Ostrůvek - Zprávy z Majáku - č.20

[blueheart]

(11.4.-17.4.2011)

Patnáctý týden byl vskutku zvláštní: odskočil jsem si na ostrůvek Madeira. Od prosince mne cosi táhlo i pudilo k moři, bylo mi jedno kam, ale potřeboval jsem subtropy. Odjížděl jsem a zpravodajským hitem dne bylo, jak český president krade péro na tiskové konferenci s chilskou hlavou státu.

Obláčky za oknem letadla jsou fakt báječné. Rád je pozoruji, krajina dole zmizí a ocitám se v říši klidné, šlehačkové běloby...Lidi a jejich bláznivý svět se vzdálí. Je vidět, co vytvořili, a je to úžasné: celá planeta rozparcelovaná do plošek polí, lesíků pospojovaná cestičkami, po nichž těkají auta. Neuvěřitelné bytosti jsme my lidé. Poznání pohledu shůry bylo toto: veškerý náš strach je blbost. Tak krásná a bohatá planeta, čeho se to lidé pořad bojí? Co je to za vyděšené bytosti? Ovládli celou planetu a pořád se strachují: o zdraví, o práci, bojí se stáří, chudoby, smrti, bojí se všeho. Proč pořád všichni mají pocit, že musejí strašně moc pracovat, když je tato planeta zjevně nekonečně plodná a plna hojnosti a lidský druh tak výkonný, klasický mravenec v počtu téměř sedmi miliard? Proč je tak vystrašená ta úžasná bytost? Z výšky není vidět žádná negace, obavy, starosti, nenávisti, zášti a války, vládne tu nebeský klid.

Portugalská Madeira je jedna botanická zahrada, jdete ulicí, které se tu říká rua, a jdete vlastně botanickou zahradou, všude palmy, aloe, kaktusy, ibišky... Krásné jsou domky, místní lidé mají skvělý architenktonický cit, jsou to umělci, i jejich paneláky jsou docela dobrý estetický výtvor. Zvláštní jsou jejich psi. Vládne tu svoboda, oříšci běhají volně po silnicích – a kupodivu nikde žádný rozpláclý, symbióza svobodných oříšků a řidičů-kamikadze funguje  dobře. Madeiřané jsou lid, který je zvyklý žít ve svahu, jejich terasovitá políčka vidíte všude nad jakoukoliv propastí v jakémkoliv srázu, stejně jako mosty klenoucí se nad hlubokými stržemi.

Oceán, v Česku tak nedostatkové zboží, hučel nám pod oknem nonstop24 hodin, až mi začal lézt po čase na nervy. Promiň, úžasný Živočichu. Atlantik je tu tak obrovský, že jsem měl pocit, že vidím jasně zakulacení Země a v noci že kilometr dva od hotelu až spadá moře do hlubin jakési bezměrné propasti. Moře je někdy modré, jindy kovově šedé až stříbřité.

Elementy země jsou tu jadrné: země – láva tvrdá a narezlá, nekonečné moře, ostrý vítr, oheň  Slunce. Hory této země vyvstalé ze dna oceánu jsou strmé a lidé jsou tu zvyklí chodit stále nahoru a dolů, žijí ve svahu, který připomíná Petřín, parkují ve svahu, jezdí střelhbitě nad propastmi a nečiní jim to problém. Vesměs vypadají velmi zdravě a i veseleji než Češi. Kulhajícího jsem viděl asi jednoho – nemůžete moc kulhat, když denně chodíte nahoru a dolů. Opilce jsme viděli také jen jednoho – stál na kruhovém objezdu a máchal jakýmsi nožem – posedlý svým démónem křičel cosi na kolem jezdící řidiče, kteří ve svých moderních automobilech si ho pranic nevšímali. Stál ve svém bludném kruhu a nemohl se hnout z místa.

Bydleli jsme s BD v Canico de Baixo, od nějž pár kilometrů stojí nad útesem s rozpřaženýma rukama socha Ježíše připomínající Krista z Ria de Janeiro. Provázely nás při našem putování často trojky v nejrůznější kombinacích: 3, 13, 31, 33.... Bude to na Madeiře o magii a astrálu, tušil jsem a vzal si s sebou knihu Strovoloský mág o Kypřanovi Daskalovi, bytosti duchovně velmi pokročilé.

Vyrazili jsme dvakrát do hlavního města Funchalu, prošli se kolem levady, tak se říká zavlažovacímu systému, úzkým kanálkům, jimiž Madeiřaně odjakživa vedou vodu z hor do svých vesnic, měst, zahrádek a políček. Prošli jsme okolí městečka Canica, ale nejlíp mi asi bylo na betonu pod hotelem, u malé skalky, kde jsem poslouchal hučení vln a četl si o mágovi Daskalovi a díval se na vlny narážející do skal.

Týden uběhl jako voda. Rozbouřené moře nám zaplácalo a zamávalo tříští pěny na pozdrav a už jsme zase lezli do letadla. Zase nebeské obláčky, bílý klid odpoutanosti od hmoty...tisíc kilometrů nad oceánem uběhlo jako nic, zaoceánské lodě vypadají odtud jako hračky, malé kopečky Pyrenejí a Alp a pak už země Evropy opracovaná téměř všude pilnými mravenečky. Lidské starosti, obavy, strachy a zášti z výšky vypadají tak směšně. Ne, už tomu nepropadnu, zapřísahám se. Už toho bylo dost. Vídeň. Buch. A jsme dole, ve hmotě. Musím si to udržet, ten poklad odhalený na ostrůvku ztraceném v Atlantiku.

Teprve cestou domů, zapadaly mi do sebe výrazně podivné příběhy a náhodná setkání mého života s nejrůznějšími lidmi jako důsledek zřejmě pradávných životů zahalených do temnoty, z nichž jednotliví lidé vystupují jako světelné nitky a přicházejí nečekaně se svým různorodým poselstvím lásky, pomoci a porozumění i nenávisti a nepochopení, ať už jako rodina, lásky, přátelé či jen náhodní známí.

Koupil jsem hned cestou u benzínky noviny. Politici jsou samozřejmě stále hlavní kašpárci na mediálním jevišti ve hře zvané „Kdo ukradne víc“. V Praze spadl do údolí autobus. Do madeirských propastí nic. Výbuch továrny Semtín. Před odletem hořela jiná továrna. Mají snad shořet všechny české továrny? Po madeirských subtropech se mi kupodivu nestýská. Během týdne se země i Praha ozdobily zelenou kšticí, vše se zazelenalo a rozkvetlo. Nádhera. Tak znovu: život beze strachu.

Hodně štěstí!

[blueheart]

Já na Madeiře :-)

[blueheart]

[blueheart]