Jak jsem dostala člověka bez domova přímo na ulici...

[Dixy]

        V nemocnici, kde jsem nedávno pobyla 2 měsíce, jsem poznala muže, jehož životní příběh mě zaujal. Je mu asi 52 let, byl vždy pracovitý, vydělával slušné peníze a žil s rodiči a rodinnými příslušníky v rodinném domě. Jezdil jako řidič při přepravě cestujících, jezdil s kamionem, pomáhal na stavbách a nebál se dalších pracovních příležitostí. Štěstí na ženy neměl, a tak hodně žil pro svoji rodinu, do rekonstrukce domu vkládal nemalé finanční částky, dával bratrovi peníze na stavbu domu a pomáhal kde se dalo. Neměl hezké dětství, jeho vzpomínky na to jak ho často bili až mrazí.
        Asi před pěti lety jejich dům navštívili Svědci Jehovovi a začali docházet pravidelně.
Výsledek byl, že se rodiče i sourozenci k víře nakonec obrátili, ale můj známý Zdeněk, s tím nesouhlasil. A tak ho jeho vlastní rodina z domu vyporoučela. Ocitl se na ulici, bez úspor, Bez věcí..A tak nějakou dobu přebýval venku, za teplého počasí to docela šlo. V zimním období byly jeho spásou fary, kde vypomohl s úklidem sněhu či tím, co bylo potřeba, nechali ho tam umýt, dali mu najíst.
        V jednom zaměstnání kde pracovali i Ukrajinci, od jednoho z nich dostal TBC. Když zkolaboval a odvezli ho do nemocnice, Ukrajinec chtěl rychle zmizet ale chytili ho na hranicích. Po dlouhé léčbě, pobytech v nemocnici, přišel Zdeněk o zaměstnání, a nyní když se zajímá o nějaké pracovní místo, většinou zaměstnavatele odradí zápis ve zdravotní kartě o TBC. Aby toho nebylo málo, po autonehodě kterou nezavinil, proležel další čas v nemocnici. Vyřídil si alespoň sociální dávky které činí něco málo přes 3 000kč, ale za to nezaplatí nikde ani ubytovnu na měsíc.
        Nesdružuje se s klasickými bezdomovci, nepopíjí s nimi a nestojí s nataženou rukou a neprosí o peníze. Měl silnou vůli a věřil, že se to jednou obrátí a opět najde zázemí. Bohužel, když neměl bydlení, nemohl si ani najít práci. Jeho trpělivost se po letech vytratila. Rozhodl se že to skončí a vyhlédl si pravidelnou linku vlaku Pendolína. A jeden večer si prostě lehl na koleje. Strach i nervozita ho opustily a on oddaně ležel s vírou, že za pár minut bude po všem. Všiml si ho ale jeden zaměstnanec dráhy a na poslední chvíli se podařilo vlak odklonit na jinou kolej, kde bývají normálně odstavené vagony, ale ten den, tam vyjímečně nic nebylo..V šoku putoval opět do nemocnice...
        Trávili jsme spolu v nemocnici hodně času, u televize ve společenské místnosti, chodili jsme na procházky, na kafe. Zdálo se, že se mu konečně v životě začne dařit. Z pojištění za úraz při autonehodě mu přišla slušná finanční suma a za nakažení TBC od toho Ukrajince má v brzké době dostat kolem půl milionu.
        Měl ve mně takovou důvěru, že chtěl svoje peníze svěřit na můj účet. Já s tím nesouhlasila, přece jen jsem s ním žádný společný život neplánovala, jen jsme byli přátelé a já přemýšlela jak mu pomoct aby se znovu postavil na nohy. Zašla jsem s ním do banky a pomohla mu vyřídit jeho vlastní účet.
        Po propuštění z nemocnice jsem mu nabídla dočasné zázemí. Sama jsem zatím bez práce a on byl ochoten mi platit nájem. Pomohli bychom si oba vzájemně. Já bych se postupně vyhrabala ze splátek které nemám zatím jak splácet a on by si našel práci a poté bydlení. Šlo o dobu několika málo měsíců. Hledala jsem na internetu, našla jsem si práci pro mne na zkrácený úvazek a jemu spoustu kontaktů na které jsme chtěli zavolat.
        Bohužel, , do všeho opět zasáhla moje matka. Když zjistila že u nás někdo je, začala k nám chodit denně , potom už bez klepání si rovnou odemkla a šla dovnitř. Se Zdeňkem se bavila jakoby nic, byla na něho příjemná. Ale leželo ji to v hlavě. Když můj syn přišel k našim na návštěvu, spustila na něho moje matka samou zlobu, nadávala že o něm nic nevíme a že je jí z nás zle a nařídila, abych k ní přišla a zdůraznila -sama-.
        Bylo mi vše jasné. Víc než jasné. Když jsem se rozvedla a našla jsem si přítele, s matkou to hodně zacloumalo. Přišla pro mne, musela jsem s ní jít k lesu a tam na mě matka spustila tu zlobu která se v ní neustále střádá, a já nevím z jakého důvodu. Byla jsem tehdy na sesypání z bývalého manžela, samé soudy, vydírání a do toho vztek mojí matky. Vyslechla jsem si jak ji dělám před lidmi ostudu, jak jsem na ni jako dítě byla zlá a jak ji dělala schválnosti, sypala na mne samou nenávist a vůbec mě nepustila ke slovu. Nenechala si nic vysvětlit, jen nadávala a vzpomínala co jsem ji kdy v dětství schválně udělala a jak ji ubližovala. Jak když mě bila, jsem se ji dívala přímo do očí a nebrečela jsem, jak ji to lomcovalo s nervy – ale co jsem měla dělat, když na mě křičela že jestli budu brečet že dostanu znovu???naučila jsem se nebrečet a jen jsem přemýšlela, proč to dělá, protože jsem často nevěděla za co jsem zase bita...
        když s tím, co mu matka – jeho babička řekla přišel syn domů, všechny pocity z dětství se mi vrátily. Vzpomínky, zloba...Zdeněk když to slyšel, řekl že mi nechce dělat problémy, že se s tím už setkal několikrát, že ho lidé měli za zloděje a podvodníka, a odjel do města. Jenomže tam chodil od ničeho k ničemu a na noc už byla zima a tak se vrátil. Druhý den volal ještě jednomu našemu známému jestli k němu může přijet. A tak brzy ráno odešel a zatím o něm nevím.
        Za pár dní mám nastupovat do nové práce, nervy mám  napjaté a nejsem schopna v této situaci udělat nic. Mám strach, že jsem Zdeňka poslala v zimě na ulici, že mu zase bleskne hlavou ta beznaděj a možnost skončit svůj život, ale mám i strach že se vrátí a že s mámou budu mít peklo které už prostě nechci zažít. K matce jsem nešla. Bohužel jsme na ni se synem finančně závislí, dává synovi peníze na útratu, dává mu jídlo a platí výdaje se školou na které já prostě nemám. Jsem jak ve slepé uličce, držená v šachu. Nemůžu se na nic soustředit, nemůžu jíst, nemůžu dýchat.
        Zkrátka, poslala jsem člověka na ulici, vzala mu naději na lepší život, na to, že se jeho karta k lepšímu obrátí. Rozhovor s matkou mě ještě čeká, protože si nenechá ujít aby se na mě nevyvztekala, aby mi zase vyčetla všechno co v ní hlodá. Platím zkrátka vysokou daň za její finanční výpomoc,a dost možná i za to, že jsem se narodila....

