..ještě něco z Květoslava Minaříka..

[Karla]

Květoslav Minařík, Přímá stezka-výňatek

Není snad jediného člověka, jemuž by osud nepoložil otázku, jaký smysl a účel má život. Odpověď závisí na vnitřním založení a také na výchově. Moderní výchova si náležitě nevšímá citového života, jehož sféra objímá více než projevený svět. Tím více však ukazuje smyslový život jako realitu, která zasluhuje, aby byla stu­dována co nejpečlivěji. Tím moderní výchova odvrací pozornost k věcem vnějším a citovou a pudovou oblast ponechává nekon­trolovanému růstu.

Jako výsledek této výchovy roste nevědomost o duševním ži­votě a upadá mravnost, která je přímo závislá na kvalitě cítění. Chce-li si někdo, kdo uznává jenom smyslové jsoucno, zodpově­dět otázku o smyslu a účelu života, nenalézá důvod pro vyšší mravní zřetele. Uspořádání společnosti mu dobře ukazuje, že je zbytečné, aby se omezoval v požitcích. Ukazuje mu i to, že je bezpodstatné, aby se utěšoval dobrými skutky, zvláště když je přitom nucen trpět. Vidí stále jenom to, že život začíná zrozením a končí smrtí, a to ho nutí, aby hledal uspokojení bez ohledu na city ostatních lidí. Chce se totiž zcela ponořit do požitků, aby uhasil oheň žádostivosti, který mu působí jak duševní, tak i fyzic­ké napětí a utrpení. A nenalézá žádný rozumný důvod, proč by se měl mírnit. Je přesvědčen, že jsme prach a v něj se opět obrá­tíme a že nám zůstávají jen uspokojující vzpomínky na to, co jsme užili.

Je snad zřejmé, že jsem v poslední větě vyjádřil názory člově­ka výchovou podvedeného. A těmto názorům nepropadli pouze jedinci. Rozšiřují se stále více a někdy v budoucnu se možná sta­nou vlastní všem lidem. Potom budou filozofické odpovědi na otázky života velmi jednoduché, neboť nebude již existovat nic kromě hmoty a zvířecím cítěním inspirovaného rozumu...

Zatím však ještě existují lidé, kteří jasně vidí, jak hluboký vý­znam má v realitě citové žití. Uvědomují si i to, že oheň žádostivosti nelze uhasit tím, že ho budou stále sytit. Protože si to uvědomují, kladou si otázku, jak si správně počínat, aby je to ve­dlo k dokonalému uspokojení. Filozofická stránka praxe Přímé Stezky jim k němu ukazuje cestu nejen sliby, jež mají sugestivně působit na jejich rozum a mysl, nýbrž i poukazy na určité druhy tělesného, duševního a morálního úsilí.

Vzhledem k tomu, co jsem právě řekl, vzniká otázka: může mít určitý duševní úkon vliv na to, abychom mohli postřehnout pravdu? Nauka Přímé Stezky praví, že ano, poznáme-li účinky pozorovací schopnosti, jíž jsou lidé více nebo méně vybaveni. Je--li tato schopnost někam usměrněna, stává se analyzující silou, která přináší poznání o podrobnostech pozorovaných jevů. Mo­derní  výchova však  usměrňuje  pozorovací  schopnost  pouze k vnějším věcem. Vede člověka jen k poznání smyslového jsouc­na, ale neumožňuje mu, aby pronikl k prazákladu jsoucnosti, kte­rý má tak vysokou kvalitu, že uniká postřehu, jakého je schopen

člověk s roztříštěnou myslí.

Praxe Přímé Stezky naproti tomu člověka učí usměrňovat po­zornost do nitra. Má si utvořit bod v podobě prázdnoty kdesi v těle a pozorovat ho. A duševní síly, které jsou v neustálém po­hybu, se dotknou této prázdnoty, načež tato prázdnota vystoupí jako postřehnutelný objekt. Potom je nutno ji sledovat. Tím po­zná vztahy mezi jevy a kvalitami a na základě toho karmu. Poslé­ze člověk pozná své vnitřní Já, čímž zároveň rozřeší otázku trvá­ní své vlastní existence. Potom již nebude propadat bludné do­mněnce o absolutním konci svého vlastního života, nýbrž přímo pozná, že má nekonečný život se všemi vlivy činů, účinkujících na něho podle své povahy. A tak se přibližuje ideálu dokonalosti, který spočívá v tom, že odmítne tvořit jakoukoli karmu.

