Promluva – kníže Václav

[Livisipea]

„Velice jsem miloval svou zem, i svůj lid. Pro ně jsem byl ochoten vzdát se všeho nejcennějšího, včetně svého života. Ctil jsem Pravdu, a má babička, kněžna Ludmila, mě společně s mými duchovními učiteli uvedla na cestu k Pravdě. Tuto jsem celý svůj krátký život hájil a snažil jsem se z ní nesejít. Některá údobí mého života byla složitá. Můj vztah k matce byl chladný, neboť i ona byla ke mně chladná. Můj vztah k bratru Boleslavovi byl přátelský, nikoliv však vřelý, neboť on spadal do vlivu mé matky a ta v něm viděla silného vládce, který na rozdíl ode mne dokáže vládnout pevnou rukou. Kdo se zajímá o podstatu mého života, najde ji v legendě o sv. Václavovi.

Nikdy jsem nechtěl, aby české země žily v porobě, ale musel jsem mír vykoupit. Vykoupil jsem jej zlatem, neboť to podle mě nemělo zásadní hodnotu pro člověka, jak se ve své pýše vždy domníval. Cennější bylo vždy zachování lidského života a hájemství šlechetných lidských hodnot. Chtěl jsem zachovat mír v české zemi, proto jsem nevyvolával konflikty, ani hádky. Vždy jsem se však uměl postavit bezpráví a násilí. Měl jsem mnoho věrných přátel, i spojenců, ale zloba v lidech z nich často dělala i nepřátele. Mečem jsem uměl vládnout, byla to tehdy povinnost, ale nikdy jsem jej nadarmo nepoužíval. V obráceném meči jsem viděl symbol kříže, který mě varoval před násilím a zmarem lidských životů. Věděl jsem, že boj přináší nekonečné utrpení a neustálý koloběh karmického zrozování.

Rád jsem pobýval v kraji u řeky Mže (Berounky), kde se střetávalo vždy mnoho lidských osudů podstatných pro samu historii Čech. Je to krásný kraj, plný energie, plný odkazů našich předků. Dnes již málokdo může vidět to, co jsem tehdy vídával já. Sedávali jsme s mou babičkou na Tetíně, na skále nad řekou a měli jsme dostatek času přemýšlet o smyslu lidského bytí, o učení Krista a o Jeho poselství, které nám přinesl skrze cestu svého velkého utrpení. Přemýšlel jsem i o našem osudu, lidských bytostí z masa a kostí, ve vztahu k osudu české země i k nekonečnu všehomíra.

Měl jsem ženu a malého syna, a oba jsem velice miloval, když jsem předával vládu nad světskými záležitostmi svému bratru. Po zavraždění mé babičky Ludmily jsem neustále přemítal nad pomíjivostí lidského bytí, nad nesmyslností některého lidského počínání, i prospěchu a neprospěchu lidského konání. Udělal jsem pro svou zemi mnohé, ale nemyslím si, že jsem udělal vše. Lidé ve mně nacházeli vzor spíše v časech budoucích, než mí tehdejší vrstevníci. To, že jsem duchovně prohlédl v mladém věku, mi dávalo naději, že v mém příštím zrození dokonám poslání a děje již tehdy započaté. Mohu dnes říci, že jsem nebyl zavražděn svým bratrem ani jeho kumpány, pouze raněn při potyčce, když se o to pokusili. Nebylo jim dovoleno mě zabít. Nicméně vzdal jsem se svého panování dobrovolně, neboť vše potřebné již bylo vykonáno a nebylo nutno o moc ve státě českém zápasit. Odešel jsem do ústraní, kde jsem dožil svůj krátký život se svou rodinou. Někteří dobří lidé mého času i lidé z časů budoucích na mě často vzpomínali. Zvláště ti, co ctili můj odkaz pro budoucnost. Ale sama církev, která často hýbala lidskými osudy a snažila se měnit běh lidských dějin, se chopila příležitosti, aby začal naše lidské děje a poučení z nich překrucovat a vykládat po svém. Ona potřebovala často pro svoje obcování s ďáblem k ovládání prostých lidí uměle vytvořené světce a neustálé zázraky - zjevení, aby lidem ve vytržení z reality připomínala, že jen ona je schopna vykládat tyto události v pravém úhlu a „světle”. Takto se zcela zpronevěřila odkazu Krista, i odkazu nás bytostí, co jsme za Pravdu mnohdy trpěli i umírali. I její čas se naplní, jako se naplnil kdysi ten náš pozemský. Nelze donekonečna lhát a myslet si, že to zůstane bez příslušné odezvy. Předal jsem kdysi svou zem svým následovníkům po vykonaném díle, o knížecí stolec jsem tedy nebojoval, neboť toho nebylo zapotřebí. Dobře jsem věděl, co mě v budoucnu čeká, to babička mi odhalila celou pravdu. Žil jsem v míru ještě nějakou dobu, abych očekával s nadějí svůj čas nového zrození, v období nové lidské krize, kdy česká zem opět bude potřebovat nové duchovní vzkříšení a probuzení. To je však již promluva jiné bytosti, Karla IV.”

zdroj: http://www.volny.cz/harmonia-bohemia/02.htm