Cesta do Kerska - Zpráva z Majáku č. 24

[blueheart]

Cesta do Kerska

Zpráva z Majáku č. 24

(9.5.-15.5.2011) 

Odkvétání pampelišek pokračuje, ale na chladných místech se ještě žlutí. Po divokém sledu světových událostí (Od královské svatby k vraždě Usámy) se nic tak výjimečného nedělo. Astrální díra se uzavřela, předpovídané obří tsunami v Koreji a zkáza Římu nepřišly. Jaro trochu vychladlo, ale aspoň nám vydrží dýl. Obilí už má místy přes třicet čísel. 

V pondělí mi v tarotu obsesivně padá Kolo štěstí. Spíše je to Kolo osudu a znamená karmu, „jedeme dál“, život jde dál, stále dokola, dokud nepřijde nirvána. Cítím smutnou radost ze života. Večer mi přišla silná energetická vlna, brňavka všude. Druhý den se dozvím, že tou dobou zřejmě moje máma prodělala slabou mrtvici, ale přežila ve zdraví. Celý 19. týden se po internetu šířily zprávy - vzápětí popírané -, že 11. května zasáhne Řím silné zemětřesení; Učitel Wang už dříve předpověděl apokalypsu pro Koreu. 11tého kupodivu silné zemětřesení v Evropě udeřilo: ale zasáhlo Španělsko -  5,1 stupňů Richtera a mrtví. Korea nic, ale probudila se Etna. Toho dne ráno viděl jsem v polosnu hvězdnou černou oblohu a na ní se rozvíjely zvláštní, nepozemské oranžové vzorce. Večer řekne v pořadu České televize slavný výtvarník Olbram Zoubek klidným hlasem: „Hosana životu, hosana smrti.“ Něco tak moudrého už jsem v televizním médiu dlouho neslyšel. Stačí zvát ty správné lidi, oni už vám to řeknou...V pátek 13tého má Blízká dušička odjela z Prahy a mně padá v tarotu Pětka pohárů – bolest, smutek.  Nicméně po ránu vídám denně nádhernou archandělskou magentu.

*

V sobotu jsem udělal druhý pokus navštívit (poprvé v životě) Hrabalovo Kersko. Tentokrát bylo  načasování lepší – trolej Českým drahám nespadla až do Poříčan. Fakt mě to potěšilo, že jsem dojel do cílové stanice. Je krásně. Cesta začíná romanticky, kráčím za zpěvu ptáčků borovým lesem, ale pak hukot automobilů zdálky a jakási střelba. Že by Kerští zase honili divočáka? Jdu kilometr, dva a střelba neutuchá. To už by myslivci postříleli stovku zajíců. Teprve cedule na plotě oznamující „Vojenský prostor. Vstup zakázán“ vysvětluje, že česká armáda tu trénuje boj s muslimy.

Procházím kolem vojenské zóny - a přežiju! Můj čas ještě nenastal. Dále procházím zónou průmyslovou: velkosklady a jakási továrna, silnice. Vybavuje se mi peklo. Možná lidé, kteří byli v minulých životech v pekle a znovu se inkarnovali, vymysleli a postavili továrny... Asi po 3 kilometrech nechávám za zády pekelné výdobytky civilizace.

*

Jsem v lese, ale Mistře, že bych zrovna miloval tyhle uměle vysázené lesy s rovnými cestami mířícími donekonečna, to teda ne. Ale chápu, vy jste si uměl najít všude něco z krásy. „I paneláky se nám mohou líbit, ale musíme se tak trochu zbláznit,“ vybavuje se mi, že napsal někde Bohumil Hrabal.

Měl jsem ho moc rád od 15 asi tak do 35. Četl jsem snad každou jeho knihu. Byla to forma zbožňování. Pomáhal mi žít a přežít. Už dlouho dopředu jsem Mistra informoval, že ho jdu navštívit.

