestliže
z bodu vystoupí sebemenší čára, tak její tři faktory již vytvoří číslo tři.
Čára v nekonečnu je a zůstává číslo jedna , má-li však začátek a konec,
pak nese v sobě bezpodmínečně číslo tři.

Má-li vzniknout číslo dvě, je nutno, aby došlo k rozštěpení jednoty.
Číslo dvě se může zrodit jen tehdy, jsou-li dvě jednotky postaveny vedle
sebe. Vzhledem k tomu, že kromě jednoty nic neexistuje, musí jednota

sama ze sebe vyslat zrcadlový obraz, a tak vznikne rozštěpení, oddělení,
což znamená smrt pro jednotu. Proto je slovo pro ,rozpolcení (rozdvojení)'
- což znamená určitý druh rozštěpení mysli a duše člověka - úzce
příbuzné se slovem dvě. To platí v každém jazyce.

Sledujme však, jak z jednoho rozměru vznikne druhý. Čára se skládá
z řady bodů. Za předpokladu, že tvůrčí energie působí v každém
z těchto bodů stejnou silou a po stejnou dobu, vystoupí všechny body
ze sebe do druhého rozměru, z každého se stane čára, z celistvosti
těchto čar se stane plocha, rovnostranný čtyřúhelník.

Narodil se druhý rozměr - šířka.
Čtyřúhelník je čtyři v jedné a jedna ve čtyřech,
skládá se tedy z pěti faktorů: ze čtyř projevených
čar: výchozí čára, koncová čára, pravá a levá, boční
čára a z pátého faktoru: z nezjevené plochy, která je
mezi čarami. Klíčovým číslem dvojrozměrného světa
je číslo pět.

Tvůrčí síly působí však dále. I plocha se skládá z bodů a působí-li
z každého bodu stejná síla stejnou dobu, vystoupí všechny zmíněné
body do třetího rozměru a z plochy se stane
krychle.

Zrodil se třetí rozměr: výška.
Krychle je šest v jedné a jedna v šesti,
skládá se tedy ze sedmi faktorů: ze šesti projevených ji ohraničujících ploch a ze sedmého
neprojeveného faktoru - z krychlového obsahu.
Klíčovým číslem pro trojrozměrný svět je tedy číslo sedm.

Jak vidíš, základním tvarem hmoty je krychle. Různé krystaly vznikají podle tohoto zákona a v krystalech nalézáme buď tvar krychle -
například u soli - nebo základní prvky krychle v různých aspektech a proměnách. Jestliže nyní vyšetříme podstatu krychle, porozumíš i zákonům obměn.
Pokus se vyjít z jednoho rohu krychle a nalézt plochu, ve které jsou
obsaženy všechny tři rozměry krychle. Jestliže ji příčně rozřízneš, obdržíš

pouze jednu plochu, jen dva rozměry. Abychom dostali plochu všech
tří rozměrů, musíme krychli rozříznout šikmo od jednoho rohového bodu
ke dvěma protilehlým rohovým bodům. Tím se odřízne jeden roh krychle.

Budeme-li pokračovat tímto způsobem,
odřízneme čtyři rohy krychle a z krychle zůstane tvar, který je ohraničen čtyřmi rovnostrannými trojúhelníky.

Vidíš, že v krychli skrytě spočívá tvar, který má jiné zákony než krychle, neskládá se totiž ze čtyřúhelníků, ale ze čtyř trojúhelníků.
Jestliže rozprostřeme tyto čtyři rovnostranné trojúhelníky do plochy, vytvoří jeden rovnostranný trojúhelník, symbolické znázornění Boha.

Čtyřstěn je jako rovnostranný trojúhelník, který vytváří svůj plášť, ztělesněním harmonie
a rovnováhy. Neboť všechny jeho rohové body leží od sebe ve stejné vzdálenosti, nevzniká
tedy ve čtyřstěnu žádné napětí, nýbrž vyrovnaný, klidový stav. Naproti tomu rohové
body krychle, stejně jako čtverce, leží v různých vzdálenostech od sebe, je tedy jak ve
čtverci, tak i v krychli, stálé, nepřekonatelné napětí. Hmota třírozměrného světa se tvoří ve
tvaru krychle, ale skrývá v sobě čtyřstěn, vybudovaný na božské rovnováze. Hmota nemůže existovat bez božského obsahu.

