* Jak se bránit proti psychickému, nebo třeba i EMP útoku, směrovaného někým či něčím na vás, nebo na vaši elektroniku Uvedeno ZDE.

Věk Zlatého Světla - Age of Golden Light

vnitřního věčného světla a jeho moudrosti- of inner eternal light and its wisdom

*
co vám v TAJEMSTVÍ neprozradili,aneb podrobný postup jak se stát vědomým tvůrcem a pánem svého života a osudu zde

Motto:

"Nenechte svůj mozek zatemnit panujícími vědeckými názory!"

(Alexander Fleming)

Na začátku si položme klíčovou otázku, na kterou si v následujících kapitolách pokusíme odpovědět.

"Je sluneční soustava  dílem stvořitele, přírody nebo kosmických architektů?"

"A kdo jsou kosmičtí architekti a inženýři?

S koncem 2.tisíciletí se stále silněji prosazují informace o dějinách Země a lidského pokolení. Náboženské tmářství evropské civilizace ve spojení s arogancí tzv. vědců dosud úspěšně zatajovaly vše, co neodpovídalo jejich představám. Poznatky starobylých kultur byly buď brutálně ničeny, jako např. Španěly v Latinské Americe nebo přehlíženy a vysmívány, třeba Brity v Indii a dalších koloniích. O jakousi „vědeckou“ pečeť se postaral v druhé polovině 19.století cestovatel Charles Darwin, který spolu s „vědci“ z oblasti archeologie nastolil na dlouhou dobu teorii strnulého a údajně stovky milionů let trvajícího lineárního vývoje života na Zemi. Naštěstí se však koncem 20.století našli odvážlivci, kteří povzbuzeni úspěchem Heinricha Schliemanna se dokázali podívat na vzácné dědictví našich předků (spíše na to málo co z něho zbylo) z jiného úhlu pohledu. A co objevili? Objevili už ne jednoduchou a jako podle pravítka narýsovanou čáru vývoje života na Zemi počínaje náhodným spojením buněk, přes nejjednodušší formy života, žijící po těch milionech let vývoje ještě dnes, přes plazy, ptáky, savce až k opicím a člověku. A vývoj člověka? Byla to rovněž jednolitá vývojová přímka od doby kamenné, přes bronzovou, železnou až do dneška? Vždyť i dnes máme živoucí důkazy, že to tak zcela jistě nebylo. Cožpak v neprobádaných pralesích Jižní Ameriky, Nového Zélandu, Sumatry i jinde nežijí lidé na úrovni doby kamenné, zatímco naše civilizace létá do kosmu a provádí genetické manipulace? Stále více přibývá vědců, kteří se nebojí poukazovat na neudržitelnost Darwinovy  evoluční teorie.

Díky jiným odvážlivcům, jako jsou například Erich von Daeniken, Zecharia Sitchin a Hans Joachim Zillmer a řadě dalších se pomalu poodhaluje závoj, zakrývající jeviště pradávných dějin Země a rozsvěcí světlo poznání dávno zaniklých vyspělých civilizací na všech světových kontinentech i pro širokou veřejnost. Klíčovou otázkou je samozřejmě vznik života nejen na Zemi, ale v celém vesmíru. Proč by nebylo možné například položit rovnítko mezi „velký třesk“ a „stvoření“? Proč konzervativní vědci ani nechtějí uvažovat o tom, že při „velkém třesku“ byl současně s viditelným i neviditelným vesmírem stvořen i život, jako jeho nedílná součást? Ve světě nyní probíhá boj mezi zastánci Darwinovy teorie, tzv.evolucionisty a zastánci teorie stvoření, tzv. kreacionisty. Myslím si ovšem, že je ke škodě věci, že se z nich staly dva nesmiřitelné tábory. Osobně si myslím, že se obě teorie doplňují a jsou takzvaně dvěma stranami téže mince.

Evoluční teorie  hlásá vznik živé hmoty z hmoty neživé v důsledku náhodných chemických procesů a následný vývoj postupnými náhodnými změnami v genetické výbavě živočichů od těch nejjednodušších až k těm nejsložitějším. To vše je podmíněno dlouhým vývojem v řádu stovek milionů let.

Kreační teorie předpokládá, že život na Zemi stvořil Hospodin-Stvořitel za podstatně kratší dobu (někteří se striktně drží sedmi dnů, uvedených v Bibli). Stvořená fauna i flóra byla v podstatě taková, jakou ji známe dnes, protože Bůh světovou potopou a dobou ledovou zničil všechno, co se mu nelíbilo a ponechal jen to, co pokládal za hodné dalšího života.

Dle mého názoru obě tyto teorie jsou pravdivé jen zčásti a jejich nesmiřitelnost spočívá v tom, že obě jsou jakýmsi náboženstvím s dvěma odlišnými bohy. Zatímco kreační teorie má svého boha, kterého nazývá „Hospodin“, evoluční teorie má svého boha, kterého nazývá „Náhoda“. Stejně jako je nesmyslné tvrdit, že ONO NĚCO, co stvořilo vesmír se zabývalo tvořením ještě na jakési Zemičce, stejně nesmyslné je tvrdit, že život vznikl jen tak náhodou z neživé hmoty a potom se velice sofistikovaně rozvíjel.

Abych zdůraznil toto „jin a jang“ chápání vývoje vesmíru a života v něm, vytvořil jsem teorii novou a nazval ji Teorií evoluční kreace nebo chcete-li, Teorií řízené evoluce. Teorie evoluční kreace není tak neskromná, aby tvrdila, že ví jak vznikl život. Tato teorie předpokládá, že život vznikl jako jedna ze součástí vesmíru při jeho vzniku a postupně se rozvíjel jako celý vesmír. Dokonce nelze ani jednoznačně tvrdit, že náš známý vesmír je jediný. Můžeme uvažovat o tom, že vesmírů je nekonečně mnoho a že jsou od sebe odděleny nepředstavitelnými vzdálenostmi nebo naopak, že se navzájem prolínají. Tyto věci jsou zatím mimo rozsah našeho chápání. Z toho je zřejmé, že životní formy mohou být různé a mohou být i různě vyspělé v závislosti na době své existence. Proto je možné, že jedna z takových forem života si přizpůsobila Zemi pro život nejrůznějších životních forem, které v průběhu věků pravděpodobně ještě geneticky upravovala. Také globální katastrofy nepředstavitelného rozsahu, postihující veškerý život na Zemi nemusely být rovněž náhodné, ale mohly souviset s úpravami životního prostředí a eliminaci nepovedených kreací (proto teorie evoluční kreace).

Současní vědci uznávají, že Země má skutečně ideální podmínky pro vznik vyšších forem života. Z nich nejzákladnější je hmotnost Země, která je přesně taková, aby udržela atmosféru. Druhou podmínkou je vzdálenost od Slunce, takže zde není ani příliš horko, ani příliš zima. Jako třetí můžeme uvést elektromagnetický štít, který chrání veškerý život před zhoubným kosmickým zářením. Problém je v tom, že zatím většina vědců všechny tyto atributy „živé planety“ připisuje náhodě, stejně jako samotný vznik života na Zemi.

Teorie evoluční kreace připisuje vznik života na Zemi a především vznik myslícího člověka (stvořeného k obrazu svému) vyspělejší životní formě, která se zde v minulých tisíciletích angažovala. Pro tento závěr je zde řada důkazů paleontologických, archeologických, ale i z oblasti písemných památek, tak zvaných mýtů a starodávných eposů a řada nevysvětlených skutečností okolo megalitických památek, tajemných map, zobrazujících Antarktidu bez ledu nebo třeba fakt, proč ve všech známých civilizacích po celém světě lidé odjakživa bažili po zlatě, přestože se jim k ničemu praktickému nehodilo. Samozřejmě nelze ani vyloučit skutečnost, že některé civilizace se vyvíjely za pomoci vyspělejších civilizací pozemských, tak jak to známe z moderních dějin. Vždyť mezi naší civilizací, která už létá do kosmu a obyvateli amazonských nebo novozélandských pralesů, žijících v době kamenné je přece nebetyčný rozdíl.

Vývoj vesmíru je samozřejmě nezpochybnitelný.Tyto změny nám však mohou unikat právě proto, že na jejich postihnutí nestačí nejen doba života jedné generace, ale často ani doba trvání mocných říší nebo i národů. Nepředstavitelná pro nás je i gigantická energie potřebná k formování vesmíru a celá jeho složitost. Nezbývá proto, než pečlivě zkoumat vše co se zkoumat dá a to ve všech možných souvislostech. Nebudou-li do sebe zapadat výsledky práce geologů, archeologů, biologů, fyziků, chemiků a dalších příbuzných i méně příbuzných oborů, znamená to, že učiněné závěry nejsou správné. Předpokládám, že luštění křížovky není pro nikoho neznámou činností. V křížovce používáme pojmy (slova), které spolu na první pohled vůbec nesouvisí. Prvním krokem bývá vytvoření jakési kostry z významů, které známe a potom doplňování méně známých  pojmů. Důležitá je ovšem kontrola, že vložená slova dávají smysl svisle i vodorovně – že se navzájem nevylučují. Proto ani shromažďovaná fakta se nesmí vzájemně vylučovat ať už pocházejí od kohokoliv. Jen takto složená křížovka vás dovede ke správnému závěru – tajence. Podobně pracují i paleontologové, skládající z jednotlivých kostí kostru dinosaura. Někdy ovšem kost chybí. Pokud existuje její otisk, lze vyrobit kost z náhradního materiálu. Pokud neexistuje ani otisk, snaží se vědci zrekonstruovat chybějící části na základě znalosti stavby kostry u příbuzných druhů. Těmito příklady je charakterizován postup práce na této na problematice.

Tato publikace si  dovoluje čtenáře upozornit, že existuje mnoho důkazů z oblasti materiální i duchovní, které vytvářejí velice plastický a vzrušující obraz vývoje života na naší rodné Zemi.  Je ale na čtenáři, aby si z průřezu různými teoriemi, názory a hlavně fakty, učinil svůj vlastní názor,  případně sám přispěl k vyplnění dosud prázdných čtverečků této fascinující křížovky.

I. Pověst o Matičce Zemi

 
 Pokud by zde předkládaná fakta použil spisovatel vědecko-fantastických románů, mohl by napsat knihu,  jejíž děj ve zkratce by mohl být následující:

Před několika miliony let bylo rozhodnuto Nejvyšší Radou vyzkoušet nejnovější poznatky superarchitektonických a genetických technologií v prostoru hvězdy na okraji Galaxie. Byla vybrána pátá planeta této hvězdy, nazývaná Tiámat. Důvodem byla skutečnost, že planeta měla dostatečnou velikost, hustotu, měla svoji atmosféru a hlavně dostatek vody. Protože byla daleko od Slunce, musela být obalena vodní slupkou, která zajišťovala, že veškeré teplo, získané z útrob planety i ze slunečního záření nebude vyzařováno do vesmíru. Proto byla Sumery nazývána „vodní planeta“. Částečnou nevýhodou byla poměrně nízká gravitace. To způsobilo spolu s poměrně vysokou teplotou na planetě, že veškeré životní formy dorůstaly do neobvykle velkých rozměrů. Nevýhodný poměr mezi velikostí planety a její gravitací způsoboval její nestabilitu ve Sluneční soustavě a narušoval tak v různě velkých cyklech i stabilitu samotné Sluneční soustavy. V Nejvyšší Radě se rozhořel ostrý spor o budoucnost tohoto projektu, který skončil politickou vraždou. Odpůrci projektu Tiámat prosadili svůj návrh zrušit tento nepovedený projekt a stabilizovat sluneční soustavu oddělením menších a hustějších planet od větších s menší hustotou. Materiál, získaný rozbitím nevhodné planety navrhli použít k vytvoření planety tak říkajíc na míru. Protože v místě zrušení planety Tiámat zůstalo mnoho tříště, byla pro novou planetu vybrána výhodnější oběžná dráha i s přihlédnutím ke vzdálenosti od Slunce. Z důvodu snadnější manipulace a možnosti přesnějšího navedení na novou dráhu bylo do vznikající nové planety implantováno kovové jádro. To umožnilo mimo jiné i vytvoření elektromagnetického pole, které mělo chránit život na této planetě.

Gigantická práce byla zahájena vytvořením odpovídajícího životního prostředí, vyladěním podnebí planety a „zasetím života“. Aby bylo dosaženo co nejpříznivějších životních podmínek, byla Země zpočátku také obklopena vodním obalem, který prostřednictvím skleníkového efektu zajišťoval stálou vlhkost a teplotu na celé zeměkouli.

K „zasetí života“ byla použita jednotná kosmická DNA, schopná vytvořit organismy počínaje nejjednoduššími viry a bakteriemi, přes rostliny a zvířata. Vše muselo být přesně načasováno a synchronizováno tak, aby mohl vzniknout nepřerušovaný potravní řetězec a tím i nepřetržitý koloběh života.

Po splnění hlavní části pokusu se uvnitř výzkumného týmu rozhořel etický spor motivovaný i ekonomickými zájmy zda výzkum ukončit nebo pokračovat další fází, navrhovanou politickým zástupcem Nejvyšší Rady. Podle jejího nejnovějšího rozhodnutí se mělo v pokusu pokračovat a vytvořit zde bytost, která by mohla být pracovně využita. I když se někteří členové expedice proti tomuto rozhodnutí ostře postavili, bylo nakonec prosazeno a tak se na Zemi začal pěstovat Člověk. V průběhu modifikace genů tohoto hominida však došlo k tomu, že mu byla oproti původnímu plánu implantována inteligence. Odpůrci tohoto kroku začali proto pokus o vývoj Člověka sabotovat, takže kromě běžného „odpadu“ genetických manipulací vznikaly i záměrně různě zmutované organizmy, které nebyly v souladu se záměrem Hlavního genetika. Ten však přes všechny potíže a s využitím autority i moci politického zástupce Nejvyšší Rady své dílo dokončil. Pokusy byly uzavřeny s tím, že konečná forma Člověka bude mít jen pět základních smyslů a bude naprogramován pouze na 120 let činnosti. Vzorek takto vytvořené populace se stal základem dalšího osídlení Země, načež byl vydán rozkaz k „úklidu“. Úderem obrovitého asteroidu do oblasti nekonečných vod, doprovázeným nepředstavitelně silným elektrickým výbojem a erupcí žhavých plynů byla zrušen vodní obal, čímž byla Země zaplavena a veškerý život zničen. S vodním obalem zmizel i skleníkový efekt a Země se prudce ochladila. Současně došlo k naklonění zemské osy, takže došlo nejen k dalšímu drastickému ochlazení, ale bylo zajištěno pravidelné střídání ročních období po celé zeměkouli. Drtivá většina života byla zničena, zamrzla nebo byla konzervována v obrovských nánosech bahna, které později zkamenělo.

Osvědčené a schválené druhy organismů byly znovu vysazeny a vybraný vzorek lidské populace se za pomoci svých stvořitelů, kteří jim předávali i své vědomosti, začal šířit po zeměkouli. Aby bylo možné jednotlivé skupiny jednoduše rozpoznat, byly rozlišeny barvou pleti. Ne všechny záměry se však podařilo stvořitelům zrealizovat podle jejich představ. Lidé zapomínali co se naučili a nechovali se podle zásad svých učitelů. Navíc zde stále trvala rivalita jednotlivých „zájmových skupin“. Proto bylo čas od času provést určité korekce v populaci, což se na Zemi projevilo jako globální katastrofy. Spory mezi „zájmovými skupinami“ byly řešeny méně ničivými zbraňovými systémy. Tato odvěká rivalita zůstala v lidech zakódována dodnes.

Lidstvo se však už začíná podobat svým stvořitelům i ve schopnosti pohrávat si se životem v genetických laboratořích po celém světě. Dosáhne už brzy úrovně, kdy si bude moci hrát na „bohy“? Jak to přijmou naši stvořitelé? Bylo toto jejich záměrem?

Pokud bylo o celé akci podáno hlášení, mohlo vypadat takto:

V mlhovině AP2881942 se nachází v sektoru VJ2942P sluneční soustava 12. řádu. Na třetí planetě této soustavy je od časové jednotky  D28471-S prováděn pokus s biologickými roboty typu PP31367, pracujícími na elektrochemickém principu. Tyto roboty je nutno chápat jako biologický přístroj s různou mírou dokonalosti, různé velikosti, různé možnosti pohybu. Jejich nejdůležitější vlastností je schopnost vlastní reprodukce. Dosud nejdokonalejším typem robota je tzv. typ ADAPU (=Adam=člověk).

Tzv. člověk je nejdokonalejším robotem, schopným seberozvíjení, protože je vybaven tím, čemu tito roboti - lidé říkají inteligence. To je umožněno tím, že jeho řídící jednotka převzatá z předcházejících typů robotů byla dovybavena a částečně i přeprogramována. Vzhledem k předpokládanému dalšímu vývoji robota byla v řídící jednotce ponechána i značná rezerva pro další programy.

I některé jednodušší typy robotů mají v různé míře tuto inteligenci. Planeta, nazývaná svými obyvateli "Země" - je soustavou těchto robotů, vzájemně propojených a na sobě závislých. Všechny soustavy pracují na elektrochemickém principu, takže jejich činnost je regulovatelná.

II. Sluneční soustava

   Pro představu a především pro komfort čtenáře je zde zařazeno i několik nejdůležitějších údajů o naší sluneční soustavě, tak jak je předkládá současná věda. Informovanému čtenáři doporučuji tuto kapitolu přeskočit, protože další kapitoly jsou jistě mnohem záživnější.

Sluneční soustava je tvořena devíti planetami, Sluncem a Měsícem tak, jak je všichni známe a předpokládanou dvanáctou planetou, (Sumerové započítávali i Slunce a Měsíc) Mardukem.

Planety Sluneční soustavy se dělí na takzvané vnitřní nebo také skalnaté a vnější, nazývané též plynné. Obě tyto skupiny planet jsou odděleny pásem asteroidů, což je vesmírná tříšť, zbylá po rozbití planety, která byla dříve na tomto místě. Když nedávno vědci prováděli jakýsi „vesmírný audit“, zjistili, že z této tříště by se planeta složit nedala, protože je jí málo. To také podporuje dále následující hypotézy o vzniku Země.

Planeta Merkur je nejblíže Slunci, ale je „chladnější“ než Venuše, protože nemá atmosféru, která by zachycovala teplo. Je to velmi stará planeta, a protože má velmi mnoho kráterů, připomíná měsíc.

Planeta Venuše je velmi nehostinným světem. Oxid uhličitý způsobuje na planetě skleníkový efekt, takže na povrchu planety je vysoká teplota. Venuše, stejně jako Země, má velmi málo kráterů, což dokazuje, že je velmi mladou planetou.

Planeta Země má mezi všemi planetami opravdu výjimečné postavení. Především  je v optimální vzdálenosti od Slunce. Má vodu, která tvoří 70% zemského povrchu. To znamená, že jako jediná planeta poskytuje podmínky k přežití inteligentního života. Stáří Země se udává na 4,5 miliardy let. Země nemá tvar koule a proto se pro její tvar vžil výraz „bramboroid“. Je totiž v oblasti Tichého oceánu poněkud prohnutá dovnitř.

Planeta Mars má s naší Zemí hodně podobného, jako například roční doby nebo délku dne (24hod.,37min.). Atmosféra Marsu je z 95% tvořena oxidem uhličitým. Mars má i dvě hemisféry. Jižní hemisféra je starší a je poseta řadou kráterů. Severní je mladší a je pravděpodobně sopečného původu. Mars má dva měsíce Phobos a Deimos (Strach a Hrůza). Vypadají jako asteroidy o průměru 12 a 21 km. Na povrchu planety byl objeven geologický útvar ve formě lidské tváře s velmi pravidelnými obrysy.

Planeta Jupiter je první ve skupině vnějších planet a je obrem Sluneční soustavy. Kdyby jeho hmotnost byla ještě větší, mohl by se stát i hvězdou. Kolem své osy se otočí každých 10 hodin.

Planeta Saturn je rovněž obrem ve Sluneční soustavě, ale jeho hustota je menší než hustota vody. Saturn je výjimečný svými prstenci, které jsou tvořeny prachem a kousky ledu.

Planeta Uran je podstatně menší než obě předcházející planety a je tvořena plyny.

Má jiný sklon než ostatní planety, takže místo obíhání kolem Slunce se jakoby valí, přičemž střídavě ukazuje své dva póly.

Planeta Neptun je ještě o něco menší než Uran, ale jinak si jsou dosti podobné svou velikostí a dalšími charakteristikami. Planeta je tvořena plyny, pohybujícími se rychlostmi až 2000 km/hod. Obě planety byly prozkoumány sondou Voyager 2.

Planeta Pluto je nejvzdálenějším a nejmenším tělesem sluneční soustavy. Nedávno byl její status planety zrušen.

Měsíc je jediná přirozená družice Země. Všechny ostatní planety mají podstatně menší měsíce než je jejich objem a hmotnost. Díky své velikosti a tím i gravitační síle způsobuje Měsíc m.j. i příliv a odliv v mořích a oceánech. Měsíc nemá vodu ani atmosféru. Doba jeho oběhu kolem Země je shodná s rychlostí jeho rotace, takže vidíme neustále  jeho jednu stranu.

Pro větší názornost při následujících úvahách si můžeme zeměkouli s průměrem přibližně13 000 km představit jako glóbus o průměru 1,3 m. Potom nejvyšší hory a nejhlubší mořské prolákliny s hloubkou okolo 10 km by představovaly téměř nepostřehnutelné vrypy o hloubce 1 mm. Znamená to, že žijeme na našem globusu pouze v rozmezí 2 milimetrů. Lidskou populaci je možné si představit co do velikosti jako bakteriální povlak na našem jazyku. Tak velice subtilní je náš životní prostor .

Sluneční soustava by ovšem nebyla úplná bez Slunce. Slunce vzniklo asi před 4,6 miliardami let a bude svítit ještě dalších přibližně 7 miliard let. Stejně jako všechny hvězdy hlavní posloupnosti i Slunce září díky termonukleárním reakcím v jádře. Povrch se neustále mění, vznikají a zanikají sluneční skvrny, protuberance, erupce i jiné sluneční útvary. Slunce ovlivňuje ostatní tělesa Sluneční soustavy nejen gravitačně, ale i zářením v širokém spektru vlnových délek, magnetickým polem i proudem nabitých částic. Vzhledem k poměru hmotnosti Slunce a ostatních planet Sluneční soustavy mohou proto malé změny v činnosti Slunce způsobit závažné ovlivnění především života na Zemi. Slunce je hvězdou průměrné velikosti a ani  jeho poloha v naší Galaxii není nijak výjimečná. Leží asi v 1/3 průměru disku Galaxie (cca. 30 000 světelných let od jejího středu). Energie vyzařovaná Sluncem vzniká při termonukleárních reakcích v jeho jádru. Každou sekundu se přibližně 700 milionů tun vodíku přemění na 695 milionů tun hélia a zbylých 5 milionů tun hmotnosti se přemění na energii (96% elektromagnetické záření, 4% odnášejí elektronová neutrina). U Země je tok sluneční energie 1,4 kW/m2. Hmotu Slunce tvoří převážně vodík, v menší míře helium a stopové množství dalších prvků. Hustota sluneční hmoty je v centru velmi vysoká (až desetinásobek hustoty olova - 130 g/cm3) a směrem k povrchu klesá až na 0,001 g/cm3. V průměru je však Slunce jen o něco hustší než voda. Celé sluneční těleso rotuje, avšak vzhledem k jeho plynnému charakteru je rotace rovníkových vrstev rychlejší než rotace pólů. Slunce má výrazné magnetické pole, do kterého je ponořena celá Sluneční soustava.

Vznik planety Země

To, co nyní zjišťujeme o vesmíru pomocí nejmodernějších přístrojů, znali sumerští kněží už 3,5 tisíce let př.n.l. Co je tedy v sumerských eposech napsáno?

Na počátku bylo Slunce, u něj byly dvě planety - Mumu (dnes Merkur) a Tiámat. Pak se vytvořily další planety nazývané Lahamu (Venuše) a Lahmu (Mars), dále Kishar (Jupiter) a Anshar (Saturn) - ten měl satelit Gaga. K nim se po nějaké době připojily Anu (Uran) a Ea (Neptun).

Jejich dráhy nebyly příliš stabilní, což měla na svědomí „planeta chaosu“ Tiámat. Z hlubin vesmíru se ke vznikající Sluneční soustavě přiblížila "bludná planeta" – Nibiru/Marduk (názvy sumerský a babylonský). Nelze ovšem zatím ověřit v sumerských záznamech zda to bylo před 4 až 5 miliardami let, jak to uvádějí dnešní vědecké kapacity nebo daleko později, kdy už bychom se pohybovali maximálně v milionech,  ne-li pouze ve stovkách tisíců let. Planeta se do Sluneční soustavy, která se otáčela proti směru hodinových ručiček, řítila po směru hodinových ručiček, tedy proti pohybu planet na oběžné dráze kolem slunce. Průlet kolem Uranu dokonce způsobil, že z této planety byla vytržena hmota a z ní se vytvořily 4 satelity planety Nibiru/Marduk. Takovýto hrubý zásah do integrity planety způsobil i její náklon o 90° a tím i zcela netypický (valivý) způsob oběhu kolem Slunce. Její dráha se dále zakřivila do středu sluneční soustavy - k planetě Tiámat. Satelit Gaga byl odtržen od Saturnu a stal se planetou - Pluto (je to jediná planeta s jinou rovinou oběžné dráhy než mají planety zbývající). Gravitační síly způsobily, že se z vodní planety Tiámat odtrhly kusy hmoty a vytvořily 11 satelitů planety Tiámat. Největší z nich byl Kingu, který se od Tiámat odpoutal a byl na téměř planetární dráze. To ale se již blížil Nibiru/Marduk. Jeho satelity narazily do Tiámat, kterou silně poškodily a jejich 10 satelitů roztříštily a odrazily na extrémní oběžné dráhy - vznikly komety. A opět si můžeme položit otázku: náhoda nebo záměr? Vždyť i my dnes pro urychlování vypouštěných kosmických sond používáme gravitační sílu Slunce a planet v sluneční soustavě.

A Nibiru/Marduk? Ten se průletem stal planetou sluneční soustavy, ale s extrémně eliptickou dráhou. Jeden jeho oběh trvá údajně 3 600 let. Při svém dalším obletu se opět přiblížil k poškozené Tiámat a způsobil, že se  Tiámat rozlomila! Velký kus se sbalil do nové planety (včetně vodní hmoty), která zachytila satelit Kingu a vytvořila z něj vlastní oběžnici - vznikla Země a Měsíc. Protože část vodních par se udržela vysoko nad Zemí ve formě vodní slupky a  působila na planetě skleníkový efekt, mohl se později život na Zemi rychle rozvíjet a to i v gigantických formách. Vodní slupka okolo Země je často zpochybňována a proto teď trochu odbočíme.  Při pozorném čtení Bible však na tento fenomén narazíme:  “Dalším důkazem jsou i současné vědecké poznatky. Vědci hovoří o pradávné pevnině Pangea, což nebylo nic jiného, než současné světadíly, sražené do jedné pevniny. Na takové pevnině ovšem muselo vládnout surové kontinentální podnebí, něco jako doba ledová, protože okolní moře ji celou nestačilo ohřívat. Na druhou stranu však tato pevnina však musela mít velmi teplé klima, aby zde mohli žít dinosauři. Jejich kostry jsou nacházeny ve všech současných světadílech, ve všech zeměpisných šířkách. Tak kde je tedy řešení? Řešení spočívá v tom, co říká Bible, že Země byla umístěna do jakéhosi „skleníku“, který zajišťoval, že na každém místě zeměkoule byla stejně příjemná teplota.

Nicméně, vraťme se zpět na začátek. Zbytek Tiámat se rozpadl na tisíce kousků, které se začaly pohybovat kolem Slunce - to jsou dnešní Asteroidy mezi Marsem a Jupiterem. Potom už zbývala jen „maličkost“ – přemístit Zemi na novou oběžnou dráhu blíže ke Slunci. Dnes je známý fakt, že dráha řady asteroidů, které se čas od času nebezpečně přiblíží k Zemi, začíná právě v pásmu Asteroidů. Přemístila se Země na své současné místo po podobné dráze?

Tento kosmologický výklad je obsažen na klínopisných babylonských tabulkách a při dobré vůli najdeme některé náznaky a citace i ve Starém Zákoně. Planeta Nibiru/Marduk, také je nazývána Planetou křížení a označována symbolem kříže. Proto je symbol kříže znám už dlouho před nástupem křesťanství.

Dnešní rozvoj astronomie se zdá tuto teorii podporovat - složení asteroidů odpovídá složení Země, jejich nepravidelné tvary hovoří pro katastrofický vznik. Vlastnosti Neptunu a Uranu rovněž odpovídají jejich charakteristice v sumerských legendách – vodní (z kapalných plynů tvořené) planety!

Jak ovšem mohli Sumerové tuto kosmologickou teorii znát? Náznak nám dává jejich číslování planet. Země je označována číslem 7, Mars 6 a Venuše 8. Na tabulkách, vykopaných v Mezopotámii, rozpoznáme Mars jako hvězdu se 6 cípy, Venuši se sedmi cípy a Země má znak, složený ze 7 teček. Nesmyslné? Pro nás ano, ale pro někoho, kdo se seznamoval se Sluneční soustavou zevně nikoliv. Nejvzdálenější planeta Pluto byla první, kterou na své cestě do sluneční soustavy viděl, Neptun druhý, Uran třetí, Saturn čtvrtý, Jupiter pátý, Mars šestý, Země sedmá, Venuše osmá a Merkur devátý!

A jak mohli Sumerové znát Uran, Neptun a Pluto? Vždyť byly objeveny až v 19. a 20. století? Pokud jim to ovšem někdo, kdo věděl, řekl - proč ne? A ještě jednu otázku je možno zodpovědět. Všechna stará náboženství znala 12 hlavních bohů a přiřazovala jim sluneční tělesa. Tedy skutečně musela být povědomost o 9 planetách plus Slunce a Měsíc. To je jedenáct těles.

Co s dvanáctým bohem? Jestli ovšem započítáme planetu Nibiru/Marduk máme dopočítáno! Pokud někdo poučoval Sumery (první civilizovaný národ světa o kterém máme zatím nejucelenější poznatky) o kosmogonii, je jasný i vznik bohů.

Předpokladem je, že na planetě Nibiru/Marduk vznikl život a měl náskok proti vzniku života na Zemi. Inteligentní bytosti zde byly o miliony let dříve než na Zemi. Problém prapodivných životních podmínek na planetě, která je po většinu svého obletu Slunce mimo námi uznávaný životodárný pás relativně malé vzdálenosti od Slunce, může být vysvětlován existencí optimálního vnitřního tepla planety.

Jak je možné, že tak malý asteroid způsobil takové změny ve Sluneční soustavě? Odpověď je nutno vydedukovat z toho, co se stalo. Buď se tedy nejednalo o asteroid, ale o pořádně velkou planetu s velkou gravitací a tedy neovladatelnou nebo o obrovský řiditelný kosmický komplex. Vezmeme-li v úvahu velikost této planety, jejíž průměr je uváděn přibližně 1/3 až 1/2 našeho Měsíce, můžeme uvažovat i o tom, že by se mohlo jednat o umělé těleso. Proč by nemohla vyspělá civilizace postavit obří kosmickou loď opticky zvětšenou přiměřeně velkými „plachtami“ sloužícími pro pohon „slunečním větrem“, která by byla schopna pohybovat se vesmírem po předem vypočtené dráze? Nebo snad je jednodušší pohybovat malou planetou? Zajímavé je také tvrzení, že planeta Marduk si vytvořila 4 satelity, kterými pak „zaútočila“ na Tiámat. Jestliže „bohové“ cestovali vesmírem a měli tak mocné zbraně, které mohly roztrhat planetu působili ve Sluneční soustavě s největší pravděpodobností cílevědomě.

Z tohoto zorného úhlu bychom se potom mohli dívat na všechny následující katastrofy, o kterých dosud věda tvrdí, že jsou to náhodné přírodní jevy (pád meteoritů). Jestliže ze všech písemných památek vyplývá, že potopa byla způsobena záměrně, můžeme předpokládat, že vše, od začátku do konce byl (nebo je ?) záměr.

