Tvoje kniha je už napsaná. Jen začni listovat jednotlivými stránkami, podívej se na obsah a název. Osloví obrovské množství lidí, kteří hledají sami sebe, kteří hledají Pravdu o stvoření a ví, že jsou bytostmi věčnými, jen zapomněli, odkud pocházejí a proč jsou tady a teď. Pomůžeš jim touto knihou si vzpomenout na to co bylo, plněji prožívat to, co je, a tím ovlivňovat svou budoucnost, která je již zapsána.
Myšlenka, že lidé jsou nepoučitelní a nenapravitelní, je velmi nebezpečná. Staví lidi do role bezduchých loutek, se kterými se dá libovolně manipulovat.
Lidé se narodili na této planetě právě proto, aby si uvědomili svou schopnost tvořit, vzpomněli si, že jejich těla jsou chrámem duše, které jim umožňují tvorbu realizovat.
Tak se do toho pusť, projdi se do své budoucnosti, abys mohla snadněji tuto knihu psát. Listuj a pracuj, abys pomohla lidem rozpomínat si na to, čím byli a čím budou. Vůbec nevadí, že netušíš v tomto okamžiku, o co jde. Už jsi začala a to je nejdůležitější
Jsem stále s tebou, jsi moje milované dítě, které se ke mně s radostí a dychtivě navrací a umožni tento prožitek i ostatním.
Tvůj milující Stvořitel
Vidím proudění duchovních energií. Letím prostorem. Je to závratná rychlost. Neuvědomuji si svoji hmotnost. Let se zastavil, jsem v opálovém prostoru, jemňoučké barvy-nejvíc zelenkavá a modrá. Nebeský klid a mír. Meziobdobí duše, svlékám tělo pryč jako kuklu.
Asi se brzy narodím. Cítím se ve tvaru spermie-malinká svítící kulička s ocáskem. Světlo je velice silné, vyzařují z něho paprsky na všechny strany – jako z Ježíška.
Můj úkol v novém životě – mám tvořit. Duchovní energii mám v sobě, točí se ve mně jako duhová-opálová gramofonová deska, s tímto mám pracovat. Táhne mne to k tmavému prostoru, tento mne stahuje. Je to hmota, která potřebuje být touto duhou naplněna.
Ze mne směrem pryč proudí obrovské husté zástupy bytostí. Naplňuji je duhou. Prostor kolem nich zčervenal, na bytostech je vidět červený odlesk. Bytosti se proměňují na bublinky a proudí směrem ode mne do červeného prostoru. Teď se čeká, co s tím udělám. Bolí mne oblast třetího oka.
Objevuje se mi židovská Davidova hvězda (šesticípá), převážně žlutá a červená, lemovaná oranžově. Spojení ducha a hmoty.
Přiblížila jsem se k planetě, přitahuje mne svou váhou. Vidím její budoucnost. Město plné mrakodrapů hlavou dolů. Je přelidněné. Domy, domy, lidi, auta, nesmyslná rychlost, nesmyslné hemžení. Lidé vůbec nevnímají slunce, nevnímají nebe. To je naše planeta Země, vnímám ji jako hmotu.
Vidím velký řídký hřeben. Pročesávám jím křoví. Znamená to vyčesat věci, které sem nepatří – vyhazuji je ven.
Létající talíř – jiný tvar, než jsme zvyklí. Je to obrovský plochý kosmodrom, uprostřed vysoká špičatá věž členitá jako gotické chrámy s křídly. Je to centrum. Má podloubí a vnitřní trvalé rovnoměrné světlo. Je to jako v paláci. Loď má velikost asi naší planety.
Mám na sobě zlaté šaty, špičatou korunu, na ní barevné třpytivé drahé kameny. Šaty mají křídlové rukávy od zápěstí až dolů. Jsem nahoře na lodi v otevřeném prostoru podloubí paláce. Mám velkou záři a rozpažené ruce jakoby žehnáním do vesmírného prostoru.
Ty zástupy lidí šly na planetu. Koruna mne s nimi spojuje, tak jim dávám pokyny a řídím je. Můj duál tak nesvítí, má břidlicovou barvu a obrovský objem. Já jsem před ním malinká, éterická. On je jako skála. On je základ všeho-hmotná tvořivá síla. Máme jedno vědomí. Jsem těkavá složka, jsem duchovní síla.