Na témže zákonu je vybudován celý třírozměrný svět, lhostejno, zda vybudovaný tvar je ,mrtvá' nebo oduševnělá hmota, tedy živý tvor. Ať se jedná o rostlinu, zvíře nebo člověka, ve svém zjevu vykazují tělo,
které podléhá zákonům trojrozměrného světa. V tomto těle se ale nalézá skryté a neviditelné vyšší       božské Já - život - věčné bytí! Jenom člověk je schopen projevit své vyšší Já - tedy Boha - svými myšlenkami, slovy a činy, jestliže své vědomí neztotožňuje se svým tělem, ale s duchovním obsahem, se svým Já. Pokud se člověk ztotožňuje se svým hmotným tělem, je jako neprůhledná krychle, která vykazuje pouze vlastnosti hmoty a zatlačuje božsky tvůrčí princip do latentního, neprojeveného stavu a nedává tušit, že v něm spočívá zcela odlišný čtyřstěn - božské Já.

Člověk, který používá své tělo, své myšlenky, slova a skutky pouze
k projevování božského tvůrčího principu - avšak ponechává vlastnosti
své tělesné existence - své osoby - v neprojeveném, ten je, vyjádřeno
stejnou řečí, otesaná krychle, jejíž rohy jsou otočeny ven, jejíž obsah
je vyklopen a tímto způsobem ukazuje svoje vnitřní trojúhelníky, které
jsou současně trojúhelníky božského čtyřstěnu.
Hmotný, čtyřúhlový tvar používá pouze jako bezpečnou základnu
v trojrozměrném světě a ponechává na něm spočinout svoji váhu.
Tvar vyklopené krychle je však pyramida. Pyramida je tedy symbolický tvar božského člověka, který odhaluje svoji božskou, nesobeckou přirozenost a zcela uskutečňuje Boha na Zemi. V osobě Božského člověka
je uskutečněno vykoupení Země, zduchovnění hmoty, Božské Já -
stvořitel - sedí na svém trůně v plné nádheře a vládne nad hmotou, nad
tělem.

Naproti tomu symbolické znázornění materiálního člověka, který používá svého rozumu k tomu, aby sloužil své hmotné přirozenosti, je kříž - nebo ,T' - vytvořený ze čtyřúhelníků povrchové plochy krychle.
Na tomto kříži nebo Tau, je ukřižováno božské Já, skrytě uvnitř přebývající.

V takových lidech je božství odcizena moc. Nemůže se projevovat,
musí se ve světě podrobovat materiálním zákonům. Je ukřižováno na
dvou velkých trámech třírozměrného světa - na čase a prostoru -
a umírá na tomto kříži hmoty. Jeho smrt však není konečná! Také ve
vědomí, které kleslo na nejnižší stupeň, bude jednou vzkříšeno božsky
tvůrčí Já a vykoupí trpícího člověka. Neboť hmotný člověk si působí
tím, že ve své nevědomosti ukřižuje v sobě své vlastní vyšší Já - Boha,
stálá muka a utrpení - stane se zločincem, který visí ukřižován vedle
ukřižovaného božství. Bolesti ho probudí, jeho vyšší vědomí se vzbudí
a zažije se vzkříšením svého božského Já rovněž svoje vlastní vykoupení
tím, že v Něm pozná sebe sama!

Tyto symbolické znaky přinesli uprchlí členové božské rasy do všech
zemí, kam přišli a seznámili lidi s pravdami, které jsou v nich skryté.
Všude v každé části světa se naleznou přesně stejná znázornění v kameni,
kovu nebo ve vypalované hlíně ve větších nebo menších rozměrech.
Lidé se pak budou domnívat, že je to obraz ukřižované osoby, jen
málokteří poznají, že toto ztvárnění symbolizuje božsky tvůrčí princip,
ukřižovaný na dvou trámech času a prostoru.
Pyramidy budou ještě stát tisíciletí a lidem hlásat nejvyšší pravdy, které jsou do nich vestavěny. Ti, kdo mají oči a uši, naleznou a poznají jejich vznešené pravdy, i když nebudou schopni pochopit všechny jejich matematické a astronomické zákony, někteří vysoce vyvinutí je také uskuteční. Pro primitivního člověka zůstane však pyramida věčnou záhadou, tak jako Sfinga - dokud nevyluští svou vlastní hádanku.

Vraťme se však ke krychli! Předtím jsi ukrojila z krychle plochu,
vycházející z bodu jednoho jejího rohu, která má v sobě všechny tři
rozměry. Tímto způsobem jsi mohla odříznout čtyři rohy krychle. Mohla
bys však provést čtyři řezy z ostatních rohů a zjistila bys, že v krychli
není obsažen jen jeden čtyřstěn, nýbrž dva v sobě spočívající Čtyřstěny,
které tvoří vzájemně přesné zrcadlové obrazy. Tyto dva v sobě spočívající
čtyřstěny představují nejvnitřnější zákon poznatelného světa: neoddělitelnou spojitost mezi oběma doplňujícími se polovinami - mezi pozitivní
a negativní - které v sobě spočívajíce, tvoří dokonalou rovnováhu a sedí
jako tvůrčí duchové po pravici a po levici božství. Při stvoření působí
jako dva vzájemně protichůdné zákony: zákon ducha a zákon hmoty.