Že byl svět stvořen za 7 dní vypadá mírně řečeno nevěrohodně. Běžný čtenář bible automaticky předpokládá, že se jedná o 7 dní pozemských. Pokud si ale představíme, že výraz „den“ znamená pouze pravidelně se opakující cyklus, zbývá potom už jen určit, jaká oběžná doba byla použita pro tuto jednotku. Židovské pověsti z pravěku uvádějí, že jeden den boží trvá 1 000 dní pozemských. Ve vesmíru by ale pravděpodobně bylo možno nalézt i jiná časová měřítka. Obdobně je nutno použít jiná než pozemská měřítka i pro posuzování inteligence, délky života a možnosti např. vytváření gigantických silových polí nebo jiných forem energie. Vždyť i jeden z vědců starověku, Archimédes ze Syrakus, prohlásil: „Dejte mi ve vesmíru bod a pohnu zeměkoulí“. Když Jules Verne psal o dělostřeleckém náboji, schopném zničit celé město, až do okamžiku zničení Hirošimy to každý považoval za čirou fantazii.

Úvahy současné vědy

I dnešní oficiální vědecké poznatky se nápadně podobají tomu, co bylo zjištěno  v sumerských artefaktech. Před 4,5 miliardy let (i zde jsou miliardy spíše nepravděpodobné) se Země údajně srazila s planetou velikosti Marsu pojmenovanou Theia. Pozůstatek této planety leží dodnes ukryt v zemském jádře. Při nárazu se povrch Země roztavil, avšak Theia dopadla mnohem hůř. Její železné jádro vniklo hluboko do naší planety, zatímco její roztavené horniny byly vyvrženy do vesmíru. Během několika minut přestala Theia existovat. Historie Země tím nekončí. Horniny vyvržené nárazem se vlivem gravitace spojily do jednoho celku a vytvořily zárodek Měsíce. Ten nejprve obíhal ve vzdálenosti pouhých 22 tisíce kilometrů, ale postupem času se dostal až na současných tři sta osmdesát čtyři tisíce kilometrů. Je prý také možné, že ke srážce obou planet došlo dvakrát. Při prvním nárazu se železné jádro planety Theia dostalo do vzdálenosti padesáti tisíc kilometrů od Země. Při druhém nárazu se pak toto jádro pohroužilo do zemských hlubin. Jak jste se už dočetli, Země vznikla rozpůlením planety Tiámat v době, kdy už ji obíhal měsíc. Měsíc byl tedy bombardován množstvím vyvrženého materiálu.  To potvrzují i dnešní výzkumy, při kterých bylo zjištěno, že krátery na měsíci vznikly v relativně krátké době, tzn. v době srážky těles. Potom byla Země i se svým měsícem přesunuta z oblasti přeplněné úlomky planety na současné místo ve sluneční soustavě. Možnost přesunu planet na jiné místo ve sluneční soustavě současné výzkumy rovněž potvrzují.  Věda potvrzuje i to, že složení těchto úlomků je stejné jako těch, které bombardovaly měsíc. Jednoznačně se tedy jedná o pozůstatky planety Tiámat, tedy její druhé poloviny.

Teorie srážky vysvětluje, proč je Měsíc tvořen lehkými horninami a má proti Zemi mnohem méně železa. Zatímco naše planeta je železem tvořena asi ze třiceti procent, v případě Měsíce je to pouhých osm procent. Počítačové modely srážky ukázaly, že dvojice Země - Měsíc může mít původ v řadě zcela odlišných typů planet. Sumerské památky také hovoří o tom, že na planetu Tiámat zaútočily 4 asteroidy. Nikdo však zatím nevysvětlil, kde se předpokládaná planeta Theia vzala. Jeden z klíčů se skrývá v měsíční hornině, kterou přivezli v šedesátých a sedmdesátých letech účastníci výprav Apollo. Vědci se domnívají, že izotopy různých prvků se při vzdálení od vznikajícího Slunce změnily. Při zkoumání měsíčních vzorků se ukázalo, že zjištěné izotopy kyslíku jsou velmi podobné těm, které se vyskytují v pozemských horninách. Je proto možné, že hornina, z níž se kdysi skládala Theia, vznikla v přibližně stejné vzdálenosti od Slunce jako Země. Památkou na Theiu je dnes již jen zemské jádro tvořené z devadesáti procent železem a samozřejmě i hmota Měsíce. Díky jeho působení se stabilizovala zemská rotace, což mělo mimo jiné za následek i ustálení teplot potřebných pro vznik života. Astronomové dokonce říkají, že kdyby k podobným srážkám planet docházelo častěji, mohl by být ve vesmíru četnější život. Že by potřebný kus železa obstarali Anunakové si dosud nikdo netroufl tvrdit, ba ani předpokládat. A to i přesto, že už v současné době disponují ve Výzkumném ústavu NASA v Houstonu plasmovým raketovým motorem, který by svou silou mohl ovlivnit dráhu asteroidu o hmotnosti 100 milionů tun. Možné to tedy je. Dokonce naši astronomové vědí kde brát. Na polovině cesty k nejbližším hvězdám je tzv. Orthův oblak, ze kterého do naší sluneční soustavy údajně míří většina komet. Je také znám asteroid č. 216 s názvem Kleopatra, který je podle astronomů celý z kovu.

Současní vědci uznávají, že Země má skutečně ideální podmínky pro vznik vyšších forem života. Z nich nejzákladnější je hmotnost Země, která je přesně taková, aby udržela atmosféru. Druhou podmínkou je vzdálenost od Slunce, takže zde není ani příliš horko, ani příliš zima. Jako třetí můžeme uvést elektromagnetický štít, který chrání veškerý život před zhoubným kosmickým zářením. Nelze pominout ani ochranné působení Jupitera, jehož obrovská gravitace chrání Zemi před kometami. Problém je v tom, že vědci všechny tyto atributy „živé planety“ připisují náhodě, stejně jako samotný vznik života na Zemi. Není těch „náhod“ příliš, zvláště učí-li nás, že i evoluční vývoj života bakteriemi počínaje a člověkem konče je dílem náhodných mutací?

Takzvané náhody

(Pro vědecky zaměřené čtenáře)

V knize autorů Haralda Lesche a Jorna Mullera „Velký třesk - druhé dějství“  jsou uvedeny skutečnosti, kterým vděčíme za vznik života ve vesmíru a na Zemi.

 

1. Asymetrie při vzniku vesmíru.

Když kvůli pokračujícímu rozpínání vesmíru poklesla teplota asi na 10-27 stupňů Kelvina, nestačila energie v kosmu tvořit supertěžké částice a bosony X se rozpadala na kvarky. Co se stalo vzápětí, patří k největším tajemstvím universa. Teoreticky měl následovat zcela symetrický rozpad bosonů X a antibosonů X na zcela stejné množství kvarků a antikvarků a každá částice se měla jako obvykle anihilovat spolu se svou antičásticí a vyzářit se. Místo toho nastala nepatrná nerovnováha: asi na 10 mld kvarků vzniklo vždy o jeden antikvark méně. Kvarků tedy bylo víc než antikvarků v poměru asi 1:10 mld.

Když teplota kosmu klesla na 10 000 mld stupňů K, nemohly ani kvarky, ani antikvarky existovat jako samostatné částice. Z kvarků se proto vytvořily protony a neutrony a z antikvarků se stávaly antiprotony a antineutrony. Protože ale bylo více kvarků než antikvarků, bylo na 10 mld normálních protonů, popř. neutronů vždy o jeden antiproton, popř. antineutron méně. Původní asymetrie mezi kvarky a antikvarky tedy pokračovala v asymetrii mezi mezi protony a antiprotony, jakož i mezi neutrony a antineutrony. A právě nyní nadešel rozhodující okamžik: když teplota poklesla asi na 1000 mld st. K, anihilovaly protony párově s antiprotony a neutrony s antineutrony a vznikly fotony. Zůstalo jen několik málo protonů a neutronů, na které nezbyly příslušné antičástice. To znamená, že veškerá hmota v podobě hvězd, galaxií, mezigalaktických plynných oblaků a všeho ostatního, co ještě v současném vesmíru existuje, vznikla z těchto několika málo protonů a neutronů, jež unikly zkáze, protože proti sobě neměly žádnou antičástici. Za svou existenci vděčíme jen a jen této závratně malé asymetrii při rozpadu bosonů v raném vesmíru.

2. Rovnováha kyslíku a dusíku

Zatímco vazebné řetězce a prstence uhlíku tvoří páteř organického světa, za jeho sílu a stabilitu odpovídají kyslík a dusík. Protože dusík poměrně obtížně vstupuje do chemických reakcí, soustředilo se ho v atmosféře největší množství ze všech plynů (78%), zatímco kyslíku jen necelých 21%. Příliš vysoký podíl kyslíku v atmosféře by vyvolal velkoplošné požáry globálních rozměrů. To by zničilo biomasu produkující kyslík, čímž by se snížil podíl kyslíku v atmosféře a požáry by opět uhasly. Žádoucí ovšem není pro život ani příliš málo kyslíku, o čemž by mohli vyprávět himalájští horolezci. Současný podíl kyslíku v zemské atmosféře je výsledkem funkce samočinně se regulujícího, úzce propojeného biosystému.

3. Stavba aminokyseliny

Jako základní stavební kameny života mají zvláštní význam aminokyseliny. Tvoří skupinu molekul s podobnou strukturou, které se skládají asi z deseti až třiceti atomů, spojených do uhlíkových řetězců. Objev uhlíkatých molekul ve vesmíru dokládá, že zákony chemické vazby, které jsou koneckonců založeny na fyzikálních zákonech stavby atomu, platí v celém vesmíru.

Jenže aminokyseliny jsou monomery, tedy malé molekuly a od těch je ještě dlouhá cesta k nejjednodušším organismům, jejichž molekuly mají víc než 10 000 atomů. Vznikají procesem, zvaným polymerace. Tento proces, při němž se z jednoduchých molekul budují větší, ba dokonce obří molekuly, odlišuje živou hmotu od neživé. Struktura monomerů vykazuje jednu zvláštnost. Existují dvě formy, z nichž jedna je zrcadlovým obrazem druhé. Byly označeny jako levá a pravá forma. Zvláštní je, že všechny aminokyselinové monomery mají levou orientaci.Protože nikdo neví proč, bylo to zatím označeno za náhodu. Omezení na jednu ze dvou možností však značně zvyšuje účinnost chemických reakcí, které umožňují a udržují život. Ve zbytcích meteoritů však nacházíme aminokyseliny obou typů. Znamená to tedy, že podmínky pro život na Zemi byly modifikovány. Tento závěr potvrzuje i výpočet pravděpodobnosti s jakou by reagovalo 1000 aminokyselin ve vhodné nádobě za miliardu let tak, aby vytvořily určitou bílkovinu. Matematikové došli k číslu 10 -360 . Zmíněná pravděpodobnost se prakticky rovná nule. Ve srovnání s tím ale existuje přímo obrovská pravděpodobnost, přesněji 10 -24 , že ze saharského písku na jedno hrábnutí vybereme docela určité zrnko.

4. Voda

Malé molekuly z jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku určují biologický svět. Většina chemických procesů v buňkách probíhá ve vodě a s její pomocí. Kyslík i vodík jsou při pokojové teplotě plyny, ale po jejich spojení vznikne látka tekutá. Na základě trojúhelníkové stavby jsou uvnitř molekuly vody těžiště rozdělena kladným a záporným nábojem, takže molekula působí jako dipól, ačkoliv jako celek je neutrální. Vznikají vodíkové můstky, které mimo jiné způsobují zvláštní vlastnosti ledu, jako třetího skupenství vody. Led je lehčí než voda, zamrzá na povrchu vodní plochy, izoluje spodní vrstvy a dovoluje tak živým organismům přežívat v nepříznivých podmínkách. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by život ve vodě existovat.

5. Kde se vzala RNA?

V biologickém smyslu chápeme pod rozmnožováním předávání informace k zachování formy a funkce nějakého biologického organismu. Model prapolévky ze které vznikl život je zatím používán, i když není průkazný. A i kdyby tento model platil , nikdo není schopen vysvětlit, jak tyto vytvořené složité molekuly obživly. Jak obživly tyto uhlíkové řetězce a jak se začaly reprodukovat? Jak vznikaly duplikáty? Ačkoliv známe přesně strukturu DNA, dodnes se nikomu nepodařilo ji přimět, aby vznikla sama od sebe. Aby se mohly spustit polymerační procesy, sloužící k výstavbě složitých bílkovinných makromolekul, je zapotřebí určitých proteinů, které jako enzymy katalyzačně podporují reakce v nichž se duplikuje informace uložená v DNA. Jenže co bylo dřív – originál, DNA, nebo proteiny fungující jako enzymy? Klíč k životu se možná skrývá v kyselině ribonukleové (RNA), podobné DNA. Tato kyselina totiž obsahuje určité sekvence s katalyzačními vlastnostmi, jež snad umožnily autoreprodukci. Tímto způsobem by vznikl nejprve tzv. svět RNA, v němž by tato molekula obsahovala  jak informace, které jsou dnes zakódovány v DNA, tak katalyzační vlastnosti enzymatických proteinů. Nicméně i pak zůstává nezodpovězená otázka: Kde se vzala RNA? Vznikla snad náhodou?

6. Náhody v parametrech Země

Z navrstvení hornin se zjistilo, že před 500 miliony let měl rok víc než 400 dní, že tedy den byl dlouhý jen přibližně 21 hodin. Kdyby nebyl měsíc, působilo by na rotaci Země pouze Slunce, které by dodnes zbrzdilo Zemi asi na desetihodinovou otáčku.

Rychlost rotace určuje do značné míry průběh počasí. Točí-li se planeta příliš pomalu vzniknou mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí vysoké tepelné rozdíly, způsobující prudké bouře. Točí-li se planeta příliš rychle, snižuje se vlivem odstředivé síly působení gravitace, což má vliv na hustotu atmosféry a její vhodnosti pro život. Snižuje se i působení gravitace, což umožňuje vznik gigantismu u rostlin i živočichů.

Měsíc nejen způsobil, že se Země otáčí vhodnou rychlostí, ale také stabilizuje její osu, která je už miliony let nakloněná vůči kolmici k rovině zemské dráhy kolem Slunce stále pod úhlem 23,5°. Tento sklon má za následek střídání ročních období. Kromě toho s téměř kruhovou dráhou kolem Slunce zaručuje relativně rovnoměrný přítok energie s poměrně mírnými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. Kdyby Země neměla Měsíc, sklon zmíněné osy by kolísal během pouhých 1000 let mezi 15° a  asi 32°, což by mělo zdrcující účinky na klima. Velmi rychle by se pravděpodobně střídaly doby ledové a doby se subtropickým klimatem.

7. Magnetické pole Země

Další zvláštností Země je její magnetické pole. Působí jako ochranný štít proti kosmickému záření, složenému z vysoce energetických protonů, elektronů a atomových jader, které k nám proniká z vesmíru. Magnetické pole Země souvisí se silami působícími v nitru Země. Vrchní zemské jádro sestává z horkého tekutého železa a niklu. Tato žhavá hmota stoupá vzhůru, ochlazuje se a klesá znovu dolů. Je to permanentní koloběh, který produkuje elektrický proud, vytvářející elektromagnetické pole.

8. Štít proti kometám

Jako ochrana proti kometám může působit velká a těžká planeta (v našem případě Jupiter), která svým silným gravitačním polem zachycuje komety, vlétající do sluneční soustavy. V dějinách Země nastalo posledních 500 mil. let nejméně pětkrát období globálního hromadného vymírání, přičemž pokaždé během 10 000 až 50 000 let bylo vyhubeno 50 až   90 % všech druhů. Většinu těchto katastrof lze svést na dopady meteoritů. Vzhledem k takovým katastrofám by bylo lépe, kdyby se život nezačal vyvíjet předčasně. Měl by počkat, až odezní raná fáze vzniku planety, provázená mnohem četnějšími dopady meteoritů a většinu nebezpečných malých těles vychýlí ze soustavy přitažlivá síla planet o velké hmotnosti. Jenže  to by byl život na Zemi začal teprve asi před 60 miliony let. Tento údaj sice nesouhlasí s dosud oficiální doktrínou postupného náhodného vývoje života na Zemi (evoluční teorií), ale velice se přibližuje novým teoriím, že život na Zemi se vyvíjel v jakýchsi skocích v podstatně kratší době, měřitelné v miliónech let. Tyto teorie však nejsou schopny vysvětlit potřebnou rychlost vývoje života na Zemi, protože se neodvažují předpokládat zásah jiných vesmírných civilizací na naší planetě. Připustíme-li cílevědomou činnost vyspělé civilizace při vývoji člověka, tak jak o tom hovoří staré sumerské texty, lze předpokládat, že se o tuto část vesmíru zajímaly vyspělé vesmírné civilizace už dříve. V těchto souvislostech se proto lze domnívat, že meteority potřebné velikosti byly na Zemi navedeny záměrně v rámci pokusů s vývojem života na naší planetě. Jedním z posledních zásahů, kdy bylo třeba zničit nepodařené výpěstky, byla likvidace dinosaurů, ale také člověka, protože není přesně známo, co iniciovalo potopu světa.

9. Správné místo v Mléčné dráze

Slunce rotuje kolem středu Mléčné dráhy rychlostí 220km/s ve vzdálenosti 26 000 světelných let, tedy poměrně přesně v habituální (obyvatelné) zóně galaxie. Protože spirálová ramena v místě Slunce rotují asi jen poloviční rychlostí, trvá přibližně 500 mil let, než projde všemi spirálovými rameny. Slunce se kromě toho v současné době nachází přesně mezi dvěma spirálovými rameny, tedy v oblasti, v níž je nepatrné nebezpečí, že by je ohrozila supernova. Možná právě těmto šťastným konstelacím vděčíme v neposlední řadě za to, že se na Zemi dokázal uchytit život. Lze to ovšem okomentovat i tak, že díky tomuto faktu byla naše sluneční soustava vybrána jako místo vhodné pro rozšíření života ve vesmíru.

10. Blízká slunce a jejich planety

Na seznamu lovce planet Jeana Schneidera z Pařížské observatoře stálo v roce 2003 91 hvězd se 105 planetami. Téměř všechny hvězdy mají hmotnost 0,7 až 1,4 Slunce. Přestože vědci očekávali, že z technických důvodů nemohou objevit tak malé planety jako je Země, překvapilo je, že objevili opravdové obry o hmotnosti třináctkrát větší než Jupiter, největší planeta naší sluneční soustavy. Druhým překvapením bylo, že vzdálenost planet od jejich sluncí byla směšně malá. Země obíhá Slunce ve vzdálenosti přibližně 150 mil.km, tedy 1 AU.

Jupiter, třistadvacetkrát (320x)  těžší než Země - obíhá Slunce ve vzdálenosti 5,2 AU a jeden oblet mu trvá 11,86 let. A objevené planety? Padesát tři jich krouží ve vzdálenosti menší než 1 AU, dvě planety jsou od svého slunce ve vzdálenosti asi 1 AU a dvacet se pohybuje ve vzdálenosti  1 – 2 AU. Takže víc než polovina planet obíhá svou hvězdu v mnohonásobně menší vzdálenosti než Jupiter Slunce. To znamená, že je téměř nemožné, aby v habituální (obyvatelné) zóně dané hvězdy byla planeta s podobnými parametry jako Země, tedy obyvatelná.

11. Důležité hodnoty veličin

Vývoj našeho vesmíru je řetězcem po sobě jdoucích a do sebe zasahujících procesů, které mohou proběhnout jen proto, že částice a síly působící mezi nimi mají přesně ty vlastnosti, které mají mít, jinak řečeno, mají potřebné vlastnosti. Vypadá to, jako by počáteční veličiny universa byly nastaveny přesně tak, aby se vývoj mohl ubírat pouze jedním směrem, na jehož dosavadním konci v našich podmínkách stojí člověk. Einstein prý jednou řekl: „Zajímalo by mne, zda Bůh měl na vybranou, když tvořil svět.“

Podívejme se nejprve na to, „co drží pohromadě svět v jeho nejhlubším nitru“. To, že se něco děje a především jak se to děje, je výrazem působení přírodních zákonů v našem světě. Dění v celém vesmíru je určováno působením soustavy všeobecně platných pravidel, která platí všude stejně, tedy alespoň v té části vesmíru, dostupné našemu pozorování. Například spektrum atomu vybuzeného k záření se nemění, ať se jedná o atom v pozemní laboratoři nebo na vzdálené hvězdě. Zdá se, že všude  ve vesmíru platí teorie relativity, což lze doložit mj. na základě efektu gravitační čočky, zapříčiněného hmotností. Odhlédneme-li od stále ještě záhadné „temné hmoty“, je vše ve vesmíru složeno z protonů, neutronů, elektronů a neutrin. Působením čtyř základních sil – gravitace, elektromagnetické, silné a slabé interakce – jsou spolu tyto částice v úzkém vzájemném vztahu, přičemž síly jejich působení jsou charakterizovány vzdáleností, na kterou jsou schopny působit. Víme, kolik váží neutron nebo jaký náboj má elektron. Neumíme však vysvětlit, proč hmotnosti částic  a vazebné konstanty mají právě tyto a ne jiné hodnoty. Není znám žádný naléhavý důvod, proč byly z nesmírného množství hodnot, které jsou v rámci přírodních zákonů možné, vybrány právě tyto.  Jak se ale zdá, právě tyto hodnoty udělaly z našeho kosmu to, čím dnes je. Ať už je vybral kdokoli, nebo cokoli, jim vděčíme za svou existenci. Kdyby například byl neutron jen o 10% těžší, vytvořily by se po velkém třesku téměř samé protony, tedy vodíková jádra. Kdyby byl naproti tomu neutron stejně těžký jako proton, vzniklo by stejné množství neutronů i protonů a na konci primordiální syntézy by zůstalo pouze helium. Kromě jiných důsledků tohoto stavu by také nevznikla žádná voda, neboť bez protonů se nemohou tvořit molekuly vody a bez vody zase není možný život.  Kdyby býval poměr hmotnosti protonu a neutronu přesně opačný, odehrálo by se všechno přesně s opačným znaménkem. Tím docházíme k závěru, že již nepatrně změněná hmotnost stavebních kamenů jádra atomu vylučuje vznik života. K obdobnému závěru dojdeme i v případě, kdy bychom přestavěli stupnice čtyř základních sil. Kdyby například byl poměr silné interakce k elektromagnetické síle jen nepatrně jiný, byla by zcela potlačena rezonance berylia a uhlíku a tvorba uhlíku ve hvězdách by se prakticky rovnala nule, takže by nikdy nemohl vzniknout uhlík, na němž je založen život.

12. Antropický princip / ID

Proč je ale příroda taková jaká je, proč přírodní konstanty a síly řídící vývojové procesy mají přesně ty hodnoty a velikosti, a ne jiné, to je jedna z největších záhad fyziky. Proto byl definován antropický princip, který říká:

                   “ Právě proto, že v našem vesmíru existuje život, mohou mít parametry jen ty hodnoty, které umožňují jeho existenci“.

Zajdeme-li ještě o krok dál a uvážíme-li, že základem vzniku vesmíru je záměr docílit určitého výsledku, pak můžeme antropický princip vyjádřit ještě vyhroceněji a dojdeme k závěru, že parametry musely být nastaveny tak, aby se mohl rozvinout život. Za tímto výkladem antropického principu, označovaným také za teologický, stojí působení jakési všemu nadřazené vůle „Boha-stvořitele“, jehož cílem bylo od počátku stvoření života. Protože přírodovědci nemají dosud žádné vysvětlení, velice spekulativně uvažují s pouhou náhodou. Kvantový fyzik Lee Smolin ale vypočetl, že pravděpodobnost náhodného nastavení přesných parametrů určujících náš vesmír činí 10-229 . Podle Rogera Pentose, fyzika z Oxfordské university, je sada konstant, na nichž je založen náš vesmír, pouze jednou z 101200 možných kombinací. Jinými slovy – zdá se být téměř vyloučeno, že náš vesmír vznikl náhodně. Nebo-li – je téměř jisté, že za vznik vesmíru je odpovědná neznámá inteligence.

Zobrazení: 61

K tomuto příspěvku už nelze přidávat komentáře

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 18:28

III. Vznik života na Zemi

  Ze starých mezopotámských památek můžeme vyčíst kromě teorie o vzniku sluneční soustavy i báje o příchodu „bohů“ na Zemi z bludné planety a to i s časovými údaji o době jejich vlády. Vysvětlit časové údaje sumerského Seznamu králů o enormních časových délkách působení bohů a králů před potopou je možné skutečností, že délka života těchto astronautů by mohla odviset od jejich slunečního roku, který odpovídá 3 600 letům pozemským. To by mohl být jeden rok jejich života, pokud bychom vycházeli z pozemských měřítek, že jeden oběh kolem Slunce odpovídá jednomu roku. Židovská tradice uvádí, že jeden den boží trvá 1000 dnů pozemských. V takto pojatých časových intervalech by bylo reálné život do pozemských podmínek přenést, popřípadě jej v nutné míře geneticky upravit.

Pozoruhodnou teorii, vysvětlující zaznamenanou dlouhověkost předpotopních králů uvádí na svých webových stránkách spisovatel Zdeněk Patrick. Vychází z úhlového měření. které musí být všude ve vesmíru stejné. U nás souvisí s posouváním jarního bodu neboli se zdánlivým otáčením hvězdné oblohy vždy o jeden stupeň za 70 let. Do výchozího bodu se tedy dostaneme za 25 200 let. Tato doba není konstantní. Staří Mayové uváděli 26 000 let. Tento cyklus se označuje jako Platónský rok. Jednotlivá znamení zvěrokruhu, kterých je dvanáct, se tedy střídají po 30°.

Základem sumerských počtů je tedy magické číslo 360, nazývané sar. Od něho Sumerové odvozovali nejen počty měsíců v roce (12), sumerskou hodinu, minutu, plošné, či váhové, míry, ale zřejmě i počty let vlády jednotlivých králů před potopou tak, jak jsou uvedeny v Seznamu králů. Nyní si připomeňme skutečnost, že relativně nedávno se sumerským odkazem operovali ještě naši prarodiče (pár, tucet, mandel, kopa).

Předpokládejme nyní, že časový údaj byl dán oběhem planety kolem ústřední hvězdy a vše bylo poměřováno tak, aby porozuměly i ty bytosti, které přicházely z jiného koutu vesmíru a jejich planeta obíhala své Slunce za 3600 (ale i 360) pozemských let. Vždyť i Bible uvádí, že jeden den boží trvá 1000 dnů pozemských. Je to pravděpodobně starověké vyjádření teorie relativity, nikoliv přesný přepočet času.

Z toho  si můžeme spočítat, že například Alalu král v Eridu o kterém je psáno, že vládl 28 800 let, vládl ve skutečnosti 28 800 : 360 = 80 let.

Nyní si musíme připomenout míru sar = 60 ginů

Jestliže jakákoliv planeta oběhne kolem Slunce a urazí-li tuto dráhu za libovolnou dobu, v libovolné vzdálenosti od ústřední hvězdy, po libovolné elipse - úhlovou dráhu 60 ginů = sar, představuje to 360° - 1 rok (1 gin = našich 6°). Pozemský sar by se stal neužitečným, pokud vznikl sám o sobě, nekonfrontován s časovou mírou odměřující časový interval srozumitelný pro všechny zúčastněné strany v tomto případě - délku panování předpotopních vládců.

Předpokládejme tedy následující možnost.

Oběhne-li Země 6 x kolem Slunce (překoná-li úhel 6 x 60 ginů = 360 ginů = 1 sar), pak hypotetický objekt - sídlo boha Marduka - urazí na své pouti kolem Slunce pouze 6 ginů.

Celý jeden sar (Mardukův oběh -1 rok) trvá (360:6) x 60 = 3600 pozemských let.

Jestliže tedy po potopě z nebes sestoupilo království do města Eridu a potom i do ostatních měst a Gaur král v Kiši vládl 1200 let, ve skutečnosti vládl pouze 1200 : 60 = 20 let, protože v tomto případě už bylo použito pozemské měřítko.

Ve třetí části Seznamu králů se dostáváme už k přijatelným časovým rozměrům trvání vlády jednotlivých králů, což nás může dovést k závěru, že se jedná už o současnou desítkovou soustavu.

Závěrem si tedy můžeme položit otázku, zda tvůrci sumerského Seznamu králů nevěděli co zapisují nebo zda se nám pokusili zachovat všechny tři způsoby měření času.

Další skutečností, vyčtenou ze zmíněných eposů, je to, že tyto mimozemské bytosti pro uchování své civilizace potřebovaly k údržbě své planety (nebo vesmírného komplexu?) velké množství zlata. Pozoruhodná je skutečnost, že zlato a schopnost létat  je jako božský atribut zakódováno ve všech kulturách po celém světě. Kolikrát byli tito inteligentní tvorové na Zemi od jejího vzniku a jaký měli podíl na rozvoji života na Zemi se zatím nepodařilo zjistit. Nelze proto jednoznačně říci, zda o „naočkování“ života na Zemi se zasloužila stejná inteligence, která později vytvořila myslícího člověka. Je zcela dobře možné, že Země měla podmínky pro život, které vyhovovaly jejich životním formám, nebo  jako přijatelné byly pomocí kosmického inženýrství (využití kosmických sil k cílevědomé tvorbě životních podmínek) dotvořeny a živé formy zde byly vysazeny a pěstovány. Vezmeme-li v úvahu, jak pouhý náklon zemské osy působí rozdíly v teplotách na jižní a severní polokouli, musíme dojít k závěru, že současná vzdálenost Země od Slunce nemůže být dílem náhody. Vždyť při každé sebemenší odchylce bychom se buď upekli nebo zmrzli.

Z překladu objevených hliněných tabulek vyplývá, že okolo r. 445 000 před naším letopočtem přistála na Zemi expedice 50 astronautů Nefilim, vedená Enkim, synem jejich krále  Anu. Jejich základna byla založena v jižní Mezopotámii a nazvaná E-ri-du (dům v dáli ). Pokus o těžbu zlata v Mezopotámii (nazývané Horní země) z mořské vody nebyl dostatečně produktivní, ale poté byla nalezena zlatá ložiska v Jižní Africe (nazývané Dolní země – Abzu). Abzu tedy není podsvětí, jak byl dosud většinou tento název překládán. V Mezopotámii astronauti vybudovali řadu základen (řídicí centrum pro navigaci raket - Nippur, sumersky „svazek nebe a země“, centrum pro zpracování zlatých rud Bad-Tibira a další). Na zemi se jejich "politickým" šéfem stal Enlil, bratr "technického" šéfa Enkiho. Postupně se jich na jejich základnách na zemi usadilo až 600 (mužů i žen), označovaných jako Anunakové. Dalších 300 astronautů (nazývaných Igigi) pracovalo na oběžných drahách, kde obsluhovali stacionární satelity  pro přestup z dopravních raketoplánů ze země na rakety meziplanetární pro dopravu na Marduk.

Práce v dolech ovšem byly nesmírně náročné a tak kolem r. 300 000 před naším letopočtem došlo ke vzpouře, kterou musel přiletět zažehnat sám velký šéf Anu. Enki obhájil vzbouřence poukazem na neúnosné pracovní podmínky a navrhl řešení: "Udělejme si z primitivních již na Zemi existujících opolidí klonováním otroka-dělníka na práci!"

