* Jak se bránit proti psychickému, nebo třeba i EMP útoku, směrovaného někým či něčím na vás, nebo na vaši elektroniku Uvedeno ZDE.

Věk Zlatého Světla - Age of Golden Light

vnitřního věčného světla a jeho moudrosti- of inner eternal light and its wisdom

*
co vám v TAJEMSTVÍ neprozradili,aneb podrobný postup jak se stát vědomým tvůrcem a pánem svého života a osudu zde

Univerzální stroj času a prostoru aneb bitva o jednu malou planetu

Kapitola první: Den, kdy to začalo
Byla neděle dopoledne. Ani nevím, kolik bylo přesně hodin, nenapadlo mně podívat se na hodinky - díval jsem se, když jsem se poprvé ten den probudil, ale pak jsem zase usnul. A pak už jsem se nedíval.
Když jsem se probudil podruhé, honily se mi hlavou zmatené myšlenky a dojmy - snad zbytky snu. Nevím.
Pomalu jsem přešel ke stolu a převlékl se do denního oblečení. Dnes nic konkrétního neplánuji, tak to bude domácí.
Pak jsem zapnul počítač. Už chvíli (vlastně od okamžiku probuzení), jsem přemýšlel nad novou knihou, kterou bych začal psát. Ale jestli to dopadne jako s ostatními (v daný moment mám rozepsáno asi šest nebo sedm knih a nedokážu se dokopat k tomu, abych je dokončil), tak nevím. Přesto mně něco nutilo pustit se do toho.
Otevřel jsem textový editor - a pak se to stalo! (Vím, že to zní jako klišé, ale prostě je to fakt...)
Náhle se na monitoru objevila hláška, jakých Windows produkují spousty. V prvním momentě jsem si myslel, že je nějaký problém s editorem, ale to překvapení, když jsem si ji přečetl...!
„Rada Času na základně Tempus tě zdraví. Byl jsi vybrán z řad mnoha uchazečů vaší planety a časové linie k zařazení do Temporální jednotky Časových ozbrojených sil Absolutního času. Účast je čistě dobrovolná, proto tě žádáme, abys napsal svou odpověď do kolonky pod tímto textem. Předem děkujeme za odpověď.“
Skutečně, pod textem bylo textové políčko a pod ním jediné tlačítko: Odeslat.
Odeslat, ale kam? Můj počítač totiž nebyl připojen k Internetu, ani žádné jiné síti - dokonce jsem kdysi odinstaloval síťové ovladače...
Co je to za vtip? Virus by to být neměl (ledaže bych ho schytal už hodně dávno a projevil se až teď) a na Internetového červa potřebujete mít aktivní připojení. Že by to bylo na některém z disků, ze kterých jsem instaloval programy? Nebo jsem ho dostal jako dáreček, když jsem si stahoval věci z Internetu, když ještě počítač připojený byl? To už je ale pěkně dávno - rok, možná rok a půl, a za tu dobu by se většina virů dávno projevila alespoň jednou... Navíc virus v češtině a ještě k tomu tak zdvořilý? Nesmysl!
Nezbývalo než uvěřit neuvěřitelnému, neboť, jak kdysi řekl jeden známý filmový (nebo to byl knižní? - to už dneska často splývá v jedno...) detektiv: „Když vyloučíte všechny pravděpodobné možnosti, pak to co zbyde, musí být pravda, i kdyby to vypadalo sebepodivněji“ (nebo tak nějak to bylo).
Navíc, díky určitým záležitostem jsem neuvěřitelným věcem ochotnější uvěřit, než by bylo obvyklé. Ale to sem nepatří (bylo by toho na několik knih)...
Napsal jsem: „Co je to za vtip?“ a kliknul na tlačítko Odeslat.
A vzápětí přišla odpověď! „Nevěříš? Otoč se, dozvíš se víc...“
A tak jsem to udělal... a zůstal zírat na asi dva metry vysokou kabinu ze stříbřitého kovu, která se vznášela dva centimetry nad mou postelí. Zrovna z ní vycházel muž, oblečený do celotělového obleku stejné barvy. Na sobě měl rukavice a boty, které s oblekem splývaly, a na hlavě přilbu celou z nějakého průhledného materiálu. Na opasku a na předloktí levé ruky pak měl přístroje, které jako by vypadly z nějakého sci-fi filmu...
Muž se usmál, lehce seskočil na podlahu (a vyhnul se otcově posteli) a sundal si přilbu. Napřímil se a nechal mně, ať si jej v klidu prohlédnu.
Byl asi metr devadesát vysoký, černovlasý a štíhlý, hladce oholený. Jeho oči měly až nepřirozeně jasně modrou barvu (důvod jsem se dozvěděl později) a ačkoli to zní podivně, doslova svítily.
„Zdravím tě Jene,“ pronesl po chvíli zvučným hlasem, který zněl jako uvyklý vydávat rozkazy: „Já jsem Juraj Navarro, člen náborové komise a současně velitel výcviku Temporální jednotky Časových ozbrojených sil Absolutního času.“
To už bylo dneska podruhé během krátké doby, co jsem tento pojem uviděl (respektive uslyšel). Zopakoval jsem to tázavým tónem.
„Ano, je to tak. Vysvětlím. Mohu si sednout?“ Přikývl jsem.
Navarro něco přepnul na přístroji na předloktí a vzápětí kabina s tichým třeskem zmizela. Usmál se. Vypadalo to nepřirozeně, i když v tu dobu jsem ještě neznal důvod.
Zamyšleně jsem obešel stůl, který rozděluje náš malý byt na dvě části, sedl si do tureckého sedu naproti hostu a pohodlně se opřel. Byl jsem podivuhodně klidný. Konečně se začíná něco dít! Sice to není to, co jsem delší dobu očekával, ale stejně...
Navarro se poškrábal na bradě a spustil svou řeč.
„Jak už jsi asi pochopil, přicházím z jiného času a prostoru, jako náborář pro naši organizaci. Pravidelně - alespoň z našeho pohledu, který, jak sám jistě uznáš, je k tomu tvému dost relativní - provádíme nábor do našich jednotek. I když to neradi přiznáváme, někdy míváme i ztráty a z různých dalších důvodů bývá občas potřeba doplňovat stav. Na druhou stranu, práce pro nás je určitě zajímavá a rozhodně se při ní nikdo nenudí - tedy většinou ne...“
Tady se na okamžik zarazil a podíval se na mně. „Docela mně překvapuje, že to bereš tak klidně - na některé lidi jsme museli použít uklidňovací prostředky a pak jim raději vymazat vzpomínky na celou událost, jinak by se duševně zhroutili.“
Usmál jsem se. „Pokud jste byli schopni vybrat mou osobu z několika miliard lidí na Zemi, tak mně určitě už delší dobu sledujete.“ Navarro kývl. Pokračoval jsem: „Pak byste měli ovšem vědět, že čtu sci-fi literaturu,“ ukázal jsem na část knihovny, kde jsem měl uloženu vlastní četbu: „a navíc mám ještě jiné vazby na záležitosti, které by ostatní pozemšťané považovali za poněkud... nezvyklé, řekl bych.“ Pokrčil jsem rameny.
Navarro pokýval hlavou: „Ano, samozřejmě. Málem jsem na to zapoměl. Ostatně, i u těch dalších jsou nyní naši agenti a zkouší je získat pro naši věc...“
„A jsou úspěšní?“ přerušil jsem jej. To bylo jediné, co mně v tomto okamžiku zajímalo. Stejně už jsem byl skoro rozhodnutý se nechat naverbovat - taková šance se hned tak nenaskytne.
„Hned to zjistím,“ odvětil Navarro. Něco aktivoval na svém náramkovém zařízení a pak bylo ticho. Dovedl jsem si docela živě představit, že komunikuje buď pomocí subvokálního systému (vysvětlím: mikrofon na/v hrdle a sluchátko přímo v uchu), nebo technického přenosu myšlenek (jak jsem později zjistil, byla pravda částečně oboje).
Po chvíli kývl. „Ano, zdá se, že všichni souhlasili. Naneštěstí se nám dosud nepodařilo najít ty členy vaší skupiny, které jste si do dnešního dne nenašli sami. Je to podivné, ale je to tak. Zřejmě je vazba mezi vámi silnější než jsme si mysleli a bez ní kontakt navázat nikdo nedokáže...“ Přitakal jsem: „My si to také myslíme.“ Potichu jsem se zasmál. Navarro se na mně překvapeně podíval. „Moment, to ti jako stačí? Ty nechceš znát, co to obnáší přidat se k nám?“ Pokrčil jsem rameny. „Ale jistě že chci. Jen bych rád podotknul, že už jsem defakto rozhodnutý. Teď jen čekám, co z toho vyleze. Nuže?“
Navarro udiveně zavrtěl hlavou: „Vy mimozemšťani! Už jsem se setkal s ledasčím, ale stejně mně pořád něco překvapuje...“ Opravil jsem ho: „Měl bych tě upozornit na to, že teď jsem pozemšťan - stejně jako většina našich...“
Přikývl: „Ano, jistě. Jen mi to přišlo nezvyklé - ta vaše parta je docela dost unikát, dokonce i mezi všemi vesmíry a časy, co jsem dosud poznal.“ Na okamžik se zasnil - což bylo u něho dost neobvyklé, jak jsem měl později poznat...
„Tak fajn,“ pokračoval po chvíli: „Abych to shrnul - jako příslušníci Temporární jednotky budete podléhat přímo Radě Moudrých na planetě Tempus, což je hlavní planeta takzvaného Absolutního času. Vašim úkolem bude podnikat výpravy do různých časových rovin, kde budete napravovat narušení časového kontinua, případně dané roviny pouze zkoumat a vyhledávat a přinášet odtamtud vše, co by mohlo být pro Absolutní čas užitečné. Po pěti odsloužených letech Absolutního času pak budete mít nárok na prodloužení života na třista let, dále na doživotní ubytování na vámi zvoleném místě Absolutního času nebo v libovolné časové rovině, kterou si vyberete a současně propustku k volnému cestování mezi časovými rovinami...“
Zarazil jsem jej: „Stop! Pět odsloužených let Absolutního času - to může ale také znamenat třeba dvacet let reálného času, nebo jak tomu říkáte, ne?“ Vytřeštil oči. „Cože? Jak jsi to...“ Zarazil se. Podíval se stranou, odkašlal si a pak na mně opět zaměřil svůj zrak. „Vlastně ano. Jen mně překvapuje, že jsi na to přišel tak snadno. Tenhle háček si uvědomí jen málokdo. Ale abych to neobcházel - máš vlastně pravdu. Jak jsi na to tak rychle přišel?“
Zasmál jsem se: „Jednoduše. To vaše neustálé zdůrazňování Absolutního času byla první nápověda. Kromě toho jsem četl všechny knihy série Časoválky od Simona Hawkeho. Tam je to docela solidně popsáno, řekl bych.“ Vstal jsem a přinesl mu příslušné knihy z police.
Chvíli v nich listoval. Pak zvedl oči: „Úžasné, co ti spisovatelé nevymyslí, že? Kdyby tak ještě věděli, co tou svou fantasií způsobují...“
Kývl jsem. „Takže všechno, co si v nějaké knize přečtu, může být realita - někde?“
Navarro se zakuckal a odložil knihy na stůl. „Někde - hezky řečeno. Ale v podstatě máš pravdu. Tak co, nechceš to zkusit?“
Zasmál jsem se a pak kývl: „Jasně že jo. Koneckonců, vím, do čeho jdu.“
Navarro přitakal a řekl: „Jasně že jo!“ Samozřejmě věděl, co nás čeká. Jen já ještě nic netušil a blaženě si myslel, jak jsem jej oblafnul.
Jak já byl tehdy naivní...!

