Kdo a co je Bůh

[Naren Sahava]

Trvalo mi pětadvacet týdnů, abych se dostal až sem; pětadvacet týdnů od té doby, co jsi pronesl svá poslední slova. Za těch pětadvacet týdnů se stalo hodně věcí. Jen tahle kniha se nepohnula ani o centimetr. Proč to trvá tak dlouho ?

 

„Copak nevidíš, jak blokuješ sám sebe ?  Copak nevidíš, jak se zastavuješ právě ve chvíli, kdy tě napadne něco dobrého ?  A tohle děláš celý život.“

 

Tak moment !  Já se nesnažím nic úmyslně zdržovat, ale prostě nemohu nic dělat - nemohu napsat jediné slovo - pokud necítím potřebu... nerad to slovo používám... pokud necítím inspiraci. A inspirace je přece tvůj obor, nikoli můj !

 

„Už ti rozumím. Takže ty si myslíš, že jsem to já, kdo zdržuje.“

 

Ano, tak nějak.

 

„Můj úžasný příteli, tohle je ti podobné - jsi jako všichni ostatní lidé. Půl roku se válíš, nic neděláš, všechno odkládáš a teď mě obviňuješ za to, že jsi nic neudělal. Copak to nechápeš ?“

 

Hmm...

 

„Řeknu ti tohle: Já jsem s tebou pořád. Jsem vždycky „připraven“.

 

Copak jsem ti to už neříkal ?“

 

Říkal, ale...

 

„Jsem s vámi pořád, až do konce času.

 

Ale nikdy vám nebudu vnucovat svou vůli - nikdy.

 

Přeji vám všechno nejlepší, ale především jsem vám dal svobodnou vůli. A to je nepochybný projev lásky.

 

Jestliže vám přeji, co si přejete sami, pak vás opravdu miluji. Jestliže vám přeji, co vám přeji, pak miluji sebe, skrze vás.

 

Podle toho poznáš, zdali tě druzí miluji a zdali ty opravdu miluješ je. Neboť láska nechce nic pro sebe, láska se snaží pomoci milovaným.“

 

Zdá se, že teď přímo popíráš to, co jsi o lásce říkal v První knize. Tam jsi tvrdil, že lásku vůbec nezajímá, co jsou, co dělají nebo mají druzí, ale co je, dělá nebo má člověk sám.

 

A také se vracíme k dalším otázkám... například k tomu, proč matka křičí na dítě, aby si nehrálo na ulici, nebo proč riskuje svůj vlastní život tím, že vběhne mezi jedoucí auta a strhne dítě na chodník. Znamená to snad, že taková matka své dítě nemiluje ?  A přece vnucuje dítěti svou vůli. Dítě si hrálo na ulici, protože si tam hrát chtělo.

 

Jak vysvětlíš tyto rozpory ?

 

„Žádný rozpor tu není. Ty však nevidíš tu harmonii. Proto nikdy nepochopíš Boží doktrínu lásky, dokud si neuvědomíš, že to nejlepší, co si přeji, je totéž, co si přeješ ty. Tak je tomu proto, že ty a já jsme jeden celek.

 

Boží doktrína je zároveň Boží dichotomie. A to proto, že sám život je dichotomie - zážitek, v němž v tomtéž okamžiku existují dvě zdánlivě navzájem si odporující pravdy.

 

Zdánlivě rozporuplná je například skutečnost, že ty a já jsme od sebe oddělení a zároveň jsme jeden celek. Tentýž zdánlivý rozpor existuje ve vztazích mezi tebou a všemi ostatními lidmi.

 

Stojím za tím, co jsem řekl v První knize: Největší chyba, kterou lidé dělají, je to, že se starají o to, co chtějí, mají nebo jsou druzí. Starej se jen o své já. Co jsi, co děláš, co máš ?  Co chceš, co potřebuješ ?  Co si přeje tvé já ?

 

Stojím také za dalším tvrzením, jež jsem v té knize učinil: To nejlepší pro tvé já se stane tím nejlepším pro druhé, když si uvědomíš, že neexistuje nikdo jiný.

 

Chyba tedy není v tom, že si nevybereš to, co je pro tebe nejlepší, ale spíš v tom, ženevíš, co je pro tebe nejlepší. To je důsledkem toho, že nevíš, kdo opravdu jsi a čím se chceš stát.“

 

Tomu nerozumím.

 

„Dovol mi uvést příklad. Chceš-li vyhrát automobilový závod Indianopolis 500, pak je pro tebe nejlepší, když pojedeš dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí. Chceš-li bezpečně projet městem, pak je lepší jet pomaleji.“

 

Jinými slovy říkáš, že všechno záleží na okolnostech.

 

„Ano. Celý život. Co je pro tebe „nejlepší“, závisí na tom, kdo jsi a čím se chceš stát. Nemůžeš vědět, co je pro tebe nejlepší, dokud se nerozhodneš, čím chceš být.

 

Já, jako Bůh, vím, co chci být. Proto vím, co je pro mě „nejlepší“.“

 

A co je to ?  Řekni mi, co je „nejlepší“ pro Boha. To bude zajímavé...

 

„Pro mě je nejlepší dát lidem to, co považují oni za nejlepší. Neboť se snažím vyjádřit své já. A to dělám skrze člověka.

 

Rozumíš ?“

 

Ano, věř mi nebo nevěř, ale opravdu tomu rozumím.

 

„To je dobře. A teď ti řeknu něco, čemu stěží uvěříš.

 

Vždycky vám dávám to, co je pro vás nejlepší... ačkoli připouštím, že si to vždycky neuvědomujete.

Teď, když začínáš chápat, co chci, tohle tajemství se trochu vyjasní.

 

Jsem Bůh.

Jsem Bohyně.

Jsem nejvyšší bytost. Jsem všechno. Jsem počátek a konec všeho. Jsem alfa a omega.

 

Jsem všechno a jsem podstata. Jsem otázka i odpověď. Jsem nahoře i dole. Jsem vlevo i vpravo, tady a teď, předtím i potom.

 

Jsem světlo, a jsem temnota, která světlo vytváří. Jsem Nekonečné dobro a jsem „Zlo“, které činí „Dobro“ dobrým. Jsem tohle všechno - jsem všechno všeho - a nemohu prožívat žádnou část svého já, aniž prožívám celé své já.

 

A právě tohle nechápeš. Chceš, abych byl jen jedno a nebyl to druhé. Chceš, abych byl jen nahoře a nebyl dole. Abych byl jen dobrý a nebyl zlý. Ale tím, že popíráš polovinu mého já, popíráš polovinu svého já. A proto nikdy nemůžeš být tím, čím opravdu jsi.

