Spešl for Kubi, části 1 - 3

[Živá Voda]

Spešl for Kubi and Ťulinka a samozřejmě i pro ostatní – část 1. z 7.12.2012

Pobídnuta Kubi ( ať to má k dopolední  kávičce) píši své zkušenosti a postřehy  těchto úžasných časů, abych Vás všechny podpořila a dovolím si svého Trošku do mlýna. Se zájmem čtu všechny články a nepřestávám žasnout, jak je vše dokonale zařízeno. Lumírovo shrnutí z 1.12 . -  Pomozte umožnit planetě a všem jejím obyvatelům…..ten obrázek  v dolní části článku, no nemyslím tedy úplně ten poslední obrázek, já zatím spíš ten s těmi delfínky , to je velmi podobné mé přestavě kterou si vytvářím - ty šatičky jsou asi takové, jaké budu nosit.

Nepochybuji o tom ani v nejmenším.  Vím co jsme a kam jdeme. Bylo mi to ukázáno už 3.1.1997. Tehdy jsem měla  úžasnou vizi, nebo spíš polosen. Byla jsem na dovolené, u vody. Něco mě nutilo jít dál po cestě, mezi stromy jsem viděla kostel ( začala jsem v té době hledat a přemýšlela  jsem  o katolické víře). Na ostrůvku v jezeře stála katedrála, kolem ní tráva s ornamenty. Kostel byl bez oken, také pokryt ornamenty a byl ponořen ze čtvrtiny do vody. Měla jsem velmi  nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje a šla jsem pryč.  Byli tam se mnou kamarádka z dětství, která je i dosud velká příznivkyně minulého režimu a muž, kterého dobře znám a ten je zase ten největší pesimista a doslova odpůrce života , ve všech věcech, událostech nevidí nic dobrého, nic nepochválí. Sedli jsme si do trávy u vody, každého jsem měla z jedné strany. Najednou byla přede mnou taková deska, něco jako trojboký oltář, ale jednoduchý, bílý a na něm se začaly objevovat různé znaky, až se celý zaplnil. Pak začaly zase postupně mizet a já jsem VĚDĚLA, že až tam zůstanou poslední znaky – jakoby oči, tak něco přijde  (když to tak po sobě čtu, vypadá to nějak pochmurně, tak zase použiju svůj styl). Zkuste si vymyslet každý podle svého gusta to nejkrásnější, co byste chtěli prožít, svá největší přání, co jste kdy měli.  Představte si dámy například, že se před vámi objeví váš největší idol, já se se svým setkala nedávno a je to velmi pěkný muž. I když se pohybuje v šoubiznise, je velmi milý, sympatický, ano je od vás Kubi a má tři jména.  Poklekne před vámi s kyticí růží a otevře krabičku s prstenem ….Pánové si představí svůj idol, jak jim říká ano. Tyto pocity si znásobte tisíckrát a dostanete mlhavou představu o tom, co jsem zažila. Zalila mně vlna tak neskutečné lásky, dobroty, že to nejde popsat slovy. Ten pocit byl ale tak důvěrný, známý, byla jsem prostě v tu chvíli na okamžik doma.  Celou mě prostoupilo světlo, připomnělo se mi, hladilo. Věděla jsem, že toto je stav bytí, který je mi, potažmo nám vlastní, protože tam se mnou byli i představitelé úplně opačného pólu, který reprezentuju já.  Nepovažuji se v žádném případě za vyvolenou, nebylo to určeno jen mně.  Nelze na to zapomenout a jen se těším, až to budu zažívat neustále a kdo bude chtít také ! Že to jde Lumír ví a přesně nám  to popsal – Jak pomoci  sobě a planetě  ..z 26.11.2012. Po této vizi jsem jich měla ještě hodně,  s různým obsahem,  dá se říci , že jsou stále naléhavější, ale vždy s dobrým koncem. 

Jen namátkou – tvořím vše mávnutím ruky, chci létat, ale má matka mi v tom brání. Mariáne, díky za ten popis z 28.11., dík za to, že jsi tak otevřený, milý mladý muž. Vůbec jsem velmi ráda, že jsou zde tak mladí lidé, Domi a další.  Kéž by má dcera projevila nějaký zájem, od ní se dočkám jen lakonického komentáře – zase ti tví andílci… Jsme spolu na předvánočním jarmarku, stojíme, ona pije svařáček, já mošt, dívám se na lidi a mám takový obrovský pocit sounáležitosti, ona se na mně podívá a řekne – ó jé, zase ty tvé oči….. Všechno je jak má být, vím, nijak ji nelámu, k ničemu nenutím, má svou cestu.

