„To znamená, že když člověk umírá…“ ...může být současně tady i zde?

[Naren Sahava]

„Mimochodem ale není smrt jako smrt,“ dodal Sensei.
„To, o čem jsem mluvil já, probíhá v případě, když dochá-
zí člověku životní energie prána. Přičemž u každého je to
jinak. Tady už všechno závisí na subjektivním čase a věk
jako takový tu nehraje roli. Někomu může prána dojít
v dětství, u jiného ve středním věku, a jiným až ve stáří.
To není důležité. Hlavní je, že potom duše přechází do
cyklu převtělování. Ale bývají i případy předčasné smrti,
kdy má člověk ještě dost prány, a někdo mu například
násilně vezme život nebo se někdo sám z hlouposti připraví
o život. Potom jeho duše, která se odděluje spolu
s astrálem, se svými tenkými obaly a pozůstatky nevyčerpané
prány od zemřelého těla, neodchází na převtělování,
ale začíná existovat tady, v tomto čase, v tomto životě na
jemné materiální úrovni, řekněme v podobě … „přízraku“,
jak tento „subjekt“ nazývají lidé. A v tomto stavu se
potuluje „ani tady ani tam“ velmi dlouho, mnohem déle
než by člověk žil v těle. Protože energie prány se bez materiálního
těla spotřebovává velmi pomalu. Duše se může osvobodit z této zdlouhavé hrůzy pouze tehdy, když je
spotřebována prána a jsou zničena jemná těla. Důležité
je i to, že v tomto případě se mnohem více zintenzivňují
všechny prožitky člověka, které nashromáždil ještě v těle.
A s těmito osobnostními prožitky musí existovat celé
období „života“ v podobě přízraku.“
„Mizerná perspektiva,“ zabručel Andrej.
„Je to pochopitelné,“ promluvil Sensei. „A co se týče
toho, jak člověk subjektivně pociťuje čas, je to v mnohém
relativní. Proč? Především proto, že všechny procesy
v mikrosvětě i makrosvětě jsou vnímány z lidského úhlu
pohledu, prostřednictvím toho, jak to hodnotí lidská
myšlenka. Jen připomenu, že ta vzniká v materiálním
mozku, který je přece ve svém chápání omezen. Lidstvo
už nashromáždilo mnoho svých představ o čase, které
lidé potřebují jen k tomu, aby se jim snáze žilo a mohli
snáze poznávat okolní svět. Všechny tyto pojmy jsou ale
relativní, počínaje kalendářem a konče dělením na části
sekundy se svými relativními chybami. Vezměte si napří-
klad takovou chronobiologii, která zkoumá různorodost
vnitřních biorytmů u živých jedinců. V ní je pojetí času
pro každý organizmus také relativní…
„No, v podstatě ano,“ souhlasil Nikolaj Andrejevič se
Senseiem. „Pokud vezmeme třeba člověka, tak u něj ka-
ždý orgán pracuje na své frekvenci, se svým intervalem
vibrací: vibrace vln mozku jsou rovny jedné desetině
sekundy, šesti sekundový dýchací cyklus, sekundové
základní srdeční rytmy a tak podobně…“
Když Žeňa uslyšel tyto slova, okamžitě zavtipkoval:
„No jo… Já jsem Stasovi vždycky říkal: ‚Ty nejsi člověk,
ty jsi náhodná sada orgánů.‘ A on nevěřil.“ Obrátil
se k příteli a dodal: „Slyšíš, co tady říká moudrý člověk…“
Když se doktor spolu s ostatními zasmál Žeňovu vtípku,
přesto tento legrační dojem okomentoval:
„To se zdá jenom na první pohled, že každý orgán
je „náhodný“ dle svých vibračních procesů. V každém 