 

Já jsem velkolepé všechno - a chci svou realitu prožívat. To dělám skrze člověka a skrze všechno, co existuje. A své velkolepé já poznávám skrze volby, které činím. Neboť každá volba je tvůrčí akt. Každá volba je definitivní. Každá volba představuje to, čím chci být v daném okamžiku.

 

Nemohu však být velkolepý, pokud neexistuje volba. Určité části mého já musejí být méně vznešené, abych si mohl vybrat tu část, která vznešená je.

 

Právě tak je to s lidmi.

Já jsem Bůh v procesu vytváření svého já.

A totéž jste vy lidé.

Po tom vaše duše touží. Po tom žízni váš duch.

 

Kdybych vám bránil dosáhnout toho, co chcete, bránil bych sobě dosáhnout toho, co chce moje já. Neboť mojí největší touhou je prožívat své já jako něco, čím opravdu jsem. A jak už jsem podrobně vysvětlil v První knize, to mohu dělat jen v prostoru toho, co nejsem.

 

Proto jsem pečlivě stvořil to, co nejsem, abych mohl prožívat a zakoušet to, co jsem.

 

A přece jsem všechno, co vytvářím - a tudíž jsem v jistém smyslu i to, co nejsem.“

 

Jak je možné, aby někdo byl něčím, čím není ?

 

„To je snadné. Ty to děláš pořád. Jen sleduj, jak se chováš.

 

Snaž se pochopit tohle: Neexistuje nic, co nejsem. Takže jsem, co jsem, a jsem, co nejsem.

 

TO JE BOŽÍ DICHOTOMIE.

 

To je Boží tajemství. Tajemství, jež dodnes pochopili jen ti nejvznešenější myslitelé. Odhalil jsem ti je takovým způsobem, jakému porozumí i druzi.

 

Tohle je poselství První knihy. Tuto pravdu musíš pochopit - hluboce pochopit - máš-li porozumět mnohem vznešenějším pravdám, o kterých budeme hovořit v této knize.

 

Dovol mi tedy, abych nyní přistoupil k jedné vznešenější pravdě - Neboť ta je obsažena v odpovědi na druhou část tvé otázky.“

 

Doufal jsem, že se k tomu opět vrátíme. Řekni mi, jak může matka, která se snaží dělat pro své dítě to nejlepší, odporovat jeho vlastní vůli ?  Nebo má projevit opravdovou lásku tím, že dovolí dítěti, aby si hrálo na ulici ?

 

„To je výborná otázka. Tuto otázku si v té či oné podobě klade každý rodič už od nepaměti. Odpověď je stejná pro rodiče i pro Boha.“

 

A jak ta odpověď zní ?

 

„Buď trpělivý, můj synu, bud trpělivý. „Trpělivost růže přináší.“ Copak jsi to nikdy neslyšel ?“

 

Slyšel. Otec mi to stále opakoval, a já to nesnášel.

 

„To chápu. Ale Buď trpělivý a nepospíchej na své já, zejména když ti to, co ses rozhodl dělat, nepřináší to, co si myslíš, že chceš a potřebuješ. Například Odpověď na druhou část tvé otázky.

 

Říkáš, že chceš Odpověď, ale vlastně ji nechceš. Víš, že ji nechceš, protože si neuvědomuješ, že ji znáš. Ve skutečnosti však odpověď znáš už dávno a znal jsi ji vždycky. Jen ji nechceš slyšet. Raději chceš věřit, že ji neznáš - a proto ji neznáš.“

 

O tom jsi hovořil už v První knize. Všechno, co chci, už mám - včetně dokonalého pochopení Boha - a přece nevím, že to mám, dokud si neuvědomím, že to mám.

 

„Přesně tak !  Vyjádřil jsi to dokonale.“

 

Ale jak to mohu vědět, dokud si to neuvědomím ?  Jak mohu vědět něco, co si neuvědomuji ? Neřekl snad kdysi jeden velký myslitel, že „veškerá vědomost je zkušenost“ ?

 

„V tom se mýlil.

 

Vědomost nevyplývá ze zkušenosti - vědomost zkušenost předchází.

 

Pokud jde o tohle, polovina lidí se mýlí.“

 

Tím chceš říct, že odpověď na druhou část své otázky znám, ale nevím, že ji znám ?

 

„Přesně tak.“

 

Jestliže to však nevím, pak ji neznám.

 

„To je paradox, ano.“

 

Tomu nerozumím... ačkoli tomu rozumím.

 

„Opravdu.“

 

Jak tedy poznám, že „něco vím“, jestliže „nevím, že to vím“ ?

 

„Chceš-li „poznat, že víš, chovej se tak, jako bys věděl“.“

 

O tom jsi také mluvil už v První knize.

 

„Ano. Proto by bylo dobré, kdybychom se k tomu teď vrátili. „Náhodou“ jsi mi položil správnou otázku, což mi umožňuje, abych hned na začátku této knihy stručně shrnul všechno, o čem jsme hovořili už v První knize.

 

V První knize jsme hovořili o tom, že většina lidí správně nechápe vztah mezi bytím, činností a vlastněním.

 

Většina lidí si myslí, že když něco „mají“ (víc peněz, času, lásky - čehokoli), že konečně mohou něco „dělat“ (psát knihu, věnovat se něčemu zajímavému, jet na dovolenou, koupit si dům, navázat nový vztah), což jim zase umožní něčím „být“ (být spokojeným, klidným nebo zamilovaným člověkem).

 

Ve skutečnosti však převracejí přirozené pořadí. Ve vesmíru, tak jak skutečně existuje (na rozdíl od toho, jak si myslíte, že existuje), „vlastnění“ není předpokladem „bytí“. Ve skutečnosti je to právě naopak.

 

Nejdřív „jsi“ to, čemu se říká „šťastný“ (nebo „vědoucí“ nebo „moudrý“ nebo „soucitný“ nebo cokoli jiného), a teprve pak začneš všechno „dělat“ z této roviny bytí - a brzy zjistíš, že to, co děláš, ti přináší to, co jsi vždycky chtěl „mít“.

 

Chceš-li uvést tento tvůrčí proces do pohybu (neboť to je tvůrčí proces), musíš se rozhodnout, co chceš „mít“, zeptat se sám sebe, co si myslíš, že bys „byl“, kdybys to „měl“, a pak se musíš snažit tím „být“.

 

Tímto způsobem obrátíš obvyklé pořadí - ve skutečnosti je napravíš - a začneš spolupracovat s nesmírnou tvůrčí silou vesmíru, místo abys jí odporoval.

 

Tento princip lze definovat takto:

 

V životě nemusíš dělat nic.