Z toho je zřejmé, že se praxe Přímé Stezky dotýká velmi širo­ké životní oblasti. Neuchyluje se ani k hypotézám ani k vysvětlo­vání podle nějakých dogmat, nýbrž vede člověka k tomu, aby zpracovával svůj vlastní duševní život a snažil se jej přetvořit v nástroj, použitelný k hlubšímu přímému poznání.

Upínáme-li pozornost k vnějším věcem, nemůže nám vzejít světlo poznání o tom, co je podstatné. Příliš mnoho jednotlivostí,které zaujímají naši pozornost, roztříští mysl. Takové mysli se ne­dostává času potřebného k tomu, aby mohla pronikat do podstaty věcí. Upínáme-li však pozornost do svého nitra, mysl se pomalu ustaluje. Když je mysl ustálená, poznáme pravou povahu věcí přes jejich povrchní měnivost.

Nyní je nám jasno, o jaké prostředky se opírá praxe Přímé Stezky, když ukazuje na své vysoké cíle. Učí, že se jednak máme chápat duševních činitelů, za nimiž stojí mohutnost duševní energie, jednak regulovat jejich projevy, ovládat je a nakonec i umlčet, aby vědomí Já mohlo vstoupit do Prázdnoty, kterou jsme tímto způsobem nalezli.

Předem odmítá myšlenku na psychickou moc, jejíž pomocí by si člověk mohl zlepšit pozemský život, jak to slibují mnozí okulti­sté — šarlatáni a někdy i mystikové těm, kdo své štěstí hledají pomocí tajných nauk. Psychických sil je možno používat pouze za předpokladu, že se vytvoří nové příčiny, které přinesou karmické výsledky v budoucím čase, zdánlivě však přirozenou ces­tou. Tím chci říci, že psychickými silami nelze přivolat okamžité reálné výsledky v podobě žádaných osudových změn. To měj každý na paměti.

V této souvislosti je tedy nutno každého hledajícího člověka upozornit na to, že jediným předpokladem nejvyššího vysvobo­zení je vyhasnutí životního pudu. Pokud člověk pracuje tak, že používá své osobitosti a vůle, tvoří příčiny, které jsou semenem budoucího bolestného života. Ke stvořenému totiž nelze nic při­dat. Lze jen existující sílu usměrnit jinam, ale když to učiníme, položíme příčinu ke karmickým následkům, neboť je nutné a při­rozené, aby se změněný tok životní síly dostal opět do původního stavu. Proto je třeba si uvědomit, že vesmír dává každému tvoru dosti možností k jeho existenci, i když nebude tvořit nové karmické příčiny. Jenom ono vesmírné minus,(viz. Máro) jež je v každé byto­sti, vnuká lidem myšlenku, aby do životního dění zasahovali z vlastní vůle. Tímto způsobem se tvoří individuální karma, která je příčinou všech životních komplikací, a i když určitý filozofický

názor předpokládá, že tyto komplikace jsou projevem reálného žití, přece jen můžeme tvrdit, že i bez nich neztrácí život na ce­ně. O tom se můžete přesvědčit zkušenostmi. Přestanete-li vytvá­řet individuální karmu tím, že nebudete konat nic z vlastní vůle, jistě jednou poznáte, že život zůstal životem, jenom komplikace byly odstraněny a zrodilo se vědění.

V zevním smyslu zbavuje praxe Přímé Stezky nesprávných ná­zorů, takže je velikým lékařem, který dovede vyléčit porušenou duševní a duchovní rovnováhu. Žáci Přímé Stezky nemívají zko­molené názory, neboť je tato nauka vychovává ke kritickému a nezaujatému zkoumání všech duševních i duchovních projevů. Její praxe je nabádá, aby usmrtili onu skutečnost, již nazýváme osobností. Ta se projevuje vnímáním, pociťováním, vášněmi a ji­nými projevy bytosti, které normální člověk může sotva kontrolo­vat a tím méně ovládat.