organizmu se nachází hlavní „regulátor vibrací“. Ten
synchronizuje společnou práci celého organizmu jako
centrální procesor v počítači.“
„Přesně tak,“ přikývl Sensei a upřesnil: „Přesto ale,
všechny tyto sekundové vibrace jsou také relativní. Pokud
se změní vnější podmínky a nebo když aktivně působí
psychologický faktor, vnitřní čas se může zpomalovat
nebo zrychlovat, zpomaluje se nebo zrychluje se v prvé
řadě ezoosmóza člověka. A potom se tím pádem zpomaluje
nebo zrychluje práce organizmu. Například při
stresových stavech.“
Jak napsal Pavlov: „Základem odpočtu času CNS
je střídání vzrušení a útlumu,“ prohodil Nikolaj
Andrejevič.
„Ano. Takže čas je pojem relativní, zejména v biosysté-
mu. Všichni lidé, živočichové, všechny rostliny a všechen
hmyz žijí různě dlouhou dobu, stárnou různě rychle.
Zjednodušeně řečeno má každý svoji zásobu prány, proto
i biologické hodiny každého běží jinak rychle. Tím pádem
vnímáme čas objektů hmoty každý jinak.“
„Běží jinak rychle?“ zeptal se Ruslan. „To jako jak?“
„No vezmi si například velmi staré stromy, třeba tis
červený, který žije dva až čtyři tisíce let. Stejně jako
jiné dlouhověké stromy roste pomalu, ale zato žije déle.
Nebo například želvy. Mnoho druhů se dožívá až sta
let. Rychlost reakcí suchozemských želv je například
dvakrát až třikrát pomalejší než naše. Pokud bys kolem
nich prošel pěšky, jim by se zdálo, že ses jenom mihnul,
stejně jako se to tobě zdá u motocyklisty, který se
pohybuje rychlostí zhruba 50 km/h… Nebo si vezmi
mouchu. Vnímáme ji jako bytost s vlastním časovým
cyklem, zcela odlišným od toho našeho. Podle výpočtů
jeden den představuje pro mouchu zhruba jeden náš
kalendářní měsíc. Jsme pro ni nepředstavitelně pomalé
bytosti. A proč? Protože rychlost života mouchy je
mnohem vyšší než rychlost života člověka. Tím pádem

i rychlost jejich reakcí je mnohem vyšší… Zatímco například
Žeňa nad ní zvedne ruku a bude se snažit jí
chytit, stihne si moucha vyčistit všechny nohy a křídla,
určí, odkud přichází hrozba a kam je pro ni nejlepší
a nejbezpečnější uletět, zatímco ta lenivá bytost se uráčí
spustit svoji ruku. Přitom moucha klidně odlétá a křídly
udělá desítky kmitů za sekundu.“
„Já nejsem sadista,“ ohradil se Žeňa, koutkem oka
pohlédl na otce Joanna, a pokračoval: „Na rozdíl od ně-
kterých, nebudu ukazovat prstem. Já mám přírodu rád!“
Nicméně v ten okamžik, když uviděl na své ruce přistát
komára, mimoděk po něm plácl rukou. Všichni se
rozesmáli.
„To je vidět,“ usmál se Vano.
„To byl prostě jeho osud,“ obhajoval se Žeňa, když
z ruky smetával zbytky komára.
„Zajímavé, a je možné naložit se svým časem tak, aby
člověk, jak se říká, žil dlouho a šťastně a jednoho dne
umřel?“ zeptal se Ruslan, jenž se nacházel v zajetí svých
představ.
Kosťa se pousmál a sarkasticky přispěchal se svým
postřehem:
„Proč by to nebylo možné? V historii je znám takový
případ. Vždyť v Pompejích také žili dlouho a šťastně …
a všichni jednoho dne umřeli.“
Všichni se znovu rozesmáli, rozvíjeli tento námět a zasypávali
Ruslana vtípky. Když skončila pětiminutovka
smíchu, řekl Sensei:
„Člověk je schopen mnohého. Když žije svůj život,
tak prakticky nevyužívá možnosti, jež mu jsou dány.
Ačkoli v extrémních situacích, jak jsem vám už vyprá-
věl, může pozorovat jejich projevy. To se týká i času:
když se subjektivní vnímání času výrazně zrychluje,
ale vnější obyčejný čas se naopak jakoby zpomaluje.
Nejčastěji se samozřejmě s tímto fenoménem času
setkávají lidé nebezpečných profesí: piloti, závodníci,