Všechno záleží na tom, co jsi.

 

Tohle je jedna ze tří myšlenek, ke kterým se vrátím na konci našeho rozhovoru. Tím tuto trilogii ukončím.

 

Prozatím si pro ilustraci představ člověka, který je přesvědčen, že by byl opravdu šťastný, kdyby měl víc času, peněz nebo lásky.“

 

Takový člověk zřejmě dobře nechápe vztah mezi „svou nespokojeností“ a nedostatkem času, peněz nebo lásky.

 

„Máš pravdu. Na druhé straně člověk, který je šťastný, má dostatek času na všechno, co je opravdu důležité. Má dost peněz a dost lásky na celý život.“

 

Protože už „je šťastný“, uvědomuje si, že má všechno, co potřebuje k tomu, aby „šťastný byl“...

 

„Přesně tak. Rozhodneš-li se předem, co chceš být, pak se tím skutečně staneš.“

 

„Být, či nebýt. Toť otázka.“

 

„Přesně. Spokojenost je stav mysli. A jako každý duševní stav, i spokojenost se projevuje ve fyzické formě.

 

Všechny stavy mysli se projevují ve fyzické formě.“

 

Ale jak mohu „být“ šťastný ?  Jak mohu „být“ cokoli, co chci být - například bohatší nebo milovanější – jestliže nemám to, co si myslím, že potřebuji k tomu, abych takový byl“ ?

 

„Chovej se tak, jako bys takový už byl, a začneš to k sobě přitahovat.

 

Staneš se tím, co předstíráš, že už jsi.“

 

Jinými slovy, dělej to tak dlouho, dokud se to neuskuteční.

 

„Ano, tak nějak. Jenže nic nesmíš jen „předstírat“. Tvoje činnost musí být upřímná.

 

Všechno, co děláš, dělej upřímně, jinak z toho nebudeš mít žádný užitek.

 

Tak tomu není proto, že bych tě „neodměnil“. Jak víš, Bůh „neodměňuje“ ani „netrestá“. Ale přírodní zákon vyžaduje, aby tělo, mysl a duch spolupracovaly, aby tvůrčí proces mohl fungovat.

 

Svou mysl neoklameš. Jestliže nejsi upřímný, tvoje mysl to ví a nemůže ti v tvůrčím procesu pomoci.

 

Samozřejmě že můžeš tvořit i bez pomoci své mysli - to je však mnohem obtížnější. Můžeš požádat své tělo, aby dělalo něco, čemu tvá mysl nevěří, a jestliže to tělo dělá dostatečně dlouho, tvoje mysl si vytvoří nový názor. Jakmile máš na něco nový názor, jsi na nejlepší cestě k tomu, abys z toho učinil trvalý aspekt své existence, místo abys jen předstíral.

 

To je však obtížnější způsob. Ale i v takovém případě musíš být upřímný. Vesmír nelze ovládat jako lidi.

 

Takže tady existuje velmi jemná rovnováha. Tělo dělá něco, čemu mysl nevěří, nicméně mysl musí k tělesné činnosti přidat upřímnost, aby činnost k něčemu vedla.“

 

Jak může mysl přidat upřímnost, když „nevěří v to“, co dělá tělo ?

 

„Tím, že se povznese nad sobecký aspekt osobního zisku.“

 

Jak ?

 

„Tvoje mysl nemusí být schopna upřímně věřit, že ti určitá tělesná činnost přinese to, co si přeješ, nicméně si uvědomuje, že Bůh skrze tebe odmění druhé lidi.

 

Proto dávej druhým to, co si sám přeješ.“

 

Můžeš to opakovat ?

 

„Samozřejmě.

 

Cokoli si sám přeješ, dávej druhým.

Chceš-li být šťastný, obšťastňuj druhé.

Chceš-li být bohatý, obohacuj druhé.

Chceš-li být milován, miluj druhé.

 

To všechno dělej upřímně, nikoli proto, abys dosáhl osobních výhod, ale proto, že to druhým opravdu přeješ - a pak se ti vrátí všechno, co rozdáš.“

 

Jak je to možné ?

 

„Samotný fakt, že někomu něco dáš, tě přesvědčí o tom, že to skutečně máš. Jelikož nemůžeš nikomu dát něco, co nemáš, tvoje mysl si o tobě vytvoří novou představu - uvědomí si, že to musíš mít, neboť jinak bys to nemohl rozdávat.

 

Tato nová myšlenka se pak projeví v tvém životě. Začneš takový „být“. A jakmile něčím začneš „být“, zapojit do své činnosti tu nejmocnější sílu ve vesmíru - Boží já.

 

Cokoli jsi, to vytváříš.

 

Kruh se uzavře a ty budeš tvořit stále víc a víc. To se projeví v tvém fyzickém životě.

 

To je největší tajemství života. Proto byly napsány obě předešlé knihy, aby to lidem odhalily. To všechno je v nich vysvětleno, jenže mnohem podrobněji.“

 

Vysvětli mi, prosím tě, proč je upřímnost tak důležitá, když dáváme druhým to, co sami chceme ?

 

„Jestliže někomu něco dáváš jen proto, abys tím sám něco získal, tvoje mysl si to uvědomuje. Právě jsi jí dal signál, že to ještě nemáš. A jelikož vesmír není nic jiného než ohromný kopírovací stroj, který reprodukuje tvoje myšlenky ve fyzické formě, proto se toprojeví v tvém životě. To znamená, že to budeš i nadále postrádat - bez ohledu na to, co děláš.

 

A navíc si to uvědomí i ten, komu se to snažíš dát. Pozná, že se jen snažíš něco získat, že vlastně nemáš co nabídnout, takže tvůj dar bude jen prázdné gesto, jehož sobecký motiv každý prohlédne.

 

Tím jen oddálíš to, co se snažíš získat.

 

Dáváš-li však s upřímným úmyslem - protože vidíš, že to druhý potřebuje a že by to měl mít, pak zjistíš, že to skutečně máš. A to je úžasné poznání.“

 

To je pravda !  Tak to skutečně je !  Vzpomínám si, jak jsem na tom byl jednou velice špatně. Neměl jsem peníze a nevěděl, kde seženu na jídlo a na činži. Toho večera jsem šel vyzvednout nějaký balík na autobusové nádraží a tam jsem uviděl dva mladé lidi. Seděli na lavici, schoulení pod plášti jako pod dekou.

 

Okamžitě jsem se vžil do jejich situace. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo, když jsem byl mladý a snažil se někam dostat. Zeptal jsem se jich, jestli by nechtěli jít ke mně do bytu, zahřát se u krbu, napít se horké kávy a třeba se i vyspat na mém gauči. Podívali se na mě užaslýma očima jako malé děti na vánoční stromeček.