IV. Potopa světa

 

Součástí genetických pokusů na Zemi byla i potopa světa, která měla zlikvidovat všechno, co se nepovedlo a co bylo v rozporu s celkovým plánem stvořitelů a která se udála, jak víme ze starých sumerských a židovských textů 24 500 let př.n.l. (obr. 10 - Potopa světa). Jakou „kosmickou technologií“ byla způsobena destrukce zemské vodní slupky, celosvětová potopa a následné doby ledové lze jen těžko odhadovat. Můžeme si ale dovolit spekulaci, že bylo použito asteroidu, který vnikl do Země v místech dnešního Tichého oceánu. Dopadem obrovského tělesa v řádu stovek metrů došlo k vyvržení pevného materiálu do prostoru na vzdálenost několika tisíc kilometrů a další miliardy tun matriálu včetně vody bylo zplynováno. Jako se šíří vlny po vodě od místa vhozeného kamene, šířily se tyto žhavé plyny okolo celé planety a zapalovaly vše, co jim přišlo do cesty. Jejich zničující účinek byl však do značné míry utlumen množstvím vody, dopadajícím na Zem ze zničené vodní slupky. Známý geolog Alexander Tollmann z vídeňské univerzity charakterizoval v roce l993 chronologický průběh celosvětové potopy jako častý dopad asteroidů či planetek, jím vyvolané zemětřesení, běsnící vulkanismus, globální požáry, zátopové vlny, globální noc, globální zima, přívalový déšť, sněhové bouře, intoxikaci životního prostředí, úbytek ozónu a slunečního záření. Ani zde není vyloučeno, že šlo o řízenou akci v rámci kosmického inženýrství. Tyto energetické fenomény způsobily na Zemi řadu drastických změn. Zhroucení ochranné vodní slupky vysoko nad zemskou atmosférou způsobilo globální potopu a celkové ochlazení zeměkoule. K dalšímu ochlazení došlo v důsledku naklonění zemské osy do současné polohy. Množství pevného materiálu a vodních par v zemské atmosféře způsobilo podstatné snížení intenzity slunečního svitu na zemský povrch. Nastala doba ledová. V průběhu těchto katastrofických událostí došlo také nejen k rozlámání tehdejší prapevniny PANGEA, ale byl rovněž odstartován posun Ameriky směrem na západ od Afrických břehů. V této době došlo i k zaplavení proláklin zemského povrchu v místech, kde dnes můžeme nalézt Středozemní a Černé moře. Pohyb amerického kontinentu západním směrem způsobil ztenčení zemské kůry mezi oběma vzdalujícími se kontinenty. U východních břehů Severní Ameriky se nacházela dávná Atlantida, přesně na západ od Héraklových sloupů (Gibraltar), jak to popsal řecký filosof Platón na základě dochovaných egyptských písemných památek. Egyptské slovo ATLANTI znamená zemi, oddělenou vodou. Že to nebyl jen tak ledajaký ostrůvek je zřejmé z jeho díla, kde se píše, že Atlantida byla větší než Malá Asie a Lýbie dohromady. To představuje Turecko s částí Černého moře, dnešní Blízký Východ a pobřeží severní Afriky. To byl v podstatě téměř celý tehdejší známý svět. Při posunu amerického kontinentu na západ však Atlantida svou polohou bránila vzniku teplého mořského proudění na sever, nutného proto, aby se severní polokoule stala obývatelnou. Obrovský pevninský blok byl z větší části pod ledem (doba ledová) nejen díky předcházejícím událostem, ale i proto, že vzdušné proudění teplého vzduchu od rovníku nestačilo dostatečně zahřát severnější části kontinentu. Jako drobnou ukázku si můžeme připomenout silné mrazy, které nás sužují, když k nám v zimě proniká tzv. kontinen-tální proudění od Uralu a z Moskevské pánve. Toto proudění je daleko studenější než arktické fronty, přicházející přes moře od severozápadu. Dostatečné ohřátí pevniny mohou zajistit jen mořské proudy, směřující od rovníku k pólům a opačně. V rámci veřejného zájmu, jak dnes říká-me, musela proto Atlantida ustoupit Golfskému proudu a umožnit tak rozvoj a kolonizaci Severní Evropy, ale i Ameriky. Neznámá síla zničila nejen Atlantidu, ale zároveň způsobila roztržení zemské kůry od severu k jihu a masivní výron magmatu v délce tisíců kilometrů. Tato událost se odehrála někdy kolem roku 8 500 př.n.l. Působením této síly – pravděpodobně asteroidu vznikla Severoamerická pánev o průměru asi 4 000 km, která byla okamžitě zalita mořem. Současně začaly vznikat Severní středoatlantický hřbet a Jižní středoatlantický hřbet, jejichž sopečná aktivita neustala dodnes. Teplý Golfský proud a podmořská sopečná aktivita měla za následek roztátí ledu, konec doby ledové a zvýšení hladiny oceánů. Pokračující mohutná vulkanická činnost pod hladinou vznikajícího Atlantického oceánu způsobila zrychlení procesu odsunutí Jižní Ameriky do Tichého oceánu, vyvrásnění mohutných pohoří na západě amerického kontinentu (vyzdvižení aztéckých měst do výšek kde nic neroste a obrácení toku Amazonky). Prudké oteplení vod Atlantického oceánu způsobilo roztátí ledu na pólech, čímž je možno světlit i nepochopitelnou středověkou, neznámo odkud překreslenou mapu Piriho Reise, ukazující Antarktidu bez ledu. Důkazem této teorie je i Grónsko, neboli Grünland, což v překladu znamená Zelená země. Význam tohoto názvu dokládá, že lidé tak pojmenovali tento ostrov v době, kdy byl skutečně zelený. Za uvažovaných 24 500 let od dopadu asteroidu do Tichého oceánu se mohla Amerika odsunout na současnou průměrnou vzdálenost 3 – 5 000 km při průměrné rychlosti 100 - 200 m za rok, což představuje přibližně 20 m za měsíc. Že je to možné, dokazuje výsledek měření po zemětřesení v prostoru ostrova Sumatry 26.12.2004, kdy bylo zjištěno, že se ostrov posunul o 36 m za den. Pohyb kontinentů byl pravděpodobně zpočátku rychlejší a postupně se zpomaloval až do vyrovnání pnutí v zemské kůře. Že na to „bohové“ takové prostředky měli, dokazují staroindické písemné památky, popisující zbraně „bohů“. (viz Války „bohů“ a technika ve starověku ) Vlivem gigantických sil, vznikajících při pohybu kontinentů, se však nejednalo o plynulé změny, ale o prudké klimatické změny v jednotlivých podnebních pásmech. Sám Darvin byl udiven, že nalezl ve výšce 400 m ve Valparaisu na úpatí And v Chile mořské mušle, které nebyly ještě zvětralé. Kolik času však potřebují mušle, aby definitivně zvětraly? Miliony let, tisíce nebo spíše méně? Zříceniny pevnosti Tiahuanaco na jižní straně jezera Titicaca leží ve výšce 3 810 m. Město zaujímalo obrovskou plochu a bylo vystavěno z obrovských skalních bloků. Vědci (sir C.Markham – r.1910 a A.Posnansky – r.1945) se shodli na tom, že v dnešní době je plošina And nehostinná a téměř neplodná. S dnešním podnebím by nebyla schopna poskytnout útočiště velkému počtu lidí. Rovněž umělé terasy pro pěstování plodin, nejspíše kukuřice ve výšce 5 600 m jsou čirým nesmyslem, protože kukuřici v takové výšce nelze pěstovat. Existenci mořských korýšů zdokumentoval A.Agassiz. Jak se však mohou vyskytovat v nadmořské výšce 4 000 metrů? Rovněž chemický rozbor, prováděný v jezerech Titicaca, Poopó a Coipaga potvrdil, že jezera mají stejné chemické složení jako oceán. Ze všech těchto důkazů je zřejmé, že město Tiahuanaco bylo s jezery a s celým andským horským řetězcem vyzdviženo do současné výše v historicky nedávné době a že tento proces zažil člověk. Indiánské legendy praví, že „Černá stezka zakryla rudé Slunce … Neviděli už Slunce, ani Měsíc, ani hvězdy….zavládla temnota. Nad jejich hlavami táhla podivná zjevení. Z nebe padala vařící smůla a lidé pátrali v pološeru po potravě…..Veletok byl přerušen hřebenem hor. V širokém proudu se valil nyní na východ. Na jeho březích vyrostly nesmírné lesy. Ve východních oblastech říše zavládlo nesnesitelné vedro. Na západě, kde se vztyčily převysoké hory, se lidé ve výškách chvěli štiplavým mrazem.“ Někdy v této době došlo k odtržení Austrálie od Antarktidy, takže zde zůstala částečně zachována podivná předpotopní zvířata, která nikde jinde nežijí, zatímco moderní zvířata včetně dravců se na pevninu už nedostala. Tento závěr podporuje i moderní teorie, podle které se zátopová vlna potopy šířila od jihu na sever, takže Austrálie jako původní součást nynější Antarktidy zůstala ušetřena. Náraz meteoritu způsobil i prudké posunutí indické desky pod desku asijskou, což způsobilo vyvrásnění nejvyšších pohoří světa v oblasti Pamiru. Pro podporu této teorie hovoří podmořská mapa této oblasti. Uprostřed oceánu se nachází Centrální pacifická pánev, pokračující na jih Jihozápadní pacifickou pánví. Tento gigantický kráter je ohraničen Východopacifickým valem asi 2 000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky. Podél západního pobřeží Severní Ameriky se táhne zlomové pásmo, tvořené šesti gigantickými zlomy, které pokračuje podél západních svahů Východopacifického valu až hluboko na jih k Antarktidě. Východní pobřeží Asie je naproti tomu charakterizováno hlubokými podmořskými příkopy, z nichž nejznámější jsou Aleutský, Kurilský, Japonský a Mariánský s hloubkami okolo 11000 km. (obr. 14 – Geologická mapa světa) Geofyzička I.M.Tibuleac zveřejnila v časopise „Science“ zprávu (BdW, 23.3.1999), že v hloubce 800 km pod zemským povrchem uprostřed Tichého oceánu byl objeven obrovský kolos ve tvaru vzducholodě o průměru 130 km a délce 600 km. Zdá se, že pomalu klesá do nitra Země, není však vůbec jasné, jaká síla způsobuje jeho pohyb. Byla snad takto zaražena do zemského pláště bájná Lemurie? Jiný podobný blok má vězet uprostřed zemského pláště hluboko pod Bajkalským jezerem. Údajně byl součástí původního Mongolsko-ochotského oceánu, který odděloval dnešní Sibiř a Mongolsko. Byl prý zatlačen do hlubin Země při srážce sibiřské a mongolské kontinentální desky. Nebo to bylo jinak? Není bez zajímavosti, že v této oblasti je obrovský dinosauří hřbitov s tisíci a možná miliony zachovalých dinosauřích koster.

Co bylo po potopě?

Po potopě bylo nutno obnovit život na planetě, což je v bibli vyjádřeno „návratem království nebeského“. Vzhledem k pronikavé změně klimatu na celé planetě způsobené rozrušením vodního obalu Země a vymizením celoplanetárního skleníkového efektu zmizely gigantické formy života, až na některé výjimky mořských živočichů. Navíc došlo k naklonění zemské osy, což způsobilo nejen vznik ročních období, ale i zalednění obou pólů. Voda, která vypršela z vodního obalu způsobila globální potopu, utopila a bahnem zavalila vše živé. Zalednění se rozšiřovalo z póĺů směrem k rovníku, okolo kterého zůstal úzký pás, vhodný k dalšímu pokračování života. Bylo třeba co nejrychleji rozmnožit všechno živé včetně člověka a rozšířit jej po celé planetě a vytvořit podmínky, které by lidi donutily k hledání nového životního prostoru. V tomto časovém období, t.zn. po roce 24 000 let př.n.l. začali na zemi vládnout potomci „bohů“ což je zřejmé z jejich dlouhověkosti. Doba jejich života se podle sumerského Seznamu králů pohybovala „pouze“ okolo 1 tisíce roků, zatímco doba vlády předpotopních králů-„bohů“ se pohybovala okolo 30 tisíc let. Deset původních králů vládlo od stvoření světa až k potopě celkem 456 000 let. I bible uvádí od stvoření Adama až po potopu 10 praotců. Samotný Adam se údajně dožil 900 let. Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem – až do lůžek... Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Mackintosh, 1946, str. 342 - Problém přechodných forem – článek z CRSQ 12/98). Vedle mýtů a archeologických nálezů je jediným a nejdůležitějším pramenem k tomuto období sumerský královský seznam na kamenném kvádru, jehož kanonická verze byla sestavena až v mnohem pozdějším období písaři a knězi z Nipuru. (obr. 17 – Sumerský seznam králů). Tento seznam vypočítává panovníky a dynastie až do nástupu Chamurabiho z Babylónu. Celé období je rozděleno na dobu před "potopou" a po "potopě". Před potopou vládlo pět měst a osm nebo deset králů s mýtickou délkou vlády. Na konci tohoto období bohové vyhubili lidstvo potopou a ušetřili pouze vládce Šuruppaku, kterému darovali nesmrtelnost. Vyprávění o potopě převzali Babylóňané, Asyřané, Židé a stalo se součástí i jiných starověkých mytologií na všech kontinentech. Prvním městem, které zahajuje období po potopě, je Kiš. Za vlády panovníků z Kiše vznikl Sumer. Z těchto písemných památek se dovídáme, že potopa se odehrála v přepočtu na náš kalendář 24 500 let př.n.l. Na Seznamu králů je vytesáno: “Po královském majestátu pocházejícím z nebe, byl královský majestát v E-ri-du. Vládlo tam celkem 8 králů v pěti městech 241 200 let, po smrti Ubaratuta přišla potopa.“ Doba vlády králů se pohybovala od 18 600 – 43 200 roků. Zápis pokračuje údajem o potopě světa: "Poté co potopa zničila svět, královský majestát sestoupil z nebe, a byl přenesen do Kiše." Vládlo tam celkem 23 králů 24 510 let, 3 mě-síce, 3 1/2 dne. Doba jejich vlády se pohybovala od 140 do 1 500 let. Pak byl Kiš poražen a královský majestát přešel do Uruku, kde vládlo celkem 12 králů 2 310 let, přičemž doba jejich vlády se pohybovala od 6 do 1 200 let. Pak byl Uruk poražen a královský majestát přešel do Uru. Tam vládli celkem 4 králové 177 let. Doba jejich vlády se pohybovala od 25 do 80 let. Pak byl Ur poražen a královský majestát přešel do Alanu. Potom jsou uváděny ještě další dynastie, jejichž vláda trvala dohromady asi 1 000 let. Z bájí i z bible vyplývá, že zde existovaly nejméně dvě skupiny „bohů“: Ti co vládli na nebi a ti neposlušní (padlí andělé). Zatímco ti první měli možnost zachránit genetický materiál ve velkém, ti neposlušní, protože neměli potřebné technické zázemí, museli pravděpodobně zvolit nouzovou variantu a zachránit co se dalo na arše Noemově. Každá skupina „bohů“ chtěla mít své vlastní poddané. Zde je pravděpodobně původ hlavních ras (černoši, běloši, rudoši, mongoloidové), aby si bohové poznali „svůj majetek“. Po potopě došlo skutečně k rozdělení světa. Ze sumerských textů plyne, že Enlilův klan získal Mezopotámii, Enkiho klan zase Egypt a Afriku (Abzu). Ninchursag byla pověřena správou Sinajského poloostrova, kde v té době byl dobudován nový kosmodrom (v Gíze pak byly vybudovány pyramidy jako orientační a naváděcí zařízení) (obr. 18 – Kosmodrom a pyramidy). Rozdělení vlivu pak odstartovalo neshody mezi oběma klany - to vše skončilo smírem před asi 10 000 lety. Ne však na dlouho. Bratrovražedným bojem mezi bohy byl příběh o rozdělení vlády nad Egyptem mezi bratry Usira (Dolní Egypt) a Sutecha (horní Egypt) a následný zápas Sutecha s Hórem (paralelu tohoto příběhu nacházíme rovněž v řeckých bájích). V bibli se promítají např. do exodu Židů z Egypta, kdy jejich „bůh“ chránil „svoje ovečky“ proti druhé straně a jako „ohňový sloup“ kráčel před nimi a vedl je pouští. (viz Války „bohů“ a technika ve starověku). Tyto boje měly vliv na postupný úpadek egyptské civilizace, jejíž „božstvo“ už patrně nemělo dostatečný vliv na probíhající události a tudíž nemohlo odvrátit ani deset ran egyptských. Jako nepřehlédnutelné dědictví po „bozích“ nám však zde zůstaly války a touha po zlatě.

Nejasnosti kolem osídlení Ameriky

Dosud nevysvětlené nejasnosti kolem osídlení Ameriky podporují teorii, že Amerika byla osídlena už v době, kdy byla relativně blízko u Afriky a pravděpodobně nízký stav vody v tehdejších mořích umožňoval cestování mezi těmito kontinenty i po souši. V roce 1926 se prováděly vykopávky v severovýchodní části Nového Mexika poblíž obce Folsom. Při nich se tu kromě bizoních kostí nalezly hroty šípů, charakteristické tvarem s dvojí drážkou. Tyto nálezy však byly objeveny v příliš starých geologických vrstvách a proto nebyly oficiálně uznány. Američtí archeologové té doby byli přesvědčeni, že Amerika byla osídlena ze Sibiře přes Beringovu úžinu před 4 000 lety. Protože pevninský most ze Sibiře na Aljašku byl přístupný až po skončení doby ledové, věří se dodnes, že lidé připutovali do Ameriky teprve před 12 000 lety. Ale prehistoričtí lovci nezanechali stopy jen ve Folsomu, ale také u města Clovis, rovněž v Novém Mexiku. Kočovníci by tedy museli projít celým americkým kontinentem a přitom vyhubit více než 70 % savců Nového světa, jako například koně a velbloudy, protože ti v tu dobu vymřeli. Byly nalezeny také kosti z nohou slonů, kteří na americkém kontinentu rovněž vymřeli. Dřívější osídlení potvrzují i nálezy pohřební jámy (Science News-1977a, s.196) u pobřeží jižní Santa Barbary, kde bylo objeveno dřevěné uhlí. Datování obou nálezů směřuje do doby před 40 000 lety a jedná se proto o předpotopní osídlení Ameriky. Potopa však zejména severoamerický kontinent pořádně vyčistila, nejen od zvířat, ale i od starých kultur. Vyvrásnily se Skalnaté hory a mnoho druhů zvířat a rostlin zmizelo, samozřejmě i včetně člověka. To vše podporuje teorii zcela jiného, zdánlivě ztraceného předpotopního světa, kdy Amerika byla v těsném sousedství Afriky a to v historicky nedávné době. V roce 1944 udělal Waldemar Julsrud v mexickém Acambaro náhodný objev ještě kontroverznější povahy. Acambaro leží ve státě Guanajuato, 175 mil severozápadně od Mexico City. Zdejší neobvyklé archeologické naleziště vydalo na 33 500 keramických předmětů; opraco-vaných kamenů, včetně jantaru a obsidiánové nože (ostřejších než ocel a dodnes užívaných v srdeční chirurgii). Jalsrud, prominentní lokální německý obchodník, našel rovněž ohromné ještěry představující sošky a sousoší o velikosti od jednoho coulu až po šest stop dlouhé, z nichž na některých aktivně spolupůsobí s lidmi, ale některá bizardní sousoší vyvolávají i erotické asociace. Mnohá tato zvířata připomínají dinosaury. (obr. 23 – Indián a dinosauři) K určení stáří těchto předmětů bylo v laboratořích Pensylvánské univerzity provedeno radiokarbonové datování a dodatečné testy za použití termoluminiscenční metody k datování hrnčířských výrobků. Výsledky ukázaly, že předměty byly vyrobeny před zhruba 6500 lety, okolo 4500 př.n.l. Důkazem, že v historicky nedávné době existovalo spojení mezi Jižní Amerikou a Afrikou, jsou artefakty nalezené v Jižní a Střední Americe a znázorňující hlavu s nezaměnitelnými negroidními rysy v každém případě moderního člověka (obr. 15 – Hlava s negroidními rysy) a džbánek ve tvaru slona, který v Americe údajně nikdy nežil (obr. 16 – Džbánek ve tvaru slona). Pro vědce neřešitelný problém: Negroidní Afričané nejenže jaksi překročili Atlantický oceán a usadili se v Novém světě dlouho před všemi ostatními, ale je tu také neuvěřitelné datum jejich příchodu. Tento problém číhal v pozadí, protože se zpočátku předpokládalo, že Olmékové přišli až po mnoha ostatních slavných národech, jako byli například Maya. Poté byla se značnou nechutí postupně přijímána mnohem ranější data -- napřed 250 př. n. l., nato 500 př. n. l., pak 1250 př. n. l. a nakonec 1500 př. n.l. Tváří v tvář této situaci bylo rozhodnuto popřít, že šlo o Afričany ... Ještě nedávno jeden významný vědec, s ohledem na indi-vidualitu obličejů skulptur, napsal v oficiálním katalogu jalapského Muzea antropologie toto: "Navzdory obecné podobnosti hlavních rysů (plochý nos s výrazným chřípím a silné rty), je všeobecně šířené nesprávné tvrzení o africkém původu Olméků zavádějící," atp. Když na veřejnost začaly prosakovat zvěsti o tajuplných podzemních prostorách v oblasti Grand Canyonu, pořídil si dějepisec a lingvista Carl Hart, vydavatel časopisu World Explorer v chicagském knihkupectví podrobnou turistickou mapu. Ohromilo jej, kolik míst na severní straně kaňonu nese egyptská pojmenování. Partie a útvary (patrně výrazné skalní formace) v oblasti poblíž Ninety-four Mile Creek a Trinity Creek nesou pojmenování jako Sethova věž , Věž Ra, Horův chrám, Osirisův a Isidin chrám. V oblasti Strašidelného kaňonu se to hemží názvy jako Cheopsova pyramida, Budhův klášter, Budhův chrám, Chrám Manu a Shivův chrám. Jsou snad tato místa v nějakém vztahu k údajným egyptským objevům ve Velkém kaňonu? Celá tato rozsáhlá oblast v části Velkého kaňonu s egyptskými a hinduistickými popisnými názvy je zaká-zaná zóna - nikdo tam nesmí. Z toho můžeme usuzovat, že jde přesně o místo kde byly lokalizovány zmíněné podzemní prostory. Je dodnes nepochopitelně uzavřeno nejen všem návštěvníkům, ale dokonce i větší části personálu Coloradského národního parku. Průzkum obsahu mnoha prastarých hrobů a pyramid na Středozápadě ukázal, že v historii údolí řeky Mississippi existovala sofistikovaná starověká kultura, která byla v kontaktu s Evropou a dalšími oblastmi. A nejen to, nálezy v mnoha umělých násypech odhalily hroby lidí obřího vzrůstu, mnohdy sedm či osm stop (243 cm) vysokých, v plném brnění s meči, občas pohřbené s ohromnými poklady. Při stavbě přistávací plochy na Aljašce muselo být srovnáno buldozery pár pahrbků a přitom pod několika z nich objevili ve vrstvě usazenin kosti, které se ukázaly jako lidské ostatky. Tento aljašský nález byl ve skutečnosti pohřebištěm obrovitých lidských ostatků, jak bylo zřejmé z lebek a dlouhých holenních kostí. Lebky měřily od 55 do 60 centimetrů od základny k temeni. Protože lebka normálního dospělého člověka měří od týlu k čelu asi 20 centimetrů, podobně velké lebky naznačují velmi nadprůměrnou velikost jejich nositelů. Každá lebka byla nadto čistě trepanovaná (trepanace je proces vyříznutí otvoru do horní části lebky).

Olmékové

Olmékové sehráli v Americe podobnou roli jako Sumerové v Mezopotámii nebo Číňané v jižní Asii. Jejich kultura ovlivnila téměř celou Střední Ameriku. Potíž je v tom, že i zde postrádáme pověstný chybějící článek. Podobně jako v Mezopotámii nebo v Egyptě se i v Mexiku na pozadí primitivní společnosti doby kamenné náhle, bez jakéhokoli předchozího vzestupu, vynořuje vysoce rozvinutá civilizace. Její kněží uctívají složitý panteon božstev, bedlivě pozorují oblohu, spolehlivě měří čas a vytvářejí neobyčejně přesný kalendář, provádějí fascinující magické rituály. Nad krajinou se klenou obrovské pyramidy a v jejich blízkosti se rozkládají rozlehlá náboženská a obchodní centra. Umělci tvoří nesčetné množství nádherných soch. To největší a nejúchvatnější bylo postaveno jako první. Pak úroveň postupně klesá, jako by vývoj udělal čelem vzad. Společnost se postupem doby nerozvíjí. Naopak následníci původních stavitelů nestačí s dechem. Jak tomu máme rozumět? Byli Olmékové ovlivněni jinou, daleko vyspělejší, možná nepozemskou civilizací, nebo si naprosto jedinečné schopnosti přinesli ze svého původního nám dodnes neznámého domova a postupně je zapomínali? Vědci se stále nemohou shodnout, odkud vlastně Olmékové do Mexika přišli. Obývali nějakou dosud neodhalenou lokalitu v Americe, nebo dorazili z jiného kontinentu? Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že Olmékové byli předchůdci Mayů. Máme tedy zprávy o původu Olméků hledat v mayských kodexech? Podle posvátné knihy Popol Vuh kmen Quicheů vyšel z místa, kde bylo shromážděno množství jiných národů. "Bylo tam mnoho lidí. Všichni žili společně, nesmírné množství jich bylo a tak tam putovali, tam na východě ... a byli tam ve velkém počtu lidé černí i lidé bílí. Lidé různých tváří, i lidé různých jazyků, až bylo s podivem je slyšet..." Ti všichni pobývali v zemi, která byla zcela zničena drtivou zkázou, a proto ji museli opustit. Co jiného bylo postiženo drtivou zkázou, než Atlantida, která byla na východ od Ameriky a na západ od Afriky, „země, oddělená vodou“, egyptsky ATLANTI? "Není zcela jisté, jak se dostali přes moře. Jako by ani moře nebylo, dostali se na tento břeh. Přešli po kamenech, vinoucích se v písku. Proto je nazvali „Seřazené kameny“ a „Rozryté písčiny“, tato jména jim dali, když putovali přes moře; vody se před nimi rozestoupily, když přecházeli moře." Není jistě bez zajímavosti, že schopnost rozdělit vody použil také židovský Hospodin při útěku Židů z Egypta. V roce 2000 se týmu kanadských výzkumníků podařilo nafilmovat ruiny záhadného města utopeného na dně moře mezi Yucatanem a Kubou. Podmořský robot vybavený speciálním sonarem a kamerou odhalil pyramidy, chrámy a řadu dalších velkých budov, které spojují široké silnice. Podle badatelky Pauliny Zelitské jde o ohromné struktury, jež mohly být centrem neznámé civilizace. Podivuhodné město je vytvořeno z obrovských otesaných a vyhlazených kvádrů. Jednotlivé bloky měří na délku dva až šest metrů. Některé jsou převrácené, mnoho jich pokrývá bílý písek charakteristický pro tuto oblast. Budovy mají půdorys pravoúhlých tvarů i kruhu. Některé se stupňovitě zvedají vzhůru. Na jednom kameni kamera odhalila část nápisu v neznámém písmu. Výzkum pokračuje jen velmi pomalu. Ztěžují ho silné mořské proudy, zvířený písek a také nedostatek světla. Město leží v hloubce 650 metrů. Potopené sídlo bylo údajně součástí asi 150 km dlouhého úzkého pásu pevniny, který jako přirozený most spojoval Kubu s Yucatanem a byl zničen následkem nějaké přírodní katastrofy. V úvahu přichází výbuch sopky nebo srážka s meteoritem a následné zemětřesení. Objevené potopené město jistě nebylo jediným sídlem této oblasti. Pátrání po dalších se připravuje. Snahu posílilo zjištění, že na dně jiné prozkoumávané oblasti se vyskytují obrovské, pravděpodobně uměle vytvořené trojúhelníky. Jejich původ se prozatím nepodařilo vysvětlit. Již v minulém století vzrušil veřejnost nález zdi pod hladinou u ostrova Bimini a nedávno se objevily zprávy o obrovském útvaru ponořeném nedaleko Floridy. Těleso zřetelně připomíná pyramidu. Vyrůstá ze čtvercové základny o straně dlouhé 300 m a dosahuje výšky 240 m, což téměř o 100 m překonává Velkou pyramidu v Gíze. Vrcholek je obrostlý korály a tak lze jen obtížně určit, zda jde o náhodný přírodní útvar, nebo o uměle vytvořenou stavbu. Dosavadní výzkum přivedl archeology k závěru, že město potopené u Kuby bylo zničeno před pěti až šesti tisíci lety, tj. 3 až 4 000 let př.n.l. Olmécký a potažmo i mayský kalendář začíná záhadným datem, který v přepočtu představuje rok 3113 př. n. l. Byl to rok zkázy jejich původního domova a začátek nové éry v Zátoce kouzelníků, jak je také tento jejich nový domov nazýván? Přinesli si představitelé této velmi vyspělé civilizace své vědomosti ze země, která skončila na dně oceánu? Archeologické objevy následují jeden za druhým a je už teď zřejmé, že takzvaní "Olmékové" vybudovali po celém obrovském území středního Mexika, (od Mexického zálivu až po Pacifické pobřeží) velká městská centra, jejichž obyvatelstvo se zabývalo dolováním a to především zlata. To vše dlouho předtím, než se ve Střední Americe objevil první kalendář a hieroglyfické písmo, které rovněž podporuje spojitost mezi kulturami Jižní Ameriky, Atlantidy a Egypta.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 18:31

V. Nesrovnalosti mezi fakty a "vědou"

Nesrovnalostí mezi fakty a současnou vědou je opravdu celá řada. Zarážející je, že většina představitelů současné vědy tyto nesrovnalosti přehlíží, vykládá nepřijatelným způsobem nebo rovnou ironizuje. Vyzývám proto čtenáře, ať si udělá vlastní úsudek na základě faktů:

Nahodilost vzniku života?

Je velice nepravděpodobné, že život v celé své složitosti vznikl nahodile. Je to skutečně nepatřičné tvrzení už proto, že dosud neznáme samu podstatu života. Buňky mají neobyčejně složitou strukturu. Není ani nejmenší důkaz k tomu, že by celá, dokonalá buňka mohla vzniknout nahodile. A toto je kardinálníproblém evoluční teorie, která bez dostatečných důkazů přesvědčuje desítky generací o tom, že život vznikl náhodně v jakési „prapolévce“ a také se náhodně mnoho milionů let vyvíjel. Zkusme si představit, jak by asi uspěl plaz, kterému by se několik milionů let vyvíjelo křídla, aby se po této nepředstavitelně dlouhé době mohl změnit v ptáka. Takové částečné křídlo bude přítěží pro druh do té doby, dokud se plně nezformuje a nezačne pracovat. Nehledě na to, že křídla nejsou to jediné, co anatomicky odlišuje plaza od ptáka. Živočich s takovým handicapem by asi dlouho nepřežil, stejně jako tele s dvěma hlavami nebo ovce s pěti nohama.  Proto také ve vykopávkách byly nalezeny pouze druhy a nikoliv přechodové formy.Všichni lidé mají stejnou bílkovinnou strukturu buňky. Velmi zajímavé je však to, že stejnou bílkovinnou strukturu buňky mají i šimpanzi. Je těžko pochopit fakt, že miliony mutací sice změnily opici na člověka, jen bílkovinné struktury se to téměř nedotklo. Skutečně je například 146 makromolekul v bílkovině hemoglobinu až na jednu jedinou stavební aminokyselinu shodných u šimpanze a člověka. Když se však porovnají bílkovinné struktury dvou žab, zjistíte, že odchylek je padesátkrát víc, než mezi šimpanzem a člověkem. Z toho je zřejmé, že jsme zřejmě nebyli tolik milionů let odloučeni od opic, jak se dosud předpokládá. Lidé se nemohou křížit s opicemi, protože člověk představuje naprosto odlišný druh ve zsrovnání s jakýmkoliv druhem opic. Kam se poděla opičí srst? Jak přišel člověk k artikulované řeči? Jak přišel na to, čemu dnes říkáme věda a kultura? Těžko mohou zastánci pomalé evoluce zodpovědět i otázku, kdo s kým se vlastně zkřížil, aby vznikl první člověk. A jak to probíhalo dál?  kým se vlastně spároval první člověk, když přece jako bytost, která povstala mutací z opičího rodu, neměl široko daleko žádný pohlavně vhodný protějšek? Se svými opičími předky si už první člověk nemohl zadovádět, protože ti měli jiný počet chromozomů. Je nesporné, že stavba lidského těla je odvozená od nějakého opičího druhu. To znamená, že byli černí, negroidního typu. Kde se potom vzala bílá, žlutá a rudá rasa? Jak vznikne nová rasa, když je k dispozici pouze jedna? Nápad, že by to mohlo být přestěhováním do oblastí s menší intenzitou slunečního záření musíme odmítnout, protože by po několika stovkách generací mohla kůže částečně vyblednout, ale určitě by nebyl důvod vyměnit ploché nosy za orlí, kudrny za rovné vlasy a široké rty za úzké. Navíc, žádný černoch, ať žije kdekoliv, nikdy nemá modré oči.           

V populárním televizním pořadu  BBC Zázračná planeta – Jak vytvořit lidskou bytost -vědci dokazují, že může dojít ke změně v lidských chromozomech, které mohou způsobit změnu ve stavbě lidského těla. Protože jsou to však změny náhodné, nedochází nikdy ke zdokonalení jedince, ale vždy k jeho postižení. Rodí se lidé se znetvořenými končetinami, dvěma hlavami i jinými abnormalitami. Takovýchto zrůd je v dějinách lékařství zaznamenáno bezpočet. To se samozřejmě týká i zvířat i ostatních organismů. Život těchto jedinců byl zpravidla výrazně kratší než život průměrné populace. Z toho je zřejmé, že náhoda působí vždy proti směru vývoje.