Mám možnost se oddělit a podívat se jinam, pak se vracím a předávám znalosti.
Jdu se podívat na planetu Zemi. Mírně zvlněná krajina, žádná pohoří, samá zeleň. Všude džungle, pralesy. Dívám se na pobřeží, kde je utržený sráz z červené železité půdy, trčí zde kořeny stromů.
Z moře vylézají obrovští pavouci. Mají lesklá elipsovitá těla, něco mezi krabem a pavoukem a mám pocit, že jsou to bytosti. Začali příst síť života po zemi. Jsou to pravidelné přesné šestiúhelníky nad celou zemí, jsou to energetické cestičky. Hotová souvislá síť je matná jako režný provázek. Sbíhá se na pólech do tvaru Davidovy hvězdy. Sem se pak vysílá energie z vesmíru (dělám to já), která celou síť nabíjí. Tu energii čerpám z mého duálu.
Vidím další symbol – model atomu – další propad do hmoty.
Pode mnou je šachta, kterou se energie, hmota, světlo propadá a hroutí. Jsem stále v prostoru lodi, je tam smutek. Je to spousta promarněné práce, která se nepodařila. Místo rozvoje došlo k pádu.
Způsobily to ty bytosti, které se ode mne odtrhly, když jsem je řídila. Přestaly se mnou pracovat, myslely si, že to zvládnou samy. Nemám jméno. Jsem všeobecně velká. Scoutche (malé létající talíře) jsou v porovnání se mnou jako dětské hračky. Můj duál je ještě mnohem větší. Jsme mimo prostory lodě, naše energie by ostatní spálila. Jsme stvořitelé, to je naše práce. Vybrali jsme si tento sektor vesmíru k osídlení, Stvořitel to dovolil.
Scoutche se vracejí, přinášejí špatné zprávy. Je třeba zasáhnout. Přemýšlím, co teď dál.
Musíme se zhmotnit, abychom byli k nim blíž. Opět vidím disk, který se točí jako gramofonová deska, ale už nemá tak pěkné barvy, jeho povrch je hrbolatý, zvrásněný, pokřivený, netočí se pravidelně, je těžký.
Blížíme se k dalšímu stvoření do oblasti bleděmodrého slunce. Na povrchu jsou obrovské erupce, hodně to v něm vaří, je mladé, plné života. Je to zajímavý pohled pozorovat, jak to bublá. Je to naše Slunce. Už jsme se odpoutali a blížíme se k Zemi.
Je tu šero, tma, mračna popílku, zpustošená země, krátery po vyhaslých sopkách. Skoro nic tam neroste, je horko. Jsou tam krásná modrá jezera. Život na souši není, snad je ve vodě. Takže jdeme pod vodu, ale tam také nic není. Moře je klidné – není měsíc, který by způsoboval příliv a odliv.
Voda je stojatá, temně zelená, asi je hodně hluboká, moc se mi do ní nechce. Rozhodli jsme se, že do moře nepůjdeme. Jsme na skalnatých útesech, přemýšlíme, co s tím a je nám smutno.
Objevil se symbol čínského lučištníka – starobylý obrázek, má ochranný štít před sebou a je v poloze napjaté tětivy před vystřelením šípu.
Mám se přesunout do oblasti, kde je dnes Čína. Toto území není tak zničené, není tam tolik sopek, příjemná rovina, vysoké hory dole chrání před vysoušením větrem. Je to velká chráněná kotlina, kde můžeme tvořit. Je to Atlantida na území dnešní Číny. Hory se neustále tvoří, hýbou se, kraj je nepevný, ruší mne to v soustředění. My čistíme oblohu. Už se to prosvětluje, nebe je čistší, trochu modré, je klid a mír, ticho – základní podmínky pro dobrý život. Pozoruji kontinent stále svrchu.
Teď se nacházím v prostoru, který vypadá jako atomový reaktor na lodi. Je to líheň duší. Rojí se a proudí osídlit krajinu. Plešaté hlavičky obličejem ode mne, vidím jen uši. Mají tělovou barvu a jdou tam dolů. Jsem stvořitelem duší. Dole je již lidstvo, vidím pyramidy, krásné upravené kvetoucí zahrady.
