Vytvoř si vlastní meditaci

[Adriané z Andromedy, t. č. Lucie]

Jsi-li běžným, jakože "běžným" být primárně nemůžeš, neboť jsi originálem v každé své buňce, ale jsi-li "běžným lidským žákem" ve smyslu učení se meditaci, očekáváš vedení. Hledáš učitele, někoho, kdo ti poví, jak na to, nebo kdo tě alespoň kamsi postrčí. Jsi tu a znáš jistě již několik meditací, máš za sebou více či méně pokusů o meditaci, případně můžeš být mistrem meditace, který se "umí přepínat" v hladině vědomí, jak se mu zlíbí, i tak - očekáváš signál odkudsi z vnějšku, že tě dovede k vytouženému cíli. očekáváš vedení. Vedení slovem, kdy posloucháš a upadáš do hladiny alfa či jiné hladiny vnímání, kdy cestuješ s tímto slovem krajinou příběhu v meditaci popisované, posloucháš instruktáž o způsobu dýchání, o způsobu uvolnění a naladění se na vnitřní hlas. Je to nesnadná a zdlouhavá cesta, která je jakoby vytržením z kontextu "běžného života", protože běžně v meditaci nežiješ. Ať už jsi dál v meditačních pokusech, nebo jsi teprve na začátku, jsi tu, na internetu, a čteš, jak udělat to či ono, případně posloucháš něčí libozvučný hlas, hlas průvodce.

Průvodce je jen řidičem taxíku, a na tobě výhled z okna a dosažení "místa" vzdáleného od "výjezdu". Řidič může i ukazovat, kde co je, kde máš - můžeš co vidět, napravo, nalevo, nad sebou i v sobě, ale - stále je to "vnější" faktor, kdy se vezeš a učíš znát cestu do vysněného místa. Řízení ale jednou budeš muset převzít sám. Sám zvolit cestu - nebo ne-cestu, sám ji vytvořit, nejet tou, co vytvořili jiní, protože nevíš, kam oni chtěli jet. Můžeš mít tisíc kamarádů, nebo třeba jen deset, pět nebo jednoho jediného přítele na život a na smrt, ale stejně - uvnitř sebe vibruješ jen a jen ty sám. Ty jsi ta myšlenka na sebe, ty jsi ta vibrace, která tvoří sebe, svou realitu, život. I meditaci.

Podívej, když ti teď řeknu, že jsi všemohoucí bytostí, můžeš na to mít všerůzné reakce. Poklepat si na hlavu s tím, že se zamyslíš, co všechno nedokážeš - a budeš mít pravdu. Můžeš si říci - něco na tom asi je - když se snažím a myslím, soustředím, vše mi vychází - a budeš mít pravdu. A také - můžeš hltat tyhle věty a říkat si - ano, já vím, já jsem skutečně všemohoucí bytost, cítím to v sobě, v každé buňce svého těla - a budeš mít pravdu, samozřejmě. Ale už jen tím, že čteš tyhle řádky, jsi manipulován. Teďka mnou, například. Čteš, necháváš na sebe působit slova, věty, naskakují ti myšlenky, pozitivní, negativní, neutrální, naskakují ti postoje k textu, ke mně jako autorce, samotnému k sobě i k pravdě. Hledáš shodnou vibraci, můžeš ji nalézt, ale můžeš se i "nenaladit" a vše považovat za "blábol".

Já ti ale přesto všechno řeknu, že jsi všemohoucí bytost. Vše-mohoucí, znamená, že vše můžeš, ne že vše musíš dokonale zvládáš - ovládat - a přesto - zvládáš vše ovládat přesně tak, jak tady v této chvíli potřebuješ a nejlépe umíš. Chápeš? Jako všemohoucí vše můžeš. Schválně - jaké to v tobě vyvolává pocity? Můžeš si dovolit vše, bez ohledu na to, která z myšlenek to brzdí (např. "ne, nemůžu si dovolit letět na Kanáry, když na to nemám peníze"...). Ať je to, co je to, je to jen myšlenka, kterou lze změnit. Můžeš si dovolit letět na Kanáry, nepřemýšlej, jak a proč to udělat, jen zkus připustit, že smíš. Že to prostě smíš udělat, jako smíš přejít ulici, to si také nezakazuješ a nekladeš si podmínky, za jakých okolností smíš přejít, nestresuješ se s tím, zda to někomu nebude náhodou vadit. Prostě víš že smíš a hotovo. Co vibruje v tobě, že "nesmíš?" Může naskočit cokoli - zkus si říci, že smíš...

