Tiše neskutečně - Zpráva z Majáku č. 30 - (20.6.-26.6.2011)

[blueheart]

Léto je tady. Na hřišti za majákem kdosi dribluje míčem o planetu, po modrém nebi bílé mraky, ptáci zpívají. Občas zaprší. Rybíz a třešně dozrály, jablka se začínají červenat. Straka přilétá napít se na terasu z mého květináče vody.

 

Neděle. Zahrádka před pizzérií na ulici v Praze u Anděla. Vpravo dvě černovlasé štíhlé dívčiny, po levici muž se ženou. Prolistuji Blesk a časopis Týden - nápis na barevnéobálce: HNĚV SLUNCE. Brzy vím všechno. Pozoruji lidi. Každý jedinec, který projde, projede na kole či v automobilu, je jedinečná bytost, která tady na této planetě je za specifickým, mysteriózním účelem, a nejlepší na celé věci je to, že to téměř nikdo netuší. Svým pohybem, postavou, výrazem tváře nesou si lidské bytosti na prvý pohled viditelnou vlastní filozofii i jedinečný životní příběh - jako erb, jako vlajku. Někteří se pohybem po planetě zjevně trpí, ale jiní se baví, ten jde jak bez duše, onen kráčí cílevědomě za svým momentálním cílem. Podivní bloudící vlajkonoši.

Tornádo řádilo 21. června u Pardubic, poškodilo střechy domů.

Slovensko. Už loni, když jsem jel do Vysokých Tater poprvé v životě, napadlo mne, že mne tam dříve nepouštěly minulé životy, a teď naopak tam kvůli nim jedu. Takzvaně dorovnat karmu. Co jiného než partyzáni? A ejhle první noc se mi zdály dva sny o odboji. V prvním snu jsme utíkali před pronásledovateli. Kupodivu jsem ve snu byl schopen takticky manévrovat, abychom unikli...povedlo se. V druhém snu jsme jako odbojová skupina zjistili, že spolubojovníci udělali nějaké svinstvo, „Tak je zastřelíme,“ navrhl někdo, ale já jsem to odmítl: "Pokládali by nás za zrádce!" řekl jsem. Tím partyzánské sny skončily. Tenhle typ bojových snů je u mne unikátní. Dříve jsem měl ze Slováků trochu fóbii, ale po loňské návštěvě se to zlepšilo. Jel jsem vytrvale mantru „světlo-mír“. Hned první den vnímám silnou energií místa, snad desetkrát intenzivnější než v Čechách, některé Slovenky jsou podivuhodně sexy, tyhle archetypální ženy se vyskytují kolem hor. Fascinují mne. Sednu si vedle archetypální dívky ve vlaku a ustrnu jako myš před krajtou. Jako by se vynořila z pravěku: vidím ji pod skalním převisem. A najednou je tady. Žasnu...na Slovensku žasnu.

Praha. Ale někteří lidé nespěchají: třeba skupinka Romů pod jedním stromem v aleji gingo biloba, většinou ženy všeho věku, jedna drží v náručí malé dítě, i chlapec je tam. Pod stromy jsou lavičky, některé lidské bytosti se zastaví, aby tam spočinuly. Naproti mně usedá pod strom mladá štíhlá žena s dlouhými černými vlasy a slunečními brýlemi, vypadá jako Italka, s ní dvě vzrostlá děvčata se rozsadí kolem stromu, asi dcery. Žena se posadí čelem ke mně, hladí si pomalu kůži pod krkem, já dělám totéž - náhodou oba děláme zrcadlově tentýž pohyb. Téměř s leknutím ruku stáhnu. Žena má černé sluneční brýle, ale přesto mám pocit, že se dívá na mne, potom se odvrátí a stáhne ruku z hrudi. Děvčata mají v rukou kelímky a krabičky firmy McDonald´s. Vlevo od nich sedí hubený muž s dvěma igelitkami, na hlavě růžovou čapku. Na skleněné moderní budově jsou obrovskými písmeny napsány útržky básně... Jeden holanovský verš mi utkví v hlavě: TIŠE – NESKUTEČNĚ...

Slovensko. Na den letního slunovratu, první den po příjezdu, jsem neodolal lákání Slavkovského štítu 2450 metrů vysokého, a vystoupal na něj. Zabralo to pět hodin. Pět nahoru, pět dolů...Dole vedro, nahoře studený fičák a déšť. Na vrcholu byl železný kříž! Jak jinak? Ten symbol utrpení mne potkává na mém putování od jara všude. I na špici štítu posílám energii: Ať vládne Radost a Láska. O to jsem žádal Boží Světlo, kdykoliv jsem na Slovensku potkal kapličku nebo kostel. Energii planety prý na silných místech zablokovala církev. Vnímám to tak, že lidé nosili na silná energetická místa země své utrpení, dnes už je to špatně. Nikdo nemusí trpět. Vyměňte si Utrpení ve svém srdci za Radost a Lásku. Jsem ubytován v nevelké  dřevěné chatě ve Smokovci v pokoji číslo 1. Na stěnách plastiky dvou sexy-andělů s výrazným poprsím, na něž mají položenou ruku. Autor snad chtěl vyjádřit modlitbu, ale působí to eroticky. Andílkové a solné lampy v podhůří velehor! Podivuhodné místo.