 

Když jsme přišli do bytu, uvařil jsem jim jídlo. Toho večera jsme všichni jedli lépe než kdokoli z nás už dlouhou dobu. Vždycky jsem měl v lednici spoustu jídla, aniž jsem si toho byl vědom. Stačilo všechno jen vyndat a uvařit. A bylo to výborné !  Vzpomínám si, jak jsem se ptal sám sebe, kde se vzalo všechno to jídlo ?

 

Příštího rána jsem jim udělal snídani, odvezl je zpátky na autobusové nádraží a dal jim na cestu dvacetidolarovku. „Třeba se vám to bude hodit,“ řekl jsem, když jsem se s nimi loučil. Celý ten den jsem se cítil lépe. Vlastně celý týden.

 

A tahle zkušenost, na kterou jsem nikdy nezapomněl, hluboce změnila můj pohled na život.

 

Od té doby se všechno obrátilo k lepšímu. Když jsem se na sebe dnes ráno podíval do zrcadla, všiml jsem si něčeho velmi důležitého. Stále tu ještě jsem.

 

„To je opravdu krásná příhoda. A máš pravdu. Přesně tak to v životě je. Proto když něco chceš, někomu to dej. Okamžitě to přestaneš „potřebovat“. Uvědomíš si, že to „máš“. Brzy zjistíš, že je mnohem snazší k tomu postupně „přidávat“ než začínat z ničeho.“

 

Mám dojem, že jsi právě řekl něco hlubokého. Můžeš to uvést do souvislosti s druhou částí mé otázky ?  Je tu nějaká spojitost ?

 

„Říkám jen, že odpověď na tu otázku již znáš. V tuto chvíli si jen myslíš, že ji neznáš. Myslíš si, že bys byl moudrý, kdybys ji znal. Proto jsi přišel za mnou pro radu. Já ti však říkám, buď moudrost, a moudrým se staneš.

 

A co je nejrychlejší způsob, jak „být“ moudrost ?  Snaž se učinit druhé moudrými.

 

Chceš odpověď na svou otázku ?  Nabídni odpověď druhým.

 

Takže teď ti tu otázku položím. Budu předstírat, že odpověď „neznám“, a ty mi ji dáš.

 

Jak může milující matka strhnout své dítě z ulice plné aut, jestliže milovat znamená přát druhému to, co si přeje on sám ?“

 

To nevím.

 

„Já vím, že to nevíš. Ale řekni mi, jak bys odpověděl, kdyby sis myslil, že to víš ?“

 

Řekl bych, že matka chce totéž, co chce její dítě - které chce zůstat na živu. Řekl bych, že se dítě nechce zabít, ale neví, že by se to mohlo stát, kdyby si hrálo na ulici plné aut. Takže když matka strhne dítě na chodník, nepřipraví je o možnost uplatnit svou vůli - ale naopak jedná v souladu s jeho nejhlubší touhou.

 

„To je velice dobrá odpověď.“

 

Jestliže to je pravda, pak by ses měl ty, jako Bůh, snažit zabránit nám v tom, abychom si škodili, neboť to nemůže být naše nejhlubší touha. A přesto si neustále škodíme, zatímco ty jen lhostejně přihlížíš.

 

„Vždycky si uvědomuji vaši nejhlubší touhu a vždycky vám ji splním.

 

l když děláte něco, co způsobí vaši smrt - jestliže je to vaše nejhlubší touha, pak se vám splní: zemřete.

 

Nikdy vám nebráním dosáhnout toho, po čem opravdu toužíte.“

 

Chceš říct, že když si škodíme, že to opravdu chceme ?  Že je to naše nejhlubší touha ?

 

„Vy se nemůžete „poškodit“. To je naprosto nemožné. „Poškození“ je subjektivní reakce, nikoli objektivní jev. V jakékoli situaci si můžete přát být poškozeni, ale to je výhradně vaše rozhodnutí.

 

Proto odpověď na tvou otázku zní: Jestliže jste se nějakým způsobem poškodili, pak jen proto, že jste si to sami přáli. Ale teď mluvím na velmi esoterické úrovni, odkud tvoje otázka nepřichází.

 

V tom smyslu, jak ses ptal, bych odpověděl záporně. Řekl bych, že když děláte něco, co vám škodí, neděláte to proto, že byste si „chtěli vědomě“ uškodit.

 

Dítě, jež přejelo auto, si nepřálo (se vědomě nerozhodlo) skončit pod koly auta.

 

Muž, který se znovu a znovu žení se stejným typem ženy - s typem, který pro něho není vhodný -

si (vědomě) nepřeje uzavírat jedno špatné manželství za druhým.

 

Člověk, který se uhodil kladivem do prstu, to neudělal úmyslně.

 

A přece všechny objektivní jevy k sobě podvědomě přitahujete; všechno si nevědomky vytváříte; každého člověka, místo nebo věc jste k sobě sami přitáhli, abyste si vytvořili dokonalou příležitost ke svému osobnímu růstu.

 

Ve vašem životě se nemůže stát nic, co by nebylo dokonalou příležitostí k tomu, abyste něco překonali, něco vytvořili, abyste se stali tím, čím opravdu jste.“

 

A co opravdu jsem ?

 

„Jsi to, čím chceš být. Jakýkoli aspekt Božství si zvolíš - tím jsi. To se může změnit v každém okamžiku. A často se to mění. Chceš-li se však usadit, chceš-li přestat žít tak různorodým životem, existuje způsob, jak to udělat. Přestaň měnit svou představu o tom, kdo jsi a čím se chceš stát.“

 

To se snadno řekne, ale hůř dělá.

 

„Vidím, že se rozhoduješ na mnoha různých úrovních. Dítě, které se rozhodne, že si bude hrát na ulici, se nechce zabít. Může chtít dělat mnoho jiných věcí, ale nikdy nechce umřít. A matka to ví.

 

Problém není v tom, že by se dítě rozhodlo umřít, ale v tom, že chce dělat různé věci, které by mohly mít různé následky včetně jeho smrti. To ovšem dítě neví, a proto se nemůže rozhodnout lépe.

 

Jak vidíš, tvoje analýza je správná.

 

Já, jako Bůh, vám nikdy nebudu bránit v tom, co chcete dělat. Ale vždycky to budu vědět.

 

Takže když se vám něco stane, můžete to považovat za to nejlepší, co se vám mohlo stát, neboť v Božím světě neexistuje nic nedokonalého.

 

Celý váš život - lidé, místa a události - byl dokonale stvořen dokonalým stvořitelem dokonalosti samé: vámi. A mnou... skrze vás.