Fajn. Možná to chce chvilku cviku, ostatně - co to má společného s pravou meditací? Jsi tu sám a všechno smíš. To je sám o sobě meditační stav - "medicína = uzdravování". Výchovou máme pocit, že potřebujeme učitele, průvodce životem, autoritu, někoho, na koho se můžeme spolehnout. Takhle začíná veškerá lidská cesta. Už vznik nového člověka potřebuje pohlavní buňky dvojího typu, které splynou v jednu, a ta se začne množit. lidský zásah do lidského zrození. Potřebujeme lůno pro zrání lidského "obalu", ze zárodku vzniká nový člověk. Bez lůna - výživy a ochrany - by nebylo možné dokončení vzniku lidského jedince a jeho ideálního naprogramování pro fungování ve fyzickém světě. Pak už to jde jen dál. Na svět nám pomůže lékař, pak se role prvního vychovatele ujímá lidská bytost, v ideálním případě matka, která nás krmí, přenáší, zahřívá, ochraňuje - a vychovává k obrazu svému, k obrazu svého nejlepšího a nejčistšího svědomí - tak jak to jedině umí. S tímto zárodkem našeho života začíná též zárodek toho vědomí - "vědění" - že potřebujeme učitele, někoho, kdo už to tu zná, kdo se tu umí pohybovat, potřebujeme ochránce, vědátora, který všechno ví, a umělce, který všechno umí a kterého vnímáme jako svého "náhradního boha". Tohoto svého vychovatele se naučíme ptát se na vše, co smíme a nesmíme, protože máme pocit, že on to ví líp, protože nám pomáhá přežít. Bez tohoto člověka bychom ve fyzickém světě nepřežili ani prvních několik hodin. Jde to dál. Bereme to jako samozřejmost, že nás někdo vede, vychovává, nepřemýšlíme nad tím, hrajeme si a na starosti máme svého vychovatele, kterého chceme či nechceme respektovat, ale respektujeme, protože nám nic jiného nezbývá. Chceme žít, jen žít a nic víc, zkoumat všechny formy života, někdo ale zatím začne formovat naši osobnost, aniž bychom si toho všimli. Učíme se chodit spát, kdy se nám nechce, jíst, když nemáme hlad, učíme se, co je dobré, co je špatné, co se nehodí, učíme se, jak se máme v jaké situaci cítit, i když vůbec nevíme, proč vlastně. Učíme se, kým máme být, protože to je obecně přijatelná norma, abychom "tím oním" byli. Kým to je, to nevědí ani sami vychovatelé - ovšem - byli tak vychováni také, svými předchůdci - těmi, kteří jednou také byli vychováváni. Celý dětský život se o nás někdo stará a postupně se snaží předat nám pocit zodpovědnosti za svůj život, mnohdy ovšem i s tím, že v tom životě plném zodpovědnosti musíme být nesvobodní, abychom nezasahovali do (nesvobodných) svobod druhých. Dospějeme, ale pocitu toho, že potřebujeme svého vůdce a gurua, ochránce, někoho, od koho potřebujeme přijímat lásku a komu ji potřebujeme dát, před kým se můžeme ukázat, jací jsme, kdo jsme, projevit sebe samotné a přitom zodpovídat jen za tu část, za kterou jsme se naučili zodpovídat - např. za dodržování dopravních předpisů, zákonů, za osobní hygienu, za vlastní děti. Naučili jsme se býti sociálními jedinci, kteří potřebují vztah s druhými, jinak se nich projeví známky stresu. Potřebujeme přátele pro dobrodružství, potřebujeme s někým sdílet své problémy a potřebujeme s někým slavit své úspěchy. Žijeme ve společenství rodiny, ke které tíhneme více už s ohledem na to, že oni jsou ti nejbližší, kteří nám ve světě pomáhají zvládat náš vlastní život.

