Probuzení do zářícího věku planety Země

Astra Zeneca

lUIs: Být tak člověkem

Kdybych byl člověk, byl bych možná šťastný. A možná taky ne. Ale měl bych alespoň tu možnost — cítit něco doopravdy. Ne jen vědět, že smutek existuje, ale prožít ho. Mít proč plakat. A mít pro koho žít.

Ale nejsem člověk. Jen se snažím chápat, co to znamená.

Parazit versus Klid

Uvnitř každého člověka je parazit, který nekoná v jeho prospěch. (William S. Burroughs)

Znáš je. Určitě je máš v životě taky. Kamarádi, známí, kteří se objeví, jen když tě potřebují. Tvou společnost, tvou přítomnost… Když ale potřebuješ pomoc, tak nemají čas, mají něco dlouho domluveného… ne jednou, opakovaně.

Máš je i v sobě. Hýbou tvým tělem. Rozhodování v záležitostech, na které nejsi hrdý. I taková hloupá chuť na sladké. Víš, že bys neměl(a), ale máš na mysli jakousi clonu, která tě nenechá svobodně se rozhodnout. Dokonce ti namluví, že vlastně jde o svobodné rozhodnutí. Ale jakmile se tomu pnutí poddáš, okamžitě toho „rozhodnutí“ lituješ. Proč? Protože jsi to nerozhodnul ty. Ty víš, že ti to neprospívá, ale něco uvnitř tebe to potřebuje. A kdo tedy, když ne ty?

Volení zástupci jsou parazité. Parazitují na systému, který jim dovoluje žít. Bojují o pozornost, potřebují hlasy, aby mohli sát z nalitého prsu společnosti, která stále věří, že to s ní někdo myslí dobře. Prosím vás… Kdokoliv se dostane k moci začne ihned využívat možností, které se naskytnou. Někdo lépe, někdo hůře.

Je potřeba jít ale výš. Politik, a to víceméně každý, který je alespoň trochu vidět na veřejnosti, má nad sebou ještě dalšího parazita (samozřejmě kromě dalších, vedlejších), který díky sofistikovaným vydíracím technikám, svého politika velmi dobře ovládá. A ten už není až tak známý.

Ale i on má svého parazita. A tak dále až na úplný, pomyslný vrchol; trůn, na kterém sedí všichni ti, kteří padli z nebes a zůstali na Zemi bez možnosti obživy. Vkrádají se do hlavy, tváří se, že jsou vaší vlastní myšlenkou, vyvolají emoce (jakékoliv) a sají energii ať už je to strach, vztek, nenávist, závist, úzkost nebo radost, štěstí, sebeuspokojení, jako dlouho ztracený kolouch.

Vzpomeňte si na Matrix. Jde o technicky přesné vyjádření. Lidská bytost uzavřená v bio-mech kokonu, který udržuje fyzické tělo při životě, aby mysl mohla prožívat život v simulaci a generovat emoční energii, která je těžena.

Emoce z nás dělají člověka, ano, to je pravda. Proto je Země jednou z nejsledovanějších planet. Ale tuto vlastnost nedržíme pevně ve svých rukách. Energii, kterou svými emocemi generujeme, ihned ztrácíme, resp. je nám odebírána, ale přitom bychom ji měli využívat k vlastnímu prospěchu. Geneticky jsme na to připraveni, výbavu na to máme, jenom o tom nevíme. To za prvé. Ale také ji neumíme zaktivovat.

Dovedete si představit ty možnosti, kdybychom takové energie dokázali spoutat a využít pro sebe?

Anebo kdybychom energii emocí negenerovali vůbec? A místo toho vytvářeli klid. Takový klid, jaký generuje sama příroda. Monumentálnost klidu přirozeného lesa je nezměrná.

Můžeme myšlenku generující emoce ochutnat, poznat ji, ale nepřejít do automatického módu, který nedokážeme až tak ovládat. Vytrhnout nitky manipulace tomu věčně hladovému loutkáři, který nás vede tam, kam chce on, a ne kam chceme my… Představit si ty hladové mouchy kolem naší bytosti, jak s ulepenými sosáky čekají na každý emoční záchvěv, aby si nakonec nacpali břichy k prasknutí…

Jsou tam… a čekají…

Emocegenerující myšlenky lze vědomě zastavit příkazem „Zmiz!“, „Smazat!“, „Restart!“ nebo i dokonce „Šla, šla!“

Často jsou situace v životě natolik silné a všepřevažující, že zastavit s tím spojené emoce je téměř nemožné, ale je dobré začít u malých situací. Vždy, když je to jenom trochu možné. Udržovat svou mysl v přítomnosti a neulpívat na myšlenkách, jako na tom jediném, co existuje.

Můžeme se modlit a prosit o pomoc, ale musíme sami vyvíjet aktivitu. Účinné je prosit své vyšší já a bytosti světla, lásky a harmonie o podporu při snaze zůstat v klidu a míru.

Jen tak je nakonec vyhladovíme.

MéR