Duch je život, hmota je odpor.

Zákonem ducha je vyzařování, dávání, nesobeckost.                           

Zákonem hmoty je stahování, ochlazení, tuhnutí.

SATAN

  Existuje jen jeden živý tvor, který může vědomě oba zákony ztělesnit:
člověk. Tvoří spojovací článek mezi duchovním a materiálním světem.
Je schopen žít současně podle zákona obou světů. Jeho myšlenky, jeho
slova, jeho činy mohou vyzařovat nesobeckost a universální lásku, mohou
být dáváním. Jeho tělo však patří hmotnému světu a uskutečňuje hmotné
zákony Každý zákon, pokud je na svém vlastním místě a ve správném
čase, je božský, je-li to obráceně, je satanický.
Bez odporu hmoty by stvoření bylo nemožné. V neprojeveném Božství
spočívají všechny tvůrčí síly ještě v jednotě, v dokonalé rovnováze, ve

stavu klidu, jen jako schopnost, jen jako možnosti sily. Stvoření začíná
tím, že z jednoty se uvolní síla, která se Stvořiteli postaví na odpor. To
je ,prvorozený syn' boží, duch odporu, kterého otec vysílá, aby po eóny
a eóny času Jemu tvořil druhý a negativní pól, - aby frekvence tvoření
byla únosná a schopná obstát, aby tvoření se stalo vůbec možným.
Tento duch odporu, který tvoří protipól zjevujícího se aspektu Boha, je
příčinou, že díky jeho stahujícímu, tvrdnutí vyvolávajícímu působení
vzniká zhuštění, hmota. Tento duch působí jako zákon ochlazování,
stahování a tuhnutí, obsažený ve hmotě.

  Vezmi kámen do své ruky: síla, která z této věci udělá kámen a drží
jej pohromadě jako hmotu, je ochlazování, stahování a tuhnutí působící
zákon odporu. Dokud se tento zákon projevuje ve hmotě jako hmota,
působí zákon na svém místě, tudíž božsky. Z mrtvé hmoty se však stane
oživená hmota, jestliže božský duch - Já - se vtělí do hmoty a stává
se živou bytostí. Já, život pronikne mrtvou hmotu a ze zákona hmoty
vznikne živý duch: zrcadlový obraz božského Já. Tento zrcadlový obraz
je satan a mohl se stát živým duchem jen tím, že Bůh jakožto Já živých
tvorů vdechl svůj vlastní život hmotě. Satan je tedy zákon hmoty, který
byl oživen božským duchem. Satan leží mrtvý v hmotě, jako její zákon
do doby, kdy ho božský duch oživí svým vlastním životem.
Jestliže vědomí se ztotožní ze zákonem hmoty a jestliže myšlení,
slova a činy neslouží božskému zákonu, ale zákonům hmoty, pak člověk
oživí satana: tím se Člověk sám stane satanickým. Bez člověka nemůže
satan existovat, neboť bez lidského Já je satan jen nevědomou silou,
nutným přírodním zákonem hmoty.

  Satan se může stát živým jen ve vědomí toho člověka, který v duchu
projevuje zákon hmoty, zákon těla, který ztotožňuje svoje vědomí se
svojí osobou, se svojí nízkou přirozeností, s pudy přebývajícími v těle,
s pudy rozmnožovacími sebezáchovy a projevuje stahovací a tvrdnutí
působící sílu hmoty jako duchovní vlastnosti, jako chtivost, závist,
ješitnost, duševní tvrdost a sobectví. Satana samotného nepotkal ještě
žádný živý tvor, neboť bez člověka neexistuje ani satan. Bez člověka
je satan pouze zákonem hmoty. Jen v člověku lze potkat živého satana,
jen v lidské tváři lze poznat satana jako výraz této tváře.

  Když se Já uvolní při smrti z těla takového člověka, zůstane satan
opět jako zákon hmoty v mrtvole. Stal se satanem skrze oživující sílu
jáství ve vědomí. Avšak vědomí člověka, který se ztotožnil se zákonem
hmoty a tím se stal satanickým, zemře se satanem a po smrti se stane
nevědomým. Satan ho táhne - svého otroka - do mrtvé hmoty, do
temnoty, do nevědomí, k sobě.
Naproti tomu zůstává vědomí člověka, který se ztotožnil se zákonem
božského ducha a jemu sloužil, při odložení těla bdělé - a zbavené pout
a izolace hmoty - vplyne do věčného světla, do Boha.

