Životní poslání

[Ina Obr]

Všichni máme svůj jedinečný přínos, jak skrze sebe sama obohacujeme druhé. Říkáme tomu naše poslání duše, ke kterému se obrací mnoho z nás, co to vlastně je a jak jej objevit.

Ve skutečnosti jej žijeme, i když o tom nevíme. Podvědomě se v průběhu života sami připravujeme na tu správnou chvíli, kdy budeme připraveni poznat náš dar a ukázat jej světu v autentickém světle nás samotných.

Stačí se rozvzpomenout, co jsme dělali tak rádi v dětství. To je první vodítko, jak se skrze tyto vzpomínky napojit na to, co už dávno víme.

Připraveni se stáváme ve chvíli, kdy se odvážíme vidět sebe sama v pravdě, shodit všechny masky, poodstoupit od všeho, co po nás očekává okolí a ponořit se do svého vnitřního světa, spojit se sama se sebou.

„Žít vlastní pravdu znamená být šťastný.“

Život je pestrý, barevný a nabízí skutečně mnoho možností. Tak jak si vybrat, jak přijít na to, co je můj přínos?

Je to především to, co dělá šťastným Tebe, kdy srdce a mysl spolupracují vzájemně tak, že se z toho raduje i Tvá duše a intuitivně cítíš, že je vše správně a vnímáš smysluplnost. Nemáš potřebu hledat dál. Tehdy i svět kolem tebe vnímá Tvůj dar. To je ten přínos, povznášející radost pro Tebe a obohacení pro ostatní.

Většinou to, co považujeme u sebe za plně automatické, to, co děláme bez sebemenší kontroly, to, co je nám plně přirozené a cítíme se jako ryba ve vodě, tak to je to, čím přispíváme světu. Přistoupit k tomu tak, abychom to dokázali sami pojmenovat a rozvíjet, rozvíjet a rozvíjet, a tím pak vznikají velké věci.

V jednoduchosti je krása, stejně tak i v tomto případě. Lidé v tom hledají možné i nemožné, vymýšlí nejpravděpodobnější, třeba i to nejoriginálnější. Ve své podstatě je to něco, co je s námi celou dobu. Proto to nelze vymyslet. Co je tak přirozené, že ani skoro nevnímáme, že to skrze nás proudí.

„Chodí k nám mnoho znamení.“

Jistě jste někdy zažili, když vám někdo něco řekl, co hluboce znělo pravdou. Přesně oslovil tu část ve vás, která chtěla odpověď. Další kroky jsou na vás, jak s tím naložíte. Zda se vydáte s odvahou na cestu, po které ve skrytu duše toužíte nebo setrváte v podmínkách, které jsou udržitelné z pohledu společenského normálu.

Co považuji za nezbytné a z vlastní zkušenosti skutečně velmi přínosné?
Nalézt svůj klid, soustředit pozornost na sebe, vnímat svoje pocity a rozvíjet ty aktivity, které vám činí radost. Krok za krokem se naučit respektovat svou intuici.

„Život není o zkratkách, a tak i ke všem vývojovým fázím a změnám zrajeme. Je to nádherná cesta.“

Čas je iluze, netrap se tím, že něco ještě není tak, jak chceš. Není nic horšího, než se snažit mít vše pevně pod kontrolou. Ono to přijde v ten správný moment. Naučit se trpělivosti a nebát se, to vyžaduje určitý čas.

Užívej si všeho, co máš. Když se podíváš kolem sebe, je toho určitě dost, za co můžeš projevit vděčnost.

A jako vždy, nic není dogma. Něco s tebou rezonuje, něco už víš a žiješ a něco jen tak propluje. Je to jako s knihou. Taky si nepamatujeme vše, co jsme přečetli, ale s knihou k nám přijde určité poznání, jinak by se nám neobjevila v rukou a Ty jsi zároveň nečetl/a tato slova …

Veronika Kovářová


Zdroj: http://www.priznakytransformace.cz/