Archanděl Michael – Cesta k pravdě

[Dustin]

 

Je mým přáním sdílet s vámi příběh, abych v tomto čase vašeho růstu vyjádřil své vedení a moudrost.

Krásná, mocná a zářívá duše se manifestuje na Zemi jako fyzické tělo. Pojmenujeme si tuto duši Josef a necháme ji vzít na sebe mužskou podobu. Josef je nyní zcela dospělý člověk, již mnoho času strávil objevováním a poznáváním světa, který existuje na Zemi. Světlo, které bylo při jeho narození tak jasné, stále zůstává, ale Josef už si není tohoto aspektu svého bytí vědom; jeho mysl a aura se zaplnily jinými myšlenkami, touhami a rozptýlením. Josef cítí, že v jeho životě něco chybí, po něčem touží, ale neumí identifikovat, co je to, co mu tolik chybí. Cítí ve svém nitru smutek, i když je šťastný a vše se zdá být v pořádku.

 

Josef se rozhodne, že musí sám sobě dovolit uniknout a vydat se na cestu; neví kam půjde či co bude dělat, ale svoboda mu dává pocit veselosti a vzrušení. Rozhodne se, že i když chce cestovat, půjde všude pěšky, aby byl odkázán jen sám na sebe. Josef začne balit nějaká zavazadla a aniž by věděl, jak dlouho bude pryč nebo kam půjde, balí si mnoho oblečení, nástrojů, které mu pomohou přežít a dokonce i knihy, aby se na cestě zabavil. Opustí domov obtěžkán zavazadly, ale jejich váhu necítí, jeho nadšení ho pohání vpřed a vědomí, že bude všechny ty věci potřebovat, dovoluje, že mu zavazadla připadají neskutečně lehká. Jde a poskakuje si; není si jist, kam vlastně jde, ale je rozhodnut být tvůrčí.

Postupně se zavazadla stávají přítěží, jeho nadšení slábne a začíná proklínat všechna ta zavazadla i sebe sama, že je bral. Už se necítí svobodný, ale připoutaný, přesně tak, jak se cítil, než odešel. Posadí se a začne zavazadla prohrabávat, vyhazuje nepotřebné věci, dokud nemá jen jeden malý batůžek s tím nezbytným, co bude potřebovat k přežití. Nechá vše, co nepotřebuje u dveří kohosi s poznámkou, ať si vezme, co chce a zbytek někomu dá. Jeho nadšení se opět oživí. Po dlouhém dni plném tvůrčích rozhodnutí se ocitne u řeky, rozhodne se odpočinout si pod stromem. Vyndá si knihu a začne si číst, zcela se ponoří do jejího světa fantazie. Skrze větve stromu na břehu řeky začne foukat vítr a sfoukne knihu na zem a pohrává si sní. Josef nechá knihu být a zachumlá se do oblečení, aby se zahřál.

Josef má už jen velmi málo věcí, začíná se stmívat a on se začíná podivovat, proč chtěl uniknout z reality, proč si myslel, že ta realita, kterou si pro sebe vytvořil, bude nyní lepší, než ta předešlá. Stále měl pocit, jakoby s sebou vláčel mnoho zavazadel, hroznou přítěž, a říkal si, jestli vůbec může v pozemské realitě zažít nějakou krásu, svobodu a vzrušení. Vítr stále ostře foukal větvovím a Josef se ještě více schoulil a zachumlal, aby mu bylo tepleji a pohodlněji. Zdálo se mu, jakoby vítr k němu promlouval, i když neslyšel žádný hlas. Vítr mu ukazoval, že se potřebuje zbavit veškeré přítěže, nechat ji od sebe odfouknout. Josef začal přemýšlet o všech věcech, které udělal a za které se styděl a prostě je nechal odfouknout větrem pryč. Potom uvažoval o všech okamžicích, kdy zažil bolest a smutek a dovolil, aby všechny ty emoce a energetická zranění odnesl vítr pryč. Uvažoval, co ještě by měl nechat odejít a zjistil, že musí na větrné vlně poslat odpuštění lidem, které vinil z toho, že mu ublížili nebo mu v minulosti škodili a on dovolil, aby mu bylo ublíženo. Jeho tělo už bylo mnohem lehčí a on cítil, jak smutek, který s ním vždy byl, polevuje, a přece vítr kolem něj stále silně vál. Vybídl sám sebe, aby propustil opravdu vše, co má být propuštěno. Uvědomil si, že se již odpoutal od lidí kolem sebe a to i tím, že se vydal na tuto cestu; stále je hluboce miloval, ale nyní věděl, že kdyby musel být sám, byl by dokonale šťastný a dokázal by se o sebe postarat. Stále schoulený si uvědomil, že něco si žádá jeho pozornost. Musel vyjít ze sebe. Musel nechat vítr, aby odvál veškeré jeho vnímání sebe sama, myšlenky, které si o sobě vytvořil, ať dobré či špatné, způsob, jakým o sobě mluvil, věci, které na sobě miloval i nenáviděl, a také své sny a touhy do budoucna, které si vystavěl ve své mysli pod vlivem své osobnosti i dalších lidí. Začal pozvolna uvolňovat své fyzické i energetické sevření. Byl šťasten, že od něj byly odváty velké části jeho bytosti a dychtivě čekal až uvidí, co zbylo.