Ne, nemám rád placaté lesy s rovnými cestami, ale párkrát jsem klekl na lesní cestě – ani nevím proč – a poklonil se tomu místu. Je dobré se přiblížit k zemi a uvědomit si pravou velikost lidskou. Asi v půlce cesty, někde tam u rybníčku s obrovitým dubiskem na hrázi začal les vypadat přirozeně. Bor, dubiska, břízy.... Silná energie na nečekaných místech. Krajina připomínající mi oblast keltskou, třebas Kounov s jeho kamennými řadami. Poté jsem narazil na odbočku k slavné borovici zvané Krásná Pepina. Místo „zdobilo“ mnoho cedulek s nápisem „Hrabalova stezka“, a tak se mi tam ani nechtělo, nemám rád tabulky, ale udělal jsem dobře, že jsem k borovici z roku 1781 odbočil. Když jsem ji uviděl, měl jsem pocit, že to ani není strom, ty nablýskané plošky rozpukané kůry připomínaly mi šupiny obrovského ještěra, nejspíše draka. Běloučké šupiny. Úctyhodná obří bytost. Pramatka. Byl jsem tam naštěstí sám. Znovu jsem poklekl a dotkl se čelem země u jejích kořenů. Musel jsem. A krom toho, byla tam úžasná energie, z níž jsem byl jako opilý. Ovšem, sem musel Mistr chodit. V koruně je vskutku krásná mandala větví, jak psal o Švarné Tonce, která již spadla, rondel podivuhodný, dokonce dvojitý. Posadil jsem se u té krasavice, ale žrali mě komáři, tak jsem dlouho nevydržel a šel dál.

*

Už cestou lesem, jak jsem se blížil ke hřbitovu, jsem měl pocit, že spisovatelův duch je tu stále přítomen. Došel jsem kolem krásných polí na malý vesnický hřbitov vesnice Hradišťko. kráším s batohem na zádech mezi hroby a nějaká paní na mne zavolá: „Jestli hledáte hrob pana Hrabala, tak je to ten za vámi, s tou dírou...“

Náhrobek je nevelký, ale zvláštní: žádný kříž, nahoře kruhový otvor po straně jedna paže s roztaženými prsty. Uvnitř otvoru, který vypadá jako portál mezi dimenzemi, je lysý tvoreček připomínající krysu, kouká dolů na sošky koček, které sem lidé nosí. Možná to není myš, ale duše bojící se projít ze třetí dimenze do nebeské.

Místo obvyklé trávy je na hrobě mezi kamennou obezdívkou spousta oblázků, přidám k nim dvě borové šišky, které jsem zdvihl cestou.

Je mi hned jasné, že duše Mistrova je opravdu zde.

„Nedivím se vám,“ řeknu mu, „Je tady krásně,“

„Ano, je, ještě se mi odtud nechce,“ odpoví spisovatel.

„A ten náhrobek s myší se vám líbí? Nechtěl byste tam něco jiného?“

 „To víš že chtěl, synu."

Vidím před očima, jak na náhrobku místo dosavadního vyrůstá strom, je to malá borovice, kopie té nádherné Pepiny z lesa. Ještě chvíli posečkám. Prohodím ještě pár slov s Mistrem. Ale není toho mnoho co povídat. Spíše mám k němu prosbu. Začíná jemně pršet. Na hřbitov přicházejí staré ženy k prastarému rituálu péče o předky. Kolo života se točí. Odcházím. Do Nymburka je to ještě osm kilometr, ale musím tam dojít – tam přece spisovatel prožil nádhernou dobu, která ho zformovala. Vynechám jeho chatu a další atrakce a vyrážím, stojí to za to. Cesta borovými lesy, po písčitých lesních cestách, kolem Labe je nádherná. Taky by se mi nechtělo odejít.

Namasté.

[Ywet]

Och, také krásne čítanie o ceste .... ani mne sa nechcelo odejít :)

[blueheart]

:-), budou další cesty.