Tak jdu vařit jeden ze svých posledních ( vegetariánských ) obědů  a  všem přeju také dobrou chuť. Rozloučím se s Vámi tím nejnovějším, co jsem si uvědomila dnes ráno těsně před probuzením, respektive už jsem byla téměř vzhůru tak to bylo stručné. Zachytila jsem, cituji: za prvé  JÁ, za druhé JÁ JSEM, za třetí JÁ BUDU VŽDYCKY, NAVĚKY.

Všem pěkný pozdrav a pohlazení.  JÁ.

Spešl for Kubi, skupinu vzácných květin a opravdové muže-část.2 z 6.12.2012

 Opět mám něco na srdci, a to pěkné pozdravení a obejmutí váš všech. Když byla část 1., tak bude i druhá., částečně v jazyce slovenském, příště třetí, už asi v galaktickém jazyce nebo telepaticky a přijde i odhalení. Co nového od neděle ? Kubi, už si späť z toho pomykova? To som si myslela, že viem dobre slovensky, musela som premýšľať, kde pomykovo leží, sa alebo sa pri tom leží? A v akej polohe?  Ťulinku som z názvu sice vynechala, ale to neznamená, že se o nej nezmienim. Dúfam, že už je pokojná. Ťulinka si to tak ťapká s Kubi po Petržalke, možno má aj apartné topánočky do toho snehu, nič netušiac a zrazu je z nej mediálna hviezda a píše sa o nej v blogoch. A to je na živote to krásne, čakajte len samé príjemné věci.

Kdo je skupina vzácných květin? ( výjimečně půjčeno z knihy T.Prachetta). To jsou naše krásné ženy – Iris, Ywet, Livisipea, Labell, Jana a všechny ostatní – moc díky za obrázky, potěšily mě.

Zde na tomto místě se také musím vyznat z hlubokého obdivu k mužům, moc a moc se mi muži líbí a vážím si jich. Obdivuju Lumíra za skvělou práci, Ladislava, Antona za úžasný smysl pro humor, Žerua též – pracovně mu říkám Bilý král, to kvůli těm šachům, vždycky když jsem se dostala jako dítě k šachům nebo dámě, tak jsem chtěla jen bílé figurky,  Mariána, Budyho… kdybych měla vyjmenovat všechny, tak se nedostanu k věci.

Nechci být ten nechvalně proslulý brouk Pytlík, co všechno zná, všude byl a všechno má dvakrát. Když začínám větu slovem já, není to sebestřednost, ale znamená to, že se vyjadřuji k tomu co čtu na těchto stránkách a  mám to prožito, zkušeno, viděno a jak to na mně působí. Váhala jsem, zda o tom vůbec psát, jestli se vám mám svěřit, hlavně zůstaňte klidní,  ale i toto u mě je součástí rozpomínání. Před  15 lety začaly sny -  zažívám s Matkou Zemí všechny možné scénáře „katastrof“. Záměrně to dávám do uvozovek. Tehdy se mi to tak jevilo – záplavy, tsunami, srážky s jinými hvězdami, obrovská zemětřesení. Zalévala mě voda, rozpadala se mi země pod nohama, přeskakovala jsem  z jedné skály na druhou v moři žhavé lávy,  – lidé tam nebyli, nic mě nebolelo, jen já jakoby svědek, generální úklid po nás?  Zpočátku jsem si s tím nevěděla rady, ale pak mi vše do sebe začalo zapadat, no a teď se mi už rozsvítilo notně. Postupně se sny měnily – teď tam lidé jsou, ale vše se mění v okamžiku. Třeba jsem s mojí mamkou na poli, najednou přijde jakoby ohnivá smršť, stačím jen zavolat pozor, vlna se přes nás převalí, svalí nás na zem, ale okamžitě si stoupneme a vše okolo nás je nádherné, záhony uspořádané, všude krásné květiny. Nebo jsem v práci s kolegy, podívám se z okna a volám - padá nebe, padá nebe, zahalí nás tma, ale v okamžiku prohlédneme. Vše kolem nás je jiné. Budovy se rozpadají, tramvaje jsou převrácené, lidé z nich vylézají, dívají se na sebe, ani nejsou moc překvapení, jsou na sebe milí, hodní,  podávají si ruce, objímají se.  Vše, co bylo umělé se postupně drolí, až zůstane jen příroda. Jdeme se s dcerou  koupat do laguny. Kolem jsou kameny a ty jsou obaleny látkou, aby se nikomu nic nestalo. Dohlížím na děti, jen jeden chlapec zlobí a topí mou dceru, drží ji pod vodou. Jeho matka nečinně přihlíží. Říkám mu nezlob, neposlouchá a drží dceru pod vodou. Nezlob nebo budeš vzat, budeš vzat, to mu opakuju třikrát a přenesu ho do vesnice do takového hliněného domu k chudobné, ale milující matce. Předám jí ho, jdu pryč a cestou se zahlédnu v jednom z mála skleněných oken. Mám fialové šaty, vyčesané vlasy a v nich čelenku.

