Poslouchají vás vaši politici?

[Livisipea]

 

 

Že ne?!

 

A vyměnili jste je?

Slyším, že ano, mockrát a že to nikam nevedlo.

 

A není tedy problém někde jinde? Není chyba v nás všech a v našem přístupu k tomu, jak odevzdáváme svou moc někam a necháváme za sebe řešit věci denní potřeby?

 

Není na čase, zamyslet se sami nad sebou?

 

Nedávno jsem četl na webu úvahu nad platy politiků a jejich fungováním. Vzhledem k tomu, že se budou konat další z voleb v naší zemi, zaregistroval jsem i jakousi diskusi na téma, zda jít volit či nikoliv a co z toho.

 

Volit nechodím, protože již několik let vnímám politiku, jako něco, co v podstatě nechci ani podporovat, ani kritizovat. Pokud čekáte, že zde začnu nyní spílat našim politikům, jací jsou, musím vás všechny zklamat. Nezačnu.

 

Vůbec nechci hodnotit tyto věci jako celek. Bylo by to stejně nepřesné a zavádějící, jako soudit národ či jednotlivce. Nikdy totiž nemůžete soudit nikoho. Museli bychom být v botách každého jednoho člověka, abychom mohli pochopit jeho motiv jednání a tedy celý jeho život.

 

Dovolím si ale komentovat systém, ve kterém žijeme a dokonce troufale navrhnout pár inspiračních momentů, které by mohli sloužit k lepšímu uspořádání našich společných věcí.

 

Myslím, že nejlepším řešením, jak odstavit současný neefektivní systém z činnosti, je prokázat nad slunce jasněji jeho nelegitimitu a to právě tím, že bychom jej většinově – masově nezvolili. Nikoho. Představte si, že po parlamentních a dalších volbách by se současné politické subjekty ocitly opakovaně v situaci, kdy by k volbám přišlo třeba jen pár procent lidí. Možná by papírově byly tyto subjekty zvoleny, neznám nyní přesnou dikci zákona. Avšak reálně bychom pak měli všichni morální nárok na totální občanskou neposlušnost – totiž, takto nelegitimní reprezentaci minority prostě nedat žádnou svou moc.

 

Nyní se zeptáte jak? Odpovím vám, že neplacením daní. Prostě bychom si ponechali prostředky, které normálně odevzdáváme do společné kasy.

 

Ano, jistě máme oblasti, na které potřebujeme sdružovat své prostředky a pak je společně vydávat. Ale já se ptám, proč na toto potřebujeme politické strany? A politiku? Nestačí nám jen profesionální manažeři, kteří budou na různých úrovních velmi dobře zaplaceni a ponecháni ve své pozici jen pár let? A kteří to umí.

 

To s sebou jistě nese požadavek na nás všechny – totiž to, že si nebudeme závidět, že budeme odpovědní sami k sobě především a že dokážeme důvěřovat sobě a stejně tak ostatním. A řada dalších aspektů s tím, jenže pokud budeme chtít něco lepšího než dnes, toto se stejně budeme muset naučit.

 

Celý vztah mezi lidmi a manažery zpravujícími jejich společné věci by byl naprosto přímý – potřebujeme silnici? OK. Manažer nechá vypracovat projekt na dané dílo, a musí jej obhájit ve veřejném slyšení, před lidmi – prostřednictvím prezentace třeba na internetu, setkáním se s lidmi atd. A kromě velmi úzké povinné části do zabezpečení potřeb útvarů jako jsou dnes státy, ovšem bez nesmyslných doktrín, nesoucí export vojenských konfliktů, by lidé v podstatě měli možnost i do budoucna asignovat velkou část svých prostředků. Nikoli nařízením, ale porozuměním potřebnosti toho či onoho projektu by pak lidé vlastně společně tvořili rozpočty na dlouhou dobu dopředu. A nevratně slibovali svou účast na tom či onom projektu.

Banky by bez úroků, jako v Arabském finančním systému, půjčovali peníze a pouze by bylo povinností toho, kdo si půjčí, pokud vydělá nějakou nadhodnotu, se o její část podělit do společného užití.

 

Prostě toto vše lze řešit na úrovni odborníků a jejich práce pro spolek lidí v té či oné oblasti.

 

Ať dělám, co dělám, nevidím jediný důvod pro to, aby zde byla byť jediná politická strana. Všechny levé i pravé filosofie zatím vedly a stále vedou totiž pouze k témuž, k čemu vedla všechna náboženství. Tedy k zaslepenosti vůči ostatním a víře, že ta moje ideologie je jediná správná. K zaslepenosti, která končí až nenávistí, intrikováním a nakonec válkou ve prospěch velmi úzké menšiny lidí.

 

Pokud nebude v každém z nás vůle a otevřenost k společnému jednání a konání, k vzájemnému chápání, pokud se nenaučíme poslouchat hlas svého srdce a hlas Země, pokud nebudeme umět slyšet ostatní, bez předpojatosti a strachu, co mají za lubem, pak prostě nemáme nárok na lepší svět.

 

Nemám ambice na to, být reformátorem či vládcem ani rádcem. Pouze své denní zkušenosti přenáším do kusých názorových sdělení, o kterých bychom mohli každý začít přemýšlet.

 

Vnímám, jak se daří hovořit s lidmi, bez rozdílu jejich politické či náboženské příslušnosti, pokud tyto své převleky nechají za dveřmi a řeší věcně danou záležitost. A ti co umí jen politiku? Časem se naučí něco jiného, nebo jim zaplaťme důchod a nechme je doma. Budou užiteční více, když nebudou působit.

 

Ostatně, všimnete si jedné věci – když jde do důchodu odborník, stále má co dělat a najde možnost, jak stále může uplatnit svůj um. Ale politik? Vidím často jen  ustrašené lidi, co mají obavu z toho, že zítra, až nebudou mít svou funkci, nikdo si na ně nevzpomene. A věřte, že rampy pod světly se těžko opouští. Proto pořád vidíme ty stejné tváře, co dělají vše a mnohdy neumí nic. Ne že by nikdy nic neuměli, jen to asi už po těch letech v politice zapomněli.

 

Navrhuji stávajícím politikům – vraťte se do svých rodin, jděte s dětmi do přírody, poslouchejte své blízké, mlčte a poslouchejte svůj vnitřní hlas. Možná pak pochopíte, proč a co kde se udělalo špatně.

 

A nám všem navrhuji, abychom se zamysleli skutečně sami nad sebou. Odpovězme si, není–li to jen naše pohodlnost, odevzdat někomu hlas a pak být nespokojený. Sáhněte se všichni skutečně do svědomí.

 

Vidím to tak, že politika není nutná.

 

Laskavý čtenář nechť zváží svůj vlastní postoj.

 

Lubomír Špaček

www.jajsem.com