Na ostrovech v Tichém oceánu žijí tisíce let domorodci, kteří denně plavou  a potápějí se v oceánu. Za tyto tisíce let to jsou stovky generací, ale dosud se u žádného domorodce neprojevil ani náznak toho, že by se mu začaly vyvíjet žábry nebo třeba jen plovací blány mezi prsty. Na druhou stranu si už dnes ale dovedeme představit, že by se tak mohlo stát po zásahu genetického inženýra. Podobným příkladem by mohl být jedinečný metabolismus velbloudů, kteří díky přeměně tuku na tak zvanou metabolickou vodu mohou vydržet dlouhou dobu, aniž by se napili. Proč se tato schopnost „nevyvinula“ u jiných živočichů, případně u domorodců, žijících celá tisíciletí na poušti? Mimochodem – i vědci potvrzují, že Sahara vznikla před 6 až 8 000 lety. Že by to byla dostatečná doba na evoluční vývoj? A to přitom existují dva druhy velbloudů: jednohrbý a v menším počtu i dvouhrbý.

Na výšeuvedeném seriálu BBC si můžeme také ukázat, jak nevěrohodné argumenty vědci někdy používají. Člověk neandertálský vyhynul údajně před 30 000 lety, přestože měl, podle těchto vědců, lepší fyzickou výbavu pro život v době ledové. Měl stejný objem mozku jako člověk cromaňonský a celkově se oba příliš nelišili od současného člověka. Přesto neandrtálci vyhynuli. Vědci to vysvětlovali tak, že neandrtálci měli hlasový aparát umístěný v krku podobně jako dnešní primáti a nemohli se proto dorozumívat artikulovanou řečí. To byl údajný důvod jejich vyhynutí. Proč ale současně nevyhynuli i všichni primáti už studie nevysvětluje. Daleko pravděpodobnější je vysvětlení jiné skupiny vědců. Ti také přiznávají, že vyhynutí Neandertálců je zatím pro ně tajemstvím. Jejich život na Zemi odhadují v období mezi 100 000  až 25 000 lety př.n.l., přičemž v posledních několika tisících letech žili společně s novým druhem, nazvaným Homo sapiens. Zde však vědci také netuší, kde se tento nový druh člověka tak náhle objevil. Tvrdí však, že jeho genetická výbava byly do té míry odlišná, že se nemohl křížit s Člověkem neandertálským. Nevyřešeným tajemstvím však zůstává i to, proč v té době vymřely i ostatní druhy hominidů. Jasným se stává vše v okamžiku, kdy si vezmeme na pomoc Teorii evoluční kreace. Anunakové použili zde žijící hominidy k vytvoření nového člověka „k obrazu svému“, oddělili jej od zvířecí říše a začali jej vzdělávat. Potom potopou a dobou ledovou udělali místo pro nového člověka, ale i pro nová zvířata a někdy okolo roku 20 000 př.n.l. zahájili novou éru moderního života na Zemi.

Stáří Země a vesmíru

V roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad a r. 1905 navrhl poprvé E. Rutherford použít jej ke geologickému datování. Skutečná datování mohla být prováděna až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem r. 1937. Do té doby existovaly jen metody relativní, kdy se stáří Země stanovovalo z obsahu soli v mořích a přísunu soli v současnosti, z odnosu pevniny řekami, z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů, z tření u dna moří a vzdálenosti Měsíce, z ochlazování zemského povrchu za předpokladu žhavého a tekutého počátečního stavu, atd.

Lord Kelvin (W. Thomson) vypočítal r. 1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. 1879 M. Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J. G. Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r. 1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r. 1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se však s tím neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let.

Robert V. Gentry studoval radiační dvůrky v různých druzích uhlí z devonu a jury (prvohory). Z charakteru dvůrků polonia Gentry usoudil, že uran a jeho dceřiné produkty (210Pb, 210Po) pronikly do dřeva jen jednou, a sice před zuhelnatěním, a že k zuhelnatění došlo během krátké doby (méně než 50 let). Gentry uvádí horní mez pro stáří U-Pb (uran-olovo) 280 000 let, jurské uhlí (druhohory) by pak bylo 270krát mladší, než udává geologická časová stupnice.

Devonské uhlí (prvohory) shledává nejméně 1 000krát mladší, než by mělo být podle geologické stupnice. V některých fosiliích a ložiscích uhlí, rašeliny, ropy a zemního plynu, kde se stáří uvádí 100 000 až mnoho milionů let, byl prokázán uhlík 14C, a to by zredukovalo jejich stáří pod 50 000 let.

U zuhelnatělé větve, jež byla uložena vodorovně ve vápenci křídové formace (druhohory, USA), považované za 100 milionů let starou, bylo stanoveno stáří pomocí 14C na 12 800 let (Měřeno dr. Reisnerem Bergem – Nový druh důkazů z Paluxy). Uhlí by nemělo obsahovat – dle evolučního datování – žádný radioaktivní 14C. Každé uhlí jej však obsahuje, což vypovídá o jeho nízkém stáří (tisíce let) – pokud se ale neuchýlíme k nějakému jinému vysvětlení, aby evoluční “počty” byly zachovány.

V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází to z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955. K datování byly použity izotopové poměry olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 (!) předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Oni sami varují, že na výsledek “bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů”. To však nevadilo tomu, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. (Většina informací je z: Hermann Schneider: Velký třesk a absolutní datování, str. 41.)

R. 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson s podstatně zlepšenými měřícími metodami získanou Pb-Pb (olovo-olovo) izochronu meteoritů, jež vykazovala negativní směrnici. Konstatují: “Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova (z meteoritů) je zpochybněna, a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.” Bezstarostná víra v 4,5 miliard let starou Zemi se tím ale nezměnila. Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře a atmosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali za 4,5 miliard let.

Měsíční hornina z Apolla 16 vykázala o 85 % více olova než jiné srovnatelné horniny, což vedlo ke stanovení stáří (Pb-Pb) na 7 až 18 miliard let. R. K. Mark a ostatní naměřili u třetihorního bazaltu (čedič, vyvřelá hornina) izochronní stáří (rubidium-stroncium grafy) 10 miliard let (Země má být stará jen 4,5 miliard). Prekambrický diabas Pharump (předprvohorní) z Kalifornie dal izochronní stáří Rb-Sr 34 miliard (!) let. To je víc než sedminásobek běžného stáří Země a dokonce více než dvojnásobek standardního stáří vesmíru. U stáří, jež “se nehodí”, se většinou vůbec nehovoří o stáří. Mluví se jen o izotopových anomáliích (odchylkách). Existuje prakticky nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit (a tak smést se stolu) každé nežádoucí stáří. Jen málo vědců si uvědomuje, že tytéž argumenty, jež mají anulovat nežádoucí stáří, mohou být v zásadě použity i k popření stáří žádoucích.

U několika mladých (nedávných) vulkanických hornin bylo v USA a Rusku naměřeno stáří (U-Th-Pb) 100 milionů let a 8 milionů let. Různé vzorky lávové horniny z Havaje, jejichž vznik v letech 1800 a 1801 je dokumentován, poskytly stáří K-Ar mezi 160 miliony a 2,96 miliardami let! Skutečné stáří bylo 166-167 let (!) Metodou K-Ar byla láva stará 50 let na Novém Zélandě (hora Ngauruhoe) datována na 0,2 až 3,5 miliónů let. “Nespolehlivost datovacích radioaktivních metod je dobře ilustrována skutečností, že vzorky 22 vulkanických skal z rozličných částí světa, o kterých se ví, že byly vytvořeny během minulých 200 let, dávají stáří v rozmezí 100 miliónů až 10 miliard let běžnými radioaktivními metodami.” (Ing. B. Balcar: Tajemství potopy, str. 40/41) Stáří lávy se samozřejmě vztahuje až k její vychladlé formě, protože jen ta (nikoli tekutá) je schopna udržet argon potřebný k měření. Měření tedy neurčují stáří žhavé lávy v nitru země, ale až vychladlé na zemském povrchu.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 18:36

Nízké stáří vesmíru i Země dokazují i následující zjištění:

1. Galaxie se svinují příliš rychle.

Hvězdy v naší galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější. Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše galaxie byla více než jen několik milionů let stará (to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru 10 miliard let. Evolucionisté to nazývají “dilema svinování”. Je to známo již padesát let a platí to i u jiných galaxií. Teorie “density waves”, která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy Hubbleova teleskopu´.

 

2. Komety se rozpadají příliš rychle.

Podle evolučního počítání se předpokládá věk komet stejný jako solárního systému, okolo 5 miliard let. Ale při každém orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by nepřežila víc jak 100 000 let (to je maximum). Mnoho komet má typický věk 10 000 let. Evolucionisté řeší toto dilema řadou hypotéz, z nichž se žádná nepotvrdila.

 

3. Není dost bahna na mořském dně.

Každým rokem voda a vítr erodují kolem 25 mld. tun zeminy a prachu z kontinentů a uloží v oceánu. Tento materiál se akumuluje jako volný sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak 400 m. Při 24 mld. tun za rok by byl současný stav sedimentů nakumulován za méně než 12 mil. let (to je maximum) – i při redukci bahna tektonickými deskami.

 

4. Není dost sodíku v moři.

Každým rokem řeky a jiné zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom 27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo naakumulováno za méně než 42 milionů let při současné rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se udává 3 mld. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší. Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro evoluční scénář stále ještě udávají maximální možný věk 62 mil. let. Výpočty pro jiné prvky udávají ještě méně let.

 

5. Zemské magnetické pole slábne příliš rychle.

Celková energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s koeficientem 2,7 během minulých 1 000 let. Evoluční řešení vysvětlující rychlé ubývání a jak mohla Země zachovat svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a neadekvátní. Mnohem lepší vysvětlení mají kreacionisté. Je přímé, založené na prokázané fyzice a vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové intenzity až do přelomu letopočtů a stabilní úbytek potom. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým, historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala přinejmenším tou rychlostí co nyní. Při této míře by pole nemohlo být starší jak 10 000 let (to je maximum).

 

6. Mnoho vrstev je příliš silně zohýbáno.

V mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým poloměrem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu.

 

7. Vytrysklé pískovce zkracují geologické “věky”.

Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian Sawatch – údajně zformovaný před 500 mil. let – v poruše Ute Pass západně od Colorado Springs byl ještě nezpevněn, když byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains, údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické události byly od sebe vzdáleny méně než stovky let (to je maximum).

 

8. “Zkamenělá radioaktivita” zkracuje geologické “věky” na několik let.

Radiohalo jsou barevné kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu. “Stlačená” radiohalo 210Po ukazují, že jura, trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině byly usazeny během měsíců (to je maximum) jedné každé z nich, ne stovek milionů let dělících je jednu od druhé, jak to požaduje standardní časové měřítko. “Sirotčí” radiohala polonia, která nemají žádný údaj o svých mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo drastické změny v rychlosti rozpadů.

 

9. Helium na nesprávném místě.

Všechny přirozeně se vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý. I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05 % (!) množství helia, které by se mělo nahromadit za údajných 4,5 mld. let. Tak atmosféra vypadá mnohem mladší než její předpokládaný evoluční věk. Studie vydaná v Journal of Geophysical Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout. Ačkoli se tyto skály považují za více než miliardu let staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá věku pouze tisícům let (to je maximum).

 

10. Z kamenné doby není dost koster.

Evoluční antropologové tvrdí, že doba kamenná trvala minimálně 100 000 let. V ní populace Neandertálců a Cromaňonců byla zhruba konstantní, mezi 1 – 10 miliony lidí. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále ještě mělo někde ležet v zemi – když se nám zachovaly kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na mnoha místech naší země byla dlouhá jen pár stovek let.

 

11. Zemědělství neexistuje moc dlouho.

Obecný evoluční obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili zvířata a sbírali semena. A přesto se ukazuje, že lidé kamenné doby byli stejně inteligentní, jako jsme my. Že by si nikdo z údajné populace 4 miliard lidí nevšiml (viz bod 10), že ze semen rostou rostliny? Mnohem pravděpodobnější je, že lidé se nevěnovali zemědělství méně než několik staletí po potopě, pokud vůbec (viz Svědectví dávných kultur).

 

12. Historie (dějiny) je příliš krátká. 

Proč by člověk kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky, když byl tak inteligentní jako my, dokázal krásně kreslit na jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat měsíční fáze? Proč by se měly psané záznamy objevovat náhle až před 5 tisíci lety? To ukazuje spíše na skutečnost, že žádných 100 000 let neexistovalo.

Závěrem doktor Morris uvádí přes 70 různých přírodovědeckých důvodů, proč může být svět starý jen několik tisíc let – tedy ve shodě s biblí. Zmiňuje ještě např. smršťování slunečního kotouče, dále nedostatek kosmického prachu na Měsíci i na Zemi nebo nedostatek meteoritů v celém geologickém sloupci, starém údajně 600 milionů let. Ale ani současný počet lidí na Zemi neodpovídá udávané době pro Homo sapiens: 3 miliardy let (to by se dnes lidé nevešli nejen na Zeměkouli, ale ani do prostoru o poloměru Země-Měsíc). Atd., atd., atd.

Nejsou to tudíž fakta, co řadu vědců nutí věřit na miliardy let starý svět, ale touha obhájit evoluční fantazii.

Arizonský kráter - podvody  

Jeden z nejstudovanějších kráterů na světě (nazývaný Barringerův kráter) leží na jihu USA, v Arizoně. Je široký 1 200 metrů a hluboký 175 metrů (pískovec, vápenec). Původ kráteru je zcela nejasný, stáří také. Je odhadováno v rozmezí 800 až  200 000 let!

1.   Dendrochronologické odhady (pomocí počtu letokruhů cedrů rostoucích na úbočí kráteru) ukazují na 800 let.

2.   Stáří odhadované pomocí měření eroze bylo stanoveno na 22 500 let.

3.   Z hlediska geologických rozborů vychází stáří tohoto kráteru na 200 000 let.

4.   Pomocí radioaktivního datování (C14 – ulity plžů) vychází věk na 16 000 až 26 000 let, z drobných meteoritů na 2 700 let.

5.   Metodou termoluminiscence (změny v krystalech vlivem tepla) by stáří vycházelo na 49 900 let s možnou odchylkou 2 900 let.

6.   Není bez zajímavosti, že nedaleko žijící indiánský kmen Hopi tvrdí, že kráter vznikl za velkého rachotu před 10 000 lety.

Tento příklad je jen malým dokladem, jak obtížné je stanovit stáří nějakého objektu z minulosti. Velmi mnoho lidí datovací metody přeceňuje a slepě jim důvěřuje. Mají dojem, že vědci dají kus horniny do testovacího přístroje, vychýlí se ručička, ta ukáže stáří – a je to. Tak snadné to opravdu není. Velmi často záleží na názoru toho kterého odborníka a především na jeho víře – světonázoru. Vzpomeňme například nález lebky KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum). Richard Leaky našel tuto moderně vypadající lebku ve vrstvě, kde by “neměla pro evoluční víru být”, protože první datování metodou K-Ar (draslík-argon) vykázalo neuvěřitelných 220 milionů let. Proto nerozhodla laboratoř, ale evoluční víra. Lebka byla předatována a stáří odhadnuto (viz Jan Beneš: Člověk, str. 64) na asi 3 miliony let. Ale i toto stáří se příčilo evoluční víře. A tak byla “datována” znovu (“to by bylo, aby se realita nepoddala”). Výsledek 1,89 milionu let už byl přijat. Tak vypadá ono “přesné” datování. (CRSQ 6/85/str.27, CRSQ 3/86/str.185). Člověku naskakuje husí kůže.

Je velmi zajímavé, že sám Leaky (evolucionista) chtěl pod váhou těchto faktů nejprve změnit svoji víru na evoluci člověka. Nakonec, pod tlakem evoluční komunity, zachoval víru – a změnil fakta.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 18:45

VI. Svědectví dávných kultur

 

Pozůstatky po předpotopních kulturách, ale i po předpokládaných genetických pokusech lze jen velmi těžko identifikovat a jsou proto pro nás přístupné jen zprostředkovaně v bájích, eposech a pověstech pozdějších civilizací. Jedním z dokladů genetických pokusů jsou i vyobrazení různých kombinací dnes známých zvířat nebo i zvířat a lidí. Nejde jen o sochy, které, jak může někdo namítnout, něco symbolizují, ale i o výjevy ze života, kde jsou tyto exempláře voděny na vodítku mezi lidmi. Známé jsou například takové výjevy nejen z  výzdoby egyptských pyramid, ale i z nálezů ve Střední a Jižní Americe, starých údajně několik tisíc let. Z modernější doby jsou kresby i písemně ztvárněné řecké báje, kde vystupují kentauři, což byli napůl lidé a napůl koně. I přes tyto téměř exaktní doklady o pradávné minulosti si nejvíce pozornosti zaslouží prastaré báje a pověsti, které se uchovaly i přes propast tisíců let až do dneška. Sumerské písemné památky například hovoří i prvopočátcích pastevectví a zemědělství jako o daru bohů lidem. V mnohém to připomíná činnost dnešních misionářů v oblastech, kde lidé dosud žijí na úrovni doby kamenné.

Lidstvo dávných věků
chléb nedovedlo jíst,
nedovedlo oblékat se do šatů.
Lidé údy měli nahé
a jako ovce požírali trávu,
vodu pili z kanálů.

 

Tehdy na místě, kde byli stvořeni bozi,
v sídle jejich na svatém pahorku ovce s obilím vyrostly.
Ve svatyni své, kde hoduje se, Anunakové se shromáždili,
z bohatství zrna i ovcí jedli
Anunakové na svatém pahorku.
Utišit hlad však nemohli.
Dobrý nápoj ve svých ohradách
Anunakové na svatém pahorku pili.
Žízeň však uhasit nemohli.

 

Ve svaté ohradě pro dobro jeho
lidstvu moudrost dali.
Tehdy bůh Enki Enlilovi řekl:
"Otče Enlile, ovce a obilí,
jež na svatém pahorku vyrostly,
dejme ze svatého pahorku sestoupit na zem!"

 

Na příkaz Enkiho a Enlila
ovce s obilím ze svatého pahorku na zem sestoupily.

Židovské pověsti

V dávných dobách se vědomosti předávaly pouze ústně. Jejich písemný zápis se objevil až mnohem později. Přesvědčit se o tom můžeme ještě dnes u některých přírodních národů v Africe, Amazonii i Oceánii. Část židovských pověstí se v písemné formě dostala do Starého zákona. Ta část, která byla tvůrcům křesťanství nepochopitelná nebo pro ně byla nepřijatelná, byla označena za kacířské a utajena nebo rovnou zničena, pokud už byla v písemné podobě. Část těchto církvi nepohodlných pověstí se zachovala v Etiopii, kam moc katolické církve zasáhla jen omezeně.Tyto pověsti praví, že Pán Bůh – ať už je tím míněn kdokoliv – dávno před stvořením Země  stvořil jiné světy: „Na počátku Hospodin stvořil tisíc světů, potom stvořil zase jiné světy a všechny nejsou nic proti tomuto. Hospodin tvořil a ničil světy, zasazoval stromy a rval je z půdy, protože byly ještě neuspořádané a jedno se potíralo s druhým. A On pokračoval v tvoření a ničení světů, až stvořil náš svět; pak pravil: tomu zde patří mé zalíbení, ony se mi nelíbily. Z tohoto líčení je zřejmé, že Stvořitel nebyl neomylný, ale že postupoval podobně, jako dnes postupují výzkumné ústavy nebo konstruktérské dílny. V tomto případě tedy není popisována činnost Stvořitele vesmíru a života (NSN), ale jakýchsi inteligentních, přírodních zákonů znalých bytostí, které umí využívat gigantická kvanta vesmírné energie, umí cestovat vesmírem, umí provádět genetické manipulace a rozmnožovat živé organizmy. Je zde pravděpodobně popsán i jejich kosmický dopravní prostředek, jako soustava sedmi nebí. První nebe, ze kterého se pozorují lidé se jmenuje „Vilon“. Nad ním leží „Rakia“, kde jsou hvězdy a planety. Ještě dál leží „Šekachim“, „Gebul“, Makhon“ a „Maon. Nejvyšší nebe se jmenuje „Araboth“ a v něm přebývají serafíni, jsou tam svatá kola a cherubíni. Jejich těla jsou z vody a ohně a přece zůstávají celí, protože voda neuhasí oheň a oheň nevypaří vodu“. Slovo cherub zřejmě pochází z babylónského slova karabu (akkadské kuribu - požehnaný,), které označuje služebníky bohů. Někdy je vznik slova spojován se slovem kirabu, jménem  asyrského božstva v podobě okřídleného býka. V dalším si ukážeme, že takto byla označována technická zařízení – přesněji řečeno létající stroje – a proto se zřejmě objevuje i představa okřídleného býka. Musíme si uvědomit, že tehdejší lidé znali pouze pojmy z běžného života, kam patřily i pojmy „bůh“, „člověk“ a „zvíře“. Technický slovník jim samozřejmě úplně chyběl, protože žádné stroje neznali. Proto také Indiáni o tisíce let později pojmenovali parní lokomotivu, která se objevila uprostřed prérie - "ohnivý kůň". Jestliže něco tedy sloužilo bohům a nebyl to člověk, potom to mohlo být už jenom zvíře. A jestliže to létalo, muselo mít ono zvíře křídla. Proto například okřídlený býk nebo známý okřídlený kůň Pegas. Opět to souvisí s ústním předáváním informací. Jestliže někdo třeba v pátém století prohlásil, že anděl přiletěl a že měl zářivá křídla, nikoho nemohlo napadnout letadlo nebo helikoptéra, ale někdo, kdo měl křídla. Tak to také tehdejší umělci malovali. Semitské slovo posel bylo přeloženo do řečtiny jako angel, t.j. anděl. Neznamená to tedy nic jiného, než že lidi navštěvoval posel „bohů“.
 

Obdobná situace nastává při popisu kosmického komplexu. Vždyť co jiného to mohlo být, než nebe nebo vesmír, když tam žijí „bohové“? Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na způsob překladu těchto slov.

Něco podobného jako Židé, popisují a ztvárňují i jihoameričtí Indiáni na jedné straně zeměkoule a Číňané na druhé. Například indiáni Kogi hovoří ve svých pověstech o vejčitém útvaru s devíti vrstvami. Tato pověst byla patrně nepřesně přeložena jako pověst o vesmíru.  Čínský „oltář nebes“ je kulatý útvar tvořený čtyřmi nad sebou ležícími plošinami a pátou uprostřed. Příčkami vedoucími shora dolů jsou plošiny rozděleny do dvanácti různých stupňů. Stejný oltář byl nalezen v Peru. Podle všeho se jedná o popisy kosmického komplexu cestujícího ve vesmíru, který mohl mít sedm nebo ale také devět obrovitých prstenců nad sebou, spojených středovým tubusem pomocí příčných nosníků – chodeb. Potom první prstenec mohl být skutečně vyhrazen části posádky, která měla na starosti pozorování lidí. Druhý prstenec sloužil jako astronomická observatoř a nejvyšší „nebe“ sloužilo jako přistávací prostor, odbavovací hala pro cestující s hangáry pro cherubíny, serafíny a posvátná kola, což byly dopravní prostředky mimozemšťanů (jejich těla jsou z vody a ohně). V egyptském Údolí královen v hrobce královně Nefertari byl nalezen záznam se jmény „sedmi nebeských krav“, které se jmenovaly

1)      „dům Ka, vládce všehomíra“,

2)      „Imentet stojící před svým místem“,

3)      „Ona z Chemnis, povyšovaná bohem“,

4)      „Nebeský oblak, nesoucí bohy“,

5)      „Ona, vlastnící život, barevná a rudovlasá

6)      „Ona , velmi oblíbená“,

7)      „Ta, jejíž jméno vyvolává násilí“.

 

Jen těžko lze posoudit květnatost mluvy pisatele a následně práci překladatele, ale můžeme se domnívat, že se mu podařilo věrohodně přeložit slova obvyklá, jako jsou vlasy a dům. Protože „vládce všehomíra“ asi nebude bydlet na nebi v krávě, nejedná se zřejmě v pravém slova smyslu o krávy, ale o něco, co poskytuje materiální zdroje a služby stejně jako kráva. V naší mluvě například "koza" znamená podklad pod něco.  Na koze se třeba řeže dříví nebo slouží jako podklad pod lešení a pod. Jestliže tedy v něčem bydlel, dnes bychom to nazvali vesmírná základna, stanice nebo kosmický komplex. Potom bychom mohli usuzovat na to, že „dům Ka“ je obytná zóna, „nebeský oblak nesoucí bohy“ by případně mohlo být židovské „sedmé nebe“, kde parkovaly dopravní prostředky a „Ona, vlastnící život, barevná a rudovlasá“by mohlo být označení pro pohonnou jednotku s tryskami, odkud šlehají plameny. Násilí (sedmá kráva) obvykle vzniká při použití zbraní, takže by se mohlo jednat o jakousi bojovou palubu, vybavenou zbraňovými systémy. Vycházeje z lidské mentality bylo by možné předpokládat, že „Ona , velmi oblíbená“, je odpočinková a relaxační zóna.

Jestliže se tedy na Zemi používala technická zařízení, je zřejmé, že minimálně dopravní prostředky potřebovaly pohonné hmoty, místa pro případné opravy – servisní stanice, možná i navigační stanice a prostory pro ubytování personálu. Byly tedy vybudovány „chrámy“, kam sestupovali „bohové“. Na pomocné práce bylo ovšem možno vycvičit člověka a tak vznikli „kněží“, kteří ovšem nesměli pod trestem smrti (viz krutost izraelského „boha“, který každou neposlušnost trestal smrtí) prozradit, jaké „náboženské“ úkony provádějí. Časem ovšem tyto technické úkony zdegenerovaly na pouhé náboženské obřady a přinášení obětí.

Když už jsme narazili na „nebeské krávy“, bude jistě dobré pro lepší pochopení starobylých textů osvětlit pojem „posvátné zvíře“ všeobecně. Ať už je tento výraz přeložen přesně nebo ne, z kontextu a z porovnání tohoto výrazu ve více souvislostech je zřejmé, že takto byla označována neznámá technická zařízení. Byl-li použit konkrétní název zvířete, pak toto zvíře vystihovalo vzhled nebo činnost daného zařízení (schopnost létat, rychlý pohyb, stupeň nebezpečnosti apod.) Skutečná zvířata, označená jako „svatá (posvátná) byla potom později uctívána. Můžeme si sami pro sebe položit otázku, proč je kráva v Indii posvátné zvíře? Má to něco společného s nálezem v egyptské hrobce?

V Židovských pověstech je popsán i velmi pozoruhodný způsob vzdělávání našich předků. Píše se zde o andělovi jménem „Raziel“, který seděl u proudu vytékajícího z Edenu, který předal našemu praotci Adamovi zvláštní „safírovou“ knihu a ujistil jej, že  se z této knihy dozví vše „co tě potká až do dne kdy zemřeš a také z tvých dětí, které přijdou po tobě, až do posledního pokolení, ten, kdo bude vlastnit tuto knihu bude vědět, co se stane měsíc po měsíci a mezi dnem a nocí; všechno mu bude otevřené … jestli vypukne neštěstí nebo hlad, jestli obilí se urodí, bude-li déšť nebo sucho“. „A v hodině, kdy Adam přijal knihu, vzplál na břehu řeky oheň a v plamenech anděl stoupal k nebi. Tu Adam věděl, že posel byl anděl boží a že knihu mu seslal „svatý král“. Pozoruhodný je i obsah knihy. „V té knize byly vryté nejvyšší znaky svaté moudrosti a sedmdesát dva druhy věd v ní byly obsaženy, které se opět dělily na šest set sedmdesát znaků nejvyšších tajemství. Také tisíc pět set klíčů, které nebyly svěřené svatým tohoto světa, bylo ukryto v té knize. Když však Adam „zhřešil“, kniha mu „uletěla“. Po dlouhém pokání mu však archanděl Rafael přinesl safírovou knihu zpět. Kniha byla dále předávána potomkům, až se dostala k praotci Noe, který se z ní „naučil poznávat dráhy všech planet a také dráhy Aldebaranu, Orionu a Siria“, což bylo zvláště zdůrazněno – proč? Z knihy se Noe dověděl „…jména jednotlivých nebes a jména nebeských sluhů“. Zde je nutné si zvláště povšimnout, že nebesa nejsou jedna! Kniha se údajně dostala cestou dalších potomků až ke králi Šalamounovi. Zde by se možná hodilo poznamenat, že v babylonských básních je zmínka o tom že Adam – Adapu, první člověk, žil později ve městě E-ri-du. Jak přišli starověcí kronikáři na safírovou knihu, když se v té době psalo na kámen, hliněné destičky, na kůži, kov, později na papyrus, ne však na tvrdé drahokamy. Předně to „něco“ muselo mít tvar knihy, tj. hliněné destičky nebo rozvinutého svitku papyru a muselo to být popsáno písmem a zřejmě i opatřeno obrázky. Muselo to však být výjimečné něčím, co pisatel charakterizoval jako safír. Před padesáti lety bychom asi těžko tuto hádanku vyřešili. Dnes vám ale každý školák řekne: „ale to je přece notebook“. Na modrozelené obrazovce připomínající barvou safír se přece objevují různé „vědomosti“ buď ve formě slov nebo i obrázků. A napájení? Známe přece solární kalkulačky, které baterie nepotřebují, ale stačí jejich napájecí články vystavit světlu.

Ale ani pramáti Eva nepřišla zkrátka, co se týče pozoruhodných událostí, neboť je psáno: „Tehdy Eva pohlédla k nebi a spatřila přijíždět světelný vůz, tažený čtyřmi nádhernými orly, jejichž nádheru nedokázal popsat nikdo zrozený z mateřského lůna. A viz, Hospodin, Mocný, vstoupil do tohoto vozu; táhly ho čtyři větry, cherubíni řídili větry a před nimi kráčeli nebeští andělé…“. Dřívější ilustrátoři biblických scén kreslili doslova podle popisu a samozřejmě podle svých znalostí. Jak by asi vypadala kresba lokomotivy, kterou američtí Indiáni nazývali „ohnivý oř“? Tehdejšímu pozorovateli samozřejmě chyběla potřebná technická slovní zásoba a tak nebyl schopen popsat létající zařízení se čtyřmi tryskovými motory a přídavnými vrtulemi pro let v atmosféře, které bylo pravděpodobně pokryto ochrannou vrstvou zlata, které bylo v té době velmi rozšířeným kovem a jeho hojné používání je rovněž popsáno v řadě biblických textů.

Velmi zajímavý je i údaj o tom, že Eden existoval dávno předtím, než byla stvořena Země : „…všechny prostory a rostliny a také klenba nad ním a podlaha pod ním – všechno už tam bylo a teprve tisíc tři sta šedesát jeden rok, tři hodiny a dva okamžiky potom bylo stvořeno nebe a země“. Nedá nám pravděpodobně moc práce vzpomenout si na americké pokusy o vytvoření autonomního biosystému, který by umožňoval posádce kosmické lodi přežít dlouhotrvající vesmírné lety. Potom už by stačilo vytvořit prostředí s obdobnými životními podmínkami jako v oné biolaboratoři a začít pěstovat ve velkém to, co bylo přivezeno. Použitá slova „klenba“ a „podlaha“ nám dovolují utvořit si závěr, že biolaboratoř Eden byla součástí kosmické lodi, nebo přesněji kosmického komplexu jménem Marduk (Nibiru). A jestliže se v jiných mýtech objevuje představa vejce, ze kterého vzešel „bůh“, aby stvořil zemi a nebesa, může to jen utvrdit naši představu o obrovském hvězdném plavidle vejčitého tvaru, tvořeném sedmi nebo devíti prstenci různého průměru na společné ose, které se otáčely a vytvářely tak umělou gravitaci.

