Na akci, která proběhla v sobotu 21.9. 2013 na brněnském výstavišti a která měla být oslavným zakončením předchozího 21denního online tréninku osobního růstu, přišlo přes 4.000 lidí. Na tento den D jsem se poctivě připravovala. Měla jsem zpočátku trochu problém s pozitivním přijetím celého Neurorestartu a vůbec infobyznysu, a tak jsem vytáhla vyzkoušenou techniku práce se stínem a sjela si téma „Nesnáším podvodníky a hochštaplery jako Kirš a Čmolík“. Hned se objevilo moje potlačené já, které taky touží umět lidi pro něco nadchnout a získat si davy a peníze. Pro jistotu jsem se ještě naimpregnovala recenzí Michala Kašpárka a odhodlaně vyrazila. Inspirovala jsem se koučovacími otázkami, které se v Neurorestartu hojně používají, a rozhodla se, že následující text pojednám podle této osnovy: 1. Jak se cítím? 2. Kde jsou moje hranice? 3. Jaká pozitiva na celé věci vidím? 4. Co chci udělat teď?

1.      Jak se cítím?

Hned na začátku mě rozladilo, že v areálu výstaviště chyběly orientační šipky a jakékoliv cedule, že se tu nějaký Neurorestart koná, takže celá procesí obíhala areál a vyptávala se vrátných. U vchodu do pavilonu P přišlo první ponížení, když museli všichni odložit pití před budovou. Svačinu jsem zapřela a prošla k dalšímu bodu frustrace: zařadila jsem se do vůbec nejdelší ze všech registračních front, rozdělených podle abecedy. Postála jsem si tak čtvrt hoďky, což byla, jak se později ukázalo, v tomhle dni ještě docela krátká doba.

Zahajovací blog Jiřího Vokáče Čmolíka mě neobohatil, protože se mě vůbec netýkal. Nebaví mě poslouchat, jak se Jiří se svou ženou Magdalenou a Davidem Kiršem plácají po ramenou. Jejich moudra sice neurážela, ale to bylo asi tak všechno. Vybavuju si jen, že oba dva pánové se shodli na inspirujícím citátu „Hlavně se z toho nepos…..“ Ne zcela s nimi souhlasím, neboť právě to by zrovna pro ně mohl být transformační zážitek jak řemen. Vyplnila jsem tedy řídké chvíle dopoledního programu občerstvováním se a byla to fakt husťárna. Půllitr vody za 35,- , banán či jablko za 40,-, kávu za 35,- jsem ještě jakž takž vydejchala, už jsem ji fakt potřebovala. V tenhle okamžik jsem se začala cítit jako holená ovečka. Ovečka se s kávou usadila na zemi ke stádu (ovečky nepotřebují židle, takže celý den seděly na zemi na tenkých podsedácích, jen ty zvlášť chromé, zasloužilé a šťastlivé urvaly židli) a podstoupila společný optický test. Měli jsme vnímat, na kterou stranu se nám točí animovaný obrázek. Točil se mi stále doleva, takže jsem levohemisférová, což je v podobných komunitách trestuhodná úchylka. Od téhle chvíle jsem se začala cítit jako holená černá ovečka.

O přestávce přišel konečně první nový, příjemný zážitek – chůze po střepech jako symbol způsobu překonávání životní krize. Hezky mě podpořil můj předchůdce oporou i chválením. Byl to asi nejhezčí moment dne, když si lidi vzájemně dávali pomoc a podporu a těm, co přešli, očišťovali bosé nohy. Následoval propad způsobený asi 40minutových čekáním ve frontě na oběd. Ten se skládal ze dvou namazaných chlebů a sladké kuličky a stál přes 100 korun. Lidi ve frontách byli nepochopitelně, odevzdaně trpěliví. Chvílemi už ani nešlo o pozitivitu, ale o rezignaci. Já ale nezvládnutý, poddimenzovaný, předražený cattering pokládám za největší mínus téhle akce, v kombinaci se zákazem vlastního jídla a pití to vnímám jako podraz.

Naštěstí jsem si náladu spravila nejlepším bodem programu, dynamickou meditací Martina Bartoška. Organizačně sice není úplně nejlepší nápad zařadit do programu pohyb těsně po obědě, ale ten byl celkem chudý a po mnohahodinovém sezení byla většina lidí za protažení vděčná. To už se nedá říct o veřejné demonstraci léčení metodou TFT, která byla divácky naprosto neatraktivní a nepřesvědčivá. Koho by bavilo pozorovat hocha, který má strach vstoupit do života a jemuž se ten strach po zdlouhavém procesu snížil z 10 na 6, „protože na víc nemáme čas“? Při pohledu na frontu dalších podobných zoufalců před pódiem velká část publika prchla do občerstvovací zóny. Následující blok, v němž šarmantní a prezentačně zdatný Čmolík valil publiku klíny do hlavy, aby si teď hned koupilo nahrávku za 3.000 Kč a stalo se členem či partnerem komunity Inner Winner, byl v této situaci osvěžením, ale dlouho se to vydržet stejně nedalo.

