Moje další osobní svědectví působení Vzestupu planety Země a všech bytostí Univerza na mne aneb další projevy přibližování se k přítomnému okamžiku prožívání sebe sama..

[Milan Nový]

Tak, jak mám možnost nyní sdílet okamžiky ve 3Dčku, postupně si tvořím plán a časový rozvrh toho, jak vlastně fungovat v této realitě, protože jsem ji návratem z Bulharska, musel vytvořit úplně znovu. Dochází u mne k dalším závratným synchronicitám, zkracuje se o další minuty „reakce na moje akce“, dostávám občas jasně pocítit, že „takto ne“, vědomě jdu tomuto procesu vstříc, je to dále umocněno a urychleno mým vědomým analyzováním všeho, co se se mnou nyní děje, mnoho a mnoho času věnuji také tichému děkování za všechno, co vnímají moje fyzické i nefyzické smysly, rovněž tiché prosbě Stvořiteli a Univerzu o moudrost, abych v souladu s celým bytím, dokázal být změnám reality vždycky prospěšný.

Znamením jsem panna, takže ta se vždycky kriticky ozve, kdy všemu zkrátka musím přijít na kloub. Je mi to vyčítáno. Mnoho lidí mi píše, ať to nedělám, mnoho lidí mi píše, ať to naopak dělám. Pomáhá mi tohle: Ptám se stále: „Kdo je to, co prožívá tohle všechno..“. Snažím se objevit střed mne sama a už nyní se napojovat na nulový bod, ikdyž si ho zatím dokážu představit, jen ve velmi hrubých obrysech.. Tohle mi umožňuje se dále a hlouběji napojovat na mne sama, kdy upevňuji komunikační linku s mým skutečným JÁ. Jsem stále a stále citlivější na vnější podněty, dokážu filtrovat spontánně všechny ty texty, linky, články, které ke mne v emailové komunikaci dorazí.

Občas prostě musím reagovat nesouhlasně, kdy zaběhlá dogmata a to, jak jsme doposud vnímali princip, jak funguje realita, musím zkrátka říkat občas důrazně NE!, se mnou to prostě nesouzní.. Nemohu už nic hrát, a pokud něco hraji, odezva je vždycky jako kladivo na kovadlinu.. Tímto se omlouvám všem krásným lidem, kteří mi posílají všechny ty texty, snažím se z nich z každého vyextrahovat jen tu nejjemnější esenci poznání a chráním se pokaždé „HALLO EFEKTU“ a onomu „WHAW“. Nikdy text nepřijmu holý a celý a tak jak je syrový, hlavně ze zprostředkovaných zdrojů, kdy nejde o osobní prožívání odesílatele. Vždy a každou větu procítím naplno celou mojí bytostí a každou svojí sférou a ptám se všech svých center, jak to na ně působí. Nemohu slepě přeposílat texty, hlavně ty, se kterými na 100% nesouzním. Sdílím jen to, co ve skutečnosti prožívám sám. Většinu textů musím posunout dál a bohužel  "do koše", resp. se jí nezabývat vůbec.. Okamžitě se sníží vibrace. Jsem rovněž i přesvědčený, že pokud by se sdílelo jen vlastní prožívání, celý proces Vzestupu planety Země by se obrovsky projevil v celé síle a lásce.

Ukotvuji se dál do přítomnosti, nechci se a už ani nemohu se nijak napojovat na venkovní informační zdroje, minulost i budoucnost, na všechny ty mimozemšťany, energie z venčí, bytosti, anděle a principy, kterými je popisována realita. Stále více a více mi dochází, že mohu sáhnout do šuplíku mne sama a tam to vždycky najdu. Na druhou stranu je však krásné, že onen směr, k oněm klíčům k mne sama, kolikrát v oné emailové komunikaci, naleznu. Za to jsem velmi a obrovsky vděčný. Je to jako startér mne sama, jsem však již přesvědčený, že čerpat z venku nemusíme, rovněž otáčet se „tam někam nahoru“ taky již nemusíme. Vše je tady a teď, uvnitř nás, připraveno k použití, jen si dodat odvahu tam sáhnout a nechat to projevit..

Našel jsem si v Olomouci jedno místo, odkud mohu pozorovat východy i západy Slunce. Na západy mi moc času nezbývá, ikdyž i v těch západech je také obrovský potenciál. Z aktuálního prožívání jsem, např. včera, měl možnost vyslechnout na dálku kousek rozhovoru nějakých lidí, kteří se nenacházeli v mé přímé blízkosti, rovněž spontánně někdy mohu pohnout fyzickými předměty na mém stole pomocí hlasu, ve smíchání s vizualizací jistých barev. Dále, pokud je dostatečná tma, já se někdy dívám dopředu, zezadu, jakoby od zátylku vychází taková zvláštní záře, která na chvíli osvětlí moje zorné pole vepředu. Já se v ten moment rychle otočím, abych se podíval, co to je, ale žádný zdroj světla tam prostě nikdy není. Studoval jsem tento jev v písmech i sútrách, údajně jde o kumulaci životní energie v blízkosti 7. čakry, kdy přebytek tekoucích elektronů je takto vyzařován do prostoru až k viditelnému spektru světla. Toto však vidím nepřímo, vždycky v periferním zorném poli a jakoby v kruhu, střed je tma (prostor přede mnou), vím bezpečně, že je to prstenec, který má tloušťku cca. 20 cm, průměr tohoto „světelného kola - prstence“ je asi tak 100 cm. Světlo je to bílé, ale jakoby mléčné.. Vidím to vždycky jen v daný moment a asi tak na 3 sekundy.