Kapitola druhá: Příchod do Absolutního času
Jakmile jsme se dohodli co a jak, přivolal Navarro dvoumístnou transportní kabinu. Já se mezitím rychle převlékl do slušnějšího oblečení a přemýšlel, co si vzít s sebou. Nakonec jsem se rozhodl, že si nechám pouze přívěšek s pentagramem protínajícím pětiúhelník, který jsem měl na krku.
„Stejně nic víc potřebovat nebudeš a majetek si nashromáždíš až později. Zjistíš, že to co tady máš, jsou jen cetky. Uvidíš...“ řekl mi Navarro, když jsem se jej na to ptal. „Poznáš, že majetek má poněkud jinou hodnotu a smysl, než si tady na Zemi lidé myslí.“
Ještě jsem se - na (subjektivně) dlouhou dobu - naposledy rozhlédl okolo, a pak už jsme cestovali. Trvalo to odhadem asi deset minut, než jsme se přemístili (jak jsem se dozvěděl později) o sedmnáct miliard let do minulosti a dvěstěpadesát tři miliard světelných let prostorově (a šest miliónů pět set tři tisíc dimenzí dál).
Vystoupili jsme na obrovském prostranství, plném transportních kapslí různé velikosti - od miniaturních, schopných převážet skrze časy a prostory jednoduchého nanorobota, až po obrovské mnohakilometrové, schopné převážet celé kosmické lodě.
„A to vidíš jenom ty aktivní - mnohem víc je jich uloženo v dematerializované formě...“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku Navarro.
„Myslím, že se mi podařilo tvé přátele lokalizovat. Pojďme,“ pronesl po chvíli. A tak jsme se vydali na cestu směrem, který znal jen můj průvodce. Přitom jsme míjeli přepravní lodě různé velikosti, ale jednotného tvaru (nejlepší popis by byl asi létající talíř, ono známé ufo), které vysazovaly a zase nakládaly obrovské množství cestujících.
Najednou jsem si všiml jedné věci, která mně zaujala tak, že jsem se zastavil.
„Co se děje?“ zeptal se Navarro, očividně pobavený mým zmatkem. Otočil jsem se k němu. „Ty kapsle - všiml jsem si, že do mnohých nastupují lidé jeden za druhým plynule, aniž by se vůbec pohnuly...“
„Ach tak!“ Navarro se zasmál, jako by mu to teprve nyní došlo: „ Většina z těch kapslí, které vidíš, jsou ve skutečnosti stacionární brány s trvalým propojením na určité časové období a místo. Dokonce i kapsle, ve které jsme sem přiletěli, je schopna vrátit se do stejného okamžiku, ze kterého odletěla. Takže pro pozorovatele tady to vypadalo, jako bych vstoupil do té první jednomístné kapsle, ve které jsem se u tebe objevil a vzápětí jsme oba společně vystoupili z vedlejší dvoumístné. Nic neobvyklého to není, zvykneš si na to...“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že odsloužit si těch pět let Absolutního času bude dost těžké...
Řekl jsem to Navarrovi. Jen se zasmál. „Uvidíš, že zas až tak horké to nebude, neboj.“ Pokrčil jsem rameny a vydal se za ním, vstřebávaje zázraky, které jsem viděl.
A pak jsem zvedl hlavu k nebi, sledujíc jeden z odlétajících transportérů - a zůstal zírat. Růžovozlatá obloha, jakkoli vypadala nádherně, mně nepřekvapila tak, jako obrovská koule další planety, visící nahoře, a tři velká bílá slunce, tvořící rovnostranný trojúhelník kolem ní. A kupodivu byla jejich záře natolik měkká, že jsem mohl bez problémů pozorovat podivuhodné fraktálové vzory na jejich povrchu...
„Líbí? Tam budeš ode dneška bydlet. Ta velká koule je planeta Tempus a ta tři slunce jsou uměle vytvořená - mistrovské dílo techniky Slunečních inženýrů, musím uznat. Jo a na opačné straně planety pak je umístěný druhý měsíc, stejně velký jako ten na kterém stojíme, který slouží jako obrovská továrna, kde Moudří vytvářejí z čisté energie prostou materializací vše, co naše civilizace potřebuje. Dokonce i ty kapsle a lodě, co tady vidíš, jsou zmaterializované Moudrými - ostatně jako vše, co dole na planetě uvidíš okolo sebe a budeš používat. Ovšem s výjimkou obyvatel, kteří se zde narodili nebo se sem přistěhovali, a živočišného a rostlinného života, který je původní, případně přivezený odjinud, a ještě několika dalších objektů, vytvořených fyzicky z místních materiálů - ale to uvidíš a poznáš sám. A později se to taky možná naučíš používat... Tak co, půjdeme? Už je to jen kousek, čekají na nás...“
Zamyšleně jsem přikývl a znovu jsme se pohnuli.
Ušli jsme asi třista metrů, když tu se ozvalo: „Nefrite, ahoj!“ Podíval jsem se po hlase.
„Zdar Tome, kde máš ostatní?“ zeptal jsem se mluvčího, když jsem jej poznal. Pak jsme se pozdravili (potřesení rukou, pak paže mírně do V jako při přetlačování, potom lehce zaťatá pěst na srdce, současně s tím lehká úklona hlavou a se stále skloněnou hlavou se tři prsty pravé ruky dotknou třetího oka, což je místo těsně nad obočími uprostřed).
„Čekají kousek odtud, u lodě, která nás přepraví na planetu. Gandalf říká, že nám slíbili naši mateřskou loď. Myslíš, že je to to, o čem dřív mluvil?“
Zamyslel jsem se. Přitom jsem si na něco vzpomněl...
„Jestli ano, pak by to bylo super. Ale napadla mně jedna věc - jak se vysvětlí naše zmizení? Máme dole na Zemi rodiče a kromě toho náš úkol...“ Nedopověděl jsem, neboť mně Navarro přerušil zdvižením ruky.
„Počkej, o tom jsem se ti zapomněl zmínit? Asi ano - omlouvám se, mám toho poslední dobou hodně. Takže, běžně je součástí dohody mezi Radou a námi také klauzule, že pokud budeme chtít, můžeme kdykoli po skončení dohodnuté doby pracovního poměru požádat o návrat do původního místa a času, ze kterého jsme byli najati, včetně obnovy původního věku a stavu těla. Stačí ti to takhle?“
Jen jsem vytřeštil oči a pak kývl. „Myslím, že se raději nebudu ptát, jak toho chtějí docílit - asi bych se dozvěděl něco, co už dávno vím...“
„Nedivil bych se tomu,“ poznamenal Navarro s úsměvem: „Půjdeme?“
Pokrčil jsem rameny a vydali jsme se na cestu. Šel jsem po pravé Navarrově ruce, takže Tomáš se zařadil doprava ode mně, abychom se mohli bavit a nepřekřikovat se přes našeho průvodce.
„Jaké z něj vnímáš emoce?“ zeptal jsem se potichu svého přítele. Zamyslel se. „Zvláštní. Jeho vnímání vlastní bytosti je odlišné od toho, co uchopuji u tebe nebo sestřičky a nebo u Gandalfa. Cítění jeho vnitřního já je opravdu zvláštní...“
V tu chvíli se Navarro opět zasmál - jen poněkud chladněji, než obvykle, jak se mi zdálo.
„Nemusíte šeptat, já slyším dobře. Když už se bavíte o někom v jeho přítomnosti, měli byste raději používat přímou směrovanou telepatii...“ Najednou se zarazil, jako by si něco uvědomil. Pak se znovu suše zasmál.
„Ah, já zapomněl, že ji zatím neumíte ovládat. Takže jinak než slovy se bavit neumíte...“
Zamyslel se, ale svůj krok nezpomalil. Pak se pustil do vysvětlování, duchem někde daleko.
„Abyste pochopili, proč jsem jaký jsem, byste měli nejprve vědět, odkud pocházím. Jak je vám určitě jasné, nenarodil jsem se na vaší Zemi, dokonce ani ve stejné dimenzi. Pocházím z jedné z planet v, jak vy říkáte, Zóně vymístění, neboli pekle.
Na mojí planetě existuje něco, čemu vy říkáte Matrix, ale v mnohem horším provedení. Od okamžiku, kdy jsem byl zrozen, mně Pseudotvůrci vedli k přesně opačné škále hodnot, než jaká je uznávána ve vaší polovině vesmírů - a ještě si za to brali mou energii. Dlouhou dobu jsem v tom žil, respektive přežíval, a zdálo se mi to v pořádku, neboť jiný systém jsem 

dosud nepoznal. V hlubině mého já, kterou nemohli mí vládci ovládnout, kde muselo zůstat alespoň minimální spojení se Stvořitelem, aby byla duše schopna přežít, jsem cítil nespokojenost, toužil jsem pozvednout se. I když jsem vlastně netušil po čem jsem to ve skutečnosti toužil, moje duše to věděla zcela jasně.
A když došlo k jakési katastrofě, která poničila značnou část planety a donutila šeďáky stáhnout se z ní, jsme se někteří přeživší osvobodili a nakonec našli cestu z planety na jedné z opuštěných mezihvězdných lodí. Ta loď byla dokonce schopna částečně cestovat mezi dimenzemi, i když ne do kladné poloviny. Podařilo se nám v ní proniknout až do vašeho vesmíru, kde ale přestala fungovat a začala se rozplývat. Jak jste asi pochopili, byla zmaterializována z energie temných vesmírů a v přechodové sféře nemohla bez pomoci svých stvořitelů existovat.
Bylo už téměř pozdě, když nás nalezla a zachránila jedna z lodí civilizací Sil Světla. Většina z nás už byla polomrtvá a nebylo jim pomoci, ale asi třicítka nás přežila.
Po značně dlouhé výuce a poznávání pravých duchovních principů, jsme se stali plnoprávnými členy společnosti. Ovšem někteří tu změnu neunesli a postupně zemřeli - takže v současnosti nás z původních přeživších žije jen šestadvacet.
Takže tak to je. Vzhledem k vašim pohledům možná působím chladně, cize a podivně, ale to jsou jen pozůstatky mého původního ovládaného já. To znamená, abyste mně nebrali jako vzorovou ukázku obyvatel té planety dole. Ve skutečnosti většině z nich připadám mnohem cizejší než vám, kteří žijete na rozmezí obou polovin vesmírů a jistou míru ovládání zažíváte na vlastní kůži...
Pravdou ovšem je, že některé mé vlastnosti, byť nasměrované správným směrem, se při mé profesi bojového instruktora hodí dokonce i Silám Světla. Samozřejmě je nechci z ničeho obviňovat, velice dobře chápu, o co se snaží a že to nemají vůbec lehké. Ale stejně si někdy říkám - má to vůbec cenu, jsem schopný se doopravdy přizpůsobit, nebo si to jen namlouvám? To ví jen Stvořitel...“
Zmlknul a my jej už nerušili. Jen jsme se na sebe podívali. Nemuseli jsme se nijak domlouvat - oba jsme pochopili, že poznat duši tohoto muže je nad naše síly...
V tichosti a zamyšlení jsme došli až k lodi, která nás čekala. A tam...
„Nefrite, ahoj.“ „Gandalfe, jak se máš? A co ty Přemku, ty jsi tu taky?“ „Jasně, cos čekal?“ „Hoj Adame, my se už dlouho neviděli, co?“ „Jasně, ale co naděláš...“ „Štístko, tebe taky přemluvili?“ „Ano. Jsem ráda, že tě vidím.“ „Ivane, taky tady?“ „Vidíš, ne? Nebo jsem duch?“ Zasmál jsem se. „Ne, nejsi...“
Uvítání trvalo dost dlouho. Povídali jsme si, smáli se a objímali. Najednou jsem si všiml další postavy, která stála opodál a vše s úsměvem pozorovala.
Byl to muž, vypadal dost mladě, ale přitom z něj vyzařovala taková zvláštní moudrost... Prohlédl jsem si jeho oblek a podíval se mu do tváře, která mi připadala tak povědomá.
Přistoupil jsem blíž a oslovil jej: „Zdravím, vy jste...?“
Usmál se na mně a kývnul hlavou. „Ano, poznal jsi mně správně Jendo. Jsem Aštar Šeran, velitel deseti miliónů lodí vesmírné flotily Sil Světla. Přišel jsem vás pozdravit a podívat se na nové duše, které přišly bojovat a pracovat pro Stvořitele nejvyššího všeho a všech. Jsem velice rád, že jste sem našli cestu a doufám, že se brzy uvidíme i nad Zemí, kterou hlídáme před silami Pseudotvůrců a Ještírků...“
Lehce jsem se poklonil. V mém srdci zavládla radost, cítil jsem lásku, která z toho moudrého muže vyzařovala.
Náhle mně napadla jiná myšlenka a hned jsem se mu s ní svěřil: „Jak je možné, že vám vibrace našeho těla neškodí? Vždyť jemnohmotné tělo Plejáďanů a dalších vyšších civilizací je na ně - jak to říct - alergické...?“
Nepřestal se usmívat. Odpověděl: „Tvá duše je zvědavá a tvé srdce je otevřené, toho si cením. A také je to první krok, jak tvoje energetické vibrace přiblížit našim. Kromě toho jsi během cesty podstoupil převibrování na vyšší úroveň, jinak bys nedokázal snést vibrace tohoto vesmíru. A za další - myslíš, že se nedokážeme pohybovat ve vaší přítomnosti? Dříve to možná bývala pravda, ale už jsi přece zažil naši přítomnost ve své blízkosti - tehdy, když duchovní pole vašeho společenství potlačovalo negativní vibrace okolí. Kromě toho duchovní úroveň lidí začíná stoupat, takže je pro nás čím dál snazší působit přímo na Zemi bez nutnosti vtělení do lidského těla.“
Stále se usmíval. Cítil jsem obrovskou radost, už samotná jeho přítomnost byla úžasná...
„Nuže, je čas nastoupit přátelé“ řekl Navarro a pokynul nám k lodi. Ohlédl jsem se po ostatních. Se smíchem a stále debatujíce, se začali přesouvat na palubu, což jim trvalo jen chviličku. Následoval jsem je a Navarro s Aštarem nastoupili za mnou. Usadil jsem se na pohodlnou sedačku a pozoroval dvě tak odlišné, ale díky moudrosti Stvořitele tak přátelské bytosti, jak se usazují do křesel naproti.
„Tohle je plně automatická loď, takže se pohodlně usaďte a vychutnejte si cestu - za chvíli jsme na planetě...“ řekl Navarro a vzápětí se dveře do lodi uzavřely. O okamžik později jsme pak odstartovali...