 

V tomto tvůrčím procesu můžeme spolupracovat vědomě nebo nevědomě. Celý život můžete prožít vědomě nebo nevědomě. Celý život můžete spát nebo bdít.

 

Rozhodnutí je na vás.“

 

Co jsi měl na mysli, když jsi říkal, že se rozhoduji na mnoha různých úrovních ?  Říkal jsi, že bych měl přestat měnit svou představu o tom, kdo jsem a čím chci být. Když jsem řekl, že to není tak snadné, odpověděl jsi, že všichni lidé činí svá rozhodnutí na mnoha různých úrovních. Můžeš mi to vysvětlit blíže ?  Co to znamená ?  A co z toho vyplývá ?

 

„Kdyby sis přál jen to, co si přeje tvá duše, všechno by bylo velice jednoduché. Kdybys naslouchal duchovní části svého já, všechna tvá rozhodnutí by byla snadná a jejich výsledky by byly radostné. To proto... že rozhodnutí ducha jsou vždy ta nejlepší rozhodnutí.

 

Není třeba je později napravovat. Není třeba je předem analyzovat. Stačí se jimi řídit.

 

Člověk však není jen duch. Jste trojjedinné bytosti, které se skládají z těla, mysli a ducha. To je na vás to nejkrásnější. Neboť se často rozhodujete na všech třech úrovních zároveň - i když jejich zájmy nejsou vždycky totožné.

 

Není neobvyklé, že vaše tělo chce něco jiného než vaše mysl, která zase může chtít něco jiného než váš duch. To se týká především dětí, jež často nedokážou rozlišit mezi tím, co je příjemné tělu, a tím, co má smysl pro mysl - a tím méně chápou, co vyhovuje duši. Proto si děti tak bezstarostně hrají na ulici.

 

Jako Bůh znám všechna vaše přání - i ta, která činíte podvědomě. Nikdy vám v ničem nebudu bránit, ale naopak vám pomohu. Mým úkolem je plnit vaše přání.

 

Jestliže si vaše přání vzájemně odporuji jestliže vaše tělo, mysl a duch nefunguji jako harmonický celek - pak se váš tvůrčí proces odehrává na všech úrovních zároveň a produkuje různé výsledky. Jste-li však vyrovnaní a jsou-li vaše přání ve vzájemném souladu, pak dokážete úžasné věci.

 

Proces rozhodování zahrnuje různé podúrovně. To se týká především vaší mysli.

 

Vaše mysl funguje na jedné ze tří úrovní - logické, intuitivní a citové - a někdy na všech třech úrovních zároveň, což může vést k vnitřním konfliktům.

 

Citová úroveň zahrnuje pět dalších úrovní: zármutek, zlost, závist, strach a lásku.

 

Těchto pět přirozených emocí zahrnuje lásku a strach, nicméně láska a strach jsou základem všech emocí. Ostatní emoce jsou jejich důsledky.

 

Láska a strach ovlivňují veškeré myšlení. To je základní polarita. Primární dualita. Všechno lze nakonec zredukovat na jednu z těchto emocí, z nichž vycházejí všechny vaše myšlenky, názory, rozhodnutí a činy.

 

Ve skutečnosti však existuje jen jediná emoce.

 

Láska.

 

Neexistuje nic než láska. Dokonce i strach je přímým důsledkem lásky, a jestliže jej užíváte efektivně, pak vyjadřuje lásku.“

 

Strach vyjadřuje lásku ?

 

„Ve své nejvyšší formě ano. Ve své nejvyšší formě vyjadřuje lásku všechno.

 

Co vyjadřuje svým chováním matka, která strhne své dítě na chodník, aby je nepřejelo auto ?   Strach nebo lásku ?“

 

Myslím, že oboje. Strach o život dítěte a lásku - tak velkou lásku, že bez váhání riskuje svůj vlastní život, aby zachránila život dítěte.

 

„Přesně tak. A tady vidíš, že se strach ve své nejvyšší formě mění v lásku... že je láskou... vyjádřenou ve formě strachu.

 

Zármutek, zlost i závist jsou různé formy strachu, který je zase formou lásky.

 

Jedno vede k druhému. Chápeš to ?

 

Situace se ovšem komplikuje, jakmile se kterákoli ze základních emocí zdeformuje. Taková emoce je groteskní, takže ji lze stěží rozpoznat jako formu lásky, tím méně jako formu Boha, který je absolutní Láska.“

 

O těchto pěti přirozených emocích jsem už slyšel od doktorky Elisabeth Kűblerové-Rossové. Ta mé o nich učila.

 

„Ano. A byl jsem to já, kdo ji inspiroval.“

 

Takže naše rozhodnutí závisejí do značné míry na tom, z jaké úrovně vycházejí.

 

„Ano, přesně tak.“

 

Prosím tě, řekni mi všechno o těchto pěti základních emocích, neboť jsem již zapomněl hodně z toho, co mě Elisabeth naučila.

 

„Zármutek je přirozená emoce. Je to ona část tvého já, která ti dovoluje s někým se rozloučit, když se loučit nechceš. Tato emoce ti dovoluje vyjádřit zármutek nad nějakou ztrátou. Může to být ztráta milovaného člověka nebo ztráta kontaktní čočky.

 

Zármutku se zbavíš tím, že jej vyjádříš. Lidé, jimž v dětství nikdo nebránil projevit zármutek, když je něco trápilo, mají k této emoci zdravý vztah, a proto obvykle zármutek rychle překonají.

 

Naopak lidé, kterým v dětství zakazovali plakat, dělá pláč potíže. Koneckonců jim to bylo celý život zakazováno. Proto svůj zármutek potlačují.

 

Trvale potlačovaný zármutek se časem stane chronickou depresí, což je velmi nepřirozená emoce.

 

Z deprese lidé zabíjejí. V důsledku deprese začínají války, hroutí se národy.

 

Hněv je přirozená emoce. Je to nástroj, který vám umožňuje něco odmítnout. Tato emoce však nemusí být škodlivá druhým.

 

Lidé, kterým v dětství nikdo nebránil vyjádřit hněv, mají k této emoci velmi zdravý postoj a velmi rychle ji překonají.

 

Lidé, kterým v dětství říkali, že není správné hněv projevovat, mají potíže se s touto emocí vyrovnat.

 

Trvale potlačovaný hněv se časem stane zuřivostí, což je velmi nepřirozená emoce.

 

Ze zuřivosti lidé zabíjejí. V důsledku zuřivosti začínají války, hroutí se národy.