Na takovém vesmírném komplexu musel ovšem panovat přísný pořádek a neposlušnost se trestala stejně přísně jako později při pochodu Židů pouští – smrtí. Když se Nejvyšší rozhodl, že stvoří člověka, zeptal se – čistě formálně - skupiny „andělů“. Ti byli proti. „Tehdy Hospodin vztyčil svůj prst a všechny je upálil.“ Znovu se Hospodin zeptal jiných „andělů“ – výsledek byl stejný. Třetí skupina „andělů“ odpověděla, že si Nejvyšší stejně dělá co chce, nechť tedy učiní dle vůle své. Tak stvořil Adama „vlastníma rukama“. První lidský model měl v mnoha směrech překonávat „anděly“. Obzvlášť je rozčilovalo, že člověk dostal moc nad celou planetou a později se také mohl rozmnožovat. V „nebi“ se objevila závist a žárlivost. S Nejvyšším však nesouhlasili nejen „andělé“, ale i vyšší hodnostáři: „Semael byl mezi nimi nejvyšší kníže, protože svatá zvířata a serafíni měli po šesti párech křídel, on však jich měl dvanáct. A Semael se tam odebral a se všemi nejvyššími pohlaváry se spojil proti svému Hospodinovi a shromáždil kol sebe své zástupy a sestoupil s nimi a začal na Zemi hledat spojence“. Takovou vzpouru nemohl Nejvyšší připustit. Srazil Semaela a jeho houf z místa svatosti a svrhl je s nebe. Podle Židovských pověstí při hříchu v zahradě Eden také nešlo o ono proslulé jablko, nýbrž tentýž strůjce spiknutí Semael svedl a obtěžkal Evu. Protože došlo ke genetickému spojení „pozemské lidské samičky“ a vyšší formy života, ať už jakýmkoliv způsobem, odlišili se potomci velmi výrazně od zvířecí říše svými mentálními schopnostmi. To bylo alegoricky vyjádřeno studem za vlastní nahotu, protože jak známo, ani cvičená zvířata se nestydí. To je tedy onen prvotní hřích – přeměna lidí ze zvířat na bytosti vyššího typu.  Pověst praví, že po dokonání hříchu „se mu zadívala do tváře, a hle, ta neměla pozemskou podobu, nýbrž nebeskou“. Zde bych rád udělal vsuvku a zmínil se o podivném okřídlení Semaela. Jestliže byl hodnostář, dokonce nejvyšší kníže, je nelogické srovnávat jeho okřídlení s posvátnými zvířaty. Navíc z biblických textů je zřejmé, že posvátnými zvířaty nazývali Židé jim neznámé a nepochopitelné létací stroje.  Zde pravděpodobně došlo k nepochopení při překladu nebo při přepisování textu. Logičtěji by zněl text, že „Semael používal dopravní prostředek s dvanácti páry nosných ploch (nebo snad vrtulí?), zatímco ostatní pouze se šesti páry“. To by odpovídalo i současným zvyklostem – čím vyšší funkcionář, tím lepší auto nebo letadlo. Rovněž nemůžeme dát ruku do ohně za překlad pojmu "křídlo” a musíme si to raději přeložit jako "něco, co umožňovalo létání ”. Proto možná na sumerských malbách vidíme spíše okřídlená zvířata, než bohy.

Jak je zřejmé, chtěl tento odpadlík zmařit genetické pokusy svého šéfa. V tom mu vydatně pomáhali „padlí andělé“, kteří „….sestoupivše na zem, zmocňovali se lidských žen“. Živočišná plodnost těchto „andělů“ narostla do ohromných rozměrů: „Z nich pak vzešli obři, kteří byli mohutného vzrůstu, „… kteří vztáhli ruku ke krádežím a plenění a prolévání krve. Obři dále plodili děti a množili se jako plazi – šest se jich rodilo najednou“. Židovské pověsti dokonce vyjmenovávají pokolení obrů. Byli to Emitové neboli Hrozní, Refaité neboli Giganti, Giborimové neboli Násilníci, Samsunité neboli Lstiví, Avidové neboli Obrácení a Nefilimové, zvaní Satani.

Ale nebyli jen obři. Židovské pověsti se často zmiňují o podivných křížencích a o kuriózních životních formách. Byly to bytosti, které měly „jen jedno oko uprostřed čela“, „trup koně, ale hlavu berana“, „lidskou hlavu s tělem lva“, ale i „bytosti s lidskými tvářemi a koňskýma nohama“. Další podrobnosti o tomto podivném zvěřinci se můžeme dočíst v díle historika Eusébia, čerpajícího z díla Egypťana Manéthóna, současníka ptolemájských králů. I ten však samozřejmě čerpal z mnohem starších historických pramenů a tak se tam můžeme dočíst: „…a oni plodili lidi s dvojitým okřídlením; k tomu také se čtyřmi křídly a dvěma obličeji a jedním tělem a dvěma hlavami, ženy i muže a dvě přirozenosti, mužskou a ženskou; dál potom lidi s kozími stehny a rohy na hlavě; ještě jiné s koňskýma nohama a jiné s koňským zadkem a vepředu s lidskou postavou; zplodili také býky s lidskou hlavou a psy se čtyřmi těly, jejichž oháňky měly tvar rybích ocasů; také koně se psí hlavou; a také jiné obludy a dračí zrůdy…“    Nejvyššímu tedy nezbylo, než všechno toto dílo „lidové tvořivosti“ utopit a začít znovu.

Velmi zajímavou postavou židovských pověstí je Henoch, „král nad lidmi, který panoval přesně dvě stě třiačtyřicet let“. Byl moudrý a celý svět přijímal jeho rady. Henoch byl mezi národy známý pod čtyřmi jmény: Saurid, Hermes, Idris a Henoch. Podle starých Egypťanů byl Henoch stavitelem Velké pyramidy. V díle Hitat Muhameda al Makrizi (1364 – 1442) se píše: „…první Hermes, nazývaný trojitý pro svoje vlastnosti proroka, krále a mudrce (je to ten, kterého Hebrejci nazývají Henoch, syn Jereda, syna Mahalela, syna Kenana, syna Enose, syna Šéta, syna Adama – budiž mu sláva – a to je Idris) četl ve hvězdách, že přijde potopa, dal vystavět tři pyramidy a v nich dal ukrýt poklady, učené spisy a všechno, o co se staral, že by se mohlo ztratit nebo zmizet, aby se ty věci chránily a dobře opatrovaly“. Pyramidy byly postaveny „pod příznivě nakloněným souhvězdím, na němž se všichni shodli.“ …“Nato dal vybudovat v západní pyramidě 30 klenotnic z barevné žuly. Byly naplněny bohatými poklady, náčiním a sochami z drahocenných drahokamů, náčiním z ušlechtilého železa, jako nerezivějící zbraně, sklem, které je možné skládat, aniž by se přelomilo, pozoruhodnými talismany, rozličnými druhy jednoduchých a smíchaných léčiv a smrtelnými jedy. Ve východní pyramidě dal zobrazit různé klenby nebeské a planety a zhotovit obrazy, co jeho předkové vytvořili, k tomu ještě kadidla, kterými se obětovalo hvězdám, a knihy o nich. Také tam najdeme stálice co se v jejich období čas od času událo…Nakonec dal do barevné pyramidy přinést pozůstatky věštců v rakvích z černé žuly; vedle každého věštce ležela kniha, která popisovala jeho zázračné umění, životopis a dílo…Kromě toho tam nechal přenést i poklady z hvězd, které obdržel jako dary. Všeho dohromady bylo veliké, nespočetné množství“. Dále je zaznamenáno, že král umístil pod každou pyramidu modlu (robota?), která případné vetřelce porážela různými zbraněmi. Jeden z těchto strážců „stál vzpřímeně a měl u sebe něco jako vrhací kopí. Kolem hlavy se mu obtáčel had, který se vrhl na každého, kdo se tomuto hlídači přiblížil. Další modla je popisována jako postava s široce otevřenýma blýskavýma očima, sedící na trůnu, rovněž s jakýmsi kopím. Kdo na ni pohlédne, není již schopen se pohnout z místa a zůstane jako zkamenělý dokud nezemře. Strážce ve třetí pyramidě k sobě přitahuje vetřelce neodolatelnou silou, až na něm ulpí a tak v jeho objetí zemřou.

Podle arabských pověstí al-Mamún nechal otevřít Velkou pyramidu a jeho lidé se dostali do místnosti, kde stály sloupy v lidské podobě, které byly zhotoveny ze zeleného kamene, jedné z odrůd malachitu….“Dopravili je k al-Mamúnovi a ukázalo se, že jsou uzavřené víkem. Když víko odstranili, objevili uvnitř mrtvolu muže ve zlatém brnění, posetém nejrůznějšími drahokamy. Na hrudi mu spočívala čepel meče bez rukojeti a vedle hlavy měl hyacintově rudý kámen velikosti slepičího vejce, který zářil jako oheň. …Pak vkročili do prostřední místnosti a objevili v ní troje máry zhotovené z průhledného zářícího kamene. Ležely na nich tři mrtvoly, každá zahalená do tří oděvů a vedle hlavy jim ležela kniha napsaná neznámým písmem….Al-Mamún rozkázal, aby bylo vyneseno vše, co bylo těchto prostorách nalezeno. Sochy (sloupy) však nechal strhnout a poté se brány jako předtím uzavřely“.

Pro Araby znamená Idris totéž co „pramudrc“ nebo „praotec“, a pro židovské a křesťanské teology je Henoch sedmý z celkem deseti praotců, jeden z patriarchů před potopou. Henoch byl otcem Metúšelacha (Metuzaléma), který prý dosáhl věku 969 let. Ve Starém zákoně v knize Genesis je o Henochovi zmínka v celých pěti větách (5,21-24), kde se můžeme dočíst, že …“chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal“. V hebrejštině slovo Henoch znamená „zasvěcený“ nebo „znalý“. V překladu z etiopské bible, která nebyla upravována západními církevními autoritami se můžeme dočíst, co sám Henoch zapsal : „V prvním měsíci 365. roku života, první den prvního měsíce, jsem byl já, Henoch doma sám … a zjevili se mi dva nadmíru velcí mužové, jaké jsem já na Zemi nikdy neviděl. Obličej jim zářil jako Slunce, jejich oči se podobaly hořícím pochodním a z úst jim vycházel oheň. Měli purpurové nohy, křídla jim zářila jako bohu a paže měli bělejší sněhu a takto ke mně promlouvali: Dodej si odvahy Henochu, vystoupíš dnes s námi na nebesa. A pověz svým synům a všem dětem ve svém domě všechno,co si zde na Zemi mají v tvém domě bez tebe počít, a ať tě nikdo nehledá, dokud tě Pán k nim opět nenavrátí.“ Henoch byl dopraven na nebesa a tam mu byli představeni různí „andělé“. Obdržel přístroj na „rychlopsaní“ a byl vyzván, aby zapsal všechno, co mu „andělé“ nadiktují : „ Ó, Henochu, pohlédni na písmo nebeských tabulek, čti, co je na nich psáno, a všechno si důkladně zaznamenej.“ Tímto způsobem vzniklo tři sta šedesát knih, dědictví bohů, určené lidem. Po mnoha týdnech cizí bytosti dopravily Henocha opět domů, ale jen proto, aby se mohl se svými nejbližšími definitivně rozloučit. Henoch svěřil sepsané knihy svému synovi Metúšelachovi a výslovně mu uložil, aby knihy opatroval a předal dalším generacím:  „Tohle je písařem Henochem sepsané úplné učení moudrosti … a nyní, můj synu Metúšelachu, ti budu všechno vyprávět a všechno ti napíši. Opatruj, můj synu, knihy z ruky tvého otce a předej je následujícím generacím světa“.

Podle Starého zákona prý Henoch beze stopy zmizel – Bůh ho k sobě povolal. Židovské pověsti jsou v tomto směru poněkud podrobnější : „ A stalo se to v téže době, kdy lidé seděli kolem Henocha a Henoch k nim promlouval. Tehdy lidé pozvedli zrak a spatřili oře, jak sestupuje s nebes a ten oř se prudce snášel k Zemi. Henoch k nim pravil: To kvůli mně sestoupil ten oř, nastal čas a den, kdy od vás odejdu a nikdy vás neuvidím“. To lidé nechtěli dopustit a říkali: „S tebou půjdeme do míst, kam i ty jdeš, jenom smrt nás rozdělí“. Když tedy trvali na tom, že s ním půjdou, už jim nic neříkal a oni ho následovali a také se už nikdy nevrátili. Tehdy se stalo, že Henoch na ohnivém oři a v ohnivém voze odjel do nebe“. Když se Henochovi přátelé nevrátili, vypravili se ostatní na místo Henochova odjezdu : „A hledalo se na místě, odkud Henoch odcestoval do nebe. A když k tomu místu přišli, našli tam na tom místě plno sněhu pokrývajícího celou zemi a na sněhu byly veliké kameny jako sněhové koule. Tu si řekli vespolek: „Nuže odhrabme sníh a uvidíme, jestli ti lidé, kteří doprovázeli Henocha neleží pod sněhem. A odhrabali sníh a našli je tam ležet mrtvé. Hledali také Henocha, nenašli ho však, protože ten odjel do nebe…  Toto se stalo roku sto třináct života Lámechova, syna Metúšelacha, kdy Henoch odjel do nebe“.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 18:55

Kabala

Co je to kabala?  Slovo pochází z hebrejského qabbalah, které přibližně znamená "tradice". Jedná se tedy především o výklad tóry (Mojžíšovy knihy) a talmudu (rabínské texty). Zřejmě nejzajímavějším kabalistickým textem je Kniha Stvoření Sefer Jecira, napsaná někdy ve 2.-6. století. Toto dílo popisuje, jak skládáním z 22 písmen hebrejské abecedy Bůh posléze stvořil celý svět. V prvním okamžiku stvoření stála před Bohem pouhá písmena ještě nespojená do slov. "Vyryl, vymodeloval, potěžkal a zaměnil dvaadvacet základních písmen a stvořil z nich všechno stvořené a vše, co kdy bude vytvořeno v budoucnu... Jak je zkombinoval a jak je zaměnil? Alef se všemi Alef, Bet se všemi Bet." Kniha Sefer Jecira je tak vlastně učebnicí kombinatoriky. Ze 2 písmenek lze postavit pouhé 2 kombinace, ze 3 již 6, ze 4 je to 24, z 5 již 120 atd. - matematicky lze uvedený vztah vyjádřit výrazem n! (tedy počtem prvků násobených všemi nižšími celými čísly až do 1). Čteme n-faktoriál
 

Například počet 24 možností ze 4 písmen dostaneme jako 4 * 3 * 2 *1. Všechny vztahy samozřejmě platí pouze za předpokladu, že v jednom "slově" nemůže být určité písmeno vícekrát.). Celý svět by pak podle Sefer Jecira byl vlastně složen z 22! (faktoriál) jakýchsi základních entit. Z hlediska tehdejší matematiky bylo přitom 22! číslem prakticky nekonečným.

Poněkud podobně se popisuje stvoření světa demiurgem v Platónově dialogu Timaios, tam jsou však základní substancí, ze které se kosmos poskládá, čísla, respektive ještě spíše geometrické útvary - rovnoramenné trojúhelníky (viz Platon: Timaios, Kritias, Oikoymenh, Praha, 1996). Možná by tedy v případě Timaia i Sefer Jecira bylo spíše na místě hovořit o vytvoření či zkonstruování kosmu než o stvoření a Platónův demiurgos je především božským řemeslníkem nebo chcete-li, architektem vesmíru. Středověcí učenci se pokoušeli na tomto principu ovládat „zlé síly“. My bychom to mohli v moderní terminologii označit za pokusy s paranormálními jevy a silami.

 

V Knize stvoření ( Sefer Jecira) se píše ve verších:

 1:1

S třiceti dvěma skrytými stezkami Moudrosti

vyryl Jah

Pán zástupů

Bůh Izraele

Živoucí Bůh

Král vesmíru

El Šadaj

Milostivý a milosrdný

Vznešený a Vyvýšený

Přebývající ve věčnosti

Jehož jméno je Svatý –

On je ušlechtilý a svatý –

A On stvořil Svůj vesmír

s třemi knihami (Sefarim)

s textem (Sefer)

s číslem (Sefar)

a s komunikací (Sipur).

 1:2

Deset Sefir Nicoty

A dvacet dva Základních písmen

Tři Matky

Sedm Dvojitých

A dvanáct Základních.

 

 4:16

Dva kameny staví 2 domy

Tři kameny staví 6 domů

Čtyři kameny staví 24 domů

Pět kamenů staví 120 domů

Šest kamenů staví 720 domů

Sedm kamenů staví 5040 domů

Odtud dál vyjdi a počítej

to, co ústa nemohou vyslovit

a ucho nemůže slyšet.

 

Ti, co se seznámili se základy vyšší matematiky, zde objeví dobře známý faktoriál! Nabízí se otázka, kdo a proč zasvěcoval kněze i do matematiky. Nebo to snad je část Henochova odkazu? Jisté vysvětlení by to být mohlo

 
Avesta
Slovo Avesta pochází ze staroperštiny a znamená „základní text“ nebo „učení“. Avesta obsahuje veškeré náboženské texty Parsů, což jsou dnešní stoupenci Zaradhustry. Sám Zaradhustra prý byl počat neposkvrněně. Pověst praví, že z nebes sestoupila hora, obklopená jasným světlem. Z hory vyšel mládenec, který vložil embryo do lůna budoucí Zaradhustrovy matky. Jelikož jejich vlastní náboženství je mnohem starší než islám, Parsové se zdráhali přijmout Korán jako svatou knihu a vystěhovali se do Íránu a do Indie. Zlomky tohoto náboženství se zachovaly v písemné klínopisné podobě. Podle spisů starých Parsů je hvězdná obloha rozdělena do různých hvězdných seskupení pod vedením jednotlivých vojevůdců. Nebeské vojenské skupiny jsou opravdu militantní. Mluví se o vojácích hvězdných systémů a vyloženě i bitvách, které se ve vesmíru odehrávají. Do vesmíru směřovala i poezie:..“bílí, světlí, zářiví, chytří, zkušení, průzrační, nebeskou krajinou pádí ….ten vůz táhnou čtyři koně závodní, bílí, jednobarevní, nebeské krmě požírající, nesmrtelní…
 

Samozřejmě se zde popisuje i konec světa (věku): „Z nebes sestoupí mnoho bojovníků, zvaných „všepřemožitelé“. Jsou nesmrtelní a jejich moudrost dokonalá. Než se tito pomocníci objeví, zatmí se Slunce, budou následovat zemětřesení, rozpoutá se mnoho bouří a hvězda bude padat z nebe. Po strašné bitvě, do které nastoupí šiky vojsk, nastane nové, zlaté období. Lidstvo bude potom tak zkušené v léčbě, že ač na pokraji smrti, přece nezemře. Toto období má nastat „až se ženy budou chovat jako muži a muži jako ženy; a když ženy budou sedět na koni s roztaženýma nohama. Až se budou uznávat falešné svědecké výpovědi a odmítat pravé; tehdy, kdy muži budou prolévat krev jiných mužů z nicotných důvodů, když se budou dopouštět smilstva a promarní peníze chudých“. Když si připomeneme, že žijeme v posledním „čtvrtém věku“, nezbývá než žasnout, jak vše do sebe přesně zapadá. Všechna starobylá učení hovoří podobně.

 
Hinduismus
V hinduismu je vzhledem k množství bohů všechno komplikovanější. Ten učí, že na začátku čtyř světových věků byl věk bohů. Jmenoval se Krtayuga nebo Devayuga.  Tento věk byl v  každém směru dokonalý, protože neexistovala ani nemoc ani zloba, ani hádky ani závist, strach nebo bolest. „Všichni měli stejnou snahu, stejné mravy, stejné vědomosti, protože tenkrát kasty naplňovaly svou povinnost jedním a týmž konáním“. Hinduismus nezná také žádný prarodičovský pár, neboť Bráhma stvořil hned osm tisíc lidí, totiž tisíc párů v každé ze čtyř kast. Tyto páry se sice milovaly, neměly však žádné děti. Teprve na konci svého života přivedl každý pár na svět dvě děti, avšak nikoli v důsledku pohlavního spojení, ale pouhou myšlenkou. Tak vznikly duchem obdařené bytosti, které zaplnily Zemi.
 

Jsou však i méně náboženské knihy. Například svazek Vanaparvan, což je součást staroindické Mahábháraty v kap. 168 až 173 popisuje sídla bohů jako opravdová meziplanetární sídliště, která krouží vysoko kolem Země. Gigantické útvary měly názvy jako „Vajhájasí“, Geganačara“ nebo „Khéčara“. Byly tak mohutné, že transportní lodě nazývané „vimány“ mohly vlétávat obrovskými branami dovnitř. Ve svazku Drónaparva se dočteme, jak tři dokonale zbudovaná města, která kroužila kolem Země byla napadena: „Civa, který letěl ve svém výtečném vozidle, sestaveném ze všech nebeských sil, se připravoval na zničení všech tří nebeských měst. A Sthanu, ten první (nejpřednější) z ničitelů, ten vyhubitel Asurů, tento bojovník nezměřitelné statečnosti, obdivovaný nebešťany …zaujal vynikající, jedinečné bojové postavení… Když se ona tři města setkala na obloze, provrtal je bůh Mahadeva strašlivým trojitým paprskem . Danavové nemohli pohlédnout do toho paprsku, který byl naplněn plamenem Yuga a složený z Višnu a Soma. Když začala ona tři města hořet, Parvati tam spěchal, aby shlédl tu podívanou“.

Ve skupině Purvagata najdeme vědecké knihy a poučení. Například Utpada-Purva pojednává o vzniku a zániku hmoty, další popisuje síly hmoty „bohů“, Pranavada-Purva pojednává o lékařství, jiná o matematice, nebeských tělesech, ale také o životních formách, které na nich žijí. Bohužel pouze zlomkovitě se zachovaly spisky, které pojednávají o tom

 

-          jak se odebrat pomocí magických prostředků do dalekých zemí,

-          jak se uskutečňují zázraky,

-          jak se přeměňují rostliny a kovy

-          jak se létá v prostoru.

 

Podle učení džaina je současný věk (epocha) pouze jedním z mnoha. Už před námi byla jiná světová období a co nevidět – přibližně okolo roku 2000 křesťanského letopočtu – má začít nový věk.

Nebudu zde uvádět přehled vládců a patriarchů (tirthamkarů) a dobu jejich vládnutí, protože se jedná o podobně vysoká čísla ve stovkách a tisících let, podobně jako v sumerském seznamu králů.  Místo toho se podíváme na časové jednotky, které jako by zformuloval Albert Einstein. Jejich nejmenší časová jednotka je „samaya“ a ta odpovídá době, za kterou se atom nejpomalejším pohybem přesune o délku svého vlastního průměru. Bezpočet těchto samaya tvoří 1 „avaliku“ a – konečně počítatelné – 1 677 216 avalik tvoří 1 „muhurtu“. To by bylo našich 48 minut. Třicet muhurt dává 1 „ahoratru“ a ta odpovídá přesně 24 hodinám. Podstatné je to, že počítání času je u džainů tísíciletí staré a původně je to naučily nebeské bytosti. Tím to však zdaleka nekončí. Můžeme počítat dál, že 15 ahoratra dává 1 „pakša“ a 2 pakša je 1 „masa“, což je náš jeden měsíc. Počítání samozřejmě pokračuje dál přes roční období, roky, dál pokračují časové úseky vyjádřené desítkami, stovkami, tisíci i miliony roků až do 77místných čísel.

Džainové, nebo spíše jejich učitelé, vycházeli z atomu nejen ve svých výpočtech, ale i ve svých filosofických úvahách. Věděli, že každá hmota vzniká a trvá jen silou, která uvádí do pohybu atomové částice. Naše bytí je výsledkem předchozího činu. Každá existence je pouze článek v dlouhém řetězu existencí, které kdysi byly nebo budou. Jestliže myšlenky řídí naše činy, zanechávají činy zpětně stopu na našem duchu. Srovnatelně, pro lepší představu, bychom mohli považovat magnetické pole, které nevidíme, za duchovní sílu ovlivňující hmotu (železné piliny).

I džainové očekávají příchod, nikoliv však Mesiáše, ale vesmírných proroků. Proroci zvaní „tirthamkarové“ přicházejí vždycky na počátku nového světového věku. Připravují lidstvo na nový věk. Proto se „tirthamkarové“ rodí jako lidé (vzpomeňme na Syna člověka v proroctvích Henocha a následný kult Ježíše), avšak jejich hmota, jejich znalosti karmy, pocházejí z vesmíru. Když uplyne jeden věk a mají se zrodit noví „tirthamkarové“, rozezní se v hlavním paláci božského nebe zvon. To způsobí, že se ve všech ostatních 3 199 999 palácích rovněž rozezní zvony. Potom bohové v létajícím paláci navštíví Sluneční soustavu a na Zemi začne nový věk.

Pravděpodobně však nevykonávají takovéto cesty pouze do Sluneční soustavy, protože ve vesmíru podle džainského učení jsou různé formy života. Ty jsou nestejně rozdělené po hvězdném nebi. Zajímavé je, že na všech možných planetách jsou sice rostliny a základní životní formy, avšak jen na určitých planetách jsou „bytosti se svévolnými pohyby“. Aby bylo možno vesmírem cestovat, je nutno měřit vzdálenosti. K tomu slouží měrná jednotka „rajju“; což je vzdálenost, kterou uletí „bůh“ za šest měsíců, když v každém okamžiku urazí 2 057 152 „yojana“. Bohužel nevíme, co přesně označují výrazy „okamžik“, a „yojana“.

Hinduismus a Indiáni

Védská literatura staré Indie podrobně popisuje vesmír jako harmonicky uspořádaný systém vytvořený podle inteligentního plánu jako sídlo pro živé bytosti. Moderní pohled na vesmír se natolik liší od védského, že tento je pro nás nyní těžko pochopitelný. V dávných dobách však bylo možno nalézt podobné modely vesmíru po celém světě. Lidé starých kultur a civilizací měli naprosto odlišný pohled na svět, který se v mnohem shodoval s védským pojetím. Vzdělaní lidé dnešní doby mají sklon tyto názorové systémy odmítat jako mytologii s tím, že jejich odlišnost a podivné představy jsou důkazem toho, že se jedna pouze o výplod představivosti. Pokud tak učiníme, můžeme však přehlédnout důležité informace, které by mohly vrhnout světlo na rozsáhlé zapomenuté období předcházející krátkému úseku zdokumentované lidské historie. V různých kulturách existuje samozřejmě mnoho pro ně typických vyprávění, ale jsou zde i mnohá společná témata. Některá z nich lze nalézt ve vysoce propracované podobě ve védské literatuře. Jejich přítomnost v kulturách rozšířených po celém světě je v souladu s představou, že ve vzdálené minulosti měla védská kultura celosvětový vliv, který lze zaznamenat i v Severní Americe.
 

Indiáni kmene Sioux (správně Dakota, Lakota a Nakota) uvádějí, že jejich předkové zažili návštěvu nebeské ženy, která jim předala jejich systém náboženství. (Jednalo se o širší poznání o světě, hodnotách, zákonech a vztazích, které připomíná védský pojem dharma. Slovo dharma má více významů, ale ve společensko-náboženském kontextu jej lze chápat jako řád a zákon vesmíru.) Sdělila jim, že existují čtyři věky a také posvátný bizon, který v každém věku ztrácí jednu nohu. V současnosti se nacházíme v posledním z nich, věku úpadku, a bizon má již jen jednu nohu. [J.E. Brown, ed., Thé Sacred Pipe (Baltimore: Penguin Books, 1971), str. 9.]

Richard Erdoes a Alfonso Ortiz v knize American Indian Myths & Legends (New York: Pantheon Books, 1984) uvádějí více podrobností díky vyprávění lakotského stařešiny Chromého Jelena (Lame Deer) z roku 1967 v rezervaci Rosebud v Jižní Dakotě. "Bílá bizoní žena" (Ptesan-Wi) jim kromě poznání, jak žít, a plodin, které od té doby pěstují, předala i posvátnou dýmku (chanunpa), jejíž kouření představuje druh obětí. Slíbila, že se k nim vrátí v každém z oněch čtyř věků, což bude vždy předzvěstí lepších časů. Při odchodu se postupně proměnila v černého, hnědého, rudého a bílého bizona, který je pro prérijní Indiány nejposvátnějším živým tvorem. Proto mezi nimi zavládlo velké vzrušení, když se v roce 1994 na jedné farmě ve Wisconsinu narodil bílý bizon a všechny okolností se shodovaly s proroctvím. Farma se stala poutním místem pro lidi z celého světa.

Zmínka o posvátném bizonovi je blízkou paralelou vyprávění Bhagavata Purány (zvané též Šrímad Bhágavatam), v jejímž prvním díle je popsáno setkání Maharadže Paríkšita s býkem představujícím Dharmu, k němuž došlo na počátku současného věku Kali. Je tam řečeno, že tento býk ztrácí v každém věku jednu nohu a ve věku Kali má pouze jedinou. Ve védské literatuře je čas považován za projev Kršny, Svrchované Bytosti. Jako takový je silou řídící životy všech bytosti ve shodě s kosmickým plánem, který zahrnuje opakující se cykly stvoření a zničení o různých časových délkách. Základní cyklus se skládá ze čtyř yug, neboli věků, zvaných Satya, Treta, Dvapara a Kali. Každý následující věk je kratší než ten předchozí a lidstvo během nich postupně přechází z vysoce duchovní úrovně do degradovaného stavu. S počátkem nové Satya-yugy je obnoven původní čistý stav a cyklus začíná nanovo. Podle lakotskeho příběhu bude Země zaplavena, až bizon ztratí i poslední nohu. Téma potopy světa je známo z celého světa, a védská literatura uvádí, že k potopám různého rozsahu dochází periodicky. Představa o postupném úpadku náboženských zásad (dharmy) je společná i jiným severoamerickým kmenům, mezi než patří Apačové Jicarilla, Hopi, Navajo/Dine, Paiute a další. Potopa je podle nich jednou z forem trestu vyšších bytostí za chování lidí v rozporu s danými zásadami. Zhoršující se stav světa se projevuje nepřirozenými klimatickými jevy, stále obtížnějším pěstováním zemědělských plodin, zhoršujícími se vztahy mezi lidmi atd. Není vám něco z toho povědomé?

Kmen Paiute hovoří o vysoké hoře ve středu vesmíru, na které sídlí slunce. Tato hora ve védské literatuře odpovídá hoře zvané Meru či Sumeru a je známá i z jiných kultur (například řecký Olympus).Mléčnou dráhu tento kmen považuje za cestu zemřelých mezi zemí a nebem. Ta je ve védské literatuře označována za nebeskou část Gangy (akasa-ganga), kterou pokročilí mystici používají při cestování mezi jednotlivými úrovněmi vesmíru zvanými loky.

Véda popisuje dvě cesty na vyšší planety - cestu polobohů (devayana) a cestu předků (pitryana). Uctívání předků je dalším společným rysem. Například kmeny Passamaquoddy ze severozápadu USA, Powhatan (Virginie) a Luiseno (Kalifornie) považují ptáky za viditelné duchy zemřelých. Ve védské tradici se pro předky vykonává oběť sraddha, po níž se zanechává obětní pokrm na zemi pro ptáky, jejichž prostřednictvím se předkové nasytí. V příbězích těchto kmenů jsou také zmínky o reinkarnaci.

Podle kmene Yuchi ze severovýchodu USA Stvořitel používá při stvoření světa jako nástroj tzv. lilkae, zahnutý kámen, a ze čtyř těchto kamenů skládá kříž, či přesněji svastiku, symbol slunce. Naše generace se setkala se zneužitím tohoto symbolu, ve formě nacistického hákového kříže jako symbolu „stvoření tisícileté německé třetí říše.“

Podle proroctví kmene Hopi jsou svastika s kruhem symbolizujícím slunce a keltský kříž s červenými pruhy mezi rameny symboly dvou pomocníků (konkrétní použité slovo však označuje velké skupiny lidí, nikoliv jedince) Pahanny, Pravého Bílého Bratra (kmen Hopi jsou potomci jeho mladšího bratra). Ten se má vrátit přede dnem Velké Očisty, aby přiměl Hopie a ostatní lidí k následování dharmy. Prokáže se polovinou posvátných tabulek Tiponi, jejichž druhou polovinu mají Hopiové. V případě neúspěchu jejich mise bude novému zlatému věku předcházet zkáza nesmírných rozměrů.

Toto je jen několik příkladů souvislosti. Jako velice zajímavá lze označit tvrzení kmene Odzibva z oblasti Velkých jezer, že jejich předkové žili společně s obřími zvířaty, které zničila kometa, či zmínku o oživení člověka z kosti v příběhu kmene Černonožců.

Někdo se může zeptat, pokud se védské náměty objevují v mnoha společenstvích, jak je možné učinit závěr, že jsou odvozeny že starobylé védské civilizace? Možná byly vytvořeny současně na mnoha místech nebo pocházejí z neznámé kultury, která je starší než védská. Na to lze odpovědět, že dostupné empirické důkazy nebudou stačit k dokázání hypotézy o védském původu, protože všechny empirické důkazy jsou nedokonalé a lze je vykládat různými způsoby. Můžeme však rozhodnout, zda jsou důkazy s touto hypotézou v souladu. Pokud existovala starobylá védská světová civilizace, mohli bychom očekávat, že budeme nalézat její stopy v mnoha kulturách po celém světě. Takové stopy nacházíme a mnoho z nich souhlasí s védským sdělením ve specifických podrobnostech. Jelikož tato civilizace začala upadat již před několika tisíci léty, na počátku Kali-yugy, očekávali bychom, že mnohé z těchto stop budou zlomkovité a překryté četnými pozdějšími přídavky. Toho jsme také svědky. Dostupné důkazy se tedy zdají být v souladu s hypotézou o védském původu.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 19:01

VII. Bůh, bible a náboženství

 

Demokritos říkal, že světy jsou nesčíslné a že se liší velikostí. V některých není Slunce ani Měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých četnější. Vzdálenosti mezi světy jsou nestejné, někde je více světů, jinde je méně a některé rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné hynou, někde vznikají a jinde zanikají, padajíce na sebe. Některé světy jsou bez živočichů, rostlin a veškeré vlhkosti…

 

Hippolytos, 3. stol. n.l.