Kapitola třetí: Nábor
Během letu jsem skrz okénka pozoroval okolí. A že bylo na co koukat!
Celkem hustý provoz vesmírných lodí byl sám o sobě nádherný, ale což teprve, když jsem si uvědomil, že barva nebe na měsíci není ve skutečnosti barvou oblohy, která je sama o sobě dokonale průzračná, ale barvou vesmíru jako takového!
Zeptal jsem se Aštara, nač jsou tedy potřeba slunce, a k tomu hned tři (i když jsem odpověď už tušil). Řekl mi: „Ta slunce, která vidíš, jsou ve skutečnosti koncentrátory a vysílači vesmírné energie. Zásobují jí planetu i oba její měsíce. Jak sis jistě všiml, planeta je ve středu hvězdného trojúhelníku, což slouží jako další násobič energie. Navíc by sis měl uvědomit, že tato planeta je centrem všech časových operací ve všech vesmírech stvořených Stvořitelem nejvyšším všeho a všech. Odsud je možné dostat se na kterékoli místo časoprostorů jen pouhou myšlenkou, což všude jinde tak snadno možné není a je tam k tomu potřeba určitá vyšší síla, kterou disponují naše časové lodě, případně bytosti vyšších dimenzí než je ta naše. Odsud je také na pokyn Nejvyššího hlídána integrita časových rovin. Jak jistě víš, způsobili Pseudotvůrci v minulosti mnoho zlého díky svým manipulacím s časem. Tomu musí být propříště zabráněno a je třeba napravit již napáchané škody. Ale s vesmírnými zákony není radno si zahrávat, proto musíme postupovat opatrně, a proto také byla založena Temporární zásahová jednotka, která je speciálně cvičena na napravování těch nejvážnějších narušení času. Najdeš v ní ty nejlepší časové specialisty ze všech civilizací Všehomíra. Mohu ti už nyní prozradit, že ty a tví přátelé patříte mezi ně, už dávno. Dokonce i váš úkol na planetě Zemi, z tvého osobního pohledu současné, je součástí vaší dlouhodobé práce. Stejně tak jako vaše existence v podobě rasy Shaal, pobyt v dávné Atlantidě na Zemi a mnohé jiné. Nyní přišel čas, abyste se k nim opět přidali a znovu se aktivně pustili do práce.
Ovšem nejdříve se musíme přesvědčit, že jste dosud schopni vykonávat svou práci. Jak jistě chápete, museli jste mnoho životů strávit na Zemi, v tělech ovládaných Ještírky, což mohlo způsobit oslabení nebo dokonce narušení vašich schopností. Proto se nejprve musíte podrobit zkoumání, zda jste nebo nejste schopni se opět stát tím, pro co jste byli stvořeni. A pak ve vás musíme obnovit schopnosti, potlačené pobytem v lidském těle. Teprve pak můžete opět začít plnit váš úkol, zadaný vám Stvořitelem nejvyšším všeho a všech...“
Jen jsem potichu přikývnul. Byl jsem udolán monumentálností toho, co jsem slyšel a co jsem dosud jen tušil. Zdálo se mi, že ostatní (s výjimkou Gandalfa, který byl už dávno zvolen jako náš přirozený vůdce) nebyli dosud informováni. Podíval jsem se na Aštara a ten na mou nevyslovenou otázku okamžitě odpověděl.
„Máš pravdu, opravdu dosud nic netuší. Zatím si myslí, že jdou na výcvik do časové jednotky. Pouze ty, Gandalf a částečně Tom, jste byli informováni o plném rozsahu vašeho úkolu. Ale ani vy si plně nepamatujete svou minulost, kterou jste trávili jeho plněním - zatím ještě nejste připraveni na to, abyste vše plně vstřebali. Vaše znalosti a vzpomínky jsou dostačující k tomu, abyste byli plně schopni ujmout se vašeho úkolu. Ale stejně bude ještě nutné, abyste podstoupili nový výcvik, respektive osvěžovací kurz, protože od té doby, co jste se prvně vydali takříkajíc do terénu, se mnohé změnilo. Čas, jakkoli nad ním máme určitou moc, je stále důležitou silou a vše stále plyne dál a dál. Proto se musíte adaptovat na změněné podmínky, aby se vyloučily chyby, kterých jste se, třebaže nevědomky, v minulosti dopustili...“
Usmál se na mně. „Hlavu vzhůru, Nefrite, není to tak zlé, jak z mého povídání možná vyplývá. Jen jsem chtěl, abys hned od začátku věděl, jaká je situace. S Vladimírem jsem měl obdobnou debatu a také to přijal dobře. Jen je třeba, abyste všichni měli lásku v srdci a naději v mysli - a pak vše půjde tak jak má...“
V té chvíli začala loď přistávat...

přátelé,to je část celku,který má pokračování...pokud by to čistě teoreticky někoho z Vás zajímalo,jak to pokračuje dále,stačí napsat do komentu a pošlu další pokračování...jen podotýkám,že to není sci-fi...to je realita,kterou řeší Temporární zásahová jednotka,od 1.2.2013 jsme oficiálně na planetě zemi TZJ.cz   malé info zde:https://www.facebook.com/TemporarniZasahovaJednotka?fref=ts

Rimin Naren Zen

Zobrazení: 2218

Komentář přidal(a) Ina Obr dne 28.Září.2014 v 23:35

Zajímá mě,jak to pokračuje dále.

Dík. Zdraví  Ina

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 29.Září.2014 v 6:02

ok,tak nejdříve k těm 6 503 000 Dimenzí...Multiverzum se skládá z vrstev-princip "matrjožky"- a těch vrstev je "zde" dohromady 8 640 000...takže když je planeta Země z vrstvy 3 (jinak 3D),tak další vrstvy jsou 4,5,6...6 503 000...8 640 000 a jsme na povrchu Multiverza...a tady vnější pozorovatel vidí buňky(koule) dalších Multiverz,kterých je...?...a to neřeknu,protože Univerzum je plastické...a vyšší vrstva je Unoverzum...nicméně lidstvo zná 3d prostor složený z osy x,y,z...takže cestování je založené podobně,jen x,y,z, jsou orientační veličiny pro cestování v kouli Univerza,aby se cestovatel neztratil v Unoverzu...

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 29.Září.2014 v 6:07

pokračování :