Podvědomě přestávám pomalu ale jistě konzumovat pevnou potravu, ikdyž stále ji tvoří hlavně ovoce, aktuálně šťáva z jablek, kdy jsem jimi vydatně zásobován Livisipeou. Občas si dloubnu něčeho „pevnějšího“, stále jsem na oslazené kávě s mlékem. Začínám skutečně poctivě, a tak jak se má, cvičit 5 Tibeťanů. V každém případě se snažím vizualizovat tok světla, který vchází ze středu Země, protéká nohama, zastaví se kolem báze páteře, pokračuje nahoru, doslova si představuji, jak stojím na břehu řeky (břehy řeky jsou buněčné stěny mých žil, vlásečnic a tepen), dívám se do ní, v ní je obrovské množství jisker, které se mihotají, naráží jedna na druhou, tyto střety vytváří další jiskry a ty se dále řinou v oné řece (v mém těle), dále nahoru a nahoru, nad hlavu. Páteř si vizualizuji jako červenou dutou, maximálně průchozí trubici, kterou se řinou nahoru ony jiskry. Průchod těchto jisker zvětšuje průměr této trubice až na hranici průměru mého těla (cca. 70 cm). Stávám se pak touto trubicí a jsem tokem a řekou světla sám o sobě. Fyzické tělo se snažím v této chvíli vědomě nevnímat, pouze onu trubici, tedy páteř a ony jiskry tekoucí v ní.. Toto je především ve chvílích, kdy se věnuji dýchání v leže.

Zatím ukotvuji čas pro dýchání, dýchám pravidelně, ikdyž zatím nesoustavně metodou Sukha Purvaka, vědomě a v klidu vizualizuji onu řeku jisker, která při nádechu protéká mým tělem. Mým cílem je jít vstříc a vědomě všem změnám, které se začínají projevovat. Snažím se tomu „nezaujatě rozumět“. Rovněž se snažím aktivně a i za pomoci Livisipei, pracovat pomocí její automatické kresby se strachy, kdy se mi daří mnohem lépe neulpívat na projevech Univerzálního vědomí, se kterými je nyní konfrontováno moje lokální vědomí. Je to někdy makačka, má to své někdy velmi tvrdé odezvy v realitě, snažím se to přijímat jako nutnost a spontánní proces způsobem, že prostě musím někdy oznámit něco, s čím aktuálně uvnitř pracuji, což nemusí být vždycky v souladu s tím, co si okolí myslí. Nedokážu už to držet v sobě, všechno musí jít ven. Zatím jsem nenašel lepší způsob, jak s tím pracovat, ale myslím si také, že to je otázka času, že se to zkrátka utřepe samo.. S pokorou však přijímám venkovní podněty, nicméně některými se nemohu již vůbec zabývat v plném jejich rozsahu jako doposud, byť na první pohled a pohledem všech, jsou to věci prospěšné (především nejrůznější druhy víry v cokoliv externího a mimo nás samé).

Nesouzním také zatím úplně s tím, že zkoumat tyto jevy a jejich podstatu mi nepřísluší. Kdysi dávno jsem se rozhodl, že právě vědomým prožíváním sebe sama pustím tyto jevy do vědomí, nebudu nic nikdy potlačovat, ikdyž to vlastně začalo generovat ony strachy. Nedokážu říci, zda jsou tyto strachy slabší, ale opět je to další fáze, kdy vědomě, tváří v tvář těmto strachům stojím, tykám si s nimi, prožívám minulé maléry, třídím to tak, abych to prostě konečně rozpustil.

Zatím mám i já zábrany plně nechat projevit svoje světelné tělo, ono se tlačí na povrch, stále se tam nakupí něco, co musím ještě rozpustit. Stále se ozývá ego, snažím se s ním pracovat tak, že ho neustále zvu do této hry vlastního sebe-prožívání a ujišťuji ho, že tvoří rovnocenného partnera v tomto vlastním sebe-objevování a na této cestě. Vždycky mi dá jasně pocítit, když ho upozadím nebo naopak mu dám více prostoru. Krásný email mi v tomto směru napsala i Pavla Vrobelová, které velmi i tímto děkuji, kdy mi jasně řekla, že obě tyto sféry je potřeba uvést do harmonie, nicméně, že je potřeba je nechat žít vlastním životem a rytmem. Čeká mne ještě spousta práce, moc mi pomáhá všechno, s čím jsem nyní konfrontovaný, občas mne to pěkně vydrtí, vím, že jen sdílením toho všeho, se můžeme posunout dál sami, ale hlavně i jako celek.

 

Děkuji za vše, děkuji všem..

Objímám..

 

Milan