 

Závist je přirozená emoce. Je to emoce, díky které se pětileté dítě snaží dosáhnout na kliku, na kterou jeho starší sourozenec hravě dosáhne. Závist je přirozená emoce, díky které se snažíte, dokud něčeho nedosáhnete. Závist je velmi zdravá, velmi přirozená emoce. Lidé, kterým v dětství nikdo nebránil vyjádřit závist, nedělá potíže se s touto emocí vyrovnat.

 

Trvale potlačovaná závist se časem stane žárlivostí, což je velmi nepřirozená emoce.

 

Ze žárlivosti lidé zabíjejí. V důsledku žárlivosti začínají války, hroutí se národy.

 

Strach je přirozená emoce. Každé dítě má od narození strach z dvou věcí: z pádu a z hlasitého zvuku. Strach ze všeho ostatního je jen reakce, kterou se děti naučí od svých rodičů. Funkcí strachu je vypěstovat v dítěti opatrnost. Opatrnost je nástroj, který nás udržuje na živu. Opatrnost je důsledkem lásky. Láska je Já.

 

Lidé, kterým v dětství říkali, že není správné projevovat strach, mají potíže se s touto emocí vyrovnat.

 

Trvale potlačovaný strach se časem stane panickým strachem, což je velmi nepřirozená emoce.

Z panického strachu lidé zabíjejí. V důsledku panického strachu začínají války, hroutí se národy.

Láska je přirozená emoce. Je-li dítěti dovoleno vyjadřovat a přijímat bezpodmínečnou lásku, dítě nic jiného nevyžaduje. Neboť radost z lásky je svou vlastni odměnou. Naopak podmínečná a pravidly omezená láska se stane velmi nepřirozenou emocí.

 

Lidé, kterým nebylo v dětství dovoleno vyjadřovat lásku, mají potíže se s touto emocí vyrovnat.

 

Trvale potlačovaná láska se časem stane chamtivostí, což je velmi nepřirozená emoce.

 

Z chamtivosti lidé zabíjejí. V důsledku chamtivosti vznikají války, hroutí se národy.

 

Takže jsou-li přirozené emoce potlačovány, produkují nepřirozené reakce. A většina lidí své přirozené emoce potlačuje. Nicméně tyto emoce jsou vaši přátelé. Jsou to vaše dary. Jsou to boží nástroje, které vám umožňují žít bohatým životem.

 

Tyto nástroje dostane každý při narození. Mají vám pomoci zvládnout život.“

 

Proč tedy většina lidí své emoce potlačuje ?

 

„Protože jim to bylo v dětství vštěpováno. Protože se to naučili.“

 

Kdo je to učil ?

 

„Rodiče. Jejich vychovatelé.“

 

A proč ?  Proč to dělali ?

 

„Protože se to naučili od svých rodičů, kteří se to naučili zase od svých rodičů.“

 

Rozumím, ale proč ?  Co se to děje ?

 

„Děje se jen to, že vás vychovávají lidé, kteří k tomu nejsou způsobilí.“

 

Co tím myslíš ?  Kdo jsou ti „nezpůsobilí lidé“ ?

 

„Otec a matka.“

 

Otcové a matky nejsou způsobilí vychovávat své děti ?

 

„Ano, dokud jsou mladí. Je vlastně zázrak, že to mnoho z nich dělá tak dobře.

 

Nikdo není méně způsobilý vychovávat děti než mladí rodiče. A nikdo si to také neuvědomuje lépe než mladí rodiče.

 

Většina mladých rodičů má velmi málo zkušenosti. Sami teprve nedávno přestali být dětmi.

 

Ještě nenašli sami sebe a už se snaží vychovávat druhé, kteří jsou ještě zranitelnější než oni sami. Rodiče se stále ještě snaží překonat důsledky svého vlastního vychováni.

 

Ještě sami nezjistili, kdo jsou, a už se snaží říci svým dětem, kdo jsou ony. Žijí pod tlakem vychovávat své děti správně - zatímco sami nevědí, jak správně žít. Takže nakonec dělají všechno špatně.

 

Mají-li štěstí, svým dětem trvale neublíží. Děti to nakonec překonají - ale pravděpodobně ne dříve, než něco z toho, co je rodiče naučili, předají zase svým vlastním dětem.

 

Většina lidí dosáhne moudrostí, trpělivosti a láskyplného porozuměni, teprve když jejich děti dospějí.“

 

A proč tomu tak je ?  To nechápu. Vidím, že máš v mnohém pravdu, ale nevím, proč to tak musí být.

 

„Protože mladí lidé jsou schopni děti plodit, ale nejsou schopni je vychovávat. Lidé by měli začít vychovávat děti, teprve když už je vychovali.“

 

Tomu dobře nerozumím.

 

„Lidé jsou schopni plodit děti ve věku, kdy jsou sami dětmi. A těmi většinou zůstávají po dobu čtyřiceti až padesáti let, třebas to mnohé z vás překvapí.“

 

Lidé jsou „sami dětmi“ po dobu čtyřiceti až padesáti let ?

 

„V určitém smyslu ano. Vím, že to je neuvěřitelné, ale rozhlédni se kolem sebe. Lidské chování můj názor možná potvrdí.

 

Problém je v tom, že ve vaší společnosti jsou lidé považováni za dospělé v jedenadvaceti letech. K tomu přidej skutečnost, že mnoho z vás bylo vychováno rodiči,kterým nebylo moc přes jedenadvacet, když vás začali vychovávat.

 

Kdyby rodiče měli být dobrými vychovateli, pak by nebylo možné, aby plodili děti dříve než v padesáti letech !

 

Plození dětí je činnost vhodná pro mladé lidi, kteří mají silné a vyvinuté tělo. Výchovadětí je činnost vhodná pro lidi starší, kteří mají silnou a vyvinutou mysl.

 

Vaše společnost vyžaduje, aby rodiče vychovávali své děti - následkem čehož jste nejen učinili rodičovství obtížným, ale zároveň jste zdeformovali sexuální vztahy mezi lidmi.“

 

Mohl bys mi to vysvětlit ?

 

„Mohl. Mnoho lidí si uvědomuje, že to, co ti teď říkám, je pravda. Vědí, že mnozí lidé - možná většina nejsou schopní vychovávat děti v té době, kdy jsou schopni je mít. Přestože si to uvědomujete, vaše řešeni je naprosto nesprávné.

 

Místo abyste dovolili mladým lidem sexuálně se vyžít a přenechali výchovu dětí starším lidem, radíte jim, aby se zdrželi sexuálních styků, dokud nejsou schopni přijmout zodpovědnost za výchovu dětí. Sexuální styky v mladém věku považujete za „špatné“, a tím děláte tabu z něčeho, co je jedním z nejkrásnějších zážitků v lidském životě.