Kapitola čtvrtá: Výcvik
„Je čas, přátelé. Jsme na místě...“ prohlásil Aštar a Navarro jen kývnul.
Pak se otevřely dveře lodi a dolů se vysunula nástupní rampa.
„Takže, vzhůru dolů do dolů!“ pronesl jsem žertovně svou oblíbenou hlášku a seběhl po rampě. Navarro se po mně nechápavě podíval, jen Aštar se usmíval, neboť mně znal mnohem lépe než můj průvodce. Vysvětlil mu to a zatím mí přátelé také vystoupili.
Okouzleně jsme hleděli na nádherné barvy přírody, které nás obklopovaly. „Je tohle vůbec pravda?“ zeptal se mně okouzleně Přemek. Nevěřil prostě vlastním očím...
„Jistěže je,“ odpověděl jsem mu, stále se kochajíc okolní nádherou: „Copak jsme ti nikdy nevyprávěli o domovských světech Vesmírných lidí? To jsou ty tvé pozemské smysly ošálené tamní bledostí...“
„A tvoje ne?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Stál tam Aštar a stále se usmíval. Přikývl jsem: „I moje, to je pravda. Ale já jsem to očekával a už delší dobu se na to připravoval - i když přiznávám, že realita překonala moje představy...“
Usmál se, zjevně potěšen mou upřímností. „Pravda. Nechcete se projít po okolí? Máme čas a vy byste měli poznat svět, na kterém teď bude hodně dlouho váš domov...“
S radostí jsme poslechli a začali se procházet po okolní krajině. Chvíli každý sám, pak, když jsme se opět potkali, společně, diskutujíc o okolí, abychom se pak po chvíli opět rozešli každý za svým cílem...
Tak to šlo asi tři hodiny, když jsme se, vedeni společnou touhou, opět sešli na mýtince přistání. Létající talíř už byl pryč, jen Aštar s Navarrem tam seděli na trávě, družně spolu debatujíce.
Vzhlédli, když jsme došli na dosah.
„Tak co, jakpak se vám tu líbí?“ zeptal se Aštar a Navarro se jen usmál.
Odpovědí jim byla záplava nadšeného povídání.
Oba dva naši hostitelé trpělivě vyčkávali, až se vypovídáme. Teprve pak se na sebe podívali a Aštar jen kývnul.
Navarro se zvedl, labužnicky se protáhnul a pak k nám prohodil: „Teď si vás bere na starost Aštar. Až budete připraveni na další část výcviku, přijďte ke mně...“
Pak se pozdravili s Aštarem, pokynul nám a odešel směrem do blízkého lesa, kde nám za okamžik poté zmizel.
„Tak přátelé, myslím, že přišel čas, abyste poznali více z našeho života na planetě. Máte nějaké konkrétní přání, nebo vás mám provázet?“ zeptal se nás Aštar po chvíli.
Podívali jsme se po sobě. Zdálo se mi, že Gandalf chce něco navrhnout, ale když se nevyjádřil ani poté, co se na něj Aštar přímo podíval, osmělil jsem se já: „Co takhle knihovna?“
Náš průvodce pokýval hlavou. „Rozumný nápad. A protože se ještě neumíte přesouvat pomocí teleportace ani levitace, přivolám pro nás osobní kluzák...“
Neviděli jsme žádnou zřejmou činnost, ale po chvíli se na obloze ukázal malý letoun a hladce přistál vedle nás.
„Telepatie?“ zeptal jsem se.
Aštar jen přikývl: „Správně. Brzy se naučíte využívat napojení na planetární informační pole abyste dosáhli na všechny služby, které potřebujete...“ Usmál se. „Nastoupíme?“
Následovali jsme jeho výzvy a usadili se v interiéru stroje, ne nepodobného tomu, kterým jsme sem přiletěli. Tenhle měl ale narozdíl od něj zcela průhlednou horní kopuli, aby bylo možno za letu pozorovat okolí...
Letoun se ladně vznesl a dost vysokou rychlostí zamířil k požadovanému cíli.
„To jsi jej navedl ty, nebo to bylo už v tom původním požadavku?“ zeptal jsem se Aštara. Ten se na mně podíval a odpověděl: „Cíl jsem zadal v okamžiku, kdy jsem požádal o odvoz. Ale zadání je možné kdykoli změnit, třeba kdybychom se rozhodli pro jiný cíl. Chceš to vyzkoušet?“
„Ne, myslím, že to není třeba. Nebo má někdo jiný názor?“
Odpovědí mi byly jen úsměvy a zavrtění hlavou. Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že původní cíl stále platí.“
Aštar se jen zasmál: „Je dobré vidět, že se dokážete dohodnout. Uvidíme, jak vám to půjde, až začne jít o něco skutečně důležitého...“
Sledoval jsem ubíhající krajinu a přestal se zajímat o diskuzi, která se rozpředla mezi mými přáteli...
Po zhruba čtyřech minutách jsem zahlédl komplex budov, vkusně zasazených do okolní krajiny. Podíval jsem se na Aštara. Ten zachytil můj pohled a pronesl hlasitě: „Přátelé, pohleďte! Hlavní planetární knihovna a informační archiv...“
Vzápětí začal letoun klidně přistávat, aby za okamžik hladce přistál na prostranství před knihovnou.
Sotva jsme vystoupili, opět se uzavřel a zase odstartoval. O okamžik později nám pak zmizel na obzoru.
Chvíli jsme tam tiše a zamyšleně stáli (a Aštar nás nerušil v rozjímání), když jsme spatřili další letoun, přistávající nedaleko. Vystoupili z něj dva muži a jedna žena, zamávali nám a zamířili po cestičce směrem k hlavní budově knihovny.
Pomalu jsme vyšli za nimi.
Konečně jsme měli dostatek času si komplex prohlédnout.
Šlo o zvláštní budovy, postavené z modrostříbrného kovu, vyzařujícího příjemné měkké světlo. Na žádné budově nebyly vidět žádné ostré rohy ani hrany, dokonce ani na pyramidách vztyčených na střechách budov. Celé okolí bylo osázeno květinami, stromy a keři a mezi tím byly jemnými oblázky vysypané cestičky. Odněkud šuměla voda - až po chvíli jsem si všimnul nádherného vodotrysku, umístěného nedaleko hlavního vchodu do největší z budov.
Vznášelo se kolem něj podivné, ale nádherné duhové světlo. Nejprve jsem nepoznal, o co se jedná, ale náhle mi to došlo.
Ukázal jsem k vodotrysku: „Tamto uprostřed toho vodotrysku, to je...?“ nedokončil jsem svou otázku.
Ale Aštar věděl na co se chci zeptat. „Ano, je to diamant. Nádhera, že? Ovšem v jiném smyslu, než to lidé na Zemi běžně chápou...“
Musel jsem s ním souhlasit. Čím jsme šli blíž, tím nádherněji se diamant lesknul a házel odlesky světla do okolí - nemluvě navíc o vodě okolo, která si také s celou scenérií pěkně pohrávala. Výsledek byl prostě úžasný.
A pak jsme konečně pocítili i druhou složku, tu o které mluvil Aštar. Diamant a voda okolo něj si totiž nepohrávaly jen s okolním světlem, ale také s místní energií. Cítili jsme obrovskou harmonii s okolím a zmnohonásobenou lásku a štěstí vyzařující z ostatních návštěvníků. Byl to doslova pocitový koncert...
Pohlédli jsme na sebe navzájem - a všichni cítili úžas a štěstí jeden druhého, násobené ještě přítomností onoho energetického rezonátoru nedaleko od nás...
Nevím, jak dlouho jsme tak v okouzlení a pohřížení do pocitů stáli. Aštar ani nikdo z ostatních návštěvníků nás nerušil - jen jsme vnímali jejich příjemné pocity, když procházeli okolo, nebo se na chvíli zastavovali, aby si také vychutnali náladu místa.
Konečně jsme se odtrhli od nádhery před námi. Aštar se jen usmál a mlčky nás zavedl do budovy. Dokonce i uvnitř bylo cítit ozvěnu pole venku.
Ze zamyšlení nás vytrhla až žena, která k nám s úsměvem na rtech přistoupila. Všiml jsem si, že byla oděna do lehké tuniky pastelových barev, s motivem lučních květin.
Její oříškově hnědé oči se na nás doslova usmívaly, zatímco si nás prohlížela. Ženina štíhlá postava byla prostě dokonalá a zdravě růžová tvář nádherná. Havraní vlasy jí spadaly ve vlnách až na záda a v určitých momentech nabíraly zajímavý kovově modrý lesk.
„Ahoj, já jsem Aini a momentálně pracuji jako správkyně místní knihovny a informačního archivu. Jsem ráda, že jste se rozhodli je navštívit. Máte nějaké konkrétní přání?“ Bylo na ní vidět, že svou práci vykonává skutečně s láskou a oddaností...
První ji oslovil Aštar: „Ahoj Aini, vedu nové příchozí ze Země. Budou se tu učit a připravovat na svou práci u Temporární zásahové jednotky.“
Aini se mile usmála. „Říkáš ze Země? Chtěla bych někdy tu planetu vidět - zajímá mně tamní Vesmírná knihovna. Škoda, že si ji Ještírci uzurpovali pro sebe...“ V jejím podání i jméno okupantů planety znělo nádherně.
Aštar kývnul. „Pracujeme na tom, vždyť víš. Už brzy bude planeta očištěna od všeho negativního, a pak Pozemšťany přivítáme do našeho společenství. A pak se bude moci každý kdo bude chtít podívat do vesmírné knihovny... Jen musí ještě proběhnout jisté očistné procesy, ale pak...“ Odmlčel se a pokýval hlavou.
Aini se na něj mile usmála a poté se opět začala věnovat nám.
„Nechcete se podívat, jak u nás uchováváme knihy? Určitě vás to bude zajímat...“
Podívali jsme se po sobě - víc nebylo potřeba. Vyrazili jsme za ní.
Aini nás provázela po jednotlivých místnostech knihovny a vysvětlovala nám jejich funkci. Až konečně...
„Toto je hlavní čítárna. Zde si mohou návštěvníci společně nebo sami číst v našich knihách a diskutovat o nich. Teď vám ukáži, jak si vypůjčit knihu a jak ji číst...“
Pomalu ale ladně přešla k jednomu dostatečně velkému volnému stolku a ukázala nám, ať se posadíme okolo. Poslechli jsme.
„Když chcete nějakou knihu, prostě řeknete tady před počítačem její název. Počítač zachytí a dekóduje váš hlas, bleskově vyhledá dole v archivu příslušný titul a vzápětí jej dodá na plochu před vás. Asi takhle... Dějiny planety Tempus.“
Sotva dořekla, už se před ní na stolečku objevil kotouček o průměru asi tři centimetry a tloušťce jeden centimetr. Byl vyroben z materiálu světle modré barvy a byl takřka dokonale průhledný. I na něm byly okraje opracovány pěkně dokulata.
Aini vzala kotouček do dlaní a usmála se na nás. „Toto je holografický paměťový disk, který na této planetě používáme k uchovávání dat takřka výhradně. Na jiných světech můžete najít i jiné způsoby, ale toto je náš místní. A jak jsem se přesvědčila, používá se i na jiných místech...
Teď k tomu, jak se používá. V podstatě existují tři způsoby. Ten první je přímé telepatické uchopování, které vám umožní přečíst a zapamatovat si celý obsah naráz. To zatím neovládáte, ale nebojte - brzy se to naučíte. Druhým způsobem je vložit jej do holografického promítacího přístroje, kterých jak vidíte, tu máme dostatek. Ale tento způsob není příliš běžný, protože většina návštěvníků dává přednost buď způsobu prvnímu, nebo pak tomu třetímu, který vám teď vysvětlím, a to přímé aktivaci holozáznamu. Uděláte to takto...“
Aini položila kotouček zpět na stůl a vzápětí prstem stiskla malou plošku na horní straně, které jsme si dosud nevšimli. Vzápětí nato se nad kotoučem objevil kužel světla a ten se nahoře změnil v kouli čistě bílého světla.
Aini se na nás usmála a několikrát projela rukou skrz projekci, aby nám ukázala, že ani přitomnost hmoty obraz nenaruší.
„Toto, co vidíte, je nestrukturovaný obraz kompletního obsahu disku. Existují osoby s vyjímečným nadáním, které se v něm dokáží orientovat i v této podobě, ale těch je pomálu. Většinou musíte při kontaktu s aktivační ploškou přesně zadat, co chcete vybrat. Senzor reaguje přímo na myšlenkový vzorec, který při tom vytváříte a požadovanou část vám zobrazí. Podívejte se...“ a lehce se na okamžik dotkla kontaktní plošky.
Zdálo se nám to příliš krátké, ale senzor disku zareagoval bezchybně. Objevil se zrychlený obraz vesmíru, ve kterém náhle vykvetla tři slunce, aby se mezi nimi vzápětí objevila planeta a o okamžik později pak oba měsíce. V ten okamžik Aini záznam zastavila dalším dotekem.
„To, co jsem vám teď předvedla, byl velmi zrychlený záznam vytvoření planety, zachycující období asi třiceti let. Vyvolání tohoto záznamu jsem pak docílila duševním pokynem, který by se dal vyslovit zhruba takto: Aktivovat obrazový záznam vzniku soustavy ve zrychleném režimu v poměru jedna vteřina rovná se třicet let, bez zvuku a psaného komentáře. Jak vidíte, přímé myšlenkové ovládání je mnohem rychlejší a efektivnější, než starý způsob promítání na holoprojektoru. Přičemž se dá poměrně jednoduše naučit. Ale přesto bych vám do začátku doporučila používat spíše je, než se naučíte jak ovládat místní zařízení myšlenkou - což, jak jste si určitě už všimli, je tady docela běžné. Pokud si ovšem nebudete jistí, vždy můžete zařízení ovládat i hlasem - bude to fungovat, jen nesmíte očekávat takové bleskové reakce jako u myšlenkového ovládání...“
Aini se na nás usmála a pokrčila rameny.
„Chcete se ještě na něco zeptat?“
Jistě, otázek bylo spousta. Trvalo to několik příjemně strávených hodin, než jsme se konečně nasytili zázraků knihovny. Ale rozhodně jsem si přísahal, že se sem co nejdříve vrátím...
Následujících několik dní jsme trávili putováním po planetě a poznáváním života na ní. Navštívili jsme Park Moudrosti, sanatorium pro léčbu duševních poruch, Centrum her a oddechu, znovu knihovnu, několik soukromých domů jejichž obyvatelé nás pozvali na návštěvu, velký vesmírný přístav (snad jediná umělá struktura na planetě, která zabírala víc než jen pár set metrů čtverečních - ale dokonce i tam se našlo místo na nezbytnou zeleň), mobilní zahrady pro pěstování poživatin a mořské plantáže, podmořská obydlí i rekreační centra. Poté jsme dostali na výběr z několika volných domů, kde jsme se ubytovali (dost blízko u sebe, abychom se k sobě mohli snadno dostat pěšky, ale přitom dost daleko, abychom se vzájemně nerušili).
Další tři dny jsme putovali po planetě a navazovali přátelské vztahy s obyvateli. Tehdy jsme také začali poznávat systém fungování planety - a nemohli si jej vynachválit. Dokonce ani Přemek, který ještě na Zemi holdoval “bohémskému“ životu, nemohl nic namítat proti tříhodinové pracovní době, zvlášť když ji mohl strávit takovou prací, která se mu líbila. Všichni jsme se vrhli do života, který nás nejenže bavil, ale také naplňoval a který jsme mohli věnovat práci pro společnost - a to ne z donucení, ale proto, že jsme cítili a viděli, že je to správné a že je naše práce užitečná.
Aštar odešel za svými dalšími úkoly, ale stále nás občas navštěvoval. Bylo vidět, že jej naše pokroky těší.
Až jednoho dne, to jsme měli opět společnou sešlost, nám oznámil, že na delší dobu odchází za svými úkoly v blízkosti Země. A to nám připomnělo důvod, proč jsme vlastně na Tempus přicestovali.
A tak jsme druhého dne společně vyrazili za Jurajem Navarrem.
Už nás očekával.
„Trvalo vám to docela dlouho,“ řekl nám poté, co nás přivítal v Centru Temporární jednotky, „ale jak jsem slyšel, dobře jste ten čas využili, takže je vše v pořádku...“
Podívali jsme se na sebe a Navarro se usmál.
„Dobrá tedy. Než se pustíme do vlastního výcviku, musíte podstoupit určité testy – jen jako bezpečnostní opatření, chápejte. Vaše těla a mysli musí být v perfektním souladu. Jen pro uklidnění – většinu z testů vůbec nepoznáte, protože budou probíhat na mentální úrovni. U jiných se bohužel vlastní aktivitě, ať už mentální nebo fyzické, každopádně nevyhnete…“
Viděli jsme, jak mu zacukaly koutky a pochopili vtip poslední věty.
A pak už přišly na řadu ony zmíněné testy.
Trvalo to několik hodin, po kterých si nás Navarro opět zavolal.
Bez jakéhokoli úvodu spustil svou řeč.
„První, co musíte udělat, abyste zde uspěli, je zcela oprostit svou mysl a duši od jakýchkoli předsudků a omezení,“ řekl Navarro: „Během své práce se totiž setkáte s tolika zdánlivě nemožnými věcmi, které budou odporovat vašim dosavadním zkušenostem, že pokud to neuděláte, vaše mysl to neunese a můžete i zešílet. To je sice léčitelné, ale je lepší, pokud se vám něco takového nestane – zvlášť pokud na vás závisí osudy a životy nejen vás, ale také vašich spolubojovníků, nebo dokonce celých planet či vesmírů. Ne každý tuto odpovědnost a ten tlak unese, takže ne každý je vhodný ke službě v Temporární jednotce. Vy už jste během mnoha a mnoha misí v průběhu svých minulých životů prokázali, že na to máte. Ale i vy si musíte dávat pozor – je to totiž velice obtížné a velice nebezpečné… Ostatně proto vlastně podstupujete tento osvěžovací kurz. Ale o tom už jsem se zmínil dříve.“
Navarro se na okamžik odmlčel, zpytavě si nás prohlížeje. Měl jsem pocit, že nám vidí až do hloubi duše.
Chvíli byl tiše a my s napětím očekávali jeho další slova. Pak se mírně usmál, něco si pro sebe nesrozumitelně zamumlal a kývl.
„Dobrá,“ pronesl po chvíli: „studoval jsem vás zevnitř, hlouběji, než si dokážete představit, a až na nějaké drobné výjimky jsem spokojen. Ale nebojte, nesrovnalosti napravíme a pak bude vše v pořádku.“
Usmál se.
„Abych pořád jen neřečnil okolo, řeknu vám, jak to bude probíhat. Během testů jsme zjistili vaše silné a slabé stránky, takže víme přesně, co od každého z vás máme očekávat. Protože si musíte obnovit všechny důležité dovednosti a schopnosti, rozhodli jsme se společně s Radou Tempusu použít následující systém: Každý z vás dostane individuálního instruktora, který mu pomůže s jeho vlastním výcvikem a obnovou schopností. Následně pak bude každý vyučovat svůj obor všechny ostatní, dle vlastního uvážení a podle přání ostatních. Můžete se dohodnou na libovolném pořadí, nebo trénovat ve skupinkách, to už nechám na vás.
Teď vám prozradím, co jsou vaše silné a slabé stránky, abyste byli připraveni na první fázi výcviku.
Vezmu to podle abecedy a použiji oslovení, která jste mezi sebou zvyklí používat.
Adame, jako informatik máš na starosti logistiku a týlové zabezpečení skupiny. Budeš sbírat a zpracovávat informace a předávat je ostatním.
Gandalfe, ty jsi výtečný ve vedení ostatních, takže ti přidělujeme celou skupinu na povel. Budeš je učit taktice a kooperaci, dále pak obecnému plánování v terénu a během příprav na mise. Také tvá vazba na Nefrita bude užitečná – budeš působit na jeho energetický a informační zdroj a budete se doplňovat a podporovat navzájem. Z tohoto důvodu rozšíříme tvou operační a skladovací kapacitu.
Ivane, ty máš značné znalosti magie, takže to bude také tvůj pracovní prostředek.
Nefrite, tvé napojení na informační síť Multiverza bude sloužit jako komunikační a informační prostředek skupiny. Dále tvé diplomatické schopnosti využije skupina při navazování kontaktů. A znalost teorie vědy bude sloužit při průzkumu nových technologií, které vám mohou pomoci při misi, nebo které případně převezmete pro Tempus. Budeš hlavní analytik skupiny.
Štístko, ty máš vyjímečnou schopnost léčit svým dotykem, takže jsi od teď hlavní zdravotnicí.
Teekayi, ty máš zkušenosti s temnými vesmíry a také tvé empatické schopnosti jsou značné, takže budeš psycholog a vyjednavač, pro případ, kdy by to bylo potřeba.
Thore, tvoje energetické zásoby a schopnost využít velké množství energie tě předurčuje být zdrojem pro ostatní a budeš je učit, jak s ní zacházet.
To je všechno.“
Pokynul nám. „Teď vyrazíme do vlastního centra střediska, kde se pustíme do akce. Jste připraveni?“
Už nebylo co řešit. Věděli jsme, že lépe už to nepůjde a že nemá smysl čekat. Jako by už teď mezi námi fungovalo telepatické spojení.
Juraj se jen pousmál. Věděl dobře, co mezi námi proběhlo. Takže jsme se do toho pustili…