Vzala jsem si z toho toto – žádné kosmetické úpravy nebudou, tentokrát to Vesmír vezme z jedné vody načisto, ale velmi laskavě! Dítě s vaničkou vylito nebude – katastrofy se nekonají! Jakkoli to zní hororově, v podstatě mně to uklidnilo. Horor to byl v podstatě doteď, ale to bude napraveno. Na všechno jsem byla sama, s nikým jsem se o tom nemohla poradit. Teď čtu Lumírovy, Žeruovy (a dalších) články plné vědeckých termínů, duchovních pravd a paralelně si je překládám do svých slov. I kdybych neměla příslušné vzdělání, tohle se rozumem stejně nedá uchopit a ani ovlivnit. Vnímám srdcem, pozoruji. Vlastně už čtu celkem málo, knihy vůbec, televizi nesleduji. Přidám ještě jeden sen z neděle, i když není tak úplně můj.  Jdu do sálu, kde jsou starší lidé, mají berle, hůlky. Dvě hůlky si beru, jsou spojené šňůrkou. Vezmu je za tu šňůrku mezi palec a ukazováček, ony začnou rotovat a já vzlétnu, létám od jednoho seniora k druhému a říkám mu, chceš aby ti bylo 22 let, bude ti 22. Chceš aby ti bylo 40 a měl dvě kravičky, budeš mít 40…. tak postupně obletím všechny a vyletím ven do města. Najednou uslyším ze sklepního okýnka – já jsem vrah. Zastavím se a tam je nějaký chlap a podává mi peněženku, co mi ukradl. Natáhnu po ní ruku a on mi normálně ukradne ty mé rotujíci hole a hned se mi letí hodně těžce. Jen se tak ploužím nad cestou, ta je z blátivé žluté hlíny, kolem staveniště, barely, trámy, nepořádek, budovy jsou rozestavěné, bez oken, omítky. Div nenarážím do těch překážek a zoufale si přeju a volám chci letět výš, výš. Až zadám přání – chci letět výš o 30 cm, o 50 cm, tak se trochu vznesu, ale je to děsně pracné. Takže si vezmu ponaučení a držím se jen toho pěkného.

 Tak tu tej slovenčiny moc nemám, chýbajú mi príslušné interpunkčné znamienka, rada by som použila vokáň, ale snaha bola. Koniec hlásenia v slovenskom jazyku. Rovnako sa čoskoro budeme dorozumievať bez slov.

Pěkně jsem si početla v článku – typy pozemských andělů , jestli patřím do nějaké kategorie, tak nebude těžké uhodnout do které, až na to, že nechodím do společnosti a nemusím být jejím středem. Ale směju se moc ráda, často  a nahlas. Teď sice ne, jen se usmívám a uvnitř mě bublá taková tichá radost,  musí to ze mě ven,  tak se roztancuju, rozpřáhnu ruce a z konečků prstů mi vyletují hvězdičky jiskřičky té mé čisté radosti . Jupí….Chci se o ně podělit, chci vám něco dát, tak  kdo chcete natáhněte ruku a chyťte si je , ať vás v tomto mrazu zahřejí.

Srdečně Vás zdravím a bozkávam! Voděnka živá.

 Spešl for Kubi, pro všechny, ta nejpoctivěji poskládaná slova, co jsem kdy napsala – část 3.ze  dne 10.12.2012

Urychleně sepisuji, opět pobídnuta Ladislavem a  Kubi k části 3, kladu slova za sebou tak, jak m i vychází ze srdce. Urychleně pro to, abych to stihla , neboť rotuji téměř bez ustání a čím dále rychleji ( to mi slouží také jako indikátor toho, co si mám vybrat ). Nejprve se podělím o polosen z nedělní noci . Prožívala jsem tak nádherný létací sen, trénovala jsem, byla to taková předletová příprava vzestupu. Ten nádherný sladký pocit, opět se mi připomněl ten prožitek na té louce z části  1., připomenutí toho, čím jsme a kde jsme doma. Tentokráte jsem si zkoušela vzletět i s dcerou, vzala jsem ji za ruce, ale stoupla jsem si mezi dveře, abych nevyletěla předčasně moc vysoko, podařilo se mi to tak do poloviny výše dveří. Jaké to bylo? Jako kombinace těch  nejsladších jahod se šlehačkou, polibků a objetí od milovaného , pusinek od dětí, východu slunce, kapek vody na těle, když vycházíte v bilých bikinách  z moře a do chodidel vás hřeje písek, ta nejpociťovanější jednota a soulad se vším. Už jsem létala vícekrát, poprvé už v r.1997, kdy jsem vyletěla nahoru a podivila se, jak jsem „ krásná“. Byl mi nabídnut „koláček pravdy“, do kterého když sebereš odvahu se zakousnout, přiznat si pravdu, tak zkrásníš. To byl takový druhý náhled, čím vlastně můžeme být. Pak mi utkvěl v paměti  tak r. 2005 – to už jsem vše měnila svými přáními, opět jsem se vznášela.  Mávnutím ruky jsem stavěla domy, třeba v Bratislavě jsem postavila dům a abych  nevzbuzovala závist, byl zvenku celkem malý, barevný, ale jak člověk do něj vešel, zvětšoval se podle jeho potřeby.