Kontrola výsledku za několik miliónů let:
Upravená země, stavení od sebe dosti vzdálené. Pyramidy z tmavého kamene, krásné zahrady. Do pyramidy, která je mnohem větší než kterákoliv v Egyptě, mne často volají kněží – vysoce duchovní bytosti. Já jim říkám bratři, sestry. Uprostřed je věčný oheň- jako olympijský – je to tryskající energie. Tu energii tam dávám já, tryská neustále, oni z ní čerpají. Kolem ohně je velký mramorový oltář, vidí mě v tom ohni ve zlatém hávu, ale nesmí se přiblížit. Klečí na zemi a je jich moc. Mají čepice jako světlé lesklé kužele (jsou to anténní přijímače) a jednobarevná světlá volná roucha. Hlavní kněz má na hlavě anténu jako vysoký oblouk, má tak kvalitnější příjem, domlouvá se s mým duálem. Ten je obsažen v celé pyramidě. Nejsem tam stále. Působím nahoře.
Nebyli jsme tam několik miliónů let. Zase jsme přišli na kontrolu.
Dole potíže, rozbroje, válka. Třídní rozdíly ve společnosti. Špatně udržovaná rovnováha, není z přirozenosti, ale z násilí. Začíná se vše hroutit. Je zastavený růst, není to dobré. Divím se, kam to dospělo a proč se tak chovají. Nic nepochopili. Byli jsme mezitím v prostoru. Tam čas není.
Projevil se silný zásah zvenčí, jsou to jiné síly než naše. Jsou nižšího řádu. Abychom jim mohli vzdorovat, musíme si snížit vibrace a čeká nás další vtělení.
Bez emocí chladně a rozumově zvažujeme, jestli se do této situace máme dát. Je více alternativ. K těm bytostem nemáme žádný vztah, protože se opět odtrhli. Nikdo nám poradit nechce. Stvořitel nám pouze říká, že máme pracovat. Je to jediná rada, kterou nám dal. Nemáme pro koho a s kým pracovat a proto musíme k nim do hmoty.
Vidím obrovský kříž – symbol upoutanosti do hmoty.
Nechce se nám. Jdeme pro nás do absolutního neznáma. Je to risk, jestli to zvládneme.
Rozhodli jsme se. Jedno rameno kříže se stalo zářivě zeleným, spouštíme se po něm dolů. Cítíme prázdnotu a opuštěnost, chybí radost z tvoření, která byla předtím.
Uvědomuji si sama sebe jako jednotku. Mé druhé já také. To do té doby nebylo. Nemáme dobré pocity. Když jsme byli jedno, cítili jsme dva principy v jednom.
Vidím detailně očka pleteného svetru a žasnu, jak je to spletené a jak to drží pohromadě.
Seznamuji se se Zemí. Jezero, modrá voda lemovaná lesíky, poprvé to nevidím shora. Nabírám vodu do dlaní. Jsem žena s hodně dlouhými kaštanově hnědými vlasy, muž má delší vlasy stejné barvy. Máme volné oblečení světlé barvy. Vidí nás jen někteří lidé. Žena v sukni a živůtku se štoudví v ruce mne nevnímá, když se snažím na ni promluvit. To bude potíž, už to začíná. S mužem se držíme stále za ruce, jsme pořád spolu. Pozorujeme v dáli zasněžené hory, necítíme chlad. Jsou nižší, než Tatry, vidíme to poprvé. Jsme rádi, že to můžeme obdivovat. Obloha je modrá, nikdy není noc. Nebe jen ztmavne, hvězdy není vidět. Musíme ale do jiné části planety.
Mám pocit tíhy a uvěznění v malém prostoru. Pocit, že jsme pod poklopem. Máme smíšené pocity radosti a krásy. Krása je jen sama pro sebe, odříznutá od Vesmíru.
Jdeme do chrámu, kde nás už čekají. Vidíme na oknech ozdobné mříže a divíme se, co to je a proč to je. Svítí se tam, nechce se nám vstupovat do dalšího stísněného prostoru. Otvírají se obrovská vrata.
Stojím u okna, dívám se do krajiny, pořád cítím smutek. Jsem tam se svým mužem, vědomí už nemáme společné, pro pocit spojení se stále držíme za ruce. On má nad hlavou zářící zlatou kouli, která se pohybuje – pocit, že patří k Vesmíru. Sbíráme odhodlání k jednání. Nechce se nám do toho. Na horší se těžko zvyká.