Praha mi připadala po příjezdu z hor šeredná, zapáchá odpadky, lidé jak mimozemšťané. Přestože „Italka“ má černé brýle, zdá se mi, že se dívá přímo na mne, a pošlu jí MOOD – miluji, odpouštím, odpusť mi prosím, děkuji. Po pár sekundách se odvrátí – a sedne si na lavičku se zkříženýma nohama. Jóga, další signál spřízněnosti mezi námi! Co kdybych vstal, šel k ní a řekl: „Ahoj, mé zrcadlo, kdo jsi, lidská bytosti? Jak žiješ? Kde žiješ? Vnímáš zázračnost svého bytí na téhle planetě?“  Neudělám to, ale jednou tak budou lidé žít. Až pochopí... Mezi mne a černovlasé dívenky usedá k volnému stolu dvojice mladých Italů...Eenergie se hned promění. Děvčata se brzy začínají smát hlasitěji. Je jim tak patnáct let. Blondýnka, která zaparkovala vlevo ode mne na ulici, cosi stěhuje, k vozu přichází muž a pomáhá jí. Trojlístek pod gingem dosvačí, děvčata se zvedají a pomalu odcházejí. Brzy na uprázdněné místo sedne osamělá mladá žena, tentokrát zády ke mně. Pošlu jí zkusmo MOOD, zda se otočí, ale neotočí. Rozhlíží se na všechny strany, někoho čeká. Malý psík poskakuje kolem ní. K bezdomovci s růžovou čapkou sedá si obtloustlý čtyřicátník v jasně rudém triku, taky s igelitkami, povídají si kamarádsky, spolubojovníci v bezdomoví. Skupinka Romů je stabilní, vypadá jako živé sousoší, občas někdo odejde, někdo přijde, ale je jich stále 8 až 9.

Na slunovrat mne píchalo v uchu, silná energie hor, to se pak opakuje celý týden. Po úterním zhuntování těla jsem odpočíval na lehčích stezkách. Cestou nádhernou Studenou dolinou připadám si jak v Himálaji, jdu co nejpomaleji naboso. Míjí mne pár turistů, ale jen Poláci se podiví, proč jdu bez bot. Zkuste to, když se zujete, získáte dvě výhody: musíte zpomalit, což je skvělé, protože začnete vnímat místo; další výhoda je, že se bosými chodidly rychle propojíte s planetou, svou matkou, a začnete si uvědomovat význam té skutečnosti. Jdu bos jenom asi čtvrt hodiny a napadá mne, že lidstvo se dopustilo závažného omylu, když si obulo boty. Nevratná chyba.

Praha. Škoda že nemám fotoaparát. Čím je mé pozorování delší, tím mne víc baví. Připomíná mi to americký film Kouř, kde jeden z protagonistů stále fotí zcela banální ulici. Žena s pejskem náhle vstane a nečekaně si sedne k partě lidí na zahrádce jiné restaurace. Vše se mění, jen muži s igelitkami a Indočechové zůstávají. Romové nespěchají, nemají cíl, žijí teď a tady.

Studená dolina je úžasná, a tak se do ní vracím.  Balvany, plesa, srázy, štíty hor, mraky... Tentokrát jdu v botech a nahoře v zóně kamenů v eufórii zrychluju a rychle vylezu až ke Zbojnické chatě (1960 m)...Před horskými jezery na místě, kde jsou zabezpečovací řetězy, potkal jsem dvě ženy. Starší žena mi připomněla mou tchyni. Udiveně na tu malou šedovlasou babičku zírám. Co tady dělá? Matka s dcerou. Jdou v protisměru, mineme se na nebezpečném místě. Jako jsem se minul já se svou ženou. Rozjařen endorfiny uháním zpět o zlomkrk. Jsem šťastný. Piju vodu z pramenů tekoucích ze skal. Mám v sobě DNA Irčanů, Basků a Katalánců, Chorvatů...možná je to tím. Teprve po dvou kilometrech zpomalím, tělo protestuje. Lapám po dechu, nohy bolí. Padá na mne únava, bolavá chodidla protestují. Špatné podrážky. Další noc je mi špatně od žaludku. V pátek se skomíravě toulám po rovinkách a v sobotu se vracím do Čech. Špatně se mi udělá ještě jednou ve vlaku, myslím si, že je to z lidí, se kterými sedím na čtyřsedadle. Neumím si to vysvětlit. Nevolnost a nervozita se zvyšují. Posílám jim MOOD a oni se náhle jako mávnutím proutku začnou usmívat, povídáme si až do Prahy a žaludeční nevolnost mizí. Nacházíme řadu společných témat. Zřejmě stará karma...Mise splněna.

Praha. Naposledy se podívám na skleněnou stěnu se slovy „tiše - neskutečně“. Stačí posunout slovosled a vzniká jiný pohyb a směr slov, jako když vesmírné sondě změní lehce úhel letu a ona opustí solární soustavu, aby zmizela navěky ve vesmíru. Dopiju a jdu. Brzy se sem vrátím.