Mezihra: Střípky z výcviku
(Trénink materializace objektu)
„Dvacet psiqů?! To je málo, Nefrite. Znovu!“
Podíval jsem se na něj.
„Ale jak? Už jsem vyzkoušel všechno možné…“
Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Pořád myslíš jako Pozemšťan. Věř svému nitru, věř Stvořiteli – pak to půjde…“
Povzdychl jsem a po chvíli pokývl. „Dobře, budu se snažit…“
Okamžitě mně přerušil: „Žádné budu – prostě to udělej! Výcvik, pamatuj na výcvik.“
„Dobře Gandalfe, jdu na to.“
Znovu jsem se soustředil. Nemak Thargen! Příkaz proběhl mou myslí. Cítil jsem, jak se zvedá vlna energie a znovu se podíval na konstrukci. Tentokrát má mysl odhalila chybu takřka okamžitě. Hlavou mi bleskl nápad. Začal jsem rozmotávat konstrukci, tentokrát z opačného konce. A za okamžik jsem narazil na skrytou odbočku…
Takže tudy ta energie uniká! Že jsem si toho nevšiml dřív. Chytrý trik…
Sáhl jsem do struktury a rozpojil daný uzel. Pak už stačilo jen volný konec znovu Připojit. Vrátil jsem konec zpět na místo a usmál se.
Aktivační impulz – teď! Soustředil jsem se a energie se rozlehla sítí. Jemnými impulzy jsem ještě popohnal proud správným směrem – a oblouk se rozzářil.
Skvěle!
Vzápětí jsem musel odvrátit oči, takový jas to byl.
Zasmál jsem se.
Gandalf pohlédl na monitor. „Pět set třicet dva tisíc, jedenáct psiqů – výborně. Máš nový rekord. A teď…“ znovu se soustředil na panel. Ucítil jsem jednoduchý mentální pokyn. A vzápětí se nad materializátorem zhmotnila loď.
Oblouk zhasl.
Podíval jsem se na Gandalfa – ten jen pokývl hlavou.
Soustředil jsem svou energii na loď, posunul siločáry gravitačního pole, a loď se pomalu snesla na plochu.
„Výborně,“ pronesl: „a teď přejdeme k další části – pilotáži…“
Pokynul mi. Vzápětí jsme se krátkým teleportačním skokem přenesli k lodi. Vstup se otevřel, dal jsem své mysli mentální pokyn, a pak už jsme byli uvnitř.
Přenesl jsem se do křesla a zaujal vyčkávací pozici. Mé ruce se samy přesunuly na kontaktní plochy. Vydal jsem mentální pokyn a má mysl se spojila s lodí.
„Jsem připraven,“ pronesl jsem, připraven na další lekci výcviku. Tentokrát už se splést nenechám…

(Trénink mentálního boje s energetickými soupeři)
„Dvacet sedm na dvanáct na třitisíce dvěstě.“
„Jsi pomalý. Být to Černý, tak už tě má.“ Zamračil jsem se. „To, že máš energii, nestačí. Musíš reagovat rychle. A když nestíháš, svěř se svým instinktům – podvědomí reaguje mnohem rychleji…“
Zatímco nad tím přemýšlel, vyslal jsem další cíl.
Zareagoval až o tři vteřiny později. „Sto devadesát pět na šede…“ Víc nestihl.
Paprsek koherentního světla zasáhl kapsli a Thor pocítil bodnutí energetického impulzu.
Povzdychl jsem si. „Nemysli, nemluv, jednej!“ Viděl jsem, jak zatíná pěsti, takže jsem preventivně vyslal dávku uklidňujícího záření. „Takže znovu…“
Další cíl se objevil o pět vteřin později – a tentokrát mentální impulz zasáhl. Koule plazmatu se roztříštila na tisíce malinkatých kousků.
„Dobré, ale pomalé,“ řekl: „musíš se dostat pod dvě vteřiny…“ a vyslal další cíl…

(Seznáméní s djedem)
„A teď přijde to nejdůležitější – věc, pomocí které se můžete přesouvat mezi jednotlivými větvemi času i uvnitř nich. Představuji vám djed…“ Wermin sáhl do prostoru a vytáhl odtamtud malou nenápadnou věcičku.
Podívali jsme se na něj.
„A k čemu to vlastně slouží?“ zeptal se Thor.
„Djed je vaší základní pomůckou – s jeho pomocí můžete provést jednoduše přesun kamkoli a kdykoli, kde si to budete přát. Stačí jej uchopit do ruky, představit si místo a čas, kam se chcete přesunout, a pak už jen stačí stisknout trochu silněji, než když jej normálně držíte. Vzápětí dojde k přenosu. Pokud jste v nouzi, nebo se chcete vrátit zpět, rychle a silně jej stiskněte třikrát za sebou. Djed vás přenese sem na planetu.“
„A na jakém principu vlastně funguje a odkud pochází?“ zeptal jsem se.
Wermin pokrčil rameny. „To nikdo vlastně přesně neví. Rada Moudrých prostě v případě potřeby vytvoří tolik kusů, kolik jich je právě zapotřebí a přidělí nám je. My je pak dáme těm, komu jsou určeny. Říká se, že původně pocházejí přímo od Stvořitele – ale to nebylo nikdy ani potvrzeno ani vyvráceno. Ovšem víme, že obsahuje strukturu hmoty a energie, která je daleko za našimi možnostmi. Vlastně nikdo kromě Rady je není schopen zmaterializovat…
A co se týče funkce, je to v podstatě jednoduché – djed prostě označí určitou oblast prostoru ve tvaru kvádru, dostatečně velkou aby se do ní vešlo vaše tělo a vše, co s sebou chcete přepravit, a pak jí prostě změní časoprostorově dimenzní souřadnice. No a to je všechno.“
Na okamžik se odmlčel, vzápětí však pokračoval. „Přesun ovšem není jediná schopnost, kterou djed má. Dokáže vás ochránit před jakýmikoliv fyzickými útoky tím, že v malé vrstvě mezi vaším tělem a okolím vytvoří tenkou vrstvu bezprostoru, kde nepůsobí fyzikální zákony. Takže veškeré útoky, a jiné nepříznivé vlivy ostatně také, prostě neprojdou. Zastaví se přesně na hranici. Nepůsobí ani energetické ani mechanické zbraně a dokonce ani přímý fyzický útok. Můžete se procházet v libovolně agresivním prostředí a nic se vám nestane. Zajistí vám také dýchání, světlo a teplo. Jakmile se s ním naučíte pracovat, můžete ovlivňovat parametry ochrany, jinak působí v kvádru stejně jako u přesunu.
Dále slouží jako komunikační prostředek mezi jednotlivými držiteli djedů – stačí si představit cílovou osobu a stisknout rukojeť. Většinou to působí jen v dané dimenzi, ale lze se naučit komunikovat i mimo ně. To je ale složitější a naučím vás to později. V případě nouze nejvyšší jej také můžete použít pro nouzové volání sem na Tempus. Funguje to vždy, ať už jste kdekoli a kdykoli.
Dají se s ním také provádět další věci, jako například levitace, neviditelnost, procházení zdmi a podobně, ale to vám bude vysvětleno až přijde vhodný čas.
Djed je většinou naladěn na jednu konkrétní osobu, ale majitel jej může předat komukoli jinému, nebo mu určit okruh osob, pro které bude fungovat. Pro neoprávněné osoby je to jen obyčejný, i když hezký, kus inertní hmoty.
A poslední věc – pokud víme, jsou djedy téměř nezničitelné. Vlastně se dosud nepodařilo jej zničit jinak, než přímou dematerializací…“
„A proč tedy djed nepoužívají všichni?“ zeptal se Teekay.
Wermin se zamyslel a pak jen kývl. „Zaprvé proto, že je jich pořád příliš málo. Za druhé, protože není úplně jednoduché se je naučit ovládat – to ostatně poznáte sami. A za třetí, protože je v něm příliš mnoho moci na to, aby jej mohli používat obyčejní lidé…“