 

Samozřejmě že si mladí lidé tohoto tabu nevšímají - a to z dobrého důvodu: řídit se jím, by bylo naprosto nepřirozené.

 

Mladí lidé chtějí souložit od té chvíle, kdy poprvé pocítí sexuální touhu, která jim říká, že dospívají. To je lidská přirozenost.

 

Nicméně jejich představa o sobě samých je založena spíš na tom, co jim řekli rodiče, než na tom, jak se sami cítí. Děti od rodičů očekávají, že je o životě poučí.

 

Takže když títi první nevinné nutkání zkoumat rozlily mezi pohlavími, jsou zvědaví, jak na to budou reagovat rodiče. Je tato část jejich přirozenosti „dobrá“ ?  Nebo je „špatná“ ?  Měla by být podporována ?  Nebo by měla být potlačována ?

 

Co říkají rodiče svým dětem o sexualitě, závisí na mnoha okolnostech: na tom, co jimřekli jejich rodiče; na názoru jejich náboženství a celé společnosti - na všem kromě přirozeného řádu věcí.

 

Je přirozené, že člověk začíná sexuálně dospívat od devíti do čtrnácti let. Od patnácti let se sexualita projeví u většiny lidí. A tady začíná závod s časem - děti se snaží uvolnit svou radostnou sexuální energii, zatímco rodiče jim v tom brání.

 

Rodiče potřebují veškerou pomoc a veškeré spojence, které mohou najít, neboť svým dětem zakazují, aby dělali něco, co je součásti jejich přirozenosti.

 

Z toho důvodu si dospělí vymyslili různá kulturní, náboženská, společenská a ekonomická omezení, aby ospravedlnili své nepřirozené požadavky. V důsledku toho pak děti věří, že jejich sexualita je nepřirozená. Neboť jak by něco „přirozeného“ mohlo být tak vehementně odsuzováno a omezováno ?“

 

Nemyslíš, že to trochu přeháníš ?

 

„Myslíš ?  Jaký vliv na čtyřleté dítě má například to, že jeho rodiče nejsou schopni pojmenovat pravým jménem některé části jeho těla ?  Co si myslíte, že tím dítěti říkáte?“

 

Hmm...

 

„Opravdu...“hmm“.“

 

„Taková slova se prostě neříkají,“ jak stále opakovala moje babička. Slova „lulat“ nebo „zadeček“ znějí lépe.

 

„Protože se skutečnými jmény některých částí svého těla spojujete tolik negativních vzpomínek, jste téměř neschopni vyslovit je v normálním rozhovoru.

 

Malé děti, které nechápou, proč se rodiče tak stydí, mají dojem, že některé části těla jsou „špatné“ a že všechno, co s nimi má něco společného, je přinejmenším trapné.

 

Jak děti dospívají, začnou si uvědomovat, že to není pravda, ale když jim rodiče později vysvětlí vztah mezi těhotenstvím a sexualitou, mají další důvod považovat sexuální projevy za něco „špatného“ - a celý kruh se uzavře.

 

To způsobuje ve vaší společnosti nesmírný zmatek - což je vždycky důsledek snahy obelstít přirozenost.

 

Vymyslili jste si sexuální stud - a to vás vede k omezování sexuality, k duševním poruchám a k násilí.

 

Vaše společnost bude vždycky omezovat všechno, za co se stydíte, vždycky budete mít potíže s chováním, které se snažíte potlačit, a vždycky budete protestovat proti tomu, že jste nuceni stydět se za něco, o čem v hloubi duše víte, že je to naprosto přirozené.“

 

Takže Freud měl pravdu, když říkal, že lidský hněv a nespokojenost má hodně společného se sexualitou - že váš hněv pochází z toho, že jste nuceni potlačovat své přirozené tělesné instinkty a touhy.

 

„To se odvažuje tvrdit mnoho dalších psychiatrů. Člověk je nespokojený, protože ví, že by se neměl stydět za něco, co mu dělá tak dobře - a přesto se za to stydí.

 

Člověk se nejdřív zlobí sám na sebe za to, že mu dělá dobře něco, co společnost odsuzuje jako něco zjevně „špatného“.

 

Když si pak konečně uvědomí, že byl oklamán, že sexualita je ve skutečnosti úžasnou a krásnou součástí lidského života - rozzlobí se na druhé: na rodiče, protože ho omezují, na náboženství, protože ho nutí stydět se za sebe, na členy opačného pohlaví, protože ho provokují, a na celou společnost, protože mu přikazuje, jak se má chovat.

 

A nakonec se zlobí sám na sebe, protože se tím vším nechá omezovat.

 

Tento potlačený hněv vede k vytváření deformovaných morálních hodnot ve společnosti, v níž dnes žijete - ve společnosti, která glorifikuje to nejbrutálnější násilí, zatímco skrývá - nebo zesměšňuje, což je ještě horší - ty nejkrásnější projevy lidské lásky.

 

A tohle všechno - tohle všechno - vyplývá z názoru, že za výchovu dětí by měli být zodpovědní pouze ti, kdo je plodí.“

 

Kdo jiný je zodpovědný za výchovu dětí, jestliže to nejsou ti, kteří je mají ?

 

„Celá společnost. A především starší lidé.“

 

Starší lidé ?

 

„V nejvyspělejších společnostech o děti pečují starší lidé, kteří je učí a předávají jim moudrost, tradice a zkušenosti. O tom se ještě zmíním, až budeme hovořit o některých vyspělých společnostech.

 

V jakékoli společnosti, kde plození dětí v mladém věku není považováno za něco „špatného“ -  neboť je vychovávají starší lidé a výchova tedy není pro mladé lidi neúnosným břemenem - je sexuální represe něčím neslýchaným, stejně jako případy sexuálního násilí nebo deviace.“

 

Existují vůbec takové společnosti na naší planetě ?

 

„Existují, ačkoli postupně mizí. Vaše společnost se je snaží vymýtit nebo asimilovat, protože je považuje za barbarské. Ve společnostech, jimž říkáte civilizované, jsou děti považovány za soukromý majetek. Proto rodiče musejí být vychovatelé, neboť musejí pečovat o to, co „vlastní“.

 

Příčinou mnoha problémů ve vaši společnosti je názor, že manželé a děti jsou soukromé vlastnictví, že jsou „vaše“.

 

Otázkou „vlastnictví“ se budeme zabývat později, až budeme hovořit o životě ve vyspělých společnostech. Prozatím se nad tím jen na okamžik zamysli. Jsou mladí rodiče opravdu citově připraveni vychovávat děti v době, kdy jsou schopni je mít ?