    Zmíněné dva v sobě spočívající čtyřstěny ukazují dva póly stvoření
v dokonale rovnovážném stavu. Celé stvoření - svět nepokoje, pohybu
- spočívá na této božské rovnováze. Působí skrze všechny tvary jako
jejich nejvnitřnější zákon. Rovněž tak v krystalizacích hmoty. Jak jsi se
sama dozvěděla, je kolem božského čtyřstěnu vybudován pratvar hmoty
- krychle. Trojúhelníky, které tvoří čtyřstěn, jsou identické se spojenými
vnitřními plochami rohů krychle. Rovněž tak člověk má dotykovou
plochu s božským Já ve svém nitru. Právě proto můžeš nalézt své vlastní
božské bytí jen ve svém vlastním nitru; nikdy však tím, že obrátíš svou
pozornost ven.
    Je-li člověk orientován ven, bude v souladu s božským zákonem,
stále více tlačen do duchovního uvěznění, až po mnohých mukách a
bolestech nalezne Božství.

Prozkoumejme, které tvary krystalů se odvozují z krychle.
Vezmi šest geometrických střeše podobných tvarů, jejichž základní
plocha odpovídá přesně čtverci krychle a postav těchto šest tvarů na
čtverce krychle tak, aby střešní tvary se vždy dotýkaly svými různými
stranami.

Pak obdržíš geometrické těleso, které nazýváme pentagondodekaedr,
který je vytvořen z dvanácti rovnostranných pětiúhelníků. Pentagondodekaedr obsahuje další zákony dlouhé cesty vědomí. Nyní pohlédněme
na výsledek, který se projevuje v posledním krystalickém tvaru této
řady: Je to ikosaedr, vytvořený z dvaceti rovnostranných trojúhelníků.

Ze čtyřstěnu lze tedy vyvinout další tři - se čtyřstěnem dohromady
čtyři - pravidelné krystalické tvary, tvořené stejnými plochami: čtyřstěn,
krychle, pentagondodekaedr a ikosaedr.
Pravidelné krystalické tvary lze vytvořit pouze z trojúhelníku,
čtyřúhelníku a pětiúhelníků. Z trojúhelníku čtyřstěn, osmistěn a ikosaedr;
ze čtyřúhelníku jen krychle, z pětiúhelníku jen pentagondodekaedr.
Vyjma osmistěnu znáš všechny tyto geometrické tvary. Osmistěn
můžeš zkonstruovat tak, že povedeš tři stejně dlouhé čáry, každou
v jednom ze tří rozměrů - tedy jednu čáru do délky, jednu do šířky a

jednu do výšky - v úhlu 45°, takže střed uvedených čar je totožný.
Když spojíš koncové body těchto tří čar, obdržíš osm trojúhelníků,
které tvoří osmistěn. Osmistěn se tedy skládá ze dvou pyramid, které
na sobě leží základnami.
Teď dávej dobře pozor: položíme-li do prostoru v každé rovině tří
rozměrů ve stejné vzdálenosti řezné plochy, pak vznikne bezpočet malých
osmistěnů. Ale tyto osmistěny přesto prostor nevyplňují, ale mezi
osmistěny zůstávají  - stejně jako uvnitř krychle - čtyřstěny, které stojí
mimo třírozměrné plochy! Můžeš rozdělit prostor do nekonečně velkých
a nekonečně malých osmistěnů, vždy tu budou čtyřstěny mimo
třírozměrové roviny.

    Třírozměrový prostor spočívá v každém svém bodě na božském
čtyřstěnu, což představuje absolutní harmonii a absolutní rovnováhu.
Rovněž tak spočívá celé projevené stvoření v každém svém bodě na
Božství, které stojí nad každým projevem, spočívá v sobě a je neprojevené.
Bůh je všudypřítomný!
Vraťme se však ke geometrickým tělesům, které leží v sobě, nebo
na sobě. Čtyřstěn, krychle, pentagondodekaedr a ikosaedr. Chci tvou
pozornost zaměřit ještě na další zákonitosti a souvislosti. Jestliže mezi
sebou znásobíme poměrná čísla, která existují mezi plošnými čísly do
sebe ukrytých krystalických tvarů - čtyřstěnu, krychle, pentagondodekaedru a ikosaedru, tedy 2, 3, 6, 10, obdržíme číslo 360, počet
stupňů v kruhu.   (2x3=6 , 6x6=36, 36x10=360)
 A jestliže poměrná čísla sečteme, dostaneme číslo představující možné spojení mezi faktory klíčového čísla třírozměrného
světa, číslo 7!"