Propukl v pláč, v záplavu slz, tolik ho bolelo propustit určité představy o sobě, ale byl také naplněn velkou radostí a svobodou. Uvědomil si, že čekal celý život, aby tohoto dosáhl a věděl, že je to něco, v čem bude pokračovat i v budoucnosti.

Upadl do spánku a vplul do snu o stromu, který vyrůstal ze zemské půdy. Sledoval, jak strom vyrůstá do síly a charakteru. Strom byl pro svůj život připoután k jednomu místu a přesto si ve své realitě uchoval svobodu. Pak sám sebe pocítil jako strom vyrůstající ze zemské půdy hned vedle prvního stromu. Možná pociťoval trochu obavy, že roste tak blízko toho původního stromu. Byl vyšší a vyšší a jeho znepokojení rostlo. Pak ještě jednou zafoukal vítr a připomněl mu, aby nechal to znepokojení odejít a jen pozoroval. Josef nechal vítr, aby jeho znepokojení a obavy odnesl a ke svému údivu začal jako strom splývat s prvním, vyšším stromem. Když vklouzl do energie a vědomí toho stromu, zjistil, že přijal do svého bytí nesmírnou svobodu. I když se nemohl hnout ze svého stanoviště, cítil se silný a oproštěný od vší přítěže, cítil jasnost ve své mysli, srdci i emocích. Už ho nic nesužovalo, pochopil, že nemusí být jako ostatní lidé, nepotřeboval mít to, co ostatní vytvořili, mohl být jen sám sebou a být šťastný v realitě, kterou si pro sebe vytváří. Věděl, že kdyby v něm vyvstaly jakékoli energie, myšlenky či emoce, aby zapochyboval o svobodě a míru, které si vytvořil, že může jenom požádat vítr, aby je odnesl pryč, neboť byl připraven je větru odevzdat. Uvědomil si, že může žít šťastně obklopen mnoha věcmi nebo že může žít jednoduše. Josef také pochopil, že kdyby začal padat déšť, sníh či kroupy, byl by stále šťastný a že vnější prožitky nemohou zničit mír, sílu a svobodu, které si vytvořil uvnitř sebe. Svoboda s sebou přinesla obrovskou radost, která ho naplnila ještě větší odvahou v jeho přesvědčeních.

Začalo na něj svítit slunce, on načerpal veškeré vědomí toho prvního stromu a nyní cítil nesmírnou jednotu a spojení se vším. Zdálo se, že slunce září stále jasněji; bylo to, jako by kolem něj tančily tisíce světel. Představil si, jak otevírá svou hruď tomu světlu a nechává je vtéci do svého bytí.

Z jeho nitra vystoupilo uvědomění: ‘Osvobodil jsi se od vlivu obecného lidského vědomí, dal jsi si svobodu myslet a cítit, jak chceš, ne ze své osobnosti nebo pod vlivem ostatních, ale ze své duše. Já jsem tvá duše a jsem tu, abych tě vedla kupředu. Vydejme se nyní společně na skutečnou cestu. Ve svém snu jsi splynul s větším stromem, to jsem byla já, tvoříme jednoho Josefa. Prohlédni si své tělo, je naplněno světlem, prohlédni si své srdce a mysl, jsou otevřené a čisté. Má energie je tu vždy, jako přítel, který tě vede. Pamatuj si, že nic na Zemi nemůže stvořit tvou identitu; tvá pravá identita je tvá duše a Stvořitel.’

Josef se postavil a protáhl se, cítil se jinak. ‘Co budeme dělat?’, zeptal se sebe sama a odpověď přišla okamžitě.

Doufám, že se vám můj příběh líbil; v těch slovech a myšlenkách je pro vás mnoho vzkazů k rozjímání a k včlenění do vašeho života. Je to na vás, abyste dovolili své vlastní duši, aby vám ukázala svá poselství, protože každý člověk může vidět něco jiného. Možná se vám bude zdát užitečným přečíst si toto poselství ještě jednou a zapsat si všechny vzkazy či kousky moudrosti, která k vám prosvítá. Já věřím, že toto poselství je vhodné pro dobu, kterou nyní prožíváme na Zemi i v rámci Stvořitelova vesmíru.

S andělskou láskou, ochranou a podporou

Archanděl Michael

© Natalie Glasson, www.omna.org

Pro všechny poutníky na Cestě Lásky, do češtiny přeložila Hanka B. (www.transformace.info). Tuto českou verzi je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně všech zdrojů i s aktivními odkazy.

 

www.vzostup.sk