Řekové pravděpodobně měli své poznatky z Alexandrijské nebo Konstantinopolské knihovny. Věta, že některé světy jsou bez živočichů navozuje dojem, že jsou běžnější světy obydlené živými organizmy,což by odporovalo nastupujícímu křesťanství, kdy se Země stala středem vesmíru, protože ji stvořil křesťanský bůh. Vše bylo podřízeno náboženství a kdo měl jiný názor (vědecký), stal se pronásledovaným kacířem. Tento obraz vesmíru je totožný s tím, jak je popisován v hinduistickém spisku Pranavada-Purva. Rovněž židovské pověsti hovoří o mnoha světech, které stvořil Bůh.

Co je to Bible?

Vzhledem k tomu, že celá řada faktů v této publikaci je čerpána z bible, je nutno si ozřejmit o jaký zdroj se jedná. Název bible (slovo biblia, latinsky knihy, pochází od fénického města Byblos, odkud se dovážel papyrus, na kterém se tehdy psalo) je dnes tvořena celkem 66 knihami, které psalo kolem 40 lidí (Židé).

Slovem bible se dnes označuje kniha o přibližně tisíci běžných stranách, která se dělí na Starý a Nový zákon (Židé, kteří nepřijali Krista, uznávají jen Starý zákon bez přívlastku starý). Starý zákon se skládá z 39 knih, z nichž první začaly být psány nejprve Mojžíšem patnáct století před Kristem, přičemž první písemné podklady (které Mojžíš do svých knih převzal) byly zapsány již při stvoření – myšleno židovského národa (údajně 4 000 let př. n. l.). Později byly spojeny v jeden celek pod názvem Starý zákon. Nebylo by správné chápat Starý zákon jako svatou náboženskou knihu a návod jak se modlit k Bohu, protože s takovýmto záměrem nebyla ani psána. Starý zákon je nutno chápat jako historický dokument, soubor faktů, který nás informuje o časech dávno minulých a poskytuje praktický návod, jak se dívat na svět ve všech jeho souvislostech.. Nový zákon sestává z 27 knih, které byly napsány po Kristově smrti a vzkříšení v 1. století v Řecku a poté byly seřazeny do jednoho celku. Nový zákon se postupně stal poplatným době, kdy se náboženství  stalo politickým hnutím a nástrojem k ovládání lidí (utržíš-li políček na jednu tvář, nastav i druhou). Určitě není bez zajímavosti, že křesťanství povýšil na státní náboženství pohanský římský císař Konstantin Veliký jako prostředek k zachování velikosti říše římské.  Nový zákon nemá ani zdaleka takovou vypovídací hodnotu, jako Starý zákon, protože obsahuje spíše výklad křesťanské filosofie, zatímco Starý zákon popisuje události, které se skutečně staly.

Jako červená niť se celou biblí táhne zvěst o spasení (záchraně) tohoto světa Mesiášem, jehož příchod Starý zákon předpovídá a Nový zákon této předpovědi využívá ke „zbožnění“ Krista. Mnozí tvrdí, že bible je knihou inspirovanou (lidem vnuknutou), jak to o sobě sama říká. To ovšem není možné chápat ve smyslu sakrálním a s vědomím toho, že „Bůh“ byl nadpřirozená bytost. Vždyť Mesiáš se kromě bible objevuje, když v jiné podobě jak v kultuře hinduistické ve formě proroků zvaných tirthamkarové, tak i v indiánských pověstech – například indiáni kmene Siouxů očekávají, že se k nim na počátku nového věku vrátí „bílá bizoní žena“. Proto místo vousatého staříka na obláčku je logičtější si v tomto případě představit „bohy“ coby učitele pradávných lidských společenství. Za tohoto předpokladu můžeme souhlasit s názorem, že bible je jediná kniha, která souvisle popisuje svět od jeho stvoření až do jeho konce.

Historická ověřitelnost bible

Bible je bezesporu i cenným zdrojem pro pátrání po činnosti „bohů“. Dozvíme se například, že v době patriarchů máme co do činění s henoteismem, to znamená s vírou, že sice existuje více bohů, avšak že je třeba uctívat pouze ochranného boha kmene. Tím je potvrzována teorie o tom, že „bohové“ považovali jednotlivé lidské skupiny za svůj majetek, starali se o ně, ale v případě neposlušnosti je přísně trestali – obvykle smrtí. Tento přístup „bohů“ k lidské populaci vysvětluje i to, proč židé směli mít otroky. Samotné biblické příběhy jsou velmi podobné tomu, co se dělo při kolonizování Ameriky Španěly: násilí, slzy, krev a hromady mrtvol. Přitom i jihoameričtí Indiáni byli přesvědčeni, že je opět navštívili jejich „bohové“. Španělé se totiž objevili ke konci posvátného 52 letého cyklu a na obloze se navíc objevila kometa. Je zajímavé sledovat, jak kritika pravdivosti bible musela ustupovat pod tíhou nových zjištění, například z archeologie. Už bylo zmíněno místo Abrahamova dětství, Ur Kaldejských (Babylónie, dnes Irák-Perský záliv). Samotná existence tohoto města byla dlouho nejistá a kritikové prohlašovali, že například Mojžíš nemohl napsat první knihy bible, protože v jeho době ještě nebylo známé písmo. V Ur Kaldejských však bylo objeveno a podrobně zkoumáno. Bylo zjištěno, že mnoho set let před Abrahamem (a tedy i před Mojžíšem) bylo písmo velmi rozvinuté. Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací potvrzují nikoli “postupnou evoluci písma a kultury”, ale to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly. Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii – ne evoluci, ale pád. V této oblasti bydleli Chetité (Hetité), o kterých bible hodně mluví. Avšak z jiných pramenů nebylo až do začátku 20. století o tomto národu nic známo. To bylo příčinou další mocné kritiky bible – jako knihy historicky nespolehlivé. Později bylo zjištěno, že Chetité tvořili jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších národů starověku. Totéž platí o Edomu a Edomitech a dalších národech. Asi nejznámější knihou, populárně dokládající historickou pravdivost bible, je A bible má přece pravdu od Wernera Kellera. Další práce na toto téma jsou od Freeho, Ungera, Pfeiffera, Allise a jiných. Význačný archeolog dr. Nelson Glueck řekl: “Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible.” (Rivers in the Desert) Dr. Zeev Shremer, vůdce geologické výpravy na sinajský poloostrov, prohlásil: “Máme své vlastní mapy a přehledné geodetické náčrty, ale samozřejmě tam, kde se bible a mapy rozcházejí, dáváme přednost Knize knih - bibli.”(Je bible skutečně Boží slovo? – The Sun, San Bernardino, Kalifornie). Rovněž moderní věda, nazývaná genetika potvrzuje biblický záznam historie člověka. H. Benedict a G. Weltfisch (antropologové) vyjadřují tuto myšlenku: “Co je v bibli již po staletí psáno o Adamovi a Evě, otci a matce celého lidského pokolení, to dokázaly vědecké výzkumy, že totiž všechny národy Země tvoří jedinou rodinu a mají společný původ. Věda popisuje složi-tou stavbu lidského těla, v němž všechny orgány spolupůsobí, aby je zachovaly na živu, jeho pečlivě vymyšlenou stavbu, která by se nemohla náhodně vyvíjet u všech stejně, kdyby lidé neměli žádný společný původ... Lidé všech ras jsou bratři, jak totéž říká bible.” (Rasy lidstva) Ve spisu Co je rasa? vydaném UNESCO čteme: “Kdybychom šli stovky generací zpět, dospěli bychom ke kořeni stromu lidské rodiny, k prvnímu ´homo sapiens´...Můžeme zcela dobře nazývat svého společného předka Adamem, což znamená hebrejsky člověk, neboť známý biblický příběh potvrzuje vědecké zjištění, že dnešní lidé jsou společného původu.” Kromě toho je si třeba povšimnout, že název „člověk“ sám od sebe neurčuje pohlaví, ale živočišný druh, jako když řekneme had, ryba nebo pták. Proto docela dobře prvním člověkem mohla být žena (nebo spíše ženy) , vhodná k dalšímu umělému rozmnožování člověka. To ostatně dokazuje současná genetika, která zjistila, že ženské chromozomy X jsoua mohl přes průhledná okna sledovat podmořský svět. Protože však velká ponorka nemohla přistát u břehu, musel Jonáš přestoupit do značně menšího výsadkového člunu, který jej dopravil ke břehu, kde potom splnil svůj úkol. Další potvrzením, že autoři bible čerpali z mezopotámské kultury je pověst o potopě. Předlohou biblického Noe je Utanapištim, kterému bůh Ea poslal vzkaz prostřednictvím rákosové chýše. Ty, chýše z rákosu slyš! Ty, stěno, rozuměj! Muži šupparacký, synu Ubartua strhni dům, vystav loď bohatství zanech, život vyhledej! Majetek v nenávisti měj, život zachovej! Všechno sémě živoucí do lodi uveď! Za povšimnutí stojí, že stejně jako izraelský bůh, mluví se svým chráněncem prostřednictvím „něčeho“, v tomto případě stěny. Židovský bůh promlouval prostřednictvím „archy úmluvy“ zřejmě proto, že Židé cestovali pouští a neměli tudíž trvalé obydlí. Technické výrazy jako vysílačka nebo reproduktor patří do technického slovníku dnešní doby, ale protože se fyzikální zákony zcela jistě nezměnily, můžeme předpokládat, že se jednalo o přenos zpráv pomocí elektromagnetické energie, stejně jako dnes. Z uvedených důkazů ovšem plyne nezvratná skutečnost, že Bible není dílem božím, jak mnohdy tvrdí i někteří kreacionisté, ale vznikla převzetím pověstí starší (mezopotámské nebo též sumerské) kultury a jejich úpravou a zapracováním do kultury židovské. Samo-zřejmě nelze vyloučit její další úpravy z nejrůznějších důvodů. o desítky tisíc let starší než mužské. Dokonce i mezopotamské báje hovoří o tom, že se první člověk nemohl sám rozmnožovat.(viz Vznik člověka ). V klínových tabulkách vykopaných v Babylonu se píše, že bůh Enki má ne-mocné žebro (sumersky "ti"). Bohyně povolaná mu žebro vyléčit se jmenuje "Ninti" ("Paní s žebrem"), přičemž není zcela jasné, zda výraz žebro byl přeložen ve správném významu. Další význam "ninti" je "dát život" tj. "paní, která dává život". Hebrejci nahradili Ninti Evou (jejich legendární pramáti lidstva, "paní, která dává život"). Manipulace s „božím žebrem“ ale nebyla zapomenuta a byla upravena do podoby, kterou známe z bible, že totiž Eva pochází z žebra Adamova. To proto, že tvůrci bible nebo její pozdější upravovatelé nemohli připustit, že „bůh“ by mohl být nemocen a že by jej musel někdo léčit. Okolo první ženy je ovšem více nejasností. Podle židovské báje byla ještě před Evou Adamovou první ženou Lilith, kterou Bůh stvořil stejně jako Adama z hlíny a stejně jako Adamovi jí vdechl nesmrtelnou duši. Měla s ním "třpytné syny a zářivé dcery". Pak se s ním nepohodla a pronesením božího jména se změnila v démona. Stejná pověst se objevuje i v dalekém Tibetu. Tibetská Brag-srin-mo je noční démon z východních pouští (stejně jako Lilith v mýtech babylonských) a manželkou prvního člověka a a matkou lidstva. Můžeme z toho vyvodit, že autoři bible v průběhu času zřejmě něco upravili podle tehdejších potřeb. Že bible vznikla na základě reality svědčí i další skutečnosti. Nikde se nedočtete v této tisíce let staré knize o tom, že Země je plochá placka. Naopak, bible již staletí před Kristem hlásala, že Země je kulatá, “zavěšena na ničem” a není hodna žádného uctívání – jen normální péče, tak jako pečujeme o svůj domov. Zeměkoule tedy není Bůh (Gaia). Tisíce let bible učí lidi základní hygienická pravidla, například karanténu pro infekčně nemocné lidi – zatímco lékaři, kteří bible nedbali, ještě v 19. století zabíjeli pacienty svýma rukama, když si je nemyli a nesterilizovali. (Až v 19. století proti tomu vystoupili profesoři Semmelweis, Pasteur a další – a jak jinak, byli vysmíváni). Se současnými technickými znalostmi můžeme v bibli objevit příběhy, které ač dříve vypadaly jako báchorky, z dnešního pohledu jsou zcela všední. Příkladem může být příběh o Jonášovi a velrybě. „Jahve rozkázal svému proroku Jonášovi, aby odešel do Jeruzaléma a prorokoval zánik města. Zde bych chtěl poznamenat, že výraz „prorok“ označoval původně „toho co viděl“ (myšleno boha) a byl jím pověřen sdělit něco ostatním lidem, protože izraelský bůh se obvykle na veřejnosti nezjevoval. Jonáš tedy šel a splnil, co mu bylo nařízeno. Lidé se zalekli a upustili od rozmařilého a nespravedlivého života. Proto se nad nimi Jahve slitoval. Proroctví se nenaplnilo a Izraelci nazvali Jonáše falešným prorokem. Po čase rozkázal Jahve proroctví zkázy ve městě Ninive. Jonáš se však obával, že lidé se napraví a opět ho nazvou falešným prorokem. Raději nastoupil na loď, která plula hodně daleko. Tu se zvedla vichřice, moře se rozbouřilo a vlny ohrožovaly loď. Lodníci ponořili Jonášovi nohy do vody. Moře se ihned utišilo. Vhodili tedy Jonáše do vody, moře se uklidnilo a loď plula rychle k cíli. Jahve poslal Jonášovi velikou rybu, která ho spolkla. Jonáš se pohyboval v jejím břiše jako v místnosti. Jonáš ušetřil velké rybě život a ta mu za to umožnila vidět podmořský svět. Proto vyslal Jahve malou rybu, která ho spolkla, aby neměl tolik prostoru. Jonáš začal Jahva prosit, a on se nad ním slitoval. Jonáš se vydal prorokovat zkázu do Ninive. Lidé začali litovat svých činů a Jahve se rozhodl odložit trest o 40 let.“ Na základě dnešních znalostí bychom mohli tento biblický zápis přeložit asi takto. „Bůh“ potřeboval získat Jonáše živého, aby mu posloužil jako prorok. Přiměl tedy námořníky prostřednictvím „bouře“, aby ho vhodili do moře, kde jej nechal vylovit ponorkou. (Kdo viděl třeba ve filmu záběr rychle se vynořující – téměř vyskakující atomové ponorky, musí připustit, že se tvarem i pohybem značně podobá velkým kytovcům). Uvnitř „ryby“ se pohyboval zcela volně.

Bible a Enuma-eliš

Bibli je však také nutno číst jako poselství o vzniku našeho světa. Protože bible při svém popisu vzniku světa vychází ze starobabylonského eposu o stvoření světa Enuma-eliš (Tam nahoře) , nebude na škodu si tento epos přiblížit. V eposu se říká, že na počátku existovala je-nom voda (vlnění) a všude panoval chaos. Na jiném místě je zmínka o tom, že Bůh seděl na vodě jako pták na vejcích a vyseděl z chaosu život. Motiv „vejce“- kosmického komplexu (viz Bible a kosmos Kogi). Z něho se zrodili první bozi. Během staletí se někteří bozi rozhodli udělat ve světě (vesmíru) pořádek. To vzbudilo zlobu boha Apsua a jeho ženy Tiámat, netvorné bohyně chaosu. Vzbouřenci se spojili pod vedením moudrého boha Ey a Apsua zabili. Tiámat, zobrazená v podobě draka se rozhodla pro pomstu za manželovu smrt. Bozi pořádku vedení Mardukem však zabili v krvavé bitvě bohyni Tiámat a její gigantické tělo rozsekli na dvě části. Jedna z nich se stala zemí a druhá nebem (zřejmě tříšť, dodnes obíhající v pásu mezi Marsem a Jupiterem). Krev boha Apsua (jedná se snad o genetický materiál?) smísili s hlínou a z této hmoty vznikl první člověk. Při porovnávání textů bible a eposu překvapuje především celková následnost událostí, vznik nebe a nebeských těles, oddělení vody od země, stvoření člověka šestého dne a také odpočinek boha v bibli a společná hostina babylonských bohů v eposu, připadající rovněž na sedmý den. Vědci správně předpokládají, že text Genese (kap.3.v.5) „a vy budete jako bohové, vědouce dobré i zlé“, stejně jako některé další texty, mají polyteistický smysl. Zřejmě to způsobila nepozornost židovských redaktorů, takže se v biblických textech našly i další stopy starých polyteistických prvků. V téže knize v kap.6,v.2 se mluví o „synech božích“, přičemž stejné označení používá epos pro vzbouřené bohy, kteří skutečně byli syny boha Apsua a bohy-ně Tiámat. Zajímavé je i podání „prvotního hříchu“. Zatímco v bibli působí v roli svůdce had, v mezopotámském eposu vystupuje v roli pokušitele bůh Ea. Obě verze vyjadřují myšlenku, že poznání dobra a zla, tedy moudrost, činí člověka rovna bohům. Proto se také v ve třetí kapitole Genese v.22, dočteme: „Tehdy řekl Hospodin Bůh: Aj člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své a nevzal také se stromu života, jedl by i byl by živ navěky, vyžeňme jej.“ Později bylo toto rozhodnutí dále upřesněno: "Nebudu se nesnadnit s člověkem na věky, ale protože takové tělo je, bude délka jeho života 120 let!"

Indiánské mýty

V Jižní Americe na úpatí Sierry Nevady v Kolumbii kdysi žil kmen indiánů Kogi, které Španělé v 16. století téměř vyhubili. Ve 20. století se s jejich nepočetnou komunitou seznámil rakouský profesor Theodor Preuss. Dověděl se od nich, že Kogiové připisují akt stvoření jisté pramáti jménem Gauteovan. Od ní pocházeli i čtyři patriarchové, praotcové kněžského pokolení. Tito patriarchové sídlili v kosmu (na nebi) a veškeré zákony tedy přicházely ke Kogiům „zvenčí“. Když praotcové sestoupili na zem, měli na tvářích masky, které odložili až mnohem později. Kněží pak předávali úřad svým synům a tak započalo předávání vědomostí z generace na generaci. V mytologii Kogiů se vypráví o bojích čtyř patriarchů proti démonům a zvířatům. Šlehaly blesky, létalo se do všech světových stran a zem se mezitím snášela různá semena. Časem však se začali rodit lidé s nepřirozenými sklony, kteří dokonce obcovali se zvířaty. Nato dal nejvyšší náčelník otevřít brány nebeské a nechal čtyři roky nepřetržitě pršet. Po čtyři léta pršela rudá a modrá voda a voda se rozlila všude po světě. Kněží však postavili zázračnou loď a naložili na ni všechny druhy zvěře a ptactva, ale i rostliny a semena. Poté, co zázračná loď ztroskotala na hřebeni Sierra Negra bylo všechno živé vysazeno znovu na zem. Kogiové chápali kosmos ve tvaru vejčitého útvaru a proto si stavěli i své příbytky ve tvaru vejce. Uvnitř takto definovaného prostoru leží devět světů, z nichž střední je vyhrazená pro lidi. Jak je to podobné „nebi“ ze sumerských, židovských nebo egyptských příběhů! Zatímco židé mají sedm nebí, Indiáni evidentně devět. Stačí zaměnit slovo kosmos (nebe) za výraz současný – kosmický komplex s devíti nebo sedmi prstenci různé velikosti, otáčející se kolem středové osy, aby byla vytvořena umělá gravitace. Konec konců ani Kogiové, stejně jako starověcí Sumerové, Židé a Egypťané neměli technický slovník a pokud by ho snad měli, těžko bychom jej my po šesti a více tisících letech, pochopili. Kosmos, neno-li "nebe" znázorňují i dva "nebeské oltáře" na opačných koncích zeměkoule. Peruánský v Americe a čínský.

Podobná struktura prý existovala i ve skutečnosti. Podle Platónova popisu Atlantidy byl namalován obraz hlavního města tohoto kontinentu. Je až nápadně podobný oněm oltářům nebes. Položme si otázku - proč asi? Co bylo pro pozemšťany tak důležitého, že si to znázornili v pozemských podmínkách architektonicky? Znázornili si později, po zániku Atlantidy svoje město jako "oltář nebes" nebo to udělali dávní návštěvníci Atlantidy?
Bůh - stvořitel a "bohové"

V bibli je možné se také dočíst, že Anunakové věřili v Boha, protože sídlo a místo trůnu JHVH lze nalézt v biblických textech a je nazýváno OLAM (v českých překladech se ovšem nenajde). Biblické sdělení, že Elohim - tedy "bohové", Anunakové - měli Boha, se zdá na první pohled naprosto neuvěřitelné, ale je vcelku logické."

Tento předpoklad si ovšem vynucuje otázku: "Pokud Nefilim (Ti, co byli sesláni dolů) byli "bohové", jež stvořili na Zemi člověka, jak vznikli sami Nefilim na Dvanácté planetě (Marduk)?"
 

Co k tomuto problému říká bible? Evangelista Jan popisuje vznik vesmíru takto: Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Je to vyjádření něčeho, co nemá začátek podobně jako kruh. Obdobný problém tkví v otázce, co bylo dřív – slepice nebo vejce? Pro pochopení je zřejmě nutno znát více rozměrů než tři a čas.

Ve smyslu „programátorské teorie“, která přirovnává přenos informací v živých organismech pomocí DNA k počítačovému programu lze za slovo považovat „kosmický kód života“ a uvedený výrok interpretovat jako: “Na počátku byl kosmický kód života napsaný Stvořitelem a ten  kód byl Stvořitel“. V egyptském panteonu je bůh všech bohů nazývaný Atum, což v překladu znamená Nejsoucí, kdysi vzniklý sám ze sebe. Rovněž čínské náboženství, taoismus, jehož vznik se klade půl tisíciletí před narození Krista, svého boha nepersonifikuje. Tao je pojmem neporovnatelným s evropskou představou božstva; je to pojmově nepostižitelný absolutní princip, jímž se řídí bytí, a tím i svět. Toto náboženství nemá svůj základ ve víře v boha, ale snaží se nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanci uniknout nebezpečí, číhajícímu na každého během jeho života. Tím se velmi podobá původním (gnostickým) evangeliím. V nich se také hovoří o sebepoznání jako o cestě k Bohu a jako o cestě ke splynutí s vesmírem. Také Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli spekulativní teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí vysvobozeného. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem.
 

Proto, slyšíme-li hovořit o Bohu, musíme vzít v úvahu, že pod tímto všeobecně známým pojmem si může každý představovat něco jiného. A to od dobrotivého stařečka na obláčku, až po cosi imaginárního, ale také různé bohy sumerské, židovské, řecké, indické, indiánské, eskymácké .. a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Opustíme proto tento výraz a onu nejvyšší inteligenci, nikdy nezačínající počátek všeho si pro jednoduchost označíme pojmem „Nepoznatelný, smysly neuchopitelný“, tedy NSN. Tím tuto kategorii jednoznačně oddělíme od ostatních „bohů“. Pro ilustraci nepřesnosti pojmu „bůh“ si můžeme připomenout, že například Aztékové považovali španělské conquistadory za bohy, kteří splnili slib daný jejich předkům, že se vrátí. Ale to jsme už prakticky v naší době. Co to ovšem bylo za „bohy“, kteří učili kdysi dávno Indiány řemeslům, zemědělství, ale i matematice a astronomii? Co to bylo za „bohy“, kteří totéž učili starověké Sumery?  Co to bylo za „boha“, který se zaměřil speciálně na výchovu židovského národa? Speciálně v této souvislosti si však v zájmu objektivity musíme položit otázku, zda-li židovský bůh nemohl být představitelem zbytkové civilizace ze zaniklé Atlantidy.  Hledání odpovědí na tyto otázky je smyslem této publikace.

K zamyšlení nutí ovšem v této souvislosti již citovaná část sumerského eposu Enuma eliš kde se  říká, že „na počátku existovala jenom voda (vlnění) a všude panoval chaos……. Bůh seděl na vodě jako pták na vejcích a vyseděl z chaosu život“. Je to přiblížení nějaké skutečnosti nebo děje rozumovému chápání lidí?
 

Naše smysly nám poskytují pouze omezené poznání světa, aniž si to často uvědomujeme. Proč se například vžilo přísloví „mlčí jako ryba“ nebo úsloví „podmořský svět ticha“? Obojí vzniklo v době, kdy ještě neexistovaly přístroje, které byly schopné zaznamenat podmořské zvuky, které jsou přenášeny na takových frekvencích, které lidské ucho neslyší. Obdobně třeba pes má daleko jiný svět vůní, než jsme si schopni představit. Jsou i různé druhy očí, které jsou schopny vidět víc, než vidí člověk. Ruku v ruce s možností našich smyslů jdou i možnosti našeho mozku – nebo je lépe říci to obráceně? V každém případě ale existují jisté hranice, limitující naše chápání světa a jeho poznání. Proto není rozumné prohlásit „nevěřím v boha, protože jsem ho neviděl“. Z této myšlenkové konstrukce potom také samozřejmě vyplývá, že Židé se nesetkali s NSN, ale s bytostí, která byla později označena slovem „bůh“.

Na tomto místě je také nutné odmítnout zjednodušené vysvětlování dřívějších pohanských náboženství. Podle tohoto školního vysvětlení měli pohané spoustu bohů proro, že neznali přírodní zákony a proto prý měli boha blesku, bohyni úrody a plodnosti, boha větru  atd. To je samozřejmě nesmysl, protože ve starověkých památkách i legendách jsou tito bohové označováni jako patriarchové, mudrcové a učitelé. Zobrazení těchto „bohů“ je možné vidět například na sumerských destičkách. Lze zřetelně rozeznat, že byli znázorňováni jako osoby vyšší postavy s typickým rohatým kloboukem. Prvním, inkognito vystupujícím „bohem“ byl vlastně židovský bůh, nazývaný Hospodin.
 

V průběhu věků došlo potom zvláště v křesťanství ke smísení obou těchto velmi rozdílných pojmů. Proto tvrzení ortodoxních kreacionismů, že Země a život na ní byly stvořeny přímo Bohem, je třeba brát s určitým nadhledem. Jako příklad by mohlo posloužit třeba tvrzení, že předseda vlády dal vzniknout salaši v Jizerských horách. Samozřejmě, že předseda vlády žádnou salaš nezakládal, protože je to „pod jeho rozlišovací úroveň“, jak někteří politici s oblibou říkají. Určitě však na jejím vzniku má svůj podíl, protože jeho vláda navrhla zákon, kterým je možné salaše zřizovat. Tento zákon potom prošel legislativním procesem v parlamentu, byl vydán a prostřednictvím úředníků na krajích a obcích zrealizován. Na tomto příkladu je zřejmé, jak dlouhá je cesta od předsedy vlády k ovčákovi na salaši. Nesrovnatelně delší je ovšem čas, který musel uplynout od prvotního impulzu, který vyšel od NSN, přes vývoj vesmíru, vzniku života ve vesmíru, vzniku Sluneční soustavy, Země a života na ní. Z toho je zřejmé, že ve vesmíru zcela jistě existuje mnoho forem života, které jsou mnohem starší a pravděpodobně mnohem vyspělejší. Mnoho forem života v průběhu věků zřejmě také zaniklo.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 19:07

Zrození křesťanství

Hovoříme-li zde o náboženství, zcela jistě nemůžeme pominout nám nejbližší náboženství a to křesťanské. Úvodem si řekněme, že v prosinci 1945 našli místní rolníci v okolí města Nag Hammádí v hornoegyptském pohoří Dlabal al-Tárif hliněný džbán, ve kterém bylo ukryto třináct papyrových kodexů, svázaných ve vydělané gazelí kůži. Tyto texty, později nazvané Gnostická evangelia popisují Ježíšovy výroky a přesvědčení úplně jinak než Nový zákon. Tato evangelia sice pojednávají o Ježíšovi, ale zároveň hlásají přesvědčení, že hlubokým poznáváním sama sebe poznává člověk i Boha – čili, že člověk má sám v sobě hledat zdroje radosti, smutku, lásky a nenávisti, a tím najde Boha ve svém nitru.

Po smrti Ježíše si křesťanské hnutí začínalo získávat oblibu, šířilo se z jednoho regionu do druhého a příběhy o Ježíšovi byly ovlivňovány prostředím jednotlivých komunit, ve kterých přežívaly. Obíhaly desítky různých příběhů – evangelií, které si často i protiřečily. Ve svých počátcích bylo křesťanství ilegální a křesťané byli pronásledováni. Potřebovali se proto sjednotit kolem něčeho pevného a jednotného. Tímto základem ovšem nemohla být navzájem si protiřečící evangelia. Proto byla někdy okolo roku 180 pod vedením lyonského biskupa Irenea ustavena jednotná věrouka. Nadále měla existovat jediná církev s jedinou soustavou dogmat a obřadů a vše ostatní bylo odmítnuto jako kacířské. Nová doktrína byla nesmiřitelná – mimo pravou církev není spásy. Nová církev byla rovněž prohlášena za katolickou, tj. universální. Biskup Ireneus rozhodl, že nadále mají existovat čtyři pravá evangelia, proto prý existují čtyři hlavní světové strany a čtyři hlavní větry. Jsou prý věrná, naprosto spolehlivá a úplně postačují potřebám věřících. Přitom v žádném gnostickém evangeliu se nepíše o Ježíšovi jako o božím synovi, nepíše se o neposkvrněném početí, nepopisuje se jeho zmrtvýchvstání a není tam ani pašijový příběh. Ale i úředně stanovená evangelia byla postupně doplňována. Například Markovo evangelium bylo o padesát let později doplněno Matoušem právě o zmrtvýchvstání Ježíše. Trvalo až do roku 367, než zavládla konečná shoda na 27 textech, které dnes nazýváme Nový zákon. Poté církev vyvinula maximální snahu o to, aby všechna ostatní evangelia, označená jako heretická, tj. kacířská, byla spálena. Jejich šíření bylo zakázáno pod trestem smrti a věčného zatracení. Čtyři kanonická evangelia představují Ježíše jako Spasitele, Mesiáše a Syna Božího. Evangelia nalezená u Nag Hammádí však popisují jako učitele a osvíceného filosofa – tedy jako obyčejného člověka. Také všechny rituály, provozované od čtvrtého století včetně víry v nadpřirozeno jsou výmysly, doplněnými až mnohem později a přebrané převážně z pohanských náboženství. Egyptský sluneční kotouč byl převzat do křesťanství jako svatozář. Piktogram bohyně Isis, pečující o malého Hora byl převzat jako panna Marie s Ježíškem. Předkřesťanský bůh Mitra – nazývaný „Boží syn a světlo světa“  se narodil 25. prosince, zemřel, byl pochován v kamenné hrobce a po třech dnech opět vzkříšen. Dvacátý pátý prosinec je také dnem narození Osirida, Adónise a Dionýsa. I posvátný den v týdnu byl ukraden, tentokrát zase pro změnu  Židům. Původní křesťané slavili židovský sabat v sobotu, ale římský císař Konstantin, žijící ve 4. století, zakladatel křesťanství jako státního náboženství,  jej přesunul na neděli, aby odpovídal pohanskému Dni slunce (Sunday). Jeho matka Helena, císařovna římská, se proslavila se tím, že po zavedení křesťanství jako oficielního náboženství se vydala do Palestiny, doprovázená Eusébiem, řeckým kronikářem, žijícím v Palestině. Putovala po místech, kde podle legend žil Ježíš a určovala „svatá místa“. Informace získávala mučením Židů. Údajně tak našla i Kristův kříž. Nechala postavit i chrám Božího hrobu na místě, které sama určila. Následujících 800 let, až do první křižácké výpravy měli ovšem klíč k tomuto chrámu muslimové.
 