 

Fakt je, že většina lidí není schopna vychovávat děti ani ve třiceti nebo čtyřiceti letech - a nemělo by se to od nich očekávat, protože nejsou na světě dostatečně dlouho, aby mohli dětem předávat hlubokou moudrost.“

 

To jsem už někde slyšel. Mark Twain prý řekl: „Když mi bylo devatenáct, můj otec nic nevěděl. Nicméně v pětatřiceti mě překvapilo, co všechno se otec naučil.“

 

„Mark Twain to vyjádřil dokonale. Mládí je doba učení.

 

Jak můžeš učit děti něco, co sám nevíš ?

 

Samozřejmě že nemůžeš. Takže jim nakonec říkáš to jediné, co víš - to, co jsi slyšel od druhých. Od otce, matky, učitelů nebo kněží. Říkáš jim všechno, jenom ne svou vlastní pravdu. Tu totiž stále hledáš.

 

A to budeš dělat do svých padesáti let. Půl století budeš vytvářet a přetvářet svou pravdu, svou představu o sobě samém.

 

Teprve pak svou pravdu najdeš. A pravděpodobně tou nejhlubší pravdou, kterou kdy najdeš, bude zjištění, že žádná věčná pravda neexistuje. Neboť pravda, stejně jako sám život, se neustále mění. Nakonec pochopíš, že vývojový proces vlastně začíná právě ve chvíli, kdy si myslíš, že se zastavil.“

 

To jsem pochopil. Je mi přes padesát, takže jsem k tomu názoru už dospěl.

 

„To je dobře. Jsi tedy už rozumnější. Jsi také starší. Teď bys měl začít vychovávat děti. Nebo raději počkej dalších deset let. Neboť děti by měli vychovávat starší lidé.

 

Starší lidé mají zkušenosti a vědí, co je a co není důležité. Vědí, co je poctivost, věrnost, přátelství a láska.“

 

Rozumím tomu, co říkáš. Nerad to přiznávám, ale mnozí z nás sotva dospějí a už mají vlastní děti. Máme pocit, že je musíme učit. A tak si říkáme, naučím je to, co mě učili moji rodiče.

 

„A tak se hříchy rodičů dědí z otce na syna - až do sedmé generace.“

 

Jak to můžeme změnit ?  Jak můžeme ten cyklus ukončit ?

 

„Svěřte výchovu svých děti starším a váženým lidem. Stýkejte se s dětmi, žijte s nimi, ale nebuďte jejich jedinými vychovateli. Tělesné, společenské i duchovní potřeby dětí by měla zajišťovat celá společnost pod dohledem starších, kteří by měli mladým lidem předávat morální hodnoty.

 

Později, až budeme hovořit o vyspělých civilizacích ve vesmíru, si promluvíme o některých nových modelech společenského systému. Takové modely jsou však v rozporu s vaším způsobem života.“

 

Co tím myslíš ?

 

„Tím myslím, že nejen váš způsob výchovy dětí, ale celý váš životní styl je neefektivní.“

 

Opět se ptám, co tím myslíš ?

 

Vzdálili jste se jeden od druhého. Rozbili jste malé komunity, odstěhovali se do velkých měst, kde sice žije víc lidí, ale míň „kmenů“ či klanů, jejichž příslušníci se cítí odpovědní za celek. Nemáte žádné starší, kteří by vás vedli a předávali vám své zkušenosti.

 

Někteří lidé ve vaší společnosti dokonce staré lidi nenávidí. Tvrdí, že staří lidé zneužívají systém tím, že vyžadují finanční podporu, na kterou mladí doplácejí ve formě stále vyšších daní.“

 

To je pravda. Někteří sociologové předpovídají, že dojde k válce mezi generacemi, neboť staří lidé vyžadují stále víc, zatímco přispívají stále míň. Na světě přibývá důchodců, protože lidé dnes žijí déle.

 

„Jestliže vaši důchodci ničím nepřispívají, pak jen proto, že jim to nedovolíte. Posíláte je do důchodu v tom nejproduktivnějším věku, kdy by jejich práce mohla být významným přínosem celé společnosti.

 

Vaše společnost, která nábožně uctívá mládí, opomíjí staré lidi, nejen pokud jde o výchovu mladé generace, ale i v politice a ekonomice a dokonce i v náboženství, kde si staří lidé ještě udržují určitý vliv.

 

Vaše společnost se stala společností jedinců, nikoli skupin.

 

Omlazením a individualizací společnosti jste se připravili o značnou část bohatství a zdrojů. Většina z vás dnes žije v citové a psychologické bídě.“

 

Opět se tě ptám, existuje nějaký způsob, jak tohle všechno změnit ?

 

„Nejdřív si musíte přiznat, že máte skutečný problém. Mnoho lidí to přiznat nechce. Mnoho lidí předstírá, že situace není taková, jaká ve skutečnosti je. Lžete sami sobě, nechcete slyšet pravdu a tím méně ji říkáte.

 

O tom si také promluvíme později, až budeme hovořit o vyspělých společnostech, neboť vaše neochota přiznat pravdu je velmi závažný problém. A chcete-li skutečně něco změnit, doufám, že mě začnete poslouchat.

 

Je nejvyšší čas začít mluvit pravdu. Jste připraveni ?“

 

Já připraven jsem. Proto jsem přišel za tebou. Proto jsme začali tento rozhovor.

 

„Pravda je často nepříjemná. Je příjemná jen těm, kdo ji nechtějí ignorovat. Pro ty je dokonce inspirací.“

 

Pro mě je celý tento rozhovor inspirací. Proto pokračuj.

 

„Navzdory všemu jsou určité důvody k optimizmu. Všiml jsem si, že se některé věci začínají měnit. Poslední dobou si začínáte uvědomovat důležitost společnosti a rodiny. A pomalu si začínáte vážit starších lidí. To je významný krok správným směrem.

 

Takže mnohé se „začíná měnit“. Zdá se, že se vaše společnost konečně pohnula. Ale nesmíte se zastavit.

 

Je jasné, že nemůžete všechno změnit za den. Nemůžete naráz změnit například váš způsob výchovy, což je téma, kterým jsme tento rozhovor začali. Svou budoucnost však můžete změnit postupně, krok za krokem.

 

Čtení této knihy je jedním z těch kroků. V průběhu tohoto rozhovoru se znovu vrátíme k mnoha důležitým otázkám. Takové opakování nebude náhodné. Budeme o nich hovořit proto, abychom je zdůraznili.

 

Chtěl jsi vědět, jak lze vytvořit lepší budoucnost. Začněme tedy tím, že si promluvíme o vaší minulosti.“