Pocit, že mě někdo dojí a ani u toho neskrývá svůj despekt, totiž v průběhu odpoledne narůstal. Předně není jasné, proč bych jako podnikatelka měla chtít být v Inner Winner. Zakázky si v době internetu každý zvládne získat sám a pěstovat vztahy s klienty taky. Proč bych měla chtít nějaké body a služby od Inner Winner? Jsou snad jinde nedostupné? A méně kvalitní? Dejme tomu, že jsem potenciální partner. A někdo se mě snaží nalákat ke spolupráci tím, že mě pozve k sobě. Sebere mi jídlo a pití, nechá mě čekat desítky minut ve frontě, nenabídne mi ani židli a za jakékoliv občerstvení musím platit víc, než je jeho hodnota. Není schopen mi konkrétně říct, co užitečného mi nabízí. Místo toho se chvástá svými úspěchy. Chci s někým takovým vstoupit do partnerství? Odpověď je aspoň pro mě křišťálově průzračná. Symbolickým zhmotněním Čmolíkova despektu k publiku se pro mě stal křest jeho knihy Trhák. Po přípitku s kmotry knihy na pódiu, poslal zbytek láhve se šampaňským kolovat dolů davům, aby se taky poměly nad drobty z VIP hostiny.

Neurorestart live měl být podle proklamací v online tréninku oslavou. Za pět tisíc korun si hýčkání klienta přestavuju jinak. Minimálně chci křeslo sama pro sebe, šampaňské a další jídlo a pití v důstojnější formě a chci se bavit. V tomhle směru byly poslední body programu, divadlo a koncert MIG 21 konečně přijatelné.

2.      Kde jsou moje hranice?

Co jsem ale nezkousla, je způsob, jakým Čmolík sám sebe propaguje, a ležérnost, s jakou pojímá poctivost a kvalitu své nabídky. Přiznal před publikem, že svou knihu Trhák uváděl na facebooku jako bestseller v době, kdy ještě ani nevyšla. Bere to jako povolený způsob imaginace: představuj si, že už něco máš a jsi za to vděčný, a podle zákona přitažlivosti se to tak i stane. Tak tady pro mě leží hranice mezi imaginací jako spirituální technikou, kterou provádím v soukromí např. formou vision boardů, a mezi veřejně vyhlášenou lží, kterou lidi uvádím v omyl. Vidím to tak, že si pomohl faulem skutečnosti, utvořil smyčku typu: „Haló, lidi, dejte mi energii a já vám ukážu, jak získávat (tu vaši) energii.“ Může se tak sice rozjet a evidentně se rozjel nějaký cyklus osobní prosperity, ale v základu, v počátečním impulsu je levárna.

Svoje hranice jsem však díky Neurorestartu live dokázala nejen vytrasovat, ale taky překonat. Provedla jsem na místě několik transformativních akci. Řadím je vzestupně podle intenzity: 4. Oslovovala jsem lidi a ptala se jich, jak se jim akce líbí (výstup mimo komfortní zónu), 3. Našla jsem skrytý a zabarikádovaný automat na občerstvení, obešla bezpečnostní službu a opakovaně si v něm kupovala levné občerstvení (výstup mimo komfortní zónu), 2. Přešla jsem střepy (lehce transformativní), 1. Ukradla jsem zboží (těžce transformativní a euforické). Ten poslední bod představuje skutečně životní zlom, bylo to poprvé v životě a cítím velké zadostiučinění, že jsem symbolicky trochu obrátila převládající směr energetických toků toho dne k větší rovnováze. Byl to taky jediný případ, kdy jsem vystoupila z davu a cítila se jako královna. Díky, Neurorestarte!

3.      Jaká pozitiva na celé věci vidím?

Nejpříjemněji mě překvapili lidi. Všichni, s kterými jsem mluvila nebo útržky jejichž rozhovorů jsem zaslechla, byli milí, vstřícní, pozitivně naladění. Skoro mi připadá, že tři čtvrtiny hodnoty celého Neurorestartu tam vkládají právě lidi, jinak by to byla prázdná skořápka. Nejvýživnější na celém programu byly přestávky. Doporučuji Neurorestartu, aby příští akci udělal jen s přestávkami:-) A ani by tam nemuseli chodit organizátoři a účinkující, mnohem lépe by to pak odsejpalo, vypustila by se spousta frustračních momentů. Nebo taky jinak: Vlastně nechápu, proč tam ty lidi šli, klidně si mohli něco udělat sami pro sebe a vyšlo by to nastejno... Teda levněji. Druhým světlým bodem je to, že jsem měla vstupenku zadarmo. Kdybych za to platila, rvu si teď vlasy zoufalstvím.

4.      Co chci udělat teď?

Definitivně se potvrdilo, že účast na megaakcích tohoto typu mi téměř nic nepřináší. Krást můžu i jinde, když budu chtít;-) Neznamená to ale, že by program online tréninku Neurorestart byl úplně zbytečný. Techniky v něm zahrnuté jsou užitečné a pomohly mi. Chci tedy ještě písemně zhodnotit, co mi přinesl celý kurz Neurorestartu. Napíšu o tom recenzi.