Rozhovor duše se Stvořitelem

[Livisipea]

Konstelace z workshopu 4 u mě na zahradě 15. 6. 2011

Situace poté, co jsme s kamarádkou T. byly požádat hlučné sousedy, aby ztlumili reprodukovanou hudbu a nerušili nás nepřiměřeným hlukem. Mluvily jsme s majitelkou pozemku, ta reagovala velmi agresívně, sobecky a nevstřícně. Po návratu na zahradu jsme si pozvaly její dušičku, do níž se T. vcítila a následovala konstelace. Já zapisuji veškerý slovní projev a pomocí automatické kresby odstraňuji bloky a harmonizuji.

Duše asi 40tileté ženy, do níž se T. nacítila, stojí zády ke Stvořiteli (dubu na mé zahradě, do nějž jsou Stvořitelovy energie vyzářeny) a rozčileně promlouvá ke Stvořiteli:

„Mě to nezajímá, co mi povídáš, to jsou bludy, opovrhuji tím. Vím to, ale vy dvě (T. a Livisipea), co mi to tady ukazujete, dejte mi s tím pokoj, vyhýbám se tomu celý život, jak jen můžu. Ty dvě ať mě vynechají.  Dá to moc práce. Proč bych se měla do ostatních naciťovat, brát na ně ohled? Jsem spokojená, jak jsem. Máme dostatek, měli jsme se doposud dobře, byla sranda, bavili jsme se – o co víc jde? To byl status. Chudáci – budou mi vyprávět o Bohu“.

Pauza, pak se otočí ke Stvořiteli (k dubu) a ošívá se:

„Dej mi pokoj. Ty jsi větší než já…Nech mě bejt, seš protivnej… Chtěla bych se zase otočit zády, ale nemůžu… Chytnout tě nemůžu, vidět tě nemůžu, nikde tě neukazujou…Nevím, kam si tě zařadit…Jooo, tys to tady stvořil? (velice pohrdavě) Nevěřím…Nechci to slyšet, to bolí… Na děti mně nešahej. Na majetek mně nešahej. Nevidíš, kolik nespravedlnosti je kolem, jak všichni podvádějí…?“

Pauza, zamyšlení, velké uvolnění…

„Přijmi mě a neopouštěj mě, prosím. Nemůžeš mě tady jen tak nechat? PROSÍM. Neopouštěj mě. To je hrozný být bez Boha. Děkuji ti, že ses mi ukázal, že jsem tě mohla poznat. Zaplavuješ mé srdce láskou, cítím to. Dochází mi, kým jsem a proč jsem tady. Spojení s tebou mě naplňuje. Omlouvám se ti, že jsem se povyšovala. Začínám slyšet Matku Přírodu. Je tu tak krásně. Děkuji, že dáváš všem bytostem život. Jsem tebou a ty jsi mnou. Poznávám v ostatních duchovní bytosti a v sobě cítím také duchovní bytost. Děkuji vám za lekci (s úklonou směrem k T. a mně). Viděla jsem v jejich očích Světlo. Teď už vám rozumím. I já se nastavuji Světlu. Jsem se vším spojená. Co se týká mě, týká se ostatních, a co se týká ostatních, dotýká se mě. Cítím klid a úlevu. Slyším, jak Stvořitel směrem ke mně říká: AMEN. Cítím se jako svobodná lidská bytost“.

Poté se přišla duše za námi ještě podívat, co tu děláme. Objevila se znovu u kmene dubu. Plachá, jemná, vystrašená, zvědavá – neví, co se děje…

Od té doby sousedé diskotéku na své zahradě už nespustili…:-)

 Livisipea