[Ywet]

Objímam ťa milá Dixy, aj tvojho syna a Zdeňka.

[Dixy]

Situace se má zatím tak, že se Zdeněk vrátil, protože jsou venku mrazy a neměl kde být. S mojí matkou jsem od té doby nemluvila, a také u nás nebyla. Tuším, že to nepřenesla přes srdce a v jejich očích jsem zase ta co dělá jejich rodině ostudu. Ale co. Zdeněk nastupuje v pondělí do práce, bude zatím bydlet u mých bratrů. nemám nic víc,čím bych pomohla. Tak aspoň tím, čím jsem mohla. I když mě to stálo rozhodnutí a konečně odpoutání se od mojí matky.

[Ladislav]

Vidím, že robíš pokroky, Evi, tak len tak ďalej, držíme palečky. Dnes zaznamenávame samé dobré správy..

[Dixy]

Ladi, ještě není vše dokonáno. Zítra nastupuji do zaměstnání, zatím na jinou provozovnu, s tím jsou také spojené nějaké problémy ale stále řeším a posouvám se dál. :-)

[Ladislav]

Si na dobrej ceste, drahá Evička. Verím, že z práce prídeš šťastná a usmiata.

[Petruša Bofinka]

Milá Evičko,

čtu káždičkou řádku, a obdivuju tě. že jsi pro něj udělala dobro... ze srdce. Klobouk dole...

Držím tě paclem, jen tak dál.

Objimám tě

Děkuju

s láskou  <3