 A to přátelé nic neberu, nezobu, nepráším si nos, nepiju a ani ostatních radovánek si po celou tu dobu neužívám! Prostě se celou tu dobu asi připravuju, resp. jsem připravována na velkolepé finále. Stále se totiž opakovalo skoro až do letošního roku toto – jsem pořád ve škole, mám se toho tolik ještě naučit. Pak také to, že jsem na dovolené, má se jet domů a já ještě nemám sbaleno, nemám nakoupeny dárky a nemám potraviny na zpáteční cestu. Pronásledoval mě pocit, že už se mám vrátit domů a ještě jsem se nekoupala v moři apod. Ten pocit návratu domů byl tak naléhavý, téměř hmatatelný.

 Mám těch vizí tolik, vybírám ty nejpodstatnější, možná bude i část 4. No a letošek, ten je mimořádně úrodný. Podotýkám, že téměř vše bylo před tím, než jsem se dověděla o vzestupu. Co bude čerstvé,  označím. No a to slibované odhalení? Uvidíme. Tohle je tedy také nářez. Cca únor 2012. Ač restaurace navštěvuji málo, ocitnu se v krčme. Dokola boxy, obdélníkové stoly z tmavého dřeva, téměř plno, lidi kolem moc neznám. Pití na stole moc není. Prostě sedíme, já u stolu, téměř všechny vidím před sebou. Najednou přijde z pravé strany Smrt, opravdu legální smrtka s kosou. Vůbec ale vůbec není strašlivá, to paní Valerie Kaplanová coby Smrtka  z pohádky Honza málem králem ta tedy vyděsila mé děti i mně. Tento přišel, téměř omluvně – no teda jsem přišel, když si mně tak představujete, že jsem jako konec nebo tak. Nadšený moc nejsem ze své podoby, kápě mi padá do očních důlků, jak si asi myslíte, že se drží kosa v těch rukou a ještě si mně dáte na orloj, dělám vám tam nádeníka  a pořád se mnou někoho strašíte. Svist, mávl kosou, my jsme si lehli na ty stoly, svist, ve zlomku vteřiny mávl kosou podruhé, my jsme se posadili no a u nás se říká – čučeli jako žaba ze rži. Živí jako předtím, on odešel, no tak jsem vám to představení sehrál, ale stejně jsem váš výmysl, už se probuďte.

Toto NENÍ neúcta k těm, co již zemřeli! Klečela jsem skoro ještě jako dítě v trávě u těla svého právě zemřelého otce, který odešel náhle, bez varování. Bolest, kterou jsem zažila tehdy a mnoho dalších bolestí poté, byly všechny v tomto fyzickém světě ( obrázky dětí z nemocnic , Afriky , ubitých zvířat – tuleních mláďat atd, atd….). Alespoň vidíme, jak hluboko v hmotě jsme vězněni. Myslím si, že život ve hmotě jsme si přišli vyzkoušet, ale až takhle to být nemělo. Nahlédla jsem až do také temnoty – vůbec má první vzpomínka, to mi bylo tak 2,5roku je tato. Byla jsem uložena k spánku v ložnici rodičů, uprostřed noci jsem se probudila a podívala se do uličky vedle postele. Byl tam kruhový otvor do země, teoreticky by neměl být větší o něco víc než metr, pak tam již byly skříně, ale on sahal do prostoru. Na okrajích byl tmavě lahvově zelený, ale pak až tak černý a nekonečně hluboký.

No a teď jsem naopak tak blízko světla spolu s vámi všemi, jsem hrdá na vás a vůbec na všechny človíčky, co jsme zde, i zde na Zemi.  Na všechno to co jsme si zažili, co si neseme v paměti, každý z nás je nesmírně statečný, ale určitě vím, že toto už nikdy víc.

Už toho dnes víc nenapíšu, nějak nevidím přes slzy, ale jsou to slzy štěstí, naděje, vysvobození, světla, dobrou noc vám všem.