Čeká nás obrovské shromáždění. Kráčíme po stupních nahoru jakoby ke trůnu. Kolem nás je spoustu temných postav. Je to horší, než naše očekávání. Musíme si zvykat na hrubohmotnost, dosud jsme s tím nepracovali. Nedovoluje se nám držet se za ruce. Posadili nás na trůny daleko od sebe a obklopili nás černými. Považují nás za božstvo. Vadí nám, že nám stanovují pravidla hry. Předvádějí se nám. Vedou nás tajemnými komnatami. Odsouvají tajný vchod do velkého ornamentálního sálu, chtějí se pochlubit svými výtvory – ochrannými mřížemi. Vadí mi, že tam není žádné přirozené světlo. Ale tam se mi to už líbí trochu víc. Vidím zlacené masky faraónů. Kněží mají výšku asi dva a půl metru. Zavedli nás k hrobce, ve které je postava velká 15-20 m. Já v ní vnímám svého muže. Je to jeho hrob z dřívějšího života. On se také poznává. Leží tam se zkříženýma rukama – UNITHEP. My jsme byli jedno. Mají to pompézně udělané. Skleněné sloupy, dobrá energie, uctívané místo je produchovnělé, pěkné.
Říkají si Boží lidé – celý národ. A své zemi říkají Země boží. Duše se tam rodí hodně opakovaně. Máme zde vládnout v čele jako král a královna. Chtěli bychom raději dělat duchovní práci. Až po velkém dohadování máme veškeré pravomoci a žádné dvořanstvo. My umíme mizet, pohybovat se kde chceme, oni to nesmějí vědět. Musí mít pocit, že s námi mohou manipulovat. Je tam spousta tíhy, neděláme tu práci rádi. Nejlíp je nám spolu. A ještě je mi dobře s mou sestrou. S tou se objímám, jsem s ní velmi ráda. Z jejího muže cítím hodně závisti, je věčně nespokojený, kuje pikle, nepomáhá. My sami nejsme nadšeni touto situací. Je mezi nimi rozklad, tyto vztahy narušují naši práci. Ale vím, že mám úkol a že ho musím splnit……….
Co to bylo?
Hlásím se ti, já, Orthon, abych ti odpověděl na tvé otázky. Cítíš, že se s tebou dějí změny. Došlo k tvému úplnému napojení na vesmírné dění a bez jakýchkoliv pomocníků a rádců sama nejlíp víš, kde se co děje. Byla provedena opatření na tvou ochranu, aby se nemohla zhoršit kvalita příjmu. To je ten několikadenní tlak na temeni hlavy a šimrání.
Jen si, prosím, uvědom zpětnou vazbu tohoto spojení. Začni velmi ukázněně pracovat se svými myšlenkami, protože jsou všechny vysílány ven, kolem tebe, a pokud se ti honí hlavou páté přes deváté, způsobuješ tím chaos ve vesmíru. Teď nastala velmi těžká fáze tvého učení. A nikdo ti v tom nepomůže, ani já ne. Jen ty můžeš dokázat, aby tvé myšlenky byly jednoduché, srozumitelné, ladné, v harmonii a lásce – naprosto všechny. Tato sebekázeň bude až sebetrýzní, mnohem horší a náročnější než sebekázeň tělesná. Ale já vím, že to dokážeš. Šiř stále světlo, je ho kolem tebe stále méně. Lidé v každodenním shonu opět zapomínají, kým doopravdy jsou a je potřeba je neustále povzbuzovat. Stále, trpělivě, pořád dokola, vytrvale, s láskou. A to ty umíš.
Jsem stále blízko tebe. I teď tě hladím, jen to necítíš. Ale už brzy tomu tak nebude.
Můžeš vklouznout od této chvíle do kteréhokoliv života ve vesmíru. Chceš tvořit a ne se vracet k tomu, co je již zpracované. A tak je to správné. Není třeba nic posuzovat a vyhodnocovat. Všechno, co se stalo, bylo dobré. Mělo to svůj účel, svůj smysl, je to součást poznání. Dobrý základ pro tvoření nového s poučením z minulých chyb. Teď je potřeba co nejvíce vědění dát dál lidem. Proto budeš psát tuto knihu. Já ti pomůžu, povedu tě. Už se na tuto práci těším. A ty také. Máme k sobě mnohem blíže, než tušíš.
Orthon