Starý zákon který je jakousi kronikou židovského národa hovoří o Abrahámovi, kterého Bůh povolal, aby lidi spojil bez ohledu na odlišné jazyky a kulturu. Většina lidí vůbec netuší, že společný kořen náboženství židů, křesťanů i muslimů je právě u Abraháma, zakladatele monoteismu. Abrahámova žena Sára nemohla mít děti a tak přesvědčila Abraháma, aby zplodil dítě s arabskou otrokyní Hagar. Ta potom podle starobylých obyčejů musela porodit dítě na klíně Sáry, aby bylo uznáno jako právoplatný potomek. Poté co se takto narodil syn Izmael, otěhotněla i Sára, které se narodil syn Izák. Po Abrahámově smrti vyhnala Sára otrokyni Hagar s jejím synem Izmaelem a tím se semitské společenství rozštěpilo na Araby a Židy. Židovská víra čerpá své přesvědčení od proroka Mojžíše, jehož původ Židé vystopovali až k Izákovi a Abrahámovi. Několik století poté přichází Ježíš – židovský prorok – s novým učením, svou vlastní verzí Abrahámova náboženství. O dalších pár set let později se objevuje Mohamed s tvrzením, že ve skutečnosti je pravým Božím poslem on. Slibuje návrat k původnímu Abrahámovu učení, přičemž tentokrát k němu vede spojnice samozřejmě přes Izmaela a tak vzniká islám. Proto křesťanští vůdcové pokládali islám za kacířství a ne za nové náboženství. Židovské náboženství bylo křesťanskými pohlaváry označeno za vyznávání ranějšího, neúplného zjevení Boží vůle a z tohoto důvodu opovrhováno. Když Mohamed zemřel, rozštěpil se i Islám kvůli sporu, kdo je Mohamedovým pravým následovníkem na sunnity a šíity. Ježíše však uctívají všichni.

Z výše uvedeného plyne, že křesťanství, tak jak je nám předkládáno dnes, je náboženství, postavené na lži, klamu a pokrytectví. Zatímco muslimové zcela logicky a rozumně pokládají Krista za jednoho z tehdejších proroků, křesťanství z něho udělalo nadpřirozenou bytost a zcela nesmyslně jej postavilo na roveň kouzelníků, skřítků, hejkalů a jiných pohádkových bytostí. Středověké křesťanství se velmi ostře stavělo proti vědeckému pokroku a středověké vědce označovalo za čaroděje a kacíře. Nejenže je označovalo, ale dokonce je i fyzicky likvidovalo. Za jediné nositele kultury tak byli uznáváni pouze jezuité, sloužící církvi svaté pod heslem „účel světí prostředky“. To znamenalo, že ve jménu církve svaté mohly být beztrestně páchány i zločiny. Pokrytectví církve je možné dokázat i na vztahu k ženám. Zatímco muslimský panovník měl zcela legitimní harém, křesťanští panovníci, které oddával sám papež, a měli být vzorem všech ctností, měli ke stejnému účelu takzvané dvorní dámy. Žena je chápána muslimským náboženstvím (ale i židovským) jako prostředek k rozmnožování. Vezmeme-li v úvahu, že ve starověkých náboženstvích se zachovala vzpomínka na vznik člověka v důsledku genetického inženýrství mimozemšťanů, kde ženy (samičky) původních primátů byly použity pro rozmnožování populace, není na tom nic divného. Z toho potom vychází i špatné pochopení této skutečnosti křesťanskými teoretiky, že pohlavní styk je něco nečistého, protože ti, co prováděli rozmnožování člověka jako první, to dělali zcela jiným způsobem, což už tito teoretici nevěděli nebo nechtěli vědět.
 

Křesťané zcela nepochopitelně udělali z aktu, který zajišťuje přežití a rozvoj všeho živého, něco zcela nečistého, co se musí pečlivě skrývat. Stačí se ale jen rozhlédnout po okolní přírodě a zjistíme, že v přírodě je tomu naopak. V genech všech živočichů je zabudován mechanizmus, který zajišťuje, že každý živočišný druh je svými hormony nucen vyhledávat svůj sexuální protějšek a rozmnožovat se. Milostné hry – předehry je možno pozorovat u všech vyspělejších živočišných druhů. Proč by člověk měl být výjimkou?

Závěrem je tedy možno konstatovat: Jestliže křesťanství zpochybňuje tento první zákon přírody, nemůže to být dobré náboženství.
Rodiště lidstva

Evoluční vědci nám předkládají nové a nové hypotézy o místě, odkud se rozšířily lidské rasy a odkud pochází člověk. Jednou je to Asie, jindy Afrika nebo Evropa. Tisíce let před těmito domněnkami čteme v bibli, že člověk byl stvořen v místech, kde dnes tečou řeky Eufrat a Tigris – před potopou tam tekly řeky čtyři. Toto místo je na Blízkém východě, v místě nazývaném řecky Mezopotamie (Země mezi řekami), kde žili Sumerové, čili dnešní Irák. Po celosvětové potopě a ustupující době ledové byly nejvhodnější podmínky pro život právě na těchto zeměpisných šířkách. Proto jsou památky po nejstarších civilizacích nacházeny v tomto zeměpisném pásu také v Asii, Africe a Střední Americe. V Mezopotámii můžeme hledat pomyslný střed, střed vědecký, kulturní, rasový, jazykový i literární. Nedaleko odtud byly zmateny jazyky při stavbě babylónské věže a lidé se pak rozešli do všech stran. Je to jen pohádka nebo špatně přeložené písemné artefakty? Proč by „bohové“ bránili stavbě, když jejich zájmem bylo spíše stavět? Logičtější se zdá být hypotéza, že v uvedeném prostoru bylo nutno soustředit na práce větší množství lidí, než v daném regionu bylo k dispozici. Vždyť zde přece probíhaly rozsáhlé stavby (sídelní město bohů E-ri-du – dům v dáli) a „brána boží“ – Babylon.  „Bohové“ proto přesunuli potřebné pracovní síly z jiných oblastí Země. Tak se na stavbě náhle objevili lidé, kteří si navzájem nerozuměli, což způsobilo zmatek a vzájemnou nevraživost. Tento experiment se poté navždy zapsal do povědomí lidstva jako zmatení jazyků.

 

Reálným základem pro tuto hypotézu mohou být dva mezopotámské hliněné válce, na kterých se o jedné takové stavbě píše. Samotný bůh Ninurta totiž pověřil kiššského krále Gudea někdy okolo roku 2 200 př.n.l. stavbou rozsáhlého areálu, nad nímž se měl tyčit obrovský zikkurat, což byla stupňovitá pyramida, podobná těm, jaké dnes nacházíme v Mexiku nebo i jinde v Jižní a střední Americe. Aby mohl být úkol splněn, muselo být shromážděno 216 000 dělníků, dovezeno dřevo z Libanonu, stavební kámen ze vzdálených zemí a především velké množství kovů. Nic z toho se totiž v daném regionu nevyskytuje. Důležitost díla podtrhuje spolupráce přizvaných specialistů z Elamu, Susy, Egypta i Núbie. Šlo zjevně o stavbu mimořádné důležitosti, na kterou bylo nutno pozvat všechny dostupné specialisty. Na válcích je podrobně popsán komplikovaný postup vyměřování staveniště. Zikkurat byl pečlivě nasměrován podle Slunce a sedmi stálic. Všechno muselo mít přesné rozměry, včetně obyčejných cihel. Tu první ostatně vyrobil v průběhu zvláštní ceremonie - v matrici zhotovené bohy - sám král! V textu je rovněž zmíněno označení (titul) boha Ninurty, který je zde nazýván NIN.GIR.SU. Výraz NIN je překládán jako „pán“. Z kontextu jiných překladů vyplývá, že GIR označuje létající stroj, obklopený plameny a dýmem. SU je nápadně podobné egyptskému ŠU, což znamená, ten, který zdvihá do nebe. Čili – pán zdvihače létajících strojů. My bychom dnes třeba řekli – velitel kosmodromu.

Pokud jde o složitost jazyků, panuje všeobecně rozšířený omyl, že se jazyky vyvinuly z nějakých chrochtavých zvuků ve složitou řeč. Vědci však zjistili, že se jazyky zjednodušují od původních komplikovaných forem do současné podoby. Časopis Science ilustrated napsal: “Starší formy dnes známých jazyků byly daleko těžší než jejich moderní odvětví. .... je zřejmé, že člověk nezačal s jednoduchou řečí, která by se postupně komplikovala, ale zdá se, že někde v minulosti, z níž nemáme žádná písemná svědectví, měl nanejvýš rozvinutou řeč, kterou postupně zjednodušoval v moderní formu.”
 

V knize Od doby kamenné ke křesťanství píše profesor W. F. Albright: “Archeologická bádání jednoznačně dokázala, že na zemi neexistuje žádné kulturní středisko, které by se mohlo co do stáří a výsledků rovnat se zeměmi v kotlině Středozemního moře a východně od něj....Ostatní kultury Starého světa všechny pocházejí z tohoto kulturního centra nebo jím byly silně ovlivněny.” Pokud jde o písmo, historik Berosus (3. stol. př.n.l.) napsal, že umění psát vynalezl lid v jižní Mezopotámii. David Diringer ve své knize Abeceda o tom píše: “Klínové písmo je pravděpodobně nejstarší systém psaní.... Zdá se, že tento velkolepý vynález pochází od Sumerů....neboť nejstarší dokumenty v klínovém písmu – přes tisíc tabulek a zlomků tabulek – byly nalezeny hlavně v Uruku nebo Maraka, v biblickém Erechu a patří k „uruckému období“, před dobou mezopotamských dynastií.” Také matematika, astronomie, medicína, chemie a další vědy byly rozvíjeny v těchto biblických místech poprvé na světě. V této souvislosti by nebylo od věci dotknout se dvou často diskutovaných témat a to ztotožňování bohů s nebeskými tělesy a stvoření Adama. Piktografické a následně klínové písmo vyjadřuje pojmy a to i abstraktní, takže obrázek hvězdy kromě významu „hvězda“ může znamenat ještě „nebe“ nebo „bůh“. Potom už záleží hodně na překladateli. Vzhledem k tomu, že sumerština neznala způsob, jak gramaticky odlišit mužský a ženský rod, je těžké usuzovat na to, koho vlastně bůh stvořil, když stvořil Adapu – Člověka.

V současné době probíhají debaty o tom, zda egyptská kultura je pokračováním sumerské nebo vznikla nezávisle a byla sumerskou kulturou pouze ovlivňována.  Starověký Egypt se na dějinné scéně objevil kolem roku 3100 před Kristem jako právě sjednocená říše. Stalo se tak v době, kdy Mezopotámie naopak vstupovala do éry městských států. Sjednocená říše by mohla být chápána jako známka pokroku, jinak ale egyptská civilizace za tou mezopotámskou spíše zaostávala a před prvními faraóny zde byly zaznamenány pouze jednoduché vesnice pravěkých zemědělců. Logicky se tedy objevily úvahy, že egyptský stát, zrozený z ničeho nic, byl spíše dílem vnější elity, jaksi "naroubován" na jinak primitivnější společnost. A odkud že ta elita přišla? Že by snad z Atlantidy? Časové souvislosti a důkazy propojení obou kontinentů dokládá kapitola Nejasnosti kolem osídlení Ameriky.  Totéž se pak týká egyptského písma. Hieroglyfy se objevily prakticky najednou, jako věc už hotová. Neznáme žádné předcházející piktogramy. Mezi hieroglyfy a sumerským klínopisem není žádná přímá příbuznost. Dlouho se bralo jako fakt, že první písemné záznamy pocházejí z Mezopotámie z doby kolem roku 3300 před Kristem a jsou tedy starší než egyptské. Vývoj písma v Mezopotámii se tedy zdál být bezproblémový a egyptské hieroglyfy prostě tak či onak odvozené.
 

Jenže pak přišel objev hrobu krále Štíra ve staroegyptském Abydu, kterýžto nález je datován do doby kolem roku 3300 před Kristem. Nejzajímavější přitom je, že v hrobce byly nalezeny i hieroglyfické nápisy. Pravda, poněkud připomínají obrázky, přesto je však evidentní, že jde o písmo v poměrně pokročilém stadiu vývoje. Kde se v Egyptě tehdy vzalo? Vzhledem k tomu, že vývoj písma v Mezopotámii v té době právě začínal, je hypotéza o převzetí ideje písma z Mezopotámie náhle dosti nepravděpodobná. Stejné otazníky se pak objevují i u egyptské civilizace jako takové. Řekněme, že byla skutečně zvenku naroubována na místní poměrně primitivní kulturu zemědělských vesnic. Otázkou však zůstává, odkud se vlastně přišla. Role  Mezopotámie  jako  prvotního civilizačního ohniska je v tuto chvíli poněkud nejistá.

Vznik písma

O vzniku písma, jakožto jednoho z nejdůležitějších fenoménů lidské kultury a civilizace stojí za to pohovořit podrobněji. Počátky vzniku písma se objevují v povodí Eufratu ,Tigridu a Nilu, ale také Jang-ć-´tiang (Veliké řeky) Chuang-che (Žluté řeky), v oblastech sídel vyspělých kultur. Egypt (4. tisíce př.n.l. až do 3. stol. n. l.). Hieroglyfy (z řec. posvátné rytiny), jsou nejznámějším typem zobrazení. Počet hieroglyfů přesahoval 700 a každý znak vyjadřoval slovo, slabiku i souhlásku. Pro lepší čitelnost byl doplněn vysvětlujícím znakem - determinantem. Hieroglyfy sloužily k monumentálním nápisům psaným na kámen, popřípadě do něj tesaným. Směr psaní znaků lze určit podle pohledu zobrazených postav. Zpočátku byly znaky řazeny svisle, až kolem roku 2 tisíce př.n.l. vodorovně. Potřeba rychlého psaní vedla ke zjednodušení hieroglyfů v písmo hieratické (kněžské) a 6. stol. přineslo další zjednodušení - písmo démotické (lidové). Obecné užívání písma usnadnil vynález papyrusových svitků (2200-1500 př.n.l.), na které se psalo rozžvýkaným rákosem a inkoustem ze sazí.

V Mezopotámii (asi 3 000 př.n.l. až do 1. stol. př. n. l. ). Kde sídlil národ Sumerů vzniklo písmo, nazvané později klínové. Toto písmo bylo původně obrázkové, ale více se vázalo ke zvukové podobě slova, slabiky. Například "šu" klínový obrázek označující ruku byl použit i pro jiné slovo obsahující "šu". Větší přehlednosti napomáhaly vysvětlující znaky. Sumerové psali seříznutým rákosem do hliněných destiček a na stvrzení jejich pravosti používali pečetní válečky. Zachovaly se i kamenné stély s reliéfy pro kultovní účely. Klínové písmo převzali ve 3. tisíciletí př.n.l. Chetité, národ neznámého původu. Písmo tohoto národa se podařilo rozluštit českému vědci Bedřichu Hroznému (1879–1952), z nápisů na hliněných tabulkách z královského paláce Boghazköy (Turecko). Klínového písma užívala převážná většina národů Přední Asie. Vrcholu vývoje dosáhlo klínové písmo ve fonetické podobě klínové abecedy z nálezu v syrském Ras Šamra, starobylém Ugaritu. Toto ugaritské klínové písmo vzniklo ve 2.tisíciletí př.n.l. v oblasti dnešní Sýrie a Palestiny. Obsahovalo 30 znaků.
 

Féničané byli semitským národem mořeplavců a obchodníků. Sídlili na libanonském pobřeží a při svých cestách Středomořím poznali egyptská písma i klínopisy. Své písmo vytvořili kolem roku 1 300 př. n. l. písmo fénické obsahovalo 22 hláskových znaků. Písmo se píše i čte zprava doleva a mezi slovy nejsou mezery.

Čínské písmo vytvořil podle pověsti ve 27. stol. př.n.l. císařský rádce Cchang Ťie. Toto písmo mělo také původ v obrázcích, používáním ovšem zabstraktněly. Znak zachycuje symbol pro jednoslabičné slovo a symbol pro výslovnost. Znaky, jejichž počet přesahoval desetitisíce se psaly svisle do sloupců. V Číně se psalo na bambusové destičky, zvířecí kosti nebo želví krunýře. Velkou změnu způsobil v prvním století př.n.l.. Cchaj Lun vynálezem papíru. Významným vynálezem je i deskotisk ze dřevěných matric používaný od roku 868. Tisklo se na papír i hedvábí.
 

Zvláštní pozornost si zaslouží písmo amerických Indiánů. Donedávna byli vědci přesvědčeni, že v oblasti Jižní  a Střední Ameriky písmo v našem slova smyslu neexistovalo. Bylo známo uzlové písmo Inků - kipu které sloužilo k zaznamenávání početních údajů. Naopak tokapu byly vytkávané geometrické vzory v inckém obřadním oděvu, které informovaly o společenském postavení jedince ve společnosti. Dnes není pochyb o tom, že v obou těchto oblastech písmo existovalo a plnilo celou řadu funkcí. Sloužilo k měření času, uchování kolektivní paměti, řízení měst, vyřizování soudních sporů, zapisování detailů náboženských rituálů a převyprávění mýtů. Písmo vzniklo v olmécké kultuře podle posledních poznatků asi 3 – 4000 let př.n.l. Proč nebyl tento systém uznán za písmo? Protože měl jinou formu než v Evropě. Spočíval na jiném principu. Západní písmo se zrodilo v Sumerské říši. Sumerská slovní zásoba oplývala jednoslabičnými slovy. Z některých znaků - slov se tedy staly znaky - zvuky znázorňující fonémy. Každý znak odpovídá určitému zvuku a z těchto zvuků se pak skládají jednotlivá slova. Středoamerický systém je jiný. Indiánské jazyky jako např. nawatl, kterým mluvili Aztékové, nejsou fonetické, ale aglutinační (shlukují pojmy). Nejsou vhodné pro fonetický přepis. Písmo zachycuje přímo myšlenku, pojem nebo věc, nikoli zvuk slov. Říká se mu písmo ideografické. Je možné jej číst v jakémkoli jazyce, podobně jako je tomu u čísel. Používá soubor znaků označovaných jako glyfy, které jsou natolik různorodé, že mohou pojmenovávat jak svět hmatatelných jevů, tak i ty nejabstraktnější pojmy. Kdyby bylo toto písmo čistě glyfické, bylo by jistě dávno přirovnáno k egyptským hieroglyfům nebo čínským znakům a nikdo by se nerozpakoval zařadit je mezi písma. Má ale jednu zvláštnost: možnost nekonečných variací. Mayský písař si mohl volit stupeň stylizace zobrazování a jednotlivé ideogramy mohl rozvíjet do detailů. Když chtěl šetřit místem, mohl napsat čistě glyfický text spočívající ve sledu piktografických znaků seřazených do vodorovných nebo svislých řádků podle tvaru podkladu, na který psal. Pouze tato maximálně zjednodušená verze byla v Evropě uznána za písmo. V indiánské písařské praxi tvořila spíše výjimku. Nejpoužívanější bylo silně ikonické a figurativní zobrazování, které by v naší kultuře bylo nazváno malbou či kresbou.

Zcela nový typ písma se objevil okolo roku 1 100 př.n.l. na Blízkém východě. Britští vědci došli k závěru, že se jedná o písmo, které používali Židé v období exodu z Egypta a jejich strastiplné pouti pouští do „země zaslíbené“. Nejedná se už o písmo obrázkové. Nové písmo nazvané hláskové bylo vytvořeno na základě hlásek (písmen), tvořících první abecedu. Jen těžko lze uvěřit, že by Hebrejci v době svého putování, hladovění a válčení ještě vymýšleli nové písmo. Na druhé straně, jejich „Bůh“ jim dal desatero napsané. „Bůh“ tedy věděl, že alespoň Mojžíš a kněží umí číst a psát nebo kromě jiných potřebných znalostí je naučil i tomu.
 

Všechna tato zjištění nás nutí k tomu, položit si další otázky. Jestliže zde na Zemi byli pouze nám známí Anunakové, hovořily jejich jednotlivé skupiny jiným jazykem podobně, jak je tomu dnes ve světě? Byli zde snad ještě jiní „bohové“? Vyvíjel se i jejich jazyk a písmo v průběhu tisíciletí nebo byly různé druky písma vyvíjeny pro různé skupiny lidí?

Vznik matematiky

Ruku v ruce se vznikem písma vznikla i matematika, bez které by se nemohla rozvíjet nejen astronomie, ale ani stavitelství a obchod. Nejdůležitějším čínským matematickým spisem z období před začátkem našeho letopočtu je spis Matematika v devíti knihách. Je to spis, který vznikal zřejmě během dlouhého období a někteří jeho počátky datují až k roku 2673 př. n. l. V nejnovější verzi obsahuje asi 250 úloh různé náročnosti, které jsou děleny spíše podle věcné tématiky než podle použitých matematických metod. Setkáváme se zde s maticovou metodou řešení soustav rovnic a s počítáním se zápornými koeficienty.

Obdobně se rozvíjela i indická matematika. Prvním dochovaným indickým příspěvkem k exaktním vědám jsou Siddhántás. Zabývají se především astronomií, kde využívají epicykly a šedesátinné zlomky. Objevují se zde rovněž tabulky sinů. Indická matematika je známá
 
 

- vytvořením desítkové poziční soustavy založené na devíti cifrách a celé řady algoritmů pro    počítání v této soustavě.

- používáním iracionálních čísel a algoritmů na jejich přibližné výpočty.

-vznikem zárodků algebraické symboliky užívané při řešení algebraických rovnic.

- používáním metody falešného předpokladu při řešení lineárních rovnic.

- nahrazením „řeckých tětiv“ poloviční tětivou – sinem.

 
 

Na základě indické matematiky vznikla později arabská matematika, důvod jejíhož vzniku byl popsán takto:

 Rozhodli jsme se ukázat indický počet, užívající devíti znaků, kterými

 lze jednoduše a krátce vyjádřit každé jejich číslo, právě proto, abychom

 ulehčili učení aritmetiky každému, tedy čísla jak velká, tak malá, a vše,

 co se přitom vyskytne z násobení a dělení a také ze sčítání a odečítání“.

 

S matematikou úzce souvisí i astronomie a z toho odvozený kalendář. Je velmi pozoruhodné, že kalendáře těch nejstarších civilizací začínají zhruba ve stejnou dobu. Tyto kalendáře začínají sestoupením „bohů“ nebo „návratem království nebeského“.

Židovský kalendář začíná 7. 10. 3761 př.n.l., kalendář Mayů převzatý od Olméků začíná 11. srpna 3114 př.n.l., protože toho dne „sestoupili bohové z dráhy hvězd“a Aymarští indiáni počítají svůj kalendář od 21. března  3000 př.n.l.

Židé jako vyvolený národ byli zřejmě navštíveni jako první a o nějakých 500 let později se dostalo i na obyvatele amerického kontinentu. Zato Číňané datují svůj kalendář až od roku 2 637 př.n.l., od vlády Žlutého císaře (Chuang-li). Co se v tu dobu stalo, není dosud známo.  Můžeme ale uvažovat o tom, že po své misi v Americe se nositelé kultury vydali do Číny. Potom už můžeme konstatovat, že věda a kultura se rozšířila po celé zeměkouli. Například celosvětovou znalost astronomie lze dokumentovat na skutečnosti, že dávní Aztékové i Tibeťané dělili rok na 365 dní. V obou zemích je to dokonce vyjádřeno schodištěm a s 365 schody.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 19:20

VIII. Fakta, náboženství, filosofie

 

Války  "bohů"

Staré sumerské texty zachycují souboje na život a na smrt mezi Ninurtou (synem Enlilovým, vnukem Anuovým) a Zuem, potomkem nepřátelského rodu z Nibiru (Mýtus o Zuovi), mající paralely v hinduistických a chetitských příbězích i řeckých bájích (souboje Titánů). Ze sumerských textů plyne, že po potopě získal Enlilův klan Mezopotámii, Enkiho klan zase Egypt a Afriku (Abzu). Ninchursag byla pověřena správou Sinajského poloostrova, kde v té době byl dobudován nový kosmodrom (v Gíze pak byly pravděpodobně po roce 14 800 př.n.l.vybudovány pyramidy jako orientační naváděcí zařízení). Rozdělení vlivu pak odstartovalo neshody mezi oběma klany (Zecharia Sitchin je nazývá "válkami u pyramid") - to vše skončilo smírem před cca 10 000 lety. V této době byla Sahara ještě plná života. Obyvatelé byli pastevci, kteří už ale ovládali umění mumifikace. Ale boje a války neskončily. Bratrovražedným bojem mezi „bohy“ byl příběh boje o rozdělení vlády nad Egyptem mezi bratry Usira (Dolní Egypt) a Sutecha (horní Egypt) a následný zápas Sutecha s Hórem (paralelu tohoto příběhu nacházíme rovněž v řeckých bájích). V této době prokazatelně nastal rozvrat „staré říše“, vzniklé koncem 4.tisíciletí př.n.l., který se m.j. projevil i rozsáhlým hladomorem. Vykopané hroby z té doby vypovídají o kanibalismu. Poté následuje další vývojová fáze. Je to klasická doba egyptského umění a literatury, vrchol egyptské civilizace, počátek rozkvětu tzv. „střední říše“. Je to ovšem také doba nepokojů a zvratů, kdy z východu dochází k okupaci Egypta. O těchto událostech podává podrobné svědectví i Bible, v souvislosti s líčením života židovských patriarchů (Abraháma). V letech 1730 - 1550 př.n.l. se dostává Egypt pod nadvládu Hyksósů. V této době se setkává patriarcha Abrahám s egyptskou kulturou a civilizací, protože události jeho života spadají do 18. stol. př.n.l. Odborníci z Britského muzea oznámili v roce 2003 objev starého nápisu za největší nález naší doby, který přepíše stránky učebnic. Nápis je údajně starý 3 500 let a popisuje porážku Egypťanů núbijským královstvím a jejich hrozící vyhlazení. Udivující sdělení se skrývá ve 22 řádcích hieroglyfů, které se podařilo rozluštit egyptským a britským odborníkům. Nápis byl nalezen v bohatě zdobené alkaabské hrobce v Horním Egyptě a pojednává o dosud neznámých bitvách, které "svět od svého stvoření dosud neviděl". V červené barvě vyvedený nápis vypráví, jak núbijská armáda a její jižní spojenci bleskově zaútočili na Egypt, kde se do protiútoku hrdinně postavit Sobeknakht. Rozhodující roli v konfliktu hrála údajně supí bohyně Nekhbet, která Kúšity kropila ohnivým deštěm, zatímco vůdce vetřelců padl pod nárazem jednoho jejího plamene. Egyptologové se těší, že v dosud špatně probádané oblasti narazí na ještě báječnější nálezy. Mocenské spory mezi bohy vyvrcholily nukleární katastrofou, při níž byla srovnána se zemí kromě kosmodromu na Sinajském poloostrově též "hříšná" kanaánská města Sodoma a Gomora. Západní vítr zanesl radioaktivní mrak až k Sumeru. „ Lidé umírají strašlivou smrtí, zvířata hynou, voda je otrávená, půda spálená“. Sumer a jeho velká civilizace je zničena". Bible tvrdí, že Sodoma a Gomora ležely v lesním údolí, nazvaném Siddim. Už v polovině 19.stol. Angličané objevili, že od úzkého mysu Lisan na východním pobřeží Mrtvého moře se táhne pod vodou vysoký skalní práh, který dělí jezero na dvě části. V jižní části je voda velmi mělká, kdežto v severní části dno prudce klesá do hloubky 400 m. Odborníci se domnívají, že mělčina byla kdysi údolím, které se propadlo v důsledku nějakého geologického kataklysmatu. Nedávno byly objeveny Prvotní dějiny foinického kněze Sanchuniatona, kde se píše, že údolí Siddim se propadlo a proměnilo se v jezero. Geologové stanovili dobu této katastrofy na 2000 let př.n.l. V bezprostředním sousedství Mrtvého moře se rozkládá celá řada pahorků, tvořených kamennou solí, pravděpodobně jako pozůstatek světové potopy, kdy zde byla mořská voda. Právě zde se z Lotovy ženy stal solný sloup. Vzpomeneme-li na Hirošimu, kde na zdech zůstaly otisky spálených lidí, kteří se žárem doslova vypařili, získáme věrohodné vysvětlení tohoto „zázraku“. K jakým asi dojdeme závěrům, až si v následujících odstavcích přečteme o síle „božských“ zbraní, zmiňovaných ve staroindických eposech? Vědec z oblasti sanskrtu profesor dr. Kanjilal uvádí staré prameny, v nichž se hovoří o strašlivých zbraních, různých létajících strojích a kosmických lodích. (obr. 25 – Obrazová rekonstrukce létajících strojů – středověká). Například vydání Vimánikašástra v hindštině poukazuje na devadesát sedm staroindických textů zabývajících se létajícími stroji, jejichž nejstarší překlad pochází z r. 1870, kdy západní svět neměl o letadlech a vesmírných korábech ani tušení. V překladech však byly tehdy nepochopitelné verše často vynechávány nebo označovány za náboženské bláboly. V některých dílech starověkých autorů jsou přímo vysvětlovány základní konstrukční principy a dnešním jazykem řečeno, takticko-technická data jednotlivých typů létajících strojů. (obr. 26 – Obrazová rekonstrukce létajících strojů - novověká). Přesný překlad technických textů je problémem i v současné době. Přesněji bylo možné přeložit jejich technické schopnosti, mezi kterými je popisována jejich vysoká manévrovací schopnost, zastavit se ve vzduchu, pohybovat se okolo zeměkoule nebo se vzdálit do vesmíru. Popis takovéhoto letu byl objeven i v sumerském eposu o králi Etanovi. Byl třináctým králem první kišské dynastie po potopě světa, jak je uvedeno v babylonském Seznamu králů. Přestože tehdejší lidé si těžko mohli shlédnout zemský povrch jinak než z nějakého kopce nebo hory, je popis měnící se perspektivy a dokonce i úzkosti vznášejícího se krále dokonalý. Skutečnost, že jej nesl orel, můžeme vysvětlit buď absencí technického slovníku tehdejšího básníka nebo pozdějšími překlady, kdy použitý výraz mohl být pro následující generace nesrozumitelný. Stejně nesrozumitelně působí v překladu výraz „kolo“, pokud bychom ho nepřeložili jako „okruh“. Pro skutečnost, že král Etan skutečně letěl, to je zcela nepodstatné: „Když vznesl ho (orel) vzhůru k prvnímu kolu, pravil orel k němu, k Etanovi: “Pohleď, můj druhu, shlédni na moře u hradeb Ekuru!“ Země se vskutku stala jen kopcem, moře se změnilo v pouhý proud řeky. Když vznesl ho vzhůru k druhému kolu, pravil orel k němu, k Etanovi: “Pohleď, můj druhu, jak vypadá země!“ Země vyhlíží jako malý les. Když vznesl ho vzhůru k třetímu kolu, pravil orel k němu, k Etanovi: “Pohleď, můj druhu, jak vypadá země!“ Moře se změnilo v zahradní strouhu. Když pak let pokračoval a orel kroužil stále do větších výšin, Etana dostal strach: „Rozhlédl jsem se, zmizela země, a můj zrak utkvěl na širém moři. Nechci už stoupat dál k nebi, můj druhu, zastav, abych se mohl vrátit na zemi!“ V básni je popisován tehdejší místopis, protože uvedené město nestálo přímo u moře, ale na břehu velké laguny nazývané Dolní moře, spojené s dnešním Perským zálivem přírodním průplavem. V sumerských eposech jsou popisovány i bitvy s využitím „zbraní hromadného ničení“ : ….“Ningirsu, Enlilův největší bojovník vydal spravedlivý rozkaz k rozpoutání boje proti Ummě. Na její vojsko hodil velkou síť, hromady mrtvol se nakupily na bitevní pláni. Eannatum, vladař města Lagaše, Entemenův děd, vyznačil spolu s Enkalleem, vladařem města Ummy, hranice a postavil na nich hraniční sloupy“. Obdobně jsou v jiných eposech, především indických, popisovány i těžko představitelné zbraně „bohů“ s apokalyptickými účinky, které dokážou vypařit veškerou vodu a planetu zahalit do páry, schopné celou planetu roztrhat nebo „jen“ spálit celé země. Je dokonce popisováno i použití různých zbraní v bitvách mezi jednotlivými „božskými klany“, kterých se účastnili i lidé a to třeba i jako piloti útočných letounů. Popsány jsou i zbraně, která dokážou uspat celou armádu, dokážou vlastní vojska i s technikou zneviditelnit nebo vytvoří jakousi fata morgánu, takže nepřítel střílí do prázdna. V textech jsou zmíněny i jakési, dnešní terminologií řečeno, ruční zbraně, které vypuštěny jako planoucí oheň se vrací zpět k válečníkovi jako bumerang. Nakonec bych se rád ještě jednou vrátil k bibli, kde se objevují pojmy jako „serafíni“ a „cherubíni“ a provedl srovnání s indickou mytologií. Pod těmito pojmy si dnes většina lidí představuje anděly – služebníky boží. Prorok Ezechiel popisuje cherubína, že měl čtyři tváře, tělo a ruce muže, telecí nohy s koly a křídla. Cherubíni se podle jeho popisu neotáčejí, ale stojí přímo jako kola cherubínského vozu, která se také v zatáčce nezatáčejí, což je technicky možné například u pásového podvozku. (obr. 32 – Létající stroj) Takovýto létající stroj v sobě spojoval schopnosti nákladního vrtulníku i pozemního nákladního vozidla. V Kebra Negest je popisována příprava k letu Šalomounova syna, který „naložil veškerý doprovod i zvířata s povozy“ a když letěl nad Egyptem, „pobořili svým letem obelisky i sochy bohů“. Jestliže takovýto stroj byl modulové konstrukce, mohla se potom nosná plošina zvětšit podle potřeby. I proto možná v Orientu vznikl pojem „létající koberec“. V nejstarších starozákonních textech se objevuje archaické označení Boha jako „toho, který sedí na cherubínech nebo na nich jede“. Je velmi pozoruhodné, že se podobná bytost, či spíše zařízení objevuje i v indické mytologii. Jmenuje se Garudah a je pro své neobyčejné schop-nosti nazýván králem ptáků. Byl zobrazován s orlími křídly a zobákem, ale lidským tělem. (obr. 34 – Garudah) „Jeho obličej byl bílý, tělo měl rudé a zlatá křídla“. Sloužil bohu Višnuovi jako dopravní prostředek, ale také byl schopen jednat samostatně. Dovedl „natankovat“ vodu z řeky a uhasit plameny i shazovat „božská vejce“, která roztrhala protivníky na kusy. Mohl doletět až na Měsíc, neboť „když Garudah zvedl křídla, zachvěla se země“. S dnešními vědomostmi a trochou fantazie můžeme spekulovat, že se jednalo o technická zařízení schopná letu, ale i jízdy po zemi. Telecí nohy jsou pravděpodobně odpružené přistávací teleskopy s možností pojezdu po zemi. Křídla nebo spíše vrtule byly na těchto nohách uspořádány v párech (viz Židovské pověsti z pravěku – Semael a serafíni) a jejich množství se řídilo podle typu stroje. Při „luštění naší křížovky“ musíme však vzít v úvahu i to, že cherubíni podle bible hlídali s plamenným mečem vstup do Edenu a byli dokonce umístěni i jako strážci na Arše úmluvy. Při srovnávání starověkých památek jsem došel k závěru, že popisovaná technologie má několik technických úrovní. Některá zařízení prozrazují vysokou technickou vyspělost, jiná jako by byla zapůjčena z muzea nebo vyrobena na koleně. Z toho jsem získal dojem, že zde bylo několik kategorií „bohů“, přesně, tak jak je popisuje bible. Předně tu byl nejvyšší šéf se svým štábem, či spíše rodinou. Potom následovali odborníci a nakonec personál. To byli ti hodní. Potom byli ti „padlí andělé“, kteří se vzbouřili proti pracovním podmínkám a byli pravděpodobně řízeni vzbouřenou částí odborníků a personálu. Ti samozřejmě byli v technologické nouzi a používali dosluhující technologii nebo jednoduchá zařízení, která byli schopni si zde sami vyrobit. Všechna tato zařízení však byla pro tehdejší lidi nepochopitelná a byla označovaná jako „božská zvířata“ nebo jinými podobnými názvy. Pro větší představu si můžeme provést srovnání tohoto stavu s Austrálií v době, kdy se stala gigantickou trestaneckou kolonií. Byla rovněž odříznuta od civilizovaného světa, měla svého guvernéra, vládu, úředníky a samozřejmě trestance. Ti jakkoli byli ubozí, byli oproti domorodcům ve výhodě v oblasti řemeslných dovedností a později i technických znalostí. Tedy i oni, pokud se jim například podařilo zmocnit pušky, střelného prachu, svítilny, sekery a pod., mohli v divočině mezi domorodci působit jako bohové, ovládající oheň, hrom a blesky a řadu praktických dovedností. Tím lze logicky vysvětlit i primitivní záchranu života na Zemi prostřednictvím archy Noemovy. Byl to zoufalý pokus té nejnižší kasty Anunaků, zachránit své otroky a svoje životní prostředí v rozporu s plánem „guvernéra“ a jeho štábu.

