Pampelišky odkvétají - Zpráva z Majáku č. 23

[blueheart]

Pampelišky odkvétají

Zpráva z Majáku č. 23

(2.5.-8.5.2011)

 

 

Odkvétání pampelišek ve mně každoročně probouzí nostalgii, jaro končí. Prudké deště navíc leckde spláchly něžné květy, ale v korunách některých stromů v Praze už jsem zahlédl malé zelené plody, přestože ve středu udeřily mrazy – na Jizerce dokonce rekordních mínus 12 stupňů.

 Minule jsem slíbil napsat o knize Most času. Tedy, tato typickými Američany napsaná kniha nese prosté sdělení: reinkarnace existuje, i když je to absurdní a nechce se nám - civilizovaným lidem - tomu uvěřit. Ale těžko nevěřit u malého Jamese Leiningera, který si pamatuje svou smrt válečného pilota, technické detaily bojových strojů a jména spolubojovníků či příbuzných. Je to neuvěřitelné, až šílené. Před takovými 30 lety věřili v Čechách na reinkarnaci jen extravagantní pošuci, před kterými se slušný křesťan pokřižoval a materialista odplivl. No vida a posílají nám nápovědu, že je tomu tak. Kniha Andělé v mých vlasech Lorny Byrneové zase sděluje, že svět andělíčků, které známe z obrázků našich nábožných babiček a tet, může být docela klidně realitou. Když si zajdete do kina na nový americký film Správci osudu, uvidíte jinou variantu andělské „tvorby osudu“, než popisuje přesvědčivě Byrneová: místo roztomilých andílků, krásných a impozantních andělů a  archandělů v tomto americkém filmu jsou andělé obyčejní chlápci v oblecích a se staromódními klobouky na hlavách. Působí to poněkud kafkovsky, Bohu se tu říká Šéf, ale ti konfekčně odění úředníci dělají vlastně totéž, co popisuje Lorna Byrneová: jsou to vyslanci Boží, aktivně zasahující do našich životů, aby vše klapalo podle Plánu, (ale pozor: i ten může být změněn – alespoň v americkém pojetí, kde chlapácký senátor neváhá dát přes hubu i samotnému andělovi - otravnému správci osudu.)  Takové je holt americké pojetí života – gentlemanova dobře umístěná rána pěstí korunuje dílo a šlechtí mravy bastardů.
A co se nám dělo ve světě: V duchu americké filosofie vypátraly americké tajné služby bin Ládina, usazeného na severu Pákistánu ve městě s podivným názvem Abbottabad, udatně ho zastřelili  a přitom poslali k „ďasu“ i pár dalších lidí, co se jim připletli do cesty. I když je americký postup srozumitelný, přece věci kolem „mise“ mají odér šířící se po celé zeměkouli. Například: proč Američané na rovinu neřekli, že šlo o trestnou misi? Lidi, které postříleli cestou k bin Ládinovi, se tam holt neměli plést...Proč neřekli na rovinu, že mrtvola prostě musela zmizet? Barack Obama po Abbottabadu ztratil obraz prezidenta-mírotvůrce, pel nevinnosti je pryč, krev mu trochu kape z rukou. Do astrální díry kolem konce dubna, kam se umísťuje tzv. pálení čarodějnic, se vešly spektakulární britská svatba, blahořečení Jana Pavla II. i poprava ideového vůdce Al Kajdy. Zvláštní guláš. Událost stíhá událost, kdo si za měsíc vzpomene na nějakého bin Ládina? Jakýsi korejský věštec Wang ohlásil na květen katastrofickou tsunami o výšce mrakodrapu, kdyby k tomu došlo, nevzpomene si na bin Ládina, Williama s Kate ani na papeže za týden už vůbec nikdo.
Pátého května jsem byl pozván na čtení z Červené knihy Carla Gustava do centra hlubinné psychologie Psychopompo v pražských Emauzích. Podivuhodný zážitek. I v této době se někde ve sklepě scházejí intelektuálové, aby si četli a debatovali. Kancelář střediska je mistrně umístěna ve strašidelném sklepě, ale zařízena velmi útulně. Bylo nás 11 i s milým hostitelem Martinem Skálou, který nám nabídl čaj. Moc se mi líbilo i následné povídání s dvěma přáteli astrology – Milanem a Soňou na lavičce parku Karlova náměstí před zurčící fontánou. Proč se mi celý život pletou do života ti astrologové? Copak tím, andílkové, sledujete?
A další dobrá zpráva: v sobotu jsem vyjel na výlet do Hrabalova Kerska. V Běchovicích sice České dráhy oznámily, že jim spadla trolej, ale mě nenaštvaly. Vzal jsem to jako pokyn Shůry, oželel 40 korun a po modré turistické značce vyrazil na Dubeč a Uhříněves. Za Dubčí, v zeleni, která vypadala čistě panensky až vymazleně, mi bylo dobře. Ach! Zapomněl jsem na všechny světové události a povaloval se spokojeně na hrázi Podleského rybníku. Do mysli mi cestou naskočili dva spisovatelé: B. Hrabal (kterému by určitě nevadilo, že jsem Kersko odložil) a turista K. H. Mácha (který na té hrázi možná ležel kdysi také). Cesta mne vedla dále kolem zapomenutého židovského hřbitova do Uhříněvsi (energie u hřbitova byly mysteriózní) a na konci cesty jsem si protřel oči, neb jsem uviděl tři znamení: řecké písmeno omega, lebku a pak automobil s nápisem Metamorfosis. Amen.
Kéž nás světové události úspěšně míjejí, mějte se blaze, souputníci, držte se co nejvíce v alfa hladině.

 

 

[Karla]

[Jaroslav Beránek ml.]

Ahoj Jiří,

jsem rád že si vyladěn a světové události bereš takové, jaké jsou a necháváš je plynout. Vše směřuje zdárně ke kýženému cíli, potvrzuje se mi to z více zdrojů. Pereme se na hraně zlomu s temnou stranou a nejvíce nám to dávají znát nejmenší děti. Stačí pozorovat. Každá nově příchozí duše je zrcadlem toho, jak daleko se posunulo globální vědomí lidí. 

Mám radost. Děti si pamatují nejen svou minulost, ale mluví i o budoucnosti. Pro ně je to jedna a tatáž časová rovina :-)

Zdraví tě Jaroslav

[tree]

Díky, Jirko, alfa je teď i mou omegou. Paráda!

Přeji všem pohodu v prostoru a čase, i mimo prostor a čas...

[tree]

Jaroslave, potvrzuji, mám tu teď vnučku a jen zírám...

[blueheart]

čao, lidi, Jardo, ano děti jsou cesta, máš pravdu...jak ubývají v čechách, uvědomujeme si jejich důležitost. Alfa je omegou, Tree? Zajímavý názor :-))). Díky za reakce, obohacující.