kaskadéři a jim podobní. Když se dostávají do zvlášť
extrémních podmínek, tak někteří skutečně cítí, že
čas se reálně zpomalil, a v této prodlevě stihnou udě-
lat všechno možné, aby napravili situaci. Ale když se
dostanou z této situace, vychází najevo, že během pár
zlomků vteřiny stihli desetkrát víc práce, než by mohli
udělat v běžném životě.“
„A čím je to možné objasnit? Je během těchto okamžiků
využito více prány?“ zeptal se Nikolaj Andrejevič
a vyslovil svoji domněnku.
„Ano. Prudké uvolnění psychické energie vyvolává mohutnou
explozi prány, což ve svém důsledku působí na
ezoosmózu člověka. V tomto případě se ezoosmóza jednoduše
urychlí, proto člověk stíhá během okamžiků udělat
mnohem víc, než ve svém přirozeném stavu… Podobné
pocity prožívají i obyčejní lidé, když se setkají s intenzivními
krizovými situacemi. Takže obrat „život mi během
okamžiku proletěl před očima“ nejsou jenom slova.
Tady, v tomto časovém intervalu, ve kterém se nachá-
zíme, je společná časová vlna…. Nebo aby to bylo snazší
na pochopení, to můžeme říci tak, že jedeme v určitém
autě života, který se pohybuje určitou rychlostí. Vidíme
pouze to, co vidíme. Proč? Protože naše atomy se pohybují
určitou rychlostí. Když začnou pracovat několikrát
rychleji, neznamená to, že rychleji umřeme, ale prostě
to, že to, co vidíme zmizí a objeví se zcela jiné zobrazení
nebo obrázek. Dimenzí je mnoho, je to zcela reálné a tady
nic zvláštního není.“
V rozhovoru vznikla krátká pauza. Nikolaj Andrejevič
mlčel, o něčem přemýšlel a potom se znova zeptal:
„No a jak je to s přemisťováním v prostoru… Pamatuji
si náš společný rozhovor o teleportaci, ale upřímně řečeno,
doteď si nedovedu reálně představit, jak to probíhá
ve skutečnosti…“
„Přesněji řečeno, nedovedu uvěřit,“ opravil ho s úsmě-
vem Sensei a nazval věc tím pravým jménem.

„Spíš sám pro sebe pochopit základy fenoménu,“ vykroutil
se z toho Nikolaj Andrejevič a stydlivě sklopil oči,
jakoby se snažil utřídit myšlenky a zformulovat na toto
téma přesnější otázku.
A tu zcela nečekaně prakticky hned vedle sebe uslyšel
Senseiův hlas s trochu ironickým nádechem:
„Základy říkáš? Základy jsou samozřejmě dobrá věc.
Ale dříve než jsou oni, je zapotřebí víra…“
Nikolaj Andrejevič se s údivem ohlédl. Vedle něho na
volném místě, jakoby nic, seděl Sensei, kterému se tam
podařilo dostat neznámo jak.
„Správně,“ zazněl opět Senseiův hlas, tentokrát ho
ovšem doktor uslyšel z místa, kde seděl Sensei předtím.
A teprve tady si Nikolaj Andrejevič všiml, že Senseiové
jsou dva. Jeden byl na svém místě naproti němu,
a druhý, zcela reálný, jak se říká, z masa a kostí seděl
na kládě vedle Nikolaje Andrejeviče.
„To je co, hypnóza?“ pronesl psychoterapeut udiveně
to první, co mu přišlo na mysl.
Dva Senseiové se naráz pousmáli.
„Ještě hůř,“ řekl s úsměvem ten, který byl vedle něho
a polohlasně mu, jako strašné tajemství sdělil: „To je
rozdvojení osobnosti…. Kam se to tam u vás řadí?“
„Pomatení nebo tak něco?“ řekl automaticky neméně
překvapený Viktor sedící nedaleko a nemohl přitom odtrhnout
oči od druhého Senseie.
Druhý Sensei se zatřásl v tichém smíchu. Nikolaj
Andrejvič lehce zatřásl hlavou, snažil se ovládnout své
rozpaky a obracel se buď k Viktorovi, nebo přesvědčoval
sám sebe:
„Bláznění by to bylo, kdybys tohle všechno viděl jen
ty sám, ale když je to hromadné…“
V ten okamžik se zadrhl a znovu se upřeně podíval
na druhého Senseie.

„Ano, tohle není žádná hypnóza, nene,“ uklidnil ho
Sensei, který seděl naproti.
„Hm, jakoby nic jiného kromě hypnózy neexistovalo,“
poznamenal uštěpačně druhý Sensei směrem k tomu
prvnímu. „Vidíš, co to znamená, když poskytneš Znalosti
příliš brzy… Hned se začne pasovat nový klobouk
ke starým kalhotám.“
První Sensei se usmál takovému výkladu svého „klonu“
a začal to Nikolaji Andrejevičovi trpělivě vysvětlovat:

„Ve skutečnosti je zde všechno geniálně jednoduché.
Prostor je spojen s gravitací, gravitace je spojena s časem.
A všechno dohromady je nerozlučně spojeno s pů-
sobením Allata… Tomuto jevu jsou vlastní ty nejméně
obvyklé fundamentální zákony…“

[Zlaté Živé Světlo]

Kdo nevěří v možnost teleportace nebo bilokace (být na dvou či více místech současně) a jiným zdánlivým "nemožnostem", ať si přečte kupř. tohle: Neuvěřitelné, avšak vědecky podložené skutečnosti Uvedeno ZDE.