!!! Odmítám vlastizradu - PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. !!!

[Ina Obr]

 

!!! Odmítám vlastizradu - PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. !!!

Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak,
abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým
dětem a vnukům. Vyrůstal jsem v rodině, kde
jsme si vážili jeden druhého a moji rodiče pečovali
o stárnoucí prarodiče s láskou. Ve škole mi
vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k národu
a k naší zemi. Učil jsem se rád národní dějiny a
bavila mne česká literatura. Na výlety jsme jezdili
na hrady a zámky a památky spojené s českou
minulostí. Měl jsem to ohromné štěstí, že jsem
chodil do divadla v době, kdy z úst herců zněla
správná a slušná čeština bez vulgarismů. Už jako
dítě jsem měl ohromnou radost, když naši sportovci
vítězili, Československá vlajka stoupala na stožár
a zněla naše hymna, která opěvuje naši nádhernou
a požehnanou zem. Učili mne, že tohle jsou Čechy a
žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme
odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud
o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou.
Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří
pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a
postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za
svůj domov, za svoje děti, manželky, rodiče,
prarodiče. Nehrbili se před nepřítelem a pohrdali
vlastizrádci. Za vlastizradu byl trest smrti.
Vlastizradou je míněno to, když by někdo chtěl
vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace
byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech
na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit
bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně , co mě
učili a čemu jsem věřil. Asi mě vychovali divně,
protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem
věřil, je dnes špatně........ Za zločin vlastizrady je
dnes naopak pokládáno vlastenectví. Dozvídám
se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří
všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu
nesmíme rozhodovat my, ale občanskoprávní
organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že
národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství
odevzdat těm, kteří hospodařili špatně. Nejsem
ekonom, jsem historik a spisovatel, ale přiznám
se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci,
aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého
bohatství ve prospěch parazitů a lenochů. Mnohým
z nás padli rodiče, prarodiče, příbuzní ve světových
válkách 20. století. Bojovali za svobodu a bojovali
proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných
Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit
vlast, je lepší se sebrat a odejít vyklidit prostor pro
(přemnožené) nově příchozí. To samozřejmě
neznamená, že nechci pomoci potřebným lidem. Učili
mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý.
Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu pomoci,
mám to rozhodně udělat. A udělám to i když mne
to stojí vlastní síly, peníze, čas a třeba musím i
trochu riskovat. Děláme to všichni, pokud ovšem
ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a
nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom
byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem,
může se stát, že na to naše síly nestačí. Neplavec
nemůže skočit pro topícího se, ani kdyby nakrásně
chtěl. Pomoc někomu je záležitost našeho svědomí.
Pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomáhat
nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo. Od
dávnověku do téhle země přicházeli cizinci a
usazovali se tu v klidu míru a pohodě. Bylo k
tomu potřeba dodržet tři základní podmínky:
*** Přijmout naši víru..., ctít zákony českého
království... a živit se poctivě. *** a nevnucovat
nám umanutě cizí víru..., cizí zvyky..., cizí jazyk.
České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo
chtěl s námi žít v míru, byl vítán. Nejsme národ,
který by byl sobecký. Jsme národ, který se vždycky
choval rozumně, a pokud možno spravedlivě.
Mohou mi spílat, že jsem xenofobní, ale já zůstanu
Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem,
budu psát knihy o českých dějinách a budu chváli

tnaše předky za to, že tuhle zem uchránili proti
nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z
neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi
medem a strdím oplývající. *** Odmítám
vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se
mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem avnukům.

PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. narozen 9. května
1955 v Kladně