Jako experimentální nauka nevyžaduje Přímá Stezka, abyste přijali určitý názor na Boha, na svět a na život, ba ani určité nábožensko-filozofické články víry, které ostatně vyvěrají z ne­schopnosti vysvětlit si předložený námět. Její filozofie vyrůstá z vlastních poznatků toho, kdo žije podle jejích pouček. Nepotře­buje ho tedy spoutávat nějakými názory, úkony nebo obřady, je­jichž smysl je mu přinejmenším nejasný. Ideálem jejích žáků je nevěřit, dokud neviděli a případně i neohmatali. Proto uspokoju­je i ty, kdo vyžadují, aby bylo možno každý prožitek zařadit mezi fyzikální nebo psychické jevy podle zákona logiky a rozumu. Její metody poskytují možnost dosáhnout přesvědčujících výsledků i proti nedůvěře, takže je tato nauka nejpřijatelnější pro Evro­pana, který se cítí zklamán téměř každou jinou duchovní nau­kou.

I když však jsou metody mystické nauky veskrze realistické, přece se Přímá Stezka nespokojuje s tím, čeho lze dosáhnout normálním lidským snažením. Říká, že pravý cíl stvoření je mno­hem výše než tam, kam je možno dosáhnout lidskými snahami, a vynalézá metody, jimiž se lze vyšplhat ještě výše. Učí nás pruž­nosti v duševním životě a zároveň umožňuje, abychom se dostali nad úroveň běžného lidského chápání. Předkládá nám ideál, který umožňuje odloučit „duši" od těla a tím se dostat do stavu, v němž je možno „rozprostřít" tělo ve vesmíru. Tím ovšem nabí­zí ohromnou moc a vliv, neboť nás uschopňuje překročit hrani­ce, kterými je omezeno naše osobní vědomí.

Základnou Přímé Stezky jako každé exaktní vědy je přímá osobní zkušenost. Od vědy se však liší tím, že vědění získává po­mocí duševních schopností a sil. To však neznamená, že její zá­klad není reálný a rozumový. Jako duchovní nauka například přináší různé okultní poznatky. Nežádá však, že musíme věřit v jejich reálnou hodnotu. Má na zřeteli, že je nutno získat pře­svědčující důkazy o reálném základě vlastních poznatků, a proto vůbec nedoporučuje věřit. Radí, abyste zkoumali pravost případ­ných jevů a poznatků s nedůvěrou. Dokonce nabádá i k tomu, abyste popírali hodnotu toho, co vnímáte, ježto její filozofie před­pokládá, že reálná podstata čehokoli se nedá popřít žádným sebe-přesvědčováním, i když bylo jakkoli silné.

Uvedu příklad, jakým způsobem má žák Přímé Stezky zkou­mat skutečnost. Vnímáte např. zeď, před níž stojíte. Adept Přímé Stezky říká, abyste nevěřili v její existenci. Teprve, když se o její existenci přesvědčíte smyslem hmatu, máte v ni uvěřit a pocho­pit, že její existence je pro vás reálná. Nemáte však věřit, že je reálná v absolutním smyslu, nýbrž jen pro vás a vaši okamžitou smyslovou dispozici. Proto nemusí být reálná pro jiné lidi nebo bytosti. Vzhledem k tomu je vaše osobní zkušenost přesvědče­ním, které se cvičením podle pokynů Přímé Stezky změní a pří­padně uzpůsobí k pravému poznání povahy skutečnosti.

Z této ukázky je vidět, že praxe Přímé Stezky nabádá k tomu, abyste se chápali nejpřirozenějších prostředků, totiž smyslů. Správně předpokládá, že smysly nejsou neklamné, ale říká, že se každou věcí máme řídit podle toho, jak ji chápeme, dokud se na­še chápání nerozšíří a nestane se objektivním. Proto též dokazu­je, že není třeba, abyste měnili své názory podle předpisů růz­ných náboženských, mystických nebo magických autorit. Není to ostatně vůbec dobré, ba je to spíše škodlivé, neboť takovým po­čínáním člověk opouští svou vlastní, jemu určenou životní cestu, čímž může být přiveden do zmatku a nebezpečí duševní zkázy.

 

[Karla]

pomalu zde nacházím odpověd na základní životní otázku mého stávajícího bytí..