Kapitola pátá: Audience u Rady Moudrých
Konečně jsme byli připraveni. Navarro to určitě poznal, protože když jsme se ten den sešli jako obvykle, už na nás čekal.
„Zdravím vás, přátelé. Tak jaká byla noc?“
Samozřejmě skvělá, jak jinak… i když mně od včerejška stále pobolívala ruka. Štístko se mi na to sice podívala a zranění vyléčila, ale stále jsem ještě chvílemi cítil slabou cukavou bolest. Myslel jsem, že by to mohlo být psychického původu, ale na tom vlastně nezáleželo – prostě jsem ji potlačil a dál si jí nevšímal…
Až pak jsem si všiml, že k nám Navarro už chvíli mluví. Takže jsem se soustředil.
„…a proto je čas navštívit Radu Moudrých,“ říkal zrovna. „Nemusím vás samozřejmě upozorňovat, co to znamená – čas vašeho nasazení do akce se blíží a já jsem hrdý na to, že jsme vám v tom mohli být nápomocni. Lituji pouze, že tu s námi teď nemůže být Aštar, ale jeho povinnosti u Země jsou důležitější.
A nyní se přesuneme do Sálu Rady. Prosím vás jen, abyste byli zdvořilí a odpovídali pravdivě. Vím, že nemáte důvod ani potřebu v čemkoli lhát, takže to bude jen formalita.
Pro zkrácení cesty využijeme tentokrát teleportační síť. Vím, že už jste se ji téměř všichni naučili používat, ale tentokrát vás ještě vezmu s sebou já.
Připraveni?“
Samozřejmě, že jsme byli. Cítil jsem rozechvění, neboť už za pár okamžiků budeme stát před nejmoudřejšími bytostmi této (a mnoha jiných) dimenze.
Prostor se rozevřel a vzápětí jsme tam byli.
Na to, jak důležitá místnost to byla, vypadalo její zařízení extrémně skromně. Kulatý stůl se sto jedenácti křesly okolo, stěny z mléčně bílého materiálu, který vyzařoval příjemné měkké světlo, a nad našimi hlavami levitující model soustavy, znak Rady Tempusu. A pak samozřejmě rada. Muži i ženy, nejrůznějšího věku i pohlaví, dokonce i barvy kůže.
A ti všichni se dívali na nás.
Aniž bychom si to uvědomili, najednou jsme všichni seděli v pohodlných křeslech a mluvili jsme s nimi. Viděl jsem to vše najednou jako z dálky, vnímal své tělo jen částečně – a konverzoval a konverzoval a…
Ten rozhovor trval téměř tři hodiny. Přesto nikdo z nás nebyl unaven. Dnes už si přesně nevzpomínám, o čem jsme to vlastně mluvili, ale zdálo se mi, že jsou spokojeni. Nikdo z nás ani nebyl unaven, ani necítil hlad nebo žízeň. Cítili jsme se prostě skvěle a věděl jsem , že bych tam mohl zůstat věčně…
Nakonec ale bylo po všem. Rada schválila náš výcvik a rozhodla, že jsme opravdu připraveni zapojit se do našeho úkolu.
Vlastně ani nevím, jak jsme se odtamtud dostali – každopádně jsem se pak ale cítil báječně, skoro jako první den při cestě kolem rezonátoru u hlavní knihovny…

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 29.Září.2014 v 6:27

Kapitola šestá: První mise
„Tak jdeme na to, mládeži! Právě jsem dostal povolení pro váš první úkol…“ Byli jsme zrovna na výletě v lese, když k nám Navarro dorazil.
Od audience u Rady uplynul skoro týden, který jsme strávili pilováním výcviku, prací pro společnost, zábavou a vzděláváním – prostě normální týden.
„O co jde?“ zeptal se Ivan.
Navarro nás svolal k sobě, na zem položil holoprojektor, zapnul jej a pustil se do výkladu.
„V prostorové dimenzi číslo 7532, kvadrantu 986GH, na planetě Lassin, v čase –93.876,25let, došlo k občanské válce. Ta planeta už s Tempusem spolupracuje dlouho, ale tento čas jsme ještě neměli prozkoumaný. Vzhledem k tomu, že je to 932 let po relativní současnosti, se kterou tam teď spolupracujeme, nebyl zatím důvod zkoumat její relativní budoucnost. Když teď ale náš budoucí pozorovatel ohlásil válku, rozhodli jsme se zjistit příčiny a pokud to nenaruší časoprostorovou kontinuitu, válku ukončit. Pro tento úkol jsme vybrali vás…“
Pak už nebylo co říct. Zmaterializovali jsme si obleky, vhodné do příslušné doby, vytáhli z kapes djedy, zesynchronizovali se, a vyrazili.
Dorazili jsme do jedné malé uličky. Gandalf si na svém djedu zobrazil plán města a pak nám rozdal úkoly. Na mně připadla návštěva archivu, kde jsem měl pátrat po příčinách války. Objevili jsme se totiž přesně měsíc poté, co započala.
Rozhodl jsem se raději nahodit neviditelnost a vyrazil do hledaného archivu. S djedovou mapou mi to nečinilo problém. Šel jsem ale pěšky, a tak mi to zabralo necelou půlhodinu.
V archivu to bylo snadné. Zjistil jsem, že válka začala kvůli nehodě – explodoval přetížený fůzní reaktor v jednom z měst. Místo aby odpovědné osoby přiznaly, co se stalo, pokusili se událost svést na malou skupinu (asi patnáct tisíc), která se městům vyhýbala a raději žila v přírodě. Začaly demonstrace a když několik desítek Přírodních (jak si říkali) přišlo do města, aby dokázali svou nevinu, byli zlynčováni. Na jejich obranu vystoupilo pak asi 30% obyvatelstva, nastal svár – a neštěstí bylo na světě…
Kontaktoval jsem Gandalfa a vše podstatné mu sdělil. On pak provedl skok do budoucnosti, aby se podíval, jaké následky bude mít náš případný zásah. Když se vrátil, schválil opravnou akci.
A tak jsme se tedy vrátili v čase ještě před nehodu. Pak už stačilo pouze provést rychlou opravu reaktoru a krize byla zažehnána.
Vrátili jsme se zpět, šťastni, že naše první mise dopadla tak dobře…

Kapitola sedmá: Dovolená
Plnili jsme pak ještě dalších deset misí. Většina dopadla úspěšně, u jedné to bylo dokonce ještě lepší, než proč jsme tam šli, jedna mise se nepovedla (ale bez následků pro budoucnost – jen jsme museli odtamtud hodně rychle vypadnout a v další následující misi to napravit), a jedna skončila neutrálně – tak jak jsme tam přišli, tak jsme také odešli.
Celé to zabralo asi čtyři týdny reálného času, zatímco my prožili téměř dva roky.
Pak se Navarro, který se mezitím stal naším permanentním úkolovačem a poradcem, rozhodl, že si zasloužíme dovolenou. Dostali jsme tři měsíce reálného času, s tím, že čas případně strávený v jiných časech se počítá v poměru 1 ku 10 (tj za jeden reálného času si můžeme vybrat deset dní v jiném čase), takže celkem jsme mohli získat až 900 dní volna.
Tehdy jsme se po dlouhé době poprvé rozdělili.
Nevím, kam měli namířeno ostatní, ale já se rozhodl prostě odpočívat a věnovat se studiu. Ale po třech dnech reálného času jsem si uvědomil, že zbytečně ztrácím čas tady, zatímco když budu odpočívat a studovat v jiné dimenzi, budu mít času mnohem víc. Sice jsem trochu litoval „ztraceného“ měsíce, ale s tím už se nedalo nic dělat. A tak jsem se rozhodl, že navštívím svou rodnou galaxii. Jen jsem chvíli váhal, kterou vlastně myslím – jestli Tar v dimenzi Aetheon, nebo Mléčnou Dráhu v naší dimenzi. No, nakonec to vyhrál Tar…
A tak jsem si do svého mimoprostorového zásobníku vzal nezbytně nutné věci, zmaterializoval si malou osobní loď s dimenzotranzičním pohonem, nasedl a vyrazil. Stačil jeden dvacetivteřinový skok mezi dimenzemi (nechtěl jsem používat djed, kterým by to šlo okamžitě, ale měl jsem v úmyslu otestovat svou novou hračku – myslím tím loď) a byl jsem tam….

Kapitola osmá: Výprava do rodné galaxie
Když jsem se dostatečně pokochal panoramatem domovské galaxie, kterou jsem neviděl už kdovíkolik inkarnací, rozhodl jsem se, že se tu nejprve trochu porozhlédnu, zjistím stav (vzpomínal jsem si na -možná- zažehnanou invazi Černých [byly to bytosti z dimenze 286.932, které ve své mateřské lodi putovaly od planety k planetě, od galaxie ke galaxii, všude rabovaly a ničily co se dalo; nakonec pronikly mezidimenzionální branou i do Taru, kde (mimo jiné) zničily i mou rodnou planetu a téměř 280 let ji okupovaly – ale o tom je jiná kniha, kterou píši paralelně s touto…] a napadlo mě, že bych mohl zjistit, jak na tom vlastně má původní rasa je) a případně se tu někde po dobu mé dovolené usadím – možná s trochou turistiky. A se svým djedem se nemusím spoléhat na místní dopravu, i když jen tak pro zábavu bych si mohl pár cest dát…
Trvalo to dva dny, než jsem zjistil, že po Černých tu už dlouho nebylo ani vidu ani slechu (nepočítaje v to umírněné Renegáty, kteří se rozhodli v galaxii usadit a smířit se s ostatními; byli sice dosud přijímáni s nedůvěrou, ale už se mohli alespoň pohybovat volně po lokálních planetách) a že má rasa podniká plány, jak navázat kontakt s verzí naší domovské planety ve vyšší energetické dimenzi. Prozatím se jim podařil pouze informační přenos, kdy několik hodin hovořili s našimi lidmi na Novém Domově. Kromě toho se také pokoušeli poskládat kopii původní planety ze surovin v soustavě. I toto se dařilo pouze částečně – hotovo bylo pouhých 23% planety a práce postupovaly hodně pomalu.
Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec se rozhodl, že to zatím nechám být. Pokud bude třeba, mohu se sem kdykoli vrátit. Ale navštívení rodné planety jsem nemohl odolat…
A tak jsem aktivoval djed, obalil svou loď do jeho pole, a aktivoval skok…

Kapitola devátá: Nový Domov v 5. dimenzi
Přistání proběhlo bez problémů a nepozorovaně. Znovu jsem využil moc djedu a loď zamaskoval před senzory planetární obrany. Nechtěl jsem být viděn – ještě ne, alespoň dokud budu v těle člověka. Ale přísahal jsem si, že jakmile získám zpět své původní Shaalské tělo, opět se sem vrátím, tentokrát už oficiálně…
Když jsem přelétal nad Azurovým jezerem poblíž své domoviny, zavzpomínal jsem na blažené roky mládí, kdy jsme se tam s přáteli chodívali koupat a potápět. Zajímalo mně, jestli je tam také ten podvodní zvon, který jsme si tam nechali později postavit pro naše přátelská setkání, a kde jsem později tak často sedával sám, když jsem měl plnou hlavu projektu Eradicatoru, ještě než jsem odletěl na sousední planetu krátce před příletem Černých a zničením původního Domova…
Dost! Tyhle myšlenky sem nepatří – pokud se je vůbec rozhodnu rozvést, bude to v jiné knize…
Ještě několik hodin jsem kroužil nad planetou, občas se prošel po známých místech, ale nakonec už jsem nevydržel příval dojmů a odlétl pryč…

Kapitola desátá: Odhalené spiknutí
Potuloval jsem se po galaxii už týden, když senzory mé lodi zachytily známou signaturu. Takovou má pouze jediná věc v Multiverzu – mateřská loď Černých!
Ihned jsem věděl, že je něco špatně. I téměř dokonalé senzory mé lodi měly problémy ji zachytit – ale přesto tam byla. To mohlo znamenat jediné – loď je někde v mezidimenzionálním hyperprostoru. A soudě podle parametrů, letí nějakým hypertunelem. Odpověď byla nasnadě – Černí se vrací do Aetheonu dimenzní trhlinou, kterou kdysi vytvořili, když utíkali do Mléčné Dráhy…
To jsem nesměl dopustit!
V Mléčné Dráze byly oslabení, diky tomu, že se daná dimenze nacházela na nižší energetické úrovni než Aetheon, takže tam jejich loď i oni sami byli polohmotní a tím pádem nemohli zasahovat do hmotné úrovně, i když ji mohli pozorovat a pomocí svých přisluhovačů, uměle vytvořených bytostí jménem Šedí, ji energeticky vysávat a do jisté míry myšlenkově ovládat – což taky dělali.
Ale pokud se jim podaří proniknout do Aetheonu, budou opět plně hmotní a budou moci použít plnou sílu své opravené mateřské lodi k znovuzotročení galaxie Tar. Jenže tam by se to nezastavilo – nejdříve Tar, pak Aetheon, pak další dimenze a nakonec celé Multiverzum…
Pomocí silného výboje djedu jsem dimenzní trhlinu zapečetil – i když jen dočasně, jak jsem věděl. A rozhodně to bylo na poslední chvíli, což jsem si bolestně uvědomoval.
Kdybych se nerozhodl letět právě sem, tak už mohlo být pozdě. Snad mně vedl sám Stvořitel…
A s tou myšlenkou jsem se rozhodl – musím varovat Radu Tempusu. Vždyť Černým nemůže trvat příliš dlouho, než bariéru v trhlině buď zničí a proniknou zpět do Aetheonu, nebo se (v tom lepším případě) vrátí do Mléčné Dráhy, a nebo (v tom horším) najdou jinou cestu, jak cestovat mezi dimenzemi…

