Čs. světelný čtrnáctideník o vítání jara, srncích, tornádu a rodičovském sdružení od Živej Vody.

[Živá Voda]

Všechny srdečně zdravím a píšu aspoň čtrnáctideník, když už jsem nestihla napsat týdeník a to z důvodu náhlého nástupu jara a s tým souvisejícím stavem naprostého úžasu nad záhony fialek, tulipánů, krokusů, kvetoucích meruněk, nalitých pupenů na stromech, ze kterých se vystrčily zelené prstíčky, malinké lístečky…..K tomu bzukot včeliček, švitoření vlaštovek, které se mi přiletěly ukázat. Jak byla ještě zima, tak ptáčci kulíci, kteří letěli na sever se u nás zdrželi a čekali na jaro. Četla jsem na internetu, že jsou tu celá hejna. Říkala jsem si, jé já bych je chtěla vidět, tak jich pár přiletělo na náš travnatý dvůr a tam se mi chvíli promenovali, předváděli se, nic nedbali lidí ani koček a po chvíli odletěli.  Naprostá nádhera, tak je to se vším. Pučím současně s přírodou, s paní Jaro, raduju se úplně bezuzdně, samozřejmě také z toho, že už můžeme odkládat ty vrstvy oděvů a nosit šatičky. Tak jsem strávila nějaký čas na zahradě sázením, bylo nádherně, hrabala jsem se ve voňavé hlíně. Ano, mi voní i hlína, tráva, vzduch, když dokážete takto splynout s přírodou, stanete se její součástí, dýcháte s ní, ba dokonce s ní mluvíte a je vám odpovídáno.  Pak už nikdy nejste sami, protože jste jí vyživováni, chránění a odměňováni. Pro mnohé Světlušky to není nic nezvyklého, ale i tak popíšu své zážitky.  Byla jsem 3 dny ve vinici pomoct sestře s vázáním, pro nevinaře vysvětlím.  Na jednom kmínku révy zůstane buď jeden nebo dva prut – letorost, který se musí uvázat k drátu nataženému mezi sloupky. Představte si krásné údolí, svah obrácený k jihu a na něm řádky vinohradu dlouhé tak 400 m. Foukal takový střední větřík a v těch drátech to zní jako taková hvízdavá melodie. Říkám sestře, že se mi ta písnička líbí a že jsem viděla asi dva větrné  víry, které kolem mě prosvištěly, když jsem  kdysi  pracovala v takové velké vinici. No a za pár minut se ozve silný svištivý zvuk, sestra na mně volá ať se podívám. Ohlédla jsem se a myslela, že letí ptačí hejno, jak jsem byla oslněna sluncem, ale byly to listy, které to mrňavé tornádo zvedalo ze země a blížilo se k nám. Vír vysoký asi 15 m a široký nahoře tak 8 m, začal kroužit kolem nás, doslova se předváděl, tančil. Já jsem začala tleskat a smát se, říkám, to je krásné představení, děkujeme ti větříčku, umíš to pěkně!  Vír se ještě několikrát zatočil těsně kolem  nás a utichnul. Další den přiletěl znovu a po chvíli se rozdvojil na dva a zase se předváděl. To prostě musíte přestat dělat a dívat se.  Před tím ty dvě tornádka asi za 10 let a teď dvě během dvou dnů. Opodál stáda srnek, které se pásly na poli a od remízku na ně „békal“ srnec, z lesa se nesl zpěv ptáků, nad hlavou vyzpěvovali skřivani, slunce hladilo, hřálo, míza tekoucí z révy voněla.

Všechna tato představení jsou pro nás, tak se pilně dívám, nořím se do děje a je mi blaze. Samozřejmě, že si zde čtu a to denně, moc se mi líbila věta  z článku o bytostech přírody, čtvrtý odstavec – naladit svého ducha tak, aby byl schopný cítit a vyzařovat jen mír, klid a lásku, to je přesně ono, v čem jsem už setrvale. Ještě bych k tomu přidala humor a veselí, protože za to nemůžu, směju se téměř pořád, tryská to ze mě jak vodotrysk. Baví mně také proměňovat úplně banální situace v takové člověčí setkání, dělám to úplně nevědomky, jak jsem zjistila. Třeba včera jsem byla na třídní schůzce, tak jsem se vyšňořila, dala si punčošky a lodičky, přepásaný černý kabátek, kabelčičku na ruku a jela do města, kam chodí dcera do školy.  Je tam krásný zámek, náměstí, říkala jsem si, že se projdu, nasaju atmošku, mám ráda taková starobylá místa. Po cestě začalo pršet, tak jsem v těch lodičkách překlapala náměstí dlážděné ještě i kočičími hlavami, koupila si u všudypřítomných vietnamských obchodníků deštník, šla přes zámecké nádvoří a do parku a krapet se prošla. Nic mi nezkazilo náladu, ani ten déšť a také ve škole jsem slyšela samé dobré zprávy. Jak jsem čekala na autobus, tak přišla na zastávku paní, taková smutná i smutně oblečená. Další paní se nás ptala na odjezd autobusu, no a v ten moment už z nás byl debatní kroužek, hádejte, kdo měl hlavní slovo, ve finále to dopadlo tak, že smutná paní, která odjížděla první, mi ještě z autobusu s úsměvem mávala na rozloučenou.

Tak jsem si pěkně početla v blogu Vibrace, jsem netušila, že se to tak rozvíří. Já se rozebrat nenechala, poněvadž to též umím, dělala jsem to kdys. Čísla mám ráda, jsou to takové ty milníčky, znamení, co jsme si nechali po cestě sem, jak jsem kdysi psala. Mnohdy pomůžou, vysvětlí, někdy je třeba se podržet toho, co se dá spočítat. Zkusím najít svůj rozbor, co jsem si dělala, jen si z něj pamatuju, že pro mě je nejdůležitější pocit svobody. Ten naštěstí pociťuju, přes všechno okolo nás, protože vím o místě, kde ho najdu.

Aj když zdánlivě píšu o sobě, tak je to proto, abyste věděli, jaký máte také vliv vy na mně. Taková tá zpětná vazba. Neposuzuju, nehodnotím to co sem píšete, vkládáte z nějakého rozumového hlediska, já vám napíšu, co pociťuje moje srdce a moc bych si přála, abyste se radovali také tak, a to každičkou vteřinu svého života. Zasloužíme si to my všichni. Tak doufám, že jsem na vás přenesla alespoň něco ze svého nadšení. No a abych nezapomněla na vášeň, to je teda hnací motor, to vám řeknu, to je kubatúra, to nejde ani změřit ten obsah a hloubka.

Pro dnešek skončím, ať to není moc dlúhé, zasazeno už mám, tak teď budu mít víc času a brzo se zase ozvu. S velkou vášní ovšem.

Pěkný sobotní večer Vám všem s láskou přeje Živá Voda.

[Ladislav]

Si rodená eseistka, Ž.V., krásne sa vieš podeliť.