Klikata cesta ...

[Dustin]

Ve velkém množství inkarnací jsme šli klikatou cestou, vedoucí dualitním poznáním směrem k rozpomenutí se na naši skutečnou podstatu, na nás.
Poznali jsme tak oddělenost a rozdíly. Procházeli jsme úseky chladnými a nehostinnými, klopýtali přes kameny a poznávali bolest a utrpení. To však opodál střídala část v hojnosti, sluncem prozářená v níž jsme našlapovali v mechu bosky a užívali si každý krok v radosti a naplnění. A tak stále dokola… Občas jsme si nějaký úsek museli zopakovat, jindy šli mílovými kroky dál. Střídání světlostínů a dobrozla však v čase stále pokračovalo.

 

A tak jsme si začali zvykat a v nehostinných místech jsme se halili do obleků a pevných bot, obrnili jsme se nedůvěrou, souzením a chladností. Přijímali jsme tak pouze dobro, chránili se před zlem a ptali se stále dokola:
“Kdy už na této cestě zmizí její stinné úseky? Kdy už všichni pochopí, že jediné dobro je správné a naplňující?”
Odpověď na tuto otázku zní: “Nikdy.”
Takto se totiž ptali všichni a každý se spoléhal, že někdo nebo něco mimo ně, život v dobrotě zařídí.
“Dobře. Takže to začnu žít v sobě a sám za sebe. Ale jak, když ve světě je tolik zla? Když otevřu své srdce, tak toho mohou ostatní zneužít. Jak se pak ochráním proti zlu?”
Odpověď na tuto otázku zní: “Začnu ho milovat.”
“Milovat? Vždyť zlo je přece špatné…Ciní lidi nešťastnými…”

 

Každý z nás zná množství pohádek a mýtů, kde láska zvítězí nad zlem. Podvědomě všichni víme, že láska je tou největší energií a silou v životech pozemských i mimo ně. Z lásky byly uskutečněny ty nejodvážnější činy, o kterých se vypráví tisíce příběhů. Láska aktivuje obrovský potenciál, který je oddělen od strachu a může nás dovést k obrovským srdnatým skutkům.

 

“Proč tedy láska již nezvítězila a my nežijeme v radosti, sdílení a spokojenosti?”
Protože jsme ji používali k boji. Lásku jsme spojovali s utrpením. Nepochopili jsme její skutečnou hodnotu bezpodmínečnosti. Skutečná láska nemůže zvítězit nad zlem, jelikož ona nesoutěží ani nebojuje. Láska jenom je a vnímá ji pouze ten, který sám již našel v sobě mír a se vším smír. Láska ve své moudrosti vše chápe a proto nesoudí. Láska ví, že bez poznání a prožití zla bychom dobro nemohli ani pojmenovat, natož si ho vážit. Láska ví, že jsme milovali pouze dobro a zla, nástroje poznání námi ceněného dobra, jsme se stranili. Proto jsme nemohli ani poznat tuto skutečnou lásku. Ona se ničeho nestraní, ale vše objímá ve své náruči…

 

I ježíšovo rčení : “Nastavte druhou tvář…” bylo pochopeno v boji a oddělenosti. Nebylo myšleno abychom byli oběťmi násilí, ale abychom ho v srdci objali, jelikož každý násilník uvnitř sebe z nedostatku vědomé lásky trpí. A v ten moment přichází změna a z násilníka stává se milující, který naši druhou nastavenou tvář s vděčností pohladí.

 

“Ale jak v sobě otevřeme takovou víru a odvahu, když nám bylo tolikrát ublíženo a nosíme v sobě tolik bolesti?”
Postupně. S vědomím skutečné podstaty lásky, s vědomím skutečné hodnoty našeho poznání, s vědomím přínosu všeho trpkého a složitého, s vědomím vděčnosti za vše, se to již děje. Mysl i těla se z těchto balastů postupně uvolňují a očisťují. Odloupáváme slupky okolo našeho skutečného já a odhalujeme svoji holou podstatu bez předsudků a strachů.

Uvědomujeme si, že všechny výše kladené otázky i odpovědi nebyli otázkami a odpověďmi našimi, ale pouze vycházely z polohy dominantního ega. Pouze nepřijatá a nesdílející mysl vnímala stíny, utrpení a bolest, pouze ona manipulovala a byla manipulována, nikoliv skutečné já. Toto já s vděčností přijímá všechny tyto projevy ega a chápe je jako jedinou možnost k opětovnému rozpomenutí se na sebe. Právě toto ego nám tvořilo onu klikatou a místy téměř neschůdnou cestu poznání. Pouze díky němu jsme se mohli stát celistvými, když jsme již dostatečně poznali nejen krajiny slunečné, ale i bažiny páchnoucí. Díky egu můžeme být opět vědomými a osvícenými. Poznat kým skutečně jsme.

 

Toto poznání je však pouhou částí naší cesty, která končí i začíná v celistvosti a jednotě. Poté co jsme se zbavili všech obalů, slupek a hereckých rolí je potřebujeme opět přijmout zpět. Zpět do celistvosti naší i všech s uvědoměním si stejného významu všeho a všech. Vyvazujeme se tak z dualistního sevření. A teď nám již tento balast netíží, neobtěžuje nás. Můžeme opět být závislými, strachujícími se, ale již nás to neovlivňuje ani po tom vědomě netoužíme. Jelikož naše vědomí je již nad všemi závislostmi, stáváme se svobodní v projevené jednotě. Stáváme se tvůrci osobních i vesmírných životů a realit.
Osvícení přechází v rozsvícení a v tvoření láskyplné skutečnosti. A to vše se děje v tady a teď. V tady a teď tak končí všechny otázky, jelikož každý již sdílí v lásce a pochopení, každý žije a tvoří v novém společném nebi, které svým transformovaným vědomím přináší na novou zemi.

 

peptahra (pepa.70)
[e-mail]

 

www.vzostup.sk