Kapitola jedenáctá: Znovu Rada Moudrých
A znovu jsem seděl před Radou, tentokrát však sám. Nemusel jsem je ale příliš přesvědčovat – viděli záznamy z mé lodi a mohli si vše ostatně přečíst v mé mysli, kterou jsem jim dobrovolně otevřel.
Takže se rozhodli vytvořit skupinu bitevních lodí vybavených dimenzotranzičním pohonem a tím nejlepším vybavením, odeslat ji do příslušné energetické roviny v Mléčné Dráze a tam Černé zkusit zkrotit. No a když to nepůjde, tak poputují do nicoty.
Já byl přidělen na jednu z lodí jako poradce (vzhledem k tomu, že už jsem s Černými v jednom ze svých minulých životů byl), ovšem stejně tak i Gandalf a další členové naší jednotky.
A tak jsme se znovu ocitli spolu.

Kapitola dvanáctá: Návrat do Mléčné dráhy
Přípravy zabraly téměř dva měsíce reálného času, ale to nevadilo, vzhledem k tomu, že nás dimenzotranziční pohony lodí ve spojení s našimi djedy mohly zanést do libovolného místa v čase a prostoru v naší cílové dimenzi.
Chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bychom se vrátili ještě před okamžik, kdy se Černí poprvé vydali na svou cestu a počíhali si na ně. Ale Rada Moudrých to po určitém uvažování zamítla – ovlivnila by se tím historie a realita příliš mnoha dimenzí, do kterých už Černí zasáhli. Ne, to bychom způsobili přesně to, čemu se snažíme zabránit…
S tím jsem ovšem musel souhlasit.
Když jsme se objevili v Mléčné Dráze, musel jsem se usmát. Přece jen – těch několik miliard hvězd vytváží hezčí panorama, než pár set tisíc hvězd v Taru…
Nebylo nač čekat, a tak naše flotila zamířila přímo k trhlině.¨
A znovu – jako by nás vedl sám Stvořitel. Sotva jsme se usadili v pozicích, trhlina se otevřela a vypadla z ní mateřská loď Černých.
Nevím, na co jsem v té chvíli myslel, ale pohled na několik set tisíc bitevních lodí nalétávajících na naši flotilu pěti tisíc dvou set lodí byl hrůzný i úchvatný zároveň…

Kapitola třináctá: Bitva s Černými
Bitva byla ohromující. Naše lodě stojící jako skála, proti nim nalétá vlna za vlnou útočníků – a vlna za vlnou mizí z vesmíru po zásahu dematerializátorem. Zášlehy paprsků energetických zbraní, marně se snažících projít neproniknutelné štíty našich lodí.
Samozřejmě jsme se pokoušeli navázat s Černými kontakt, avšak marně. Signály sice přicházely – to nám prozradily odrazy – ale nikdo na ně jednoduše neodpovídal.
Nakonec ale začali ustupovat. Nejdříve pomalu, pak ve stále větším množství. Nakonec se dala na ústup i mateřská loď. Celá flotila se začala stahovat do trhliny.
Nepronásledovali jsme je, jen jsme nechali polovinu lodí na hlídce u trhliny a pak skočili pomocí dimenzotranzičního pohonu přímo k druhému konci v Aetheonu. Lodě se rozlétly do pozic – a pak už jsme jen čekali…
Dočkali jsme se o šest a půl hodiny později – tak dlouho trvalo první vlně uprchlíků, než proletěla trhlinou.
Začali po nás okamžitě střílet, ale my znovu zkusili vyjednávání. A světe div se, část z nich se rozhodla přidat se na naši stranu – nebo alespoň zůstat neutrální. Zbylí na nás zaútočili – a byli dematerializováni.
To se opakovalo třikrát. Nakonec na naší straně stálo asi 20% přeběhlých Černých. Z těch, co na nás zaútočili, zbylo jen asi 5%, kterým se podařilo uprchnout. Zbytek byl dematerializován.
A pak se objevila mateřská loď.
Než jsme mohli použít dematerializátory, nebo se s ní znovu pokusit spojit, uprchla do hyperprostoru, hledajíce nějaký nový úkryt…

Kapitola čtrnáctá: Smlouva s “Renegades“
Nyní zbývalo ještě vyřešit, co s přeběhnuvšími. Přece jen jsme jim nemohli plně důvěřovat – a tak velké množství lodí jsme ani nemohli bezpečně transportovat na vhodné místo, které by mohli osídlit.
Nakonec to překvapivě vyřešil Teekay. Řekl, že v galaxii Tar už přece skupina odpadlíků existuje – říkají si Renegades a jsou zde už celkem slušně přijímáni. Navíc mají několik vlastních kolonií, takže přeběhlíci by se k nim mohli přidat tam. A když ukážeme dobrou vůli, získáme cenného spojence – spojence, který zná taktiku a schopnosti nepřítele stejně dobře jako on sám.
Návrh byl schválen. Nevím, co přesně se dělo pak, ale o několik hodin později dorazilo několik tisíc transportních lodí Renegátů. Naložili své příbuzné a zmizeli opět v hlubinách galaxie. No a my jsme se vrátili zpět na Tempus…

Kapitola patnáctá: Znovu Absolutní čas
Následujících dvanáct let bylo směsicí vzrušení a nebezpečí. Mise stíhala misi, pak delší dovolená, cestování po Tempusu, a zase mise. A tak pořád dokola. Není v silách jednoho člověka vylíčit, co všechno jsme zažili, a kde všude jsme byli. Desetitisíce dimenzí, statisíce různých misí, a ještě více různých časů – to vše se v mé mysli spojuje v jediný velký galymatiáš, navíc ještě vybledlý díky zničení dané časové linie (o tom viz závěr). Jen občasné záblesky vzpomínek prolétávají mou hlavou, příliš letmé na to, abych si je uchoval. Jen občasné mise, které občas podnikám, když mé tělo zde na Zemi v této časové linii spí, mi připomínají, co jsem tehdy dělal…

Kapitola šestnáctá: Zrádci
Dával jsem si zrovna meditační cvičení, když se náhle v mém pokoji zjevil Navarrův hologram. Okamžitě jsem se probral, neboť mentální signál, který jsem zachytil z informačního pole, mi naznačil, že jde o cosi velmi důležitého.
Aniž mně pustil ke slovu, řekl: „Nefrite, okamžitě tě potřebuji na Kráse Vesmíru. Máme kritický problém…“
A vzápětí se rozplynul. Ani jsem nestačil otevřít ústa.
Zavrtěl jsem hlavou. „Kde je loď Krása Vesmíru?“ zeptal jsem se informačního pole. Odpověď: „Je na cestě pryč ze soustavy,“ mně docela zaskočila. Okamžik jsem zamyšleně stál, tak jak jsem vyskočil při zjevení hologramu, ale pak už jsem jednal. V duchu jsem se napojil na mentální maják lodě, nastavil aktivační kód, a pak spustil přenos. Krátký pocit závrati a pak už jsem stál v přijímací místnosti.
Vydechl jsem a zaměřil se na Navarrovy osobní vlny. Ještě jeden krátký skok, a pak jsem stál u něj na můstku.
Mrknul jsem na hlavní obrazovku lodě, pak se napojil na její kvazimozek a vyžádal si taktická data o okolí.
V průběhu několika následujících sekund jsem se zorientoval. Má mysl přijala a zpracovala nečekanou, vlastně bych ještě nedávno řekl nemožnou, věc – v blízkosti, ani ne šedesát světelných sekund daleko, stála v soustavě flotila nejméně půl milionu lodí Černých. A další lodě, doslova tisíce, se stále vynořovaly z hyperprostoru…
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se, zatímco můj zrak putoval po můstku. Teprve teď jsem si všiml Gandalfa a Teekaye, kteří už zde také byli – soudě podle jejich horečnaté činnosti docela dlouho.
Navarro se ke mně napůl otočil. „Zdá se, že sem Nepřítel nakonec našel cestu. Zatím nevíme jak, ale už jsme stihli zorganizovat obranu. Moudří byli informováni a právě materializují ochranný štít kolem Tempusu. Nějaký nový druh – slyšel jsem, že se přes něj nedá dostat ani teleportací či skokem nadprostorem. Objevil ses tu právě včas; kdybys nezareagoval na můj vzkaz tak rychle, patrně bys uvízl dole na planetě. Což se patrně stalo ostatním, jinak by tu už byli…“
Kývnul jsem. „Kolik nás je a co máme k dispozici?“
Navarro byl plně zaujat prací s mentálním ovládáním lodi, občas si dokonce vypomáhaje holografickým řízením. Po chvíli však přesto odpověděl: „Tři lodě třídy cruiser s plnou posádkou, naše vlajková loď Krása Vesmíru, a několik desítek podpůrných lodí nižších tříd. Transporty nepočítám. Dále pracujeme na vytvoření co nejvíce holografických lodí a virtuálů a Moudří se snaží co nejrychleji zhmotňovat další bojové lodě přímo ve volném prostoru. Uschované lodě naneštěstí nemůžeme použít, protože nový štít neumožňuje teleportovat je ven sem k nám a Moudří si netroufají jej zrušit ani na okamžik. Vzhledem k tomu, kolik je tu Černých a co si na nás od posledka pravděpodobně připravili, se ani nedivím…“
„Jaké máme asi šance soustavu ubránit?“ zeptal jsem se, sedaje k nejbližšímu řídícímu stanovišti. Okamžitě jsem spustil virtuální rozhraní a pustil se do programování holografických lodí.
Navarro se na okamžik zastavil ve své horečné činnosti. Všiml jsem si, že od mého příchodu ani ne před minutou se ve vesmíru zjevilo asi tisíc virtuálních a dvěstě holografických lodí. Docela výkon na tak krátký čas, i když vezmu v potaz, že na tom pracovali všichni tři…
„Nevím. Moc velké ne, řekl bych. Možná je zbrzdíme na dost dlouho, aby Moudří vymysleli, jak se jich zbavit. Přinejhorším nasadíme dematerializátory…“
Kývl jsem. To by bylo nejjednodušší a současně nejefektivnější řešení. A vzhledem k tomu, že s jistotou sem Černí nepřiletěli vyjednávat, ale dobývat, nebo dokonce ničit, asi také jediné možné.
Náhle se ozval Teekay: „Mám signál z jedné z jejich lodí. Jde o nosnou pro hologram.“
Navarro kývl: „Zobraz jej!“
Vzápětí na to se před námi zjevil hologram. Zalapal jsem po dechu. Vždyť je to…
„Raveh, k vašim službám,“ řekl, a křivě se usmál. Zdálo se mi, že je mile potěšen překvapením, které se nám muselo zračit ve tvářích…
Navarro vyskočil a zabodl prst do hologramu – bez zřejmého účinku samozřejmě. „Co to má sakra znamenat?!“
Raveh zakroutil hlavou: „Nono, copak? Takhle přece příslušník Sil Světla nemluví! Jsi překvapen Navarro?“
„Docela ano,“ pronesl Navarro nebezpečně klidným ledovým hlasem a znovu se posadil: „Napadla mně možnost, že někdo z našich starých lidí zradí – ale že zrovna ty, můj nejlepší přítel…“ Hlas mu přeskočil rozrušením a pak selhal.
„Jistě, kdo by to mohl čekat,“ zasmál se Raveh a jal se přecházet z místa na místo. Hologram jej zobrazoval stále na jednom místě, takže to vypadalo docela zvláštně. „A to ještě nevíš všechno – se mnou jsou totiž i Wermin, Araka a Leila. Shodli jsme se totiž, že pro nás bude lepší sloužit starým pánům, než těm novým…“
Navarro při vyslovení jmen svých (bývalých) přátel znovu vyskočil.
I ve mně zatrnulo. Čtyři z pěti nejmocnějších překonvertovaných, jejichž znalosti o Nepříteli jsme až dosud tak úspěšně využívali v boji proti Temnu, se dobrovolně vrátili ke svým starým pánům – se všemi znalostmi, které tady získali a s dovednostmi, které se naučili…
Udělalo se mi mdlo. Pokud své vědomosti předali svým pánům – a dalo se s určitostí předpokládat že ano – pak jsou Černí připraveni na vše, co jim můžeme přichystat. A navíc mají obrovskou početní převahu, nehledě na surovou palebnou sílu jejich lodí, která zdaleka převyšovala naši…
Nezbývá, než nasadit dematerializátory a doufat, že stihneme pokrýt včas celou flotilu, než napáchají vážné škody. Podíval jsem se na Navarra a koutkem mysli registroval další a další otřesy prostoru, signalizující výstupy dalších tisíců lodí. Za dobu naší konverzace vzrostl počet lodí Nepřítele už na dvacet šest milionů a stále stoupal.
Přesto jsem cítil jistou naději – dokud Raveh nepronesl: „Jestli se spoléháte na dematerializátory, pak máte smůlu. Naši pánové nás totiž vybavili stabilizátory časoprostoru…“ Pak se opět odmlčel a vychutnával si svůj triumf.
A já si uvědomil, že tohle je konec – absolutní a nezvratitelný konec. Se stabilizátory časoprostoru se Černí mohou vysmát našim dematerializátorům a spoustě jiných zbraní. Se stabilizátory s nimi nepohneme ani pomocí časové pojistky. Se stabilizátory jsme ztraceni – navždy. S hrůzou jsem pochopil, že teď už mohou Černí doopravdy vyhrát a převzít vládu nad Multiverzem…