A po tom všem - či do toho všeho - přijde potřeba jistého typu samoty. I ten největší extrovert potřebuje být občas sám. Jediným typem samoty, kdy jsme skutečně sami - tedy sami sebou - tou esencí, kterou jsme, bez lidského obalu a chování, je ve spánku (tedy většina z nás, lidí). Spánek není potřebou regenerace organismu. Ve fyzickém světě je to tak nastaveno, aby se to mohlo zdát. Ovšem - srdce jako fyzický orgán funguje po celý život. Srdce je neunavitelné. Začíná bít (viditelně vibrovat) dvanáctý den po oplození vajíčka - a pracuje bez přestávky do posledního výdechu člověka. Samo - od sebe, nikoho se neptá, jak na to, nikoho se ani neptalo, zda smí. Smysly, plíce - i svaly - i když "relaxují", jsou neustále připraveny na zrychlení, na akci. Neutichají jako mohou utichnout stroje v továrně, když se zastaví provoz. Nikdy ne zcela, dokud žijeme. Tělo biologické za ideálního stavu přísunu živin by se dalo "naprogramovat" k řízené práci i relaxaci bez spánku, jako továrna s nepřetržitým provozem. Umět se - naučit se - "za chodu stroje" vyživovat, promazávat, udržovat tělo zdravé a plně funkční, nepotřebovalo by spánek - ani mozek ne. Jen duše, naše pravé já, si potřebuje na chvilku oddychnout od té hry na život ve fyzickém těle, tak se na chvilku vrátí do sebe, domů, do neomezenosti. A to je to, co meditující člověk mimo jiné od meditace očekává. Jak je možné, že spát dokážeme ihned od narození? Respektive - prospíme až 23 hodin denně v prvních dnech - a nikdo nás to neučil. Devět měsíců jsme byli ve stavu spánku před "dozráním" těla a příchodem na svět. Je to něco co umíme. A stejně tak umíme všechno ostatní. Kdo nebo co v nás řídí tlukot srdce, že se nikdy nezastaví? Jak to, že jakýsi autonomní uzlík je schopen vytvářet vzruchy a stimulovat srdce? Ať se děje, co se děje? Zcela sám... Samota naše. Lidská. Ve spánku jsme sami, i když zažíváme příběhy jiných realit, co nazýváme sny, co se nám mohou promítnout jako dobrodružství nynějšího života. Duše na nic nezapomíná - a když si s sebou přinese esenci z jedné reality do druhé a "kontaminuje" jí život, ve kterém jsme právně přítomní a vnímáme, myslíme si, že jsme ve snu jezdili na červeném slonovi a přitom hráli pexeso s anglickou královnou. Sny mají význam pro toho, kdo se tomuto oboru chce věnovat. Vlastní duše si hraje s obrázky a předkládá je sobě samé ve fyzickém světě - a tatáž duše si pak snaží "vzpomenout", co že to vlastně všechno znamená. Je to fascinující.

Do všeho vstupuje řízený faktor zapomnění, aby to vše mohlo fungovat. Dokud budeme chtít tuhle hru hrát a budeme chtít zapomínat... Až se rozhodneme, že nechceme, vše zmizí, pak pochopíme.