Technologie egyptských "bohů"

Český spisovatel Jiří Wojnar ve své knize Tunel do kosmu velmi podrobně vysvětluje některé písemné památky i kresby z pyramid popisující vyspělé technologie, používané tamními „bohy“. Z těchto památek dokázal rekonstruovat například funkci tajemného sloupu „djedd“ (džed) . Z textu je zřejmé, že se jednalo o podzemní silo vybavené lineárním magnetickým motorem, který působil jako katapult pro kosmickou loď. Tím odpadly dnešní nešikovné těžké a nebezpečné startovací rakety a navíc byla eliminována skutečnost, že nejvíce paliva se spotřebuje při startu. Protože vysvětlení celého principu je poměrně obsáhlé, omezím se pouze na ukázku některých textů a vyobrazení. (obr. 33 – Raketové silo) V silu je připravována raketa. Gepardi znázorňují velkou, ale krátce působící sílu, trubky v řezu znázorňují mohutný chladicí systém lineárních magnetických motorů. Na těle rakety se zásobou paliva je nasazena kabina vlastního raketového modulu. Život okolo sila má symbolizovat skutečnost, že starty prakticky neohrožovaly okolí. Dlouhý nápis v pyramidě faraona Pepiho, který je, podle názoru mystiků údajně vodítkem pro jeho Ka (nesmrtelné "já") na cestě k věčnému životu, ve skutečnosti obsahuje popis cesty k jakémusi "božskému výtahu" (někdy žebříku): "Buď pozdraven, božský Stoupající, buď pozdraven, Výtahu Sethův. Stůj rovně, boží Stoupající, stůj rovně, Výtahu Sethův, na kterém odešel Osiris do nebe... Pane Stoupajícího... komu dáš (přidělíš) božský žebřík? Komu svěříš Sethův žebřík, aby na něm směl faraon Pepi vystoupit do nebe a jako vyvolený sloužit bohu Ra?" Králova toužebná prosba: "Kéž je mi dán šém ve velkém Dvojdomě. Kéž je mé jméno vysloveno v Domě záře v noci počítající roky." A jak je popsán start? Brána nebes je otevřena! Pozemské dveře jsou otevřeny! Nebeská okna jsou otevřena! Nebeský žebřík je zde; světelné schody jsou odkryty. Dvojité dveře nebes jsou otevřeny (připraveny?); dvojité dveře Chebovy jsou otevřeny pro Horuse z východu při rozbřesku. Horovo oko mění barvu z modré na červenou... síla neustále narůstá... dvojitá brána nebes je otevřena a bohové dole hovoří s bohy nahoře... Pak se bárka zvedne a odlétá "cestou do nesmrtelnosti"... Horovo rudé oko se zlobí, jeho moci nemůže nic odolat. Jeho poslové spěchají, jeho běžec kvapí. Hlásí tomu, jež pozvedá ruku na východě: "Propusť ho!" Kéž Bůh bohům otcům poručí: "Tiše, polož si dlaň na ústa, postav se ke dveřím horizontu a otevři dvojité dveře (nebes)." Nebe mluví, země se třese, země se chvěje; obě sféry bohů volají, země se otvírá, když král stoupá k nebi, když jde po (nebeské) klenbě. Hřmící vichr ho pohání, hřmí jako Seth. Strážci nebes před ním otvírají dveře... "Ó Pepi! Odešel jsi, jsi slavný a mocný jako bůh, na Osirisově místě! Tvá duše je v tobě; za tebou je (stojí) tvá moc, na hlavě máš helmu Urrt a v ruce korunu Misut..." Obepínáš Zemi jako Ra, křížíš nebe jako Thovt, cestuješ přes Horovo území, cestuješ přes území Setha. Z textu je zcela zřejmé, že termín „Horovo oko“ není žádný náboženský termín, ale zcela jednoznačně je jím nazýván raketový modul na vrcholku rakety. Změna barvy je způsobena vysokonapěťovým elektrickým polem uvnitř džedu. „Boží oko“ je odjakživa kresleno jako oko v trojúhelníku, čímž měla být znázorněna kuželovitá kabina modulu opatřená průzory. Tato zařízení byla pravděpodobně umístěna v pyramidách. Jejich současný název vznikl z řečtiny (pyromyt) a znamená „střed z ohně“. Naši předkové říkali pyramidám a zikkuratům "hory bohů". Také popis událostí na Sinaji se zmiňuje o "hoře", kterou Ninurta zničil jako první! Místo, ze kterého vzlétají bohové, vyhodím do vzduchu. (Erra epos) Nechali bohy uprchnout, nechali je prchnout před spalujícím žárem. To, co sloužilo k letům k Anu, zničili, vymazali tvář tohoto místa, zničili je. (Kedor--Laomer) Na nejvyšší horu (?) odešel Ninurta, nesrovnatelných sedm hrůzu budících zbraní vzal s sebou. Hrdina dorazil na nejvyšší horu. Zvedl ruku, hora byla roztříštěna, pak vymetl i rovinu u hory Nejvyšších; v lesích nezůstal jediný strom. (Erra epos) Jak je možné se dočíst z dosud přeložených písemných památek, technologie tzv. doby bronzové byla skutečně na vysoké úrovni. Obdobně objevil Jiří Wojnar i pravěkou elektrárnu. Šalomounův chrám (stejně jako přenosná Archa Úmluvy) jakýmsi způsobem využíval atmosférickou elektřinu. Konstrukce mají mnoho společných prvků. Podle údajů v Kebra Negest lemovaly obvod a hřeben střechy zubaté kovové lišty. Hroty těchto hřebenovitých kolektorů "odsávaly" náboj z okolí. Témuž účelu sloužila i "koruna" -- zubatá lišta po obvodu víka Archy, kterou řecké překlady degradovaly na "zlaté lemování". Svody byly připojeny na vnější kovovou vrstvu obložení stěn místností a uzemněny ve vodních cisternách. Ve své knize opět přináší velmi podrobný popis jak skutečné funkce Archy Úmluvy, tak i chrámových staveb, které sloužily jako čerpací stanice, ve kterých se elektrolýzou vyráběl vodík "to, v čem sídlí síla" a kyslík "to, co dává sílu -- udržuje život“. To, co dříve byla smysluplná práce při výrobě paliva, zachovali pozdější kněží už jen jako náboženské rituály.

Technologie židovských "bohů"

Biblický prorok Ezechiel popisuje, co viděl u řeky Chebar.

1 Stalo se pak třiadvacátého léta, čtvrtého měsíce, dne pátého, když jsem byl mezi zajatými u řeky Chebar, že otevřena byla nebesa, a viděl jsem vidění Boží.

2  Pátého dne téhož měsíce, pátého léta zajetí krále Joachina,

3  V pravdě stalo se slovo Hospodinovo k Ezechielovi knězi, synu Buzi, v zemi Kaldejské u řeky Chebar, a byla nad ním ruka Hospodinova.

4  I viděl jsem, a aj, vítr tuhý přicházel od půlnoci, a oblak veliký, a oheň plápolající, a okolo něho byl blesk, a z prostředku jeho jako nějaká velmi prudká světlost, z prostředku toho ohně.

5 Z prostředku jeho také ukázalo se podobenství čtyř zvířat, jejichž takový byl způsob: Podobenství člověka měli.

6 A po čtyřech tvářích jedno každé, a po čtyřech křídlích jedno každé mělo.

7 Jejichž nohy nohy přímé, ale spodek noh jejich jako spodek nohy telecí, a blyštěly se podobně jako ocel pulerovaná.

8 Ruce pak lidské pod křídly jejich, po čtyřech stranách jejich, a tváři jejich i křídla jejich na čtyřech těch stranách.

9 Spojena byla křídla jejich jednoho s druhým. Neobracela se, když šla; jedno každé přímo na svou stranu šlo.

10 Podobenství pak tváří jejich zepředu tvář lidská, a tvář lvová po pravé straně každého z nich; tvář pak volovou po levé straně všech čtvero, též tvář orličí vzadu mělo všech čtvero z nich.

11 A tváři jejich i křídla jejich pozdvižena byla vzhůru. Každé zvíře dvě křídla pojilo s křídly dvěma druhého, dvěma pak přikrývala těla svá.

12 A každé přímo na svou stranu šlo. Kamkoli ukazoval duch, aby šla, tam šla, neuchylovala se, když chodila.

13 Podobnost také těch zvířat na pohledění byla jako uhlí řeřavého, na pohledění jako pochodně. Kterýžto oheň ustavičně chodil mezi zvířaty, a ten oheň měl blesk, a z téhož ohně vycházelo blýskání.

14 Také ta zvířata běhala, a navracela se jako prudké blýskání.

15 A když jsem hleděl na ta zvířata, a aj, kolo jedno bylo na zemi při zvířatech u čtyř tváří jednoho každého z nich.

16 Na pohledění byla kola, a udělání jich jako barva tarsis, a podobnost jednostejnou měla všecka ta kola, a byla na pohledění i udělání jejich, jako by bylo kolo uprostřed kola.

17 Na čtyři strany své jíti majíce, chodila, a neuchylovala se, když šla. 18 A loukoti své, i vysokost měla, že hrůza z nich šla, a šínové jejich vůkol všech čtyř kol plní byli očí.

19 Když pak chodila zvířata, chodila kola podlé nich, a když se vznášela zvířata vzhůru od země, vznášela se i kola.

20 Kdekoli chtěl Duch, aby šla, tam šla; kde Duch chtěl jíti, i kola vznášela se naproti nim, nebo duch zvířat byl v kolách.

21 Když ona šla, šla, a když ona stála, stála, a když se vznášela od země, vznášela se také kola s nimi, nebo duch zvířat byl v kolách.

22 Podobenství pak oblohy bylo nad hlavami zvířat jako podobenství křišťálu roztaženého nad hlavami jejich svrchu.

23 A pod oblohou křídla jejich pozdvižená byla, jedno připojené k druhému. Každé mělo dvě, jimiž se přikrývalo, každé, pravím, mělo dvě, jimiž přikrývalo tělo své.

24 I slyšel jsem zvuk křídel jejich jako zvuk vod mnohých, jako zvuk Všemohoucího, když chodila, zvuk hluku jako zvuk vojska. Když pak stála, spustila křídla svá.

25 Byl také zvuk svrchu nad oblohou, kteráž byla nad hlavou jejich, když stála a spustila křídla svá.

26 Svrchu pak na obloze, kteráž byla nad hlavou jejich, bylo podobenství trůnu, na pohledění jako kámen zafirový, a nad podobenstvím trůnu na něm svrchu, na pohledění jako tvárnost člověka.

27 I viděl jsem na pohledění jako velmi prudkou světlost, a u vnitřku jejím vůkol na pohledění jako oheň, od beder jeho vzhůru; od beder pak jeho dolů viděl jsem na pohledění jako oheň, a blesk vůkol něho.

28 Na pohledění jako duha, kteráž bývá na oblace v čas deště, takový na pohledění byl blesk vůkol. To bylo vidění podobenství slávy Hospodinovy. Kteréžto viděv, padl jsem na tvář svou, a slyšel jsem hlas mluvícího.

Převedeme-li si biblický text do současné řeči, dostaneme asi toto:

1) Pátého dubna ? roku, když jsem byl mezi zajatými u řeky Chebar, otevřela se nebesa a viděl jsem něco nevídaného (boha).

2) Pátý den téhož měsíce, pátého roku po zajetí krále Joachina,

3) promluvil Hospodin ke knězi Ezechielovi, synu Buziho, v zemi Kaldejské u řeky Chebar a objevila se nad ním neznámá věc (ruka Hospodinova).

4) Viděl jsem, že od severu se přihnal velký oblak s plápolajícím ohněm, okolo něho se objevovaly blesky (ve smyslu –rytířovo brnění se blýskalo-třpytilo) a uprostřed toho ohně vyzařovalo silné světlo.

5) Uprostřed toho všeho se ukázaly postavy něčeho=zvířat, které měly tvar člověka=např. válcovitý tvar s variabilním průměrem (trup)

6) Každý válec byl nahoře ukončen kopulí, na které byly zobrazeny čtyři tváře (podoby) a každý měl čtyři křídla.

7) Každý válec měl na spodní části teleskopické nohy zářící kovovým leskem.

8) Pod křídly, na všech čtyřech stranách byly mechanické ruce, vše bylo čtvermo.

9) Jejich křídla byla navzájem spojena a zpevňovala tak konstrukci. Válce se za pohybu neotáčely.

10) Na kopulích byly dokola zobrazeny lidská tvář, lví podoba na pravé straně, býčí po levé straně všech čtyř a orlí podobu vzadu, též u všech čtyř.

11) Kopule s podobami zvířat a křídla (pevná) byla nahoře. Každý válec (trup) byl spojen dvěma křídly s křídly dvou dalších po jeho obou stranách. Další dvě křídla byla sklopena k trupu.

12) Toto zařízení se jako celek pohybovalo na všechny strany.

13) Válce vypadaly jako řeřavé uhlí, jako pochodně. Samotný oheň pulzoval mezi těmito válci.

14) Celé zařízení se pohybovalo rychle jako blesk.

15) Pod každým válcem (trupem) bylo jedno kolo.

16) Měla barvu (?) a byla všechna stejná a na pohled to vypadalo, jako by byla kola uprostřed kola (kola spojená housenkovým pásem).

17) Zatáčení bylo zabezpečeno změnou rychlosti otáčení pásů.

18) Kola byla poměrně veliká. Články pásu byly spojeny ozdobnými svorníky, které vypadaly jako oči.

19) Kola a trupy zařízení zůstávaly spojeny jak při pohybu po zemi, tak i za letu.

20) Zařízení bylo dobře ovladatelné.

21) Viz verš.19

22) Nad kopulemi (koulemi) umístěnými na válcích byla velká průhledná kopule.

23) Pod touto kopulí byla spojena pevná křídla a další dvě sklopená.

24) Rotující křídla způsobovala silný hluk, ale když nebyla v pohybu byla sklopena.

25) Zvuky byly slyšet i z průhledné kopule poté, co byla křídla sklopena.

26) V kopuli bylo něco jako modravé křeslo, v němž jakoby seděl člověk.

27) Celé to světélkovalo.

28) Vypadalo to jako duha, která se objevuje za deště v oblacích. To bylo to nevysvětlitelné (boží), co jsem viděl. Padl jsem na tvář, ale slyšel jsem ho mluvit.

Z celkového popisu tedy vyplývá, že se jedná o obojživelné vozidlo, schopné letu i jízdy po zemi. Jeho konstrukce je nezvyklá a nejvíce se podobá pojízdné rampě čtvercového půdorysu v jejíž rozích jsou zabudovány čtyři svislé, pravděpodobně turbovrtulové jednotky. Ty jsou ve své horní části spojeny nosníky ve formě křídel. Je možné, že slouží i jako stabilizační plochy. Pohyb ve vzduchu je zabezpečen zřejmě jak tryskami motorů, tak i doplňkovými vrtulemi, které se při pohybu po zemi sklápějí k trupu. Pohyb po zemi se uskutečňuje pomocí pásového podvozku. Pouze u takovéto konstrukce je možné, aby zatáčení vozidla bylo možné bez toho, že by se zatáčela kola. Námitka, že pásový podvozek je pro letadlo příliš těžký a neohrabaný není na místě, protože už i naši konstruktéři umí vyrobit lehké a přitom pevné materiály. Vždyť např. závodní kolo z těchto materiálů váží necelý kilogram. Přitom pásy mohly být vytvořeny z dutých článků (válečků), které by umožnily i přistání na vodě. Kola mohla být zkonstruována i z obvodových válců, tak jak je uvedeno na náčrtku v obrazové galerii. Průhledná kabina s křeslem a postavou podobnou lidské zcela zřetelně ukazuje na jakousi pilotní kabinu s výhledem na všechny strany. Koule na pohonných jednotkách mohly být součástí systému nebo mohly obsahovat například reflektory, navigační zařízení, případně zbraňové systémy.Vzhledem k tvaru a zmínce o rukách by se mohlo jednat o nějaký dopravní či servisní prostředek. Pro posuzování textu je zvláště důležitý verš 28), který nás informuje o tom, že pozorovatel úkazu zřetelně rozlišuje mezi atmosférickými úkazy a neznámým jevem. Toto zjevení bylo mnohokrát zobrazeno různými malíři ve středověku, bylo stejným způsobem zobrazeno i v současné době. Konstruktérem NASA bylo překresleno podle současných technických poznatků. Žádný z těchto pokusů však nezohledňuje do detailu to, co je skutečně v textu napsáno. Proto byl autorem pořízen náčrtek, vycházející co nejvíce z biblického textu, ale zohledňující, že se jedná o popis technického zařízení člověkem, který nemá nejen technické vzdělání, ale ani potřebný technický slovník. Tento "boží" výtvor můžeme vidět i architektonicky ztvárněný v podobě mešit, obklopených čtyřmi minarety.

Komentář přidal(a) Naren Sahava dne 25.Listopad.2022 v 19:22

IX. Závěr

 Jak tedy s největší pravděpodobností probíhala evoluce lidstva? Vezmeme jako fakt, že se na Zemi objevil Člověk, který se od svých zvířecích předků lišil tím, že mohl myslet, a to i v abstraktních pojmech. A nyní si může vypomoci naší nedávnou minulostí ze středověku, kdy vzdělání bylo poskytováno pouze hrstce vyvolených, zatím co většina obyvatelstva, žijící mimo velká města žila spíše jako divoši. Dodnes tak žijí, v atomovém věku, některé kmeny v těžko dostupných pralesích Jižní Ameriky, Nového Zélandu nebo třeba v Tichomoří. Připusťme tedy, že kdysi se dostalo našim předkům na jednom nebo i několika místech na zeměkouli vzdělání. Zatímco zemědělství a s tím související řemesla se mezi prostý lid dostala a rozvíjela, to čemu bychom dnes říkali věda, bylo určeno jen pro velmi úzkou skupinu lidí, kteří byli nazýváni mudrci. Ti sice mívali žáky, ale pouze jednoho nebo dva a to jen proto, aby vědecké poznatky nebyly zapomenuty. Druhou skupinou lidí, kteří měli možnost se seznámit už ne s vědou, ale většinou jen s jejími aplikacemi byli kněží, kteří však pod trestem smrti a věčného zatracení tyto vědomosti dále šířit nesměli. Když se však stalo, že byli mudrci a kněží v průběhu válek vyvražděni a písemné památky zničeny, byly tyto vědomosti ztraceny. To málo co zbylo se snažili zbylí „vzdělanci“ uchovat, nebo se uchovalo jen jako vzpomínka. Věděli například, že jejich předchůdci měli povinnost něco dělat, ale oni sami už nevěděli proč a jakým způsobem. Tak se stalo, že původně racionální činnosti, vztahující se k obsluze nějakého zařízení, zdegenerovaly na současné náboženské rituály. Pravidelně doplňovat vodu do chladiče nějakého stroje je racionální činnost. Jestliže však nemám stroj a voda se za zpěvu náboženských písní lije z konvičky do pozlacené mísy, je to náboženský rituál. Osud lidského vědění si můžeme představit jako obrovské požářiště plné popela (celosvětová populace), na kterém se tu a tam objevují plaménky vědění, aby vzápětí zase uhasly. Těžko pochopitelná je ovšem skutečnost, že vědci naší současnosti tyto plaménky a žhavý popel minulosti nejenže neoživují, ale navíc je ukrývají a zadupávají do země. Mnohokrát jsem si kladl otázku, co to bylo za sílu, která způsobila na konci druhého tisíciletí přímo raketový rozvoj technické civilizace. Proč se nic takového nedělo už dříve třeba v Číně nebo v Egyptě? Vždyť i v našem druhém tisíciletí rozvoj techniky probíhal velmi pomalu. Změna nastala až koncem 18. a začátkem 19.století. Vypadá to, jako kdybychom museli dohnat něco, co jsme do té doby zameškali, něco co souvisí nějakým konečným termínem na začátku třetího tisíciletí. Tímto termínem může být konec čtvrtého věku, předpovídaný hinduistickými texty i indiánskými bájemi a klíčový rok 2012 mayského kalendáře, který ovšem nemusí přesně souhlasit s naším letopočtem. Odpovědí na moji otázku může být zpráva NASA, že v roce 2029 se má s Zemí střetnout asteroid, označovaný jako 99942 Apophis. Toto těleso o průměru 320-390 metrů by způsobilo podobnou katastrofu, jaká způsobila vyhynutí dinosaurů. Výpočty ukázaly, že v případě, že by asteroid okolo Země pouze proletěl, má se vrátit o sedm let později a do třetice roku 2054. Poslední měření zpřesnila dráhu asteroidu a tvrdí, že nebude kolizní a že tedy asteroid bude kroužit v blízkosti Země nejméně 25 let. Vrací se snad Nibiru/Marduk?

 

***

 

Při nedávném prohlížení internetových stránek, jsem narazil na adrese http://eldar.cz/hade/mars_nibiru.html na tzv. proroctví matky Shiptovové. Matka Shiptovová byla věštkyní, žijící v Anglii. Narodila se v r. 1488, zemřela v r. 1561. Byla současnicí známého Nostradáma. Psala své prorocké vize ve verších. Jedna z nejlepších části popisuje nebeskou událost obrovských rozměrů. V dovětku k této věštbě se píše:“ Toto jistě hovoří o čemsi, co nás bude podvakrát míjet a způsobí celosvětové neštěstí. Proletí to kolem nás jednou, a pak, po relativně krátké době, znovu, patrně na své cestě ven do temnějších oblastí Sluneční soustavy. Samozřejmě jsem si ihned vzpomněl na Apophise,planetku objevenou americkými astronomy na přelomu tisíciletí o které v té době nevěděl ani autor dovětku.

Různé info související hlavně s transformací a trans-mutací, čili s přechodem do páté, pozitivně polarizované dimenze.

Info, nabídky, počasí

Blogy a texty od admina, zakladatele komunity jsou: ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a na trefy.cz ZDE.

TOPlist

Toto počítadlo načítá od 2. 10. 2014 10:00


Podmínky pro registraci.
Pokud se tu chcete zaregistrovat, je třeba vyplnit i vaše datum narození, jinak se vám registrace nezdaří. Nejnižší věk (určený webhostingem Ning) je 13 let!
Důležité upozornění: Členstvím na těchto stránkách souhlasíte s tím, že veškeré Vámi uvedené data a údaje (včetně osobních), které jste na těchto stránkách uvedli a uvedete, jsou a budou veřejně přístupná.
* Budeme rádi, když nám přispějete libovolnou částku na provoz těchto našich stránek, neboť Ning web hosting nám ročně účtuje 239 dolarů, t.j. zhruba 6.000Kč/rok.
Seznamy přispívajících jsou ZDE.Účet je v Kč i v Eurech.

účet v Eurech je u:
Fio banka
, č. účtu: 2301716634/2010
IBAN: CZ2420100000002301716634
BIC/SWIFT kód je: FIOBCZPPXXX

(do zprávy napište DAR od: Vaše jméno nebo Váš nick)

účet v Kč je u:
Fio banka
, č. účtu: 2800690360/2010
IBAN: CZ4020100000002800690360 
BIC/SWIFT kód je: FIOBCZPPXXX
Předem Vám mnohokrát děkujeme za Vaše příspěvky na webhosting těchto stránek. Výpisy všech příspěvků jsou uvedeny v jednotlivých seznamech ZDE.)
* Aktuální teploty kdekoliv ve světe ZDEZDE, ZDE, ZDE, ZDE.

Stav počasí a předpověď počasí kteréhokoliv místa na světě najdete ZDE nebo ZDE nebo ZDE.

Aktuální stav počasíČR a na SK ZDE kamery ZDE.
* Typy na výlety, turistiku a rekreaci Uvedeno ZDE. ❤ ❤ ❤

* Výleťák, typy na výlety. Videa na streamu. Uvedeno ZDE.

* Odkazy na možnost srazu někde na rekreačních pobytech (třeba i v zahraničí), které jsou za příznivou cenu. Uvedeno ZDE.
* Inspirace různých způsobů přestavby dodávky na cestovní či běžné obydlí Více ZDE.

* ALTERNATIVNÍ BYDLENÍ A ŽIVOTNÍ STYL - ZDE.

* Nejlevnější státy světa kde se dá levně žít / Cheapest Countries To Live In The World Here.

Nejnovější aktivity

Příspěvky do blogu uživatele Uno Universus
před 1 hodinou
Příspěvky do blogu uživatele Ina Obr
před 6 hodinami
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Zlaté Živé Světlo odpověděl do diskuse 2. část - Jak se stát vědomým tvůrcem své reality a pánem svého osudu uživatele Zlaté Živé Světlo.
". Jak lze otevřít dimenzionální mem-brány a kdy a proč se otevírají téměř sami. * Interdimenzionální zpráva, od Archangelu Zadkiela, přes Suzanne Lie. Strojový překlad ZDE.…"
včera
Uživatel Zlaté Živé Světlo odpověděl do diskuse 2. část - Jak se stát vědomým tvůrcem své reality a pánem svého osudu uživatele Zlaté Živé Světlo.
". Jak se stát VĚDOMÝM tvůrcem své reality a svého osudu. Pokud si tvoříte svou osobní realitu dle svých vlastních myšlenek, které obsahují nějaký specifický…"
včera
Uživatel Zlaté Živé Světlo odpověděl do diskuse 2. část - Jak se stát vědomým tvůrcem své reality a pánem svého osudu uživatele Zlaté Živé Světlo.
". Tvořivý troj-plamen, neboli duchovní srdce, světlo, frekvence, posvátná geometrie a princip vytváření časo-prostorů/světů aneb zákonitosti tvoření hmoty/prostoru a…"
včera
Uživatel Zlaté Živé Světlo odpověděl do diskuse 2. část - Jak se stát vědomým tvůrcem své reality a pánem svého osudu uživatele Zlaté Živé Světlo.
". Jak si svými mentálními představami vytváříme svůj svět a jeho reality. Fyzická, vně projevená realita je zhmotněný "sen", který se řídí scénářem…"
včera
Uživatel Zlaté Živé Světlo odpověděl do diskuse Odkazy na články, videa, audia a různé zajímavosti z titulní strany jsou a budou postupně přesouvány sem uživatele Zlaté Živé Světlo.
"* Kolem prezidentských voleb se objevují zcela evidentní důkazy a fakta o tom, že jsme opět v přímém přenosu svědky dalších podvodů, lží a manipulací. Video ZDE. (pusťte si zvuk) *…"
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu Jak můžete i Vy pomoci současné situaci? uživatele Ina Obr
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu ! Porušené sliby... Jindřich Rajchl !!!!!!! uživatele Ina Obr
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš uvádí jako oblíbený příspěvek blogu !!! Už nám nic nepatří !!! uživatele Ina Obr
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Uživatel Tibor Lapoš sdílel příspěvek do blogu uživatele Ina Obr v komunitě Facebook.
včera
Příspěvky do blogu uživatele Ina Obr
pondělí

Pořiďme si naše vlastní centrum kde se budem moci společně scházet

* 10 způsobů, jak přestat být otrokem a svrhnout pyramidy kontroly (jak se oprostit od ovládacích chapadel zkorump. zotročujícího vládnoucího systému) Podrobnosti ZDE.

* Stačí tak málo. Už to chápem. Více ZDE.

* Co permakultura přesně vlastně je a možnost jak a kde s ní můžete začít i vy - ZDE.* Nechte se inspirovat nápady, vynálezy a moderní technologií, umožňující nám ŽÍT téměř BEZ PENĚZ - ZDE.

* ALTERNATIVNÍ BYDLENÍ A ŽIVOTNÍ STYL - ZDE.

* Krásné a levné bydlení, které lze dle přání umístit třeba někde v krásné přírodě mimo civilizaci. Uvedeno ZDE.
* Máte zájem stát se vlastníkem 500m2 pozemku v hezké přírodě za pouhých 25.000Kč? - ZDE.

Štěstí přeje připraveným. Proto by bylo dobré založit neziskovou organizaci již dnes.

Mnohem více ZDE a v článku: Chystáte se na nějaký předražený seminář? Pokud ano, pak Vás možná budou zajímat naše názory ZDE.
* Příběh Aleny Suchánkové, nadšené permakulturistky a zakladatelky LETSystémů, Růžďka - ZDE.

* Nechcete-li už být zaslepeným hlupákem, který otročí pro prohnilý systém, poslechněte si ve vlastním zájmu celé video: Uvedeno ZDE.

* NEJEN nákup, prodej a pronájem nemovitostí za rozumné ceny (chaty, zahrady, venkovská stavení, domy, louky, lesy atp.) ale i možnost rekreace, alternativního bydlení, životního stylu a vzájemné pomoci - ZDE.

© 2023   Created by Zlaté Živé Světlo.   Využívá technologii

Odznaky  |  Oznámit problém  |  Podmínky služby