Life is life - Zprávy z Majáku - č. 14

[blueheart]

Zprávy z Majáku  - č. 14

(28.2.2011-6.3.2011)

 

Slunce je každé ráno silnější. Slunce je zázrak! Vždycky jsem tu žhavou kouli pokládal za banalitu, ale jak stárnu, vnímám její zázračnost. Moje kytička, co krásně kvete červeným květem, kdy ji napadne, se jmenuje ibišek, dozvěděl jsem se od exmanželky.

 

„Ten život ale utekl, co?“ povídám té, která byla jediná manželka mého života, když jsem jí v neděli přál k 58. narozeninám. Pousmála se. Povídáme si a já na ni užasle koukám: toto je ta mladá holka, co za mnou přišla před 35 roky do Prahy? Ta okouzlující naivní jogínka z Moravy, panenka vysoká 152 centimetrů...?

Kamarádka Eva píše: „Řekla jsem si, že to zkusím přežít a dělat ty dva dny na vyjetým oleji (neb šéf řve, když ho vyměním), on určitě na něm bude dělat až do čtvrtka a já si pak olej v pátek vyměním, protože mám jít na tři dny...“ Noviny byly plné vzpomínek na spisovatele Arnošta Lustiga, který zemřel 26. února 2011 na rakovinu. Bojoval prý statečně, psali. Pět let nadějí a čekání... „Jsem zamilovanej. Je to tak krásný, že všechno ostatní se zmenší do velikosti hlavičky,“ řekl měsíc před smrtí novinářům.

Kamarádka L. mi napsala, že její syn utekl od své mladé manželky a že je z toho smutná: „Usínali a budili se v objetí, taková velká láska. Nechápu to.“ Své lásce Markétě Arnošt Lustig říkal „bohyně, mé nádherné zoufalství, slavnosti života“.

Chápu, žena, kterou milujeme je opravdu bohyně nádherná slavnost života, která může být někdy zoufalá, když nám uniká mezi prsty...

„Všechno mi vychází,“ říkal Lustig své přítelkyni v době, kdy se léčil. „Mám se nádherně, mám vše, co potřebuju. Pro mě jsi jen ty a psaní. Jinak můj mozek vše vytěsňuje. Až na tu nemoc...“

Kamarádka L.: „Vždycky vypadali jako naprosto ideální pár. Četli stejné knihy, poslouchali stejnou hudbu. Stále si povídali... Vůbec tomu nerozumím...ona tomu taky nerozumí...prý hledá sám sebe.“

Eva: Čekám cokoli, jsem připravená kdykoliv vyrazit. Jsem časově flexibilní. Je to fakt dneska totálně v prrrrrdeli. Jsem za tu práci ráda, protože potřebuju zaplatit složenky. Jsem za tu práci ráda, budu se jí držet jako veš košile, a štěstí mám v tom, že to na stánku už znám.“

Markéta Mališová: „Vůbec si nepřipouštěl, že by se neměl uzdravit. Co ho čeká, neřešil. Pro něj smrt znamenala – rychle. Vypařit se. Jsem-nejsem. Střelit, spálit...jako v koncentráku.

Lustig znamená německy Veselý. Arnošt Veselý. Člověk, co přežil za války koncentráky. A proto si rád užíval života.

Markéta: „Arnošt věděl, že mám svého muže Josefa ráda a nikdy bych ho nechtěla ztratit. I on měl svou rodinu  a na svou ženu Věru hrozně hezky myslel. Byla dlouho nemocná. Arnošt za ní denně chodil, zajistil jí nejlepší lékařskou péči. Když zemřela, říkal: Já nevím, co mám dělat. Kam budu chodit? Tak když vy jste mi tu zůstali, budu chodit k vám.“

Eva: „Šéf už mě zná, jaká jsem, takže mě bere, i když jsme se loni hádali jak psi,  protože on totiž nikoho nesnese a nesnáší někoho tam zase zaučovat. A já mu vycházím vstříc, jak jen můžu. To například nesmíš mít pokličku na párkách nakřivo (jako že by unikalo teplo), protože jinak skáče až do stropu a řve jak hyena, že mu tím (únikem tepla) tahám peníze z kapsy, a mluví o tom ještě půl roku. Ne nadarmo má u mě přezdívku "morous". Je NEUSTÁLE a POŔÁD nasranej.

Markéta: „Arnošt bude pohřbený podle židovské tradice, tělo je zabalené do rubáše a uložené do dřevěné neohoblované rakve. Napadlo mě, že mu bude v mrazech zima. Mně by se líbilo, kdyby měl na sobě oblek, co si nechal ušít v Šanghaji. Vzal by si krásnou bleděmodrou košili, co mu za noc ušili a donesli až do hotelu, než jsme odletěli.“

Eva: Ale naučila jsem se V TOMHLE světě žít, je to pohoda. ...

Slyšeli jste příběh muže, který začal tančit,  když se dozvěděl, že zemře na rakovinu? Vybral peníze z banky, aby mohl být úplně svobodný a řekl si, že bude denně od rána do večera, co nejvíc, ne stále, ale co nejvíc tančit...dny, týdny, měsíce...Doslova vytancoval svou rakovinu.

 

Namasté, tanečníci života

 

 

 

[blueheart]

Ano je kouzelně, Blanche, byl jsem v Praze, ale radši šel pěšky přes parky a užíval si sluneční energii, slunce je úžasné, jako by každý den bylo 10x silnější.

[petuli]

Je kouzelně i u nás v Pardubkách, každý den vyrážím raději o půl hodky dříve a jdu 4km pěšky než busem - ale okolo řeky, proti východu Slunce, a voníííím vůně a pozoruji řeku a labutě a srdíčko si zpívá: jo je to tady! Směju se na ty zamračený lidi a je mi fajn