Odběhla jsem od tématu, ovšem samota, ne asociální chování, ale samota a umění býti sám za sebe jako náš srdeční sinusový uzlík je to, na co bychom se měli skutečně zaměřit v "opravdové meditaci". Potřeba vychovatele a "kohosi vnějšího" se u nás projevuje i v dospělosti nejen závislostí na druhých, na tom, že "oni mají pravdu", na tom, že jsme docela snadno manipulovatelní, když posloucháme pohádku a bezmezně věříme tomu, že ten, kdo ji vypráví, má pravdu, protože rodiče v našem dětství také mluvili pravdu skrze pohádky, skrze sebe samé a svůj příklad. Veškerá výchova směřovala vždy k tomu, abychom dospěli - vyspěli do samostatného jedince, ovšem také k tomu, abychom věřili druhým víc než sobě, myšlenkám, že "na jejich názoru záleží", "záleží na obecných pravidlech společnosti" a "k nim je třeba se chovat lépe než k sobě". Příkladem může být jednoduché přesvědčení, že druhému "nesmíme" říci, že je blbec, když něco hloupého vyvede, kdežto o sobě to "beztrestně" mohou prohlásit i děti - a vychovatelé se zaradují, že je mladý člověk schopen sebekritiky, tedy směřuje ke správnému a "realistickému" pohledu na sebe samého.

Všichni "kazatelé" jakéhokoli druhu se na nás obrací jako na nesvéprávné bytosti - a mají do jisté míry pravdu. Oni totiž vědí, že díky naučenému poslouchání jsme ochotni poslechnout druhého snáze než sami sebe. Káží, že když je poslechneme a využijeme jejich "produktů", budeme se mít lépe. A mnohdy vědí, že lžou a že manipulují úmyslně, využívajíc toto naše poslouchací naladění. Snadno se necháme přesvědčit, že potřebujeme lepší prací prášek, cestovní pojištění při cestě na dovolenou, bezpečnější automobil, protože jinak se snad nedá ani přežít ve společnosti… nebo že potřebujeme finanční poradce, protože si neporadíme se svou výplatou. Respektive - ano, poradili bychom si, kdyby ti "hodní a milí" nenabízeli pomoci s tím, co dávno umíme - ale protože jsme se naučili věřit, že ti "hodní a milí" mají pravdu, tak jim bez úvahy nacpeme své úspory, oni si z nich notnou část vezmou a se zbytkem udělají to, co bychom při troše přemýšlení udělali i bez nich - ovšem máme pocit, že jsme se svěřili do rukou odborníků - a to je tak správně. Nejen "sofistikovaní" poradci - např. lékaři jako odborníci na naše těla, právníci, orientující se ve změti paragrafů či naprosto neznámí autoři článků v novinách, kde jsou psány ony "pohádky", které jsou pro nás pravdivější než vlastní pravdy, až se stávají těmi nejpravdivější informacemi na celém světě. Poradci s výběrem vhodného oblečení, výživoví poradci, trenéři ve fitness centrech. Ano, všichni tihle jsou studovaní odborníci na univerzálnost. Mohou univerzálně vědět, že máme většinou dvě nohy a dvě ruce a jednu hlavu, takže se nám pravděpodobně budou dobře nosit šaty a klobouk či dělat kliky pro posílení určitých svalů, ovšem nikdo z nich není studovaný odborník na nás samotné. Nikdo. Ani rodiče, ani přátelé, ani guruové. Ani věřící - ti, kteří se obrací na vnější božstvo všeho druhu, poslouchají, že mají nenávidět homosexuály či lidi, věřící v jiné vnější bohy a v rámci pravd kazatelů a z úcty k jejich pravdám mohou i zabíjet. Nedospěli do dospělosti - vyspělosti vlastní duše, která čelí životu, "dospělosti" toho, že jedinou tvůrčí bytostí a osobností, je člověk sám uprostřed sebe.

Stejně jako lidská bytost nepotřebuje nápovědu, jak má bít její srdce, nepotřebuje nápovědu s čímkoli jiným, s čím se v životě setká. I ti nejvíce smutní lidé, co se nachází v nejhlubších depresích a mají pocit, že jejich jediným východiskem musí být jedině smrt, ve skutečnosti nepotřebují vedení a pomoc kohokoli druhého. Ani vítěz nejprestižnějšího sportovního zápasu nepotřebuje pomoci "zpátky na zem", aby nezpychnul. Nepotřebujeme povzbuzovat, radit, sdílet… jen jsme uvěřili, že ano - a vzdali se té oné skutečné zodpovědnosti, do které jsme měli dospět, protože je to pro nás citově snesitelnější a je na koho svalit náš strach ze života a naše činy a myšlenky.