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 29.Září.2014 v 7:05

taková je "realita"...i pro mě a mou povahu dost brutální tak,že jsem chtěl skončit...nebýt PLPPS-Pravá Láska pravého prvotního Stvořitele-tak nejsem já a v podstatě NIC...paradox je,že jsem se snažil na "pozemské" úrovni pochopit studijní látku vysokých škol,ovšem jejich výukové metody mě přesvědčily,že více než poznání preferují neznání skutkových podstat čehokoliv a snaha tzv. vědátorů planety je ve většině případech marná snaha dopátrat se pravdy...vše "tady" je založeno na financích a TY mají pod kontrolou Ilumináti...pak už stačí jen na nebohé pozemské Duše použít nevědomost formou cíleného "absurdního" školského systému a dílo je dokonáno...bratři Wachovští pochopili princip a i za cenu nepochopení celku v podobě vícesložkové nechápající většiny populace lidí planety natočili film Matrix doufajíc,že nastane průlom...no nevím,jestli nastupující generace tzv.indigo dětí měla být spása,ale vzhledem k tomu,že existují mimo TZJ i Správci Času a Správci Časových linií bych řekl,že vše se odvíjí jinak...dnes už vím s jistotou,že vstupem do fotonového pásu se děje pouze nepatrná část něčeho,co lidstvo nemá šanci popsat a jediné,co je v daný okamžik možné-pracovat na vlastním převibrování tak,aby hmotné tělo odolalo působícím energiím,jinak...a pak Děj se Vůle Boží,nebo chcete-li PLPPS...já jsem ovšem sám pro sebe optimista a mám o svou budoucnost postaráno...co udělá lidstvo-je v jeho rukou...a už to dělá 6-tá generace,takže by se měli snažit více než kdy jindy...navíc každá civilizace je postradatelná,databance Unoverza stačí 1 vzorek DNA čehokoliv k vytvoření nového Vesmíru 

Komentář přidal(a) Zlaté Živé Světlo dne 30.Září.2014 v 10:24

Pravoúhlý trojúhelník tvoří dimenzionální bránu Merkaba je taktéž sestrojena ze dvou čtyřstěnů, (tzn. z dvou pyramid s trojúhelníkovými základnami) čili z osmi trojúhelníků a osmistěn neboli duchovní srdce, které je uvnitř Merkaby (v jehož středu je nulový bod) jsou 2 pyramidy (z osmi rovnostranných trojúhelníků), které jsou k sobě spojeny svými čtvercovými základnami.












* Osobní nulový bod, neboli duchovní srdce, je dimenzionální brána do nekonečna, přes kterou se můžete protáhnout kamkoliv si jen přejete a stát se tak opět svobodnými. Uvedeno ZDE.


* Jak se propojit se svými vyššími já a obnovit si tím spojení se svým multidimenzionálním já. Uvedeno ZDE.
* Jak se stát dimenzionální bránou - mostem (spojujícím dualitu s jednotou) a tím pomoci planetě a jejím obyvatelům navrátit se zpět do jednoty a harmonie. Uvedeno ZDE.
* Jak se propojit se svým vyšším Já a s Gaiou, obnovit si spojení se svým multidimenzionálním Já a stát se opět vědomým tvůrcem svého světa a jeho realit. Uvedeno ZDE.

Komentář přidal(a) Zlaté Živé Světlo dne 30.Září.2014 v 12:17

* The God Saturn- A Compilation of TOS (German subtitles) - Here.
* Black Hole Son - Saturn EL Is The God Of The Bible! - Here.

Přidat komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte být členem komunity Věk Zlatého Světla - Age of Golden Light!

Přidejte se ke komunitě Věk Zlatého Světla - Age of Golden Light.

Různé info související hlavně s transformací a trans-mutací, čili s přechodem do páté, pozitivně polarizované dimenze.

Info, nabídky, počasí

Blogy a texty od admina, zakladatele komunity jsou: ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a na trefy.cz ZDE.

TOPlist

Toto počítadlo načítá od 2. 10. 2014 10:00


Podmínky pro registraci.
Pokud se tu chcete zaregistrovat, je třeba vyplnit i vaše datum narození, jinak se vám registrace nezdaří. Nejnižší věk (určený webhostingem Ning) je 13 let!
Důležité upozornění: Členstvím na těchto stránkách souhlasíte s tím, že veškeré Vámi uvedené data a údaje (včetně osobních), které jste na těchto stránkách uvedli a uvedete, jsou a budou veřejně přístupná.
* Budeme rádi, když nám přispějete libovolnou částku na provoz těchto našich stránek, neboť Ning web hosting nám ročně účtuje 239 dolarů, t.j. zhruba 6.000Kč/rok.
Seznamy přispívajících jsou ZDE.Účet je v Kč i v Eurech.

účet v Eurech je u:
Fio banka
, č. účtu: 2301716634/2010
IBAN: CZ2420100000002301716634
BIC/SWIFT kód je: FIOBCZPPXXX

(do zprávy napište DAR od: Vaše jméno nebo Váš nick)

účet v Kč je u:
Fio banka
, č. účtu: 2800690360/2010
IBAN: CZ4020100000002800690360 
BIC/SWIFT kód je: FIOBCZPPXXX
Předem Vám mnohokrát děkujeme za Vaše příspěvky na webhosting těchto stránek. Výpisy všech příspěvků jsou uvedeny v jednotlivých seznamech ZDE.)
* Aktuální teploty kdekoliv ve světe ZDEZDE, ZDE, ZDE, ZDE.

Stav počasí a předpověď počasí kteréhokoliv místa na světě najdete ZDE nebo ZDE nebo ZDE.

Aktuální stav počasíČR a na SK ZDE kamery ZDE.
* Typy na výlety, turistiku a rekreaci Uvedeno ZDE. ❤ ❤ ❤

* Výleťák, typy na výlety. Videa na streamu. Uvedeno ZDE.

* Odkazy na možnost srazu někde na rekreačních pobytech (třeba i v zahraničí), které jsou za příznivou cenu. Uvedeno ZDE.
* Inspirace různých způsobů přestavby dodávky na cestovní či běžné obydlí Více ZDE.

* ALTERNATIVNÍ BYDLENÍ A ŽIVOTNÍ STYL - ZDE.

* Nejlevnější státy světa kde se dá levně žít / Cheapest Countries To Live In The World Here.

Nejnovější aktivity

Uživatel Zlaté Živé Světlo přidal komentář k příspěvku do blogu Voda je mnohem více než jen základní potřeba nutná k přežití. Pomožte znemožnit ne-mocným privatizovat vodu! Proč, je snad více než jasné. uživatele Zlaté Živé Světlo.
"* HOVORY ZE ZEMĚ - Jak si očistit vodu - Diana Siswartonová Video ZDE."
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu Není pochyb o tom, že MI6 a CIA byly zapojeny do útoku Crocus   - Douglas McGregor uživatele Ina Obr
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu Populisté a extrémisté celého Česka, spojte se…   !!!!!!!!! uživatele Ina Obr
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu Sucharit Bhakdi varuje před očkovacími plány WHO: „Tento program ohrožuje lidstvo“ !!!!!!! uživatele Ina Obr
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
pondělí
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu Britská vláda, úředníci MHRA a Pfizer byli obviněni z pochybení, podvodu a hrubého zabití z nedbalosti v novém trestním vyšetřování uživatele Ina Obr
pondělí
Příspěvky do blogu uživatele Ina Obr
pondělí
Příspěvek do blogu uživatele Ina Obr

Americká ambasáda v Moskvě varovala na svém webu před teroristickým útokem na koncertech a na velkých shromážděních… 23. 3. 2024

Americká ambasáda v Moskvě varovala na svém webu před teroristickým útokem na koncertech a na velkých shromážděních… 23. 3. 2024  …Zobrazit další
sobota
Uživatel Zlaté Živé Světlo přidal komentář k příspěvku do blogu Víte, že v roce 1955 byla patentována umělá děloha? Víte, co to znamená? Je nejvyšší čas prozřít !!! uživatele Zlaté Živé Světlo.
".Máme mezi námi skutečné klony. Více ve videu 21/3 VEČERNÍK 17:17: od času videa 1:06:43 ZDE.Související článek: Víte, že v roce 1955 byla patentována umělá děloha?…"
pátek
Uživatel Jozef Wolf zveřejnil videoklip.

Przekaz nr 1333 – Żywy Płomień

Orędzie Boga Ojca z dnia 26.02.2024r.opublikowane na stronie https://viviflaminis-deogracias.pl.tl/2022.htm
20.3.
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
20.3.
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
20.3.
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
20.3.
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
20.3.
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
20.3.
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
20.3.

Pořiďme si naše vlastní centrum kde se budem moci společně scházet

* 10 způsobů, jak přestat být otrokem a svrhnout pyramidy kontroly (jak se oprostit od ovládacích chapadel zkorump. zotročujícího vládnoucího systému) Podrobnosti ZDE.

* Stačí tak málo. Už to chápem. Více ZDE.

* Co permakultura přesně vlastně je a možnost jak a kde s ní můžete začít i vy - ZDE.* Nechte se inspirovat nápady, vynálezy a moderní technologií, umožňující nám ŽÍT téměř BEZ PENĚZ - ZDE.

* ALTERNATIVNÍ BYDLENÍ A ŽIVOTNÍ STYL - ZDE.

* Krásné a levné bydlení, které lze dle přání umístit třeba někde v krásné přírodě mimo civilizaci. Uvedeno ZDE.
* Máte zájem stát se vlastníkem 500m2 pozemku v hezké přírodě za pouhých 25.000Kč? - ZDE.

Štěstí přeje připraveným. Proto by bylo dobré založit neziskovou organizaci již dnes.

Mnohem více ZDE a v článku: Chystáte se na nějaký předražený seminář? Pokud ano, pak Vás možná budou zajímat naše názory ZDE.
* Příběh Aleny Suchánkové, nadšené permakulturistky a zakladatelky LETSystémů, Růžďka - ZDE.

* Nechcete-li už být zaslepeným hlupákem, který otročí pro prohnilý systém, poslechněte si ve vlastním zájmu celé video: Uvedeno ZDE.

* NEJEN nákup, prodej a pronájem nemovitostí za rozumné ceny (chaty, zahrady, venkovská stavení, domy, louky, lesy atp.) ale i možnost rekreace, alternativního bydlení, životního stylu a vzájemné pomoci - ZDE.

© 2024   Created by Zlaté Živé Světlo.   Využívá technologii

Odznaky  |  Oznámit problém  |  Podmínky služby