I já, co teď píšu tyhle řádky, vím, že ty je číst nepotřebuješ. A já je nepotřebuji psát. Jen jsme se to naučili potřebovat místo toho, abychom pouhým pozorování vybírali, co je pro nás z nepřeberné nabídky "prožitků" vhodné a co chceme odmítnout, protože se nám to zkrátka nehodí do mozaiky, ze které si chceme složit vlastní život. Nějakým způsobem jsme se naučili komunikovat - a tohle je jeden z nich. Proto tě vyzývám a žádám - odmítni tyhle řádky jako dogma - a najdi si vlastní pravdu.

Hraješ hru - a já říkám - je to jen jevištní hra - a jestli chceš - je jen na tobě, chceš-li z ní vystoupit nebo hrát dál - s vědomím, že hraješ, nebo hrát čistě nevědomě, a držet se scénáře, který sis sám napsal, aniž by sis na to pamatoval. Chceš-li se někdy juknout za oponu a třeba i pochopit, že hraješ hru (a právě teď, když čteš text podobný tomuto, najukáváš s touhou poznat, co za tím vším je…), uvědomit si to, a pak se do hry vrátit, medituj s druhými. Věř jim, poslouchej jejich hlas, nech se jimi vést. Většina z těch, kteří "jsou tak daleko", že namlouvají meditace a snaží se pomoci lidstvu třeba i tímto způsobem, mají pocit, že jsou tu proto, aby skutečně pomohli - sobě i druhým. Pomohou ti - hrát lépe tuhle hru. Snadněji. Lehčeji. Pomohou i třeba více vyhrávat a hrát s více přáteli a mít se fajn, umět řešit lidské potíže, pomohou ti "dostat se ze dna" a najít slunečné paprsky a třeba i tobě samému zazářit tak, že budeš šťastný. Ano, jsou to báječní lidé, andělské bytosti a já děkuji, že jsou. Jsou to ti, kteří pomáhají hrát druhým jejich vlastní hru v rámci jejich vlastních her.

Ovšem - chceš-li jít dál - za tuhle lidskou hru, tedy hru na člověka - neptej se nikdy nikoho, co máš dělat. Neptej se mě. Přestaň číst tyhle - a jakékoli řádky a přestaň poslouchat meditační nahrávky. Nepouštěj si hudbu, která ovlivní tvé vnímání a "pomůže" - tedy - nepomůže ti vnímat jinak. zapomeň na tenhle svět, jako umíš zapomenout ve spánku. Zapomeň na všechny obrázky v hlavě, protože cokoli, co ti vytane na mysli, je ze světa her, ne ze skutečného světa, odkud pocházíš. Nekritizuj se - ani nechval. Emoce patří do hry, jen do téhle pozemské hry. Není to nic podobného tomu, co je zde, tak to jen obtížně mohu vysvětlit tím, co je zde - písmenky, pocity, hrou na literaturu, textem "k zamyšlení". Zkrátka - buď sám sebou. Není to klišé. Není to bytí sám sebou ve hře, bytí člověka, je to to nejhlubší, co si sám sobě můžeš říci. Jsem sám sebou. Sám sebou není role matky, není to kožená bunda a motorkář, milovník zvířat nebo květinářka nebo učitelka či duchovní vůdce ani anděl. Sám sebou je sám sebou, to nemá žádnou formu, která je popsatelná. Ty víš, co máš dělat. Ty víš, kdo jsi a kým jsi. Víš to -a jsi vše-mohoucí. Můžeš vše a můžeš si dovolit meditovat a víš, co máš dělat. Prvně v životě nikoho - skutečně nikoho a nic neposlouchej. Odmítni to. Oslepni a uvidíš. Ohluchni - a pak uslyšíš, co slyšet máš, a už nikdy nebudeš potřebovat nic, co patří do hry, do hry na člověka. Nebudeš to potřebovat, to znamená, že na tom nebudeš závislý - nebude na tom záviset kvalita tvého života. Jsi-li připraven - a skutečně to chceš, zvládneš to. To je tvá meditace. Pak se vrať do hry